Armáda Světla

Jezdci shliželi do údolí. Sledovali zlo, síly chaosu a zmaru v té nejsurovější formě, jak táhnou krajem. Viděli akty tak absurdního ničení, že to jejich mysli odmítaly přijmout. Citili, jak se sama materie světa otřásá pod náporem prvotního zla a nenávisti. A jejich srdce byla sevřena ledovým stiskem. Nejmladší z jezdců se rozhlédl po svých druzích. Viděl jejich zachmuřené tváře vyjadřující pocity svých nositelů. Zlost, Bezmocnost, nenávist, slabost, ale ze všeho nejvíce...strach. Oni, muži i ženy, zástupci církví, mágové, generálové, vládcové zemí celého světa sledovali, jak jejich svět pohlcuje temnota a neudělali NIC! Oni byli jeho mistři, hrdinové, museli něco udělat, museli se přece postavit proti zlu. Všichni hrdinové to přece dělají. Neudělali. Jen tam stáli neschopni učinit cokoliv, ochromeni svým strachem. "Co získáme tím, že zemřeme v boji s něčím, co nemůžeme porazit?", vykřikl muž oděný v bílém rouchu a obrátil svého koně. Všichni se otočili za veleknězem boha moudrosti a sledovali, jak mizí v dáli. Další a další obraceli své koně a v hrůze prchali od své povinosti. Nechtěli bojovat, chtěli žít. Mladík se v zoufalství zahleděl do dáli. Cožpak není nikdo, kdo by pozvedl prapor proti zlu, není nikdo, kdo vytrvá, když se ostatní vzdají? Nebyla žádná naděje, že by se někdo pokusil zadržet zkázu, která pohlcovala jeho svět... Nebo byla? Z malého průsmyku na severu údolí se blížila skupina dvanácti jezdců. Ze zástupu mistrů bylo slyšet "blázni", "hlupáci", "jedou si pro smrt" a další a další otáčeli své koně. Jezdci zastavili a sledovali hordy, které se neúprosně valily krajem nechávajíce za sebou jen spálenou zem. Mladík stál a díval se na ně, jak se rozestoupili a tasili zbraně. Věděl, co musí udělat. Pomalu tasil meč a pobídl koně směrem k nim. Neohlédl se, netušil, že na kopci nikdo, kromě něj nezbyl, že všichni utekli. Nebylo to důležité.