Světlo Löniru II - Hodina pravdy, kap. XII
Male parta male dilabuntur… …aneb věci, nabyté špatností, se hroutí. *** A potřeboval jej, potřeboval každou minutu sladkého odpočinku, kdy jeho tělo nabíralo síly a jeho mysl plula na vlnách nevědomí.Před dnem, který nadešel, by nejspíš potřeboval ještě noc spánku navíc. Ale když to vezmeme kolem a kolem, Sturnus byl sám o sobě přesvědčený, že dokáže zvládnout téměř vše… a bez snídaně. Po krátké poradě s Algernem, který povýšil z pouhého ceremoniáře ve Sturnusovu pravou ruku, si na sebe vzal ten nejobřadnější oděv, jaký se jen v královské šatníku našel. Sametová, tmavomodrá košile s prostřihy, těžký rudý plášť s kožešinovým lemem, krátké nadýchané kalhoty v barvě nočního nebe a punčochy, hladké a přiléhající k nohám tak, jakoby srostly s kůží. Na hlavu si posadil jen lehkou korunku, určenou pro podobné příležitosti. Svítila stříbrem a zlatem a přece netížila hlavu. Sturnusovi spíš připadalo, že ho povznáší. Když se otočil před velkým zrcadlem a shledal svůj vzhled dokonalým, obrátil se na Algerna. „Jsem připravený. Řekni to všem.“ „Zajisté, Vaše Veličenstvo,“ Algern se uklonil a s kamenným výrazem odkráčel. Možná byl ještě před nedávnem sprostým vyhazovačem v jednom z nejvyhlášenějších nomiturských bordelů, ale rychle si na svou novou roli zvykl. A Sturnus si zase rychle zvykl na jeho společnost. Nervózně poklepával nehtem na lakovaný rám zrcadla, dokud se Algern znovu neobjevil a svým obvyklým, nezúčastněným tónem neoznámil, že je všechno připraveno. Všechno a všichni. Sturnus si povzdechl. V tuhle chvíli se cítil nadmíru obtěžkán důležitostí svého postavení. Jako král nemohl jezdit sám nebo jen v doprovodu sluhy. A pokud se vypravil na oficiální cestu, znamenalo to takový rozruch pro celý dvůr, že ho to nutilo moc často takové věci neprovozovat. Na nádvoří paláce stál samozřejmě kočár v plné parádě, nablýskaný, nový královský erb na jeho dveřích zářil tak, že nikdo nemohl mít důvod přemýšlet, jak dlouho tam je a že to rozhodně není doba, za kterou by si mohl získat důvěru a vážnost. V zápřahu čekalo šestispřeží vynikajících Nomiturských běloušů. Na jejich hrudích se dal pod novým cejchem ještě rozeznat znak meče a korunky. Sturnus nastoupil do kočáru. Ne sám. Za ním se dovnitř nacpali dva hromotluci, které nedávno ustanovil svou osobní stráží a také Algern. Když kočár vyjel z bran paláce, nejel sám. Před šestispřežím klusali dva vraníci, v sedlech dva viriteny certhynijské armády. Za Sturnusovým kočárem samotným pak jely ještě dva, poněkud skromněji zdobené, vezoucí osm členů lardenské Rady. Celý průvod uzavíraly čtyři dvojice jezdců, vojenských velitelů, kteří dostali tu čest být ochranným doprovodem svého krále. Vedl je sám larden Tragulus, na vysoké, grošované klisně. Vypadal uraženě, tvář zachmuřenou, pěsti zaťaté na otěžích, jakoby je chtěl rozdrtit, oči podmračené, ale jasné a pozorující každý pohyb v okolí jako oči dravého ptáka. Průvod projel Nomiturem bez všech průtahů, ale Sturnusovi se to stejně zdálo nesnesitelně dlouhé. V téhle formaci nemohli jet rychleji, než klusem. A většina Nomiturských ulic nebyla přizpůsobena na to, aby se po nich s vozy jezdilo jinak než šouravým, pomalým krokem. Za severní bránou se to trochu zlepšilo. Ale v půli cesty na Sluneční vrch, kde stál původní královský lovecký zámeček, nyní proměněný v základnu freklanské moci v Certhynii, tedy v půli cesty k cíli se k průvodu přidala dobrý třicítka freklanských vojáků. Spíše eskortovala, než doprovázela Sturnusův průvod dál. Pohled lardena Traguluse se ještě více zachmuřil, ale jinak Správce armád nehnul ani brvou, když se kolem jeho skupinky objevili garvotové v šedých uniformách, na malých freklanských konících. Průvod pokračoval dál. Dalo by se napsat v tísnivém tichu, nebýt klapání podkov a hrčení kol a samozřejmě cinkání přezek a všemožných kovových udělátek. Sturnus jedinkrát vyhlédl okýnkem ve dveřích vozu ven. Bylo to v kopci, když už se blížili k zámečku. Trhl sebou, když místo volné krajiny nebo možná stromů uviděl v nepříjemné blízkosti, téměř u svého nosu, hrudní plát ze zašlé oceli, nárameníky s nerozpoznatelnými znaky a chrániče paží, z na nichž se ježily nebezpečně vyhlížející kovové hroty. Garvot, kterému to vše patřilo, se na lardena nepodíval, v šišaté přilbě s hledím staženým do obličeje si ho navíc ani nevšimnul. Vypadal, jakoby jel do bitvy, ne na nevinnou oslavu. Sturnuse zamrazilo. Ještě si stačil povšimnout znaku, plasticky vystupujícího z hrudního plátu. Erb Merfenského, kopí a na něm nabodnutá lidská hlava. Nad erbem se rýsoval kruh s tečkou uprostřed. Sturnus zapadl zpátky na sedadlo. Měl pocit, že mu někdo nalil do hrudi ledovou vodu. „Co má tohle znamenat?“ zasyčel na Algerna, jakoby to ten mohl vědět. „Bylo snad domluvené, že nás přijde převzít Zagirova armáda?“ „To domluvené nebylo, pane,“ muž pokrčil rameny. „nejspíš to ale nic neznamená… třeba je to nějaký jejich zvyk. Myslím freklanských, pane.“ „Ty hovado,“ zavrčel Sturnus, „ty víš o freklanských zvycích ještě míň než tihle ti dva!“ Hodil bradou ke svým tělesným strážcům na protějším sedadle. Tvářili se nezúčastněně, možná k jejich práci patřilo i nechat se urážet svým chráněncem. Jen mladší z nich se trochu ošil, jakoby mu špatně seděla košile. „Když si to myslíte, Vaše Veličenstvo,“ řekl Algern a sklonil hlavu, „a když to říkáte. Tak to asi bude pravda.“ Sturnus měl ošklivé podezření, že Algern sklonil hlavu jen proto, aby se mohl zašklebit, ne z úcty nebo pokory. „Jestli je to nějaký podraz,“ zamumlal si pro sebe. „Tak…“ Nějak sám nevěděl, co by dělal, kdyby to skutečně byl podraz. Ale to už jeho kočár vjel na nádvoří zámečku a Sturnus se musel přestat trápit úvahami. Stejně by v téhle situaci neměl možnost vycouvat. Ono mezi třiceti pozuby ozbrojenými garvoty se obecně couvá těžko, i když je člověk certhynijský král. Sturnus počkal, jeho postavení mu to dokonce přímo přikazovalo, než ze svých vozů vystoupí ostatní lardenové. Pak teprve se s těžkým povzdechem odhodlal a nechal Algerna, aby mu pomohl vystoupit. Za zády cítil ostražité pohledy obou svých strážců, ale nijak ho to neuklidňovalo. Zvlášť ve chvíli, kdy stanul na celkem rozlehlém nádvoří a zjistil, že kromě oněch třiceti jezdců se to tu hemží dalšími freklanskými vojáky, lidmi i garvoty, v šedivých uniformách s Merfenovými znaky. „Já jsem si to myslel,“ zamumlal Sturnus. On a sedm cesthynijských lardenů se ocitlo na zmenšujícím se ostrůvku uprostřed záplavy šedých uniforem a lesklé oceli. Všechny tři vozy pomalu odhrkaly kamsi stranou. Oba certhynijští viritenové sesedli ze svých koní a dost nervózně se dívali kolem sebe. Šest velitelů zůstalo v sedlech kolem lardena Traguluse. Jejich koně však jevili neklid, kteří jezdci dovedně skrývali. Hrabali kopyty, frkali a jejich pánům dalo dost práce je udržet na místě. Tragulus jediný vypadal, jakoby ho takové uvítání nezaskočilo. Změřil si už téměř padesátku freklanských jezdců, kteří se řadili ve vyrovnaný šik před i za certhyniany, a dal polohlasem povel velitelům a trochu hlasitější vzdálenějším viritenům. Ti znovu nasedli na koně a společně se šesti veliteli utvořili jakýsi ochranný kruh kolem lardenů a krále. Sturnusovi osobní strážci se postavili každý z jedné strany po jeho boku a prozatím se garvoty pokoušeli zprahnout výhružnými pohledy. Algern stál za Sturnusovými zády a něco si bezhlesně mumlal pro sebe. Knečně se na scéně objevil její hlavní aktér a nejspíš i režisér, Zagir z Merfenu. Přicházel středem nádvoří a mezi vojáky se mu otevírala široká cesta. Potřeboval ji, protože nešel sám, ale s téměř stejně bohatým průvodem, jako Sturnus. Za ním šel zbytek členů certhynijské královské Rady, freklaňané, které na jejich posty dosadil sám Sturnus. Zagir sám však na sebe poutal skoro všechnu pozornost. Jeho pomenší, garvotskou postavu zvyšovaly nenápadné podpatky na vysokých botách, oblečení pouze ve dvou barvách, černé a zlaté působilo tak důstojným dojmem, že Sturnus jen zalapal po dechu a zlostně si pomyslel, proč on sám na sobě nemůže mít také něco takového. Řasený černý plášť lemovaný jednoduchým zlatým ornamentem za Zagirem vlál, velice dramaticky. Garvotova tvář také vypadala jinak, než jak si ji Sturnus pamatoval z obvyklých příležitostí. Šedá barva pleti ostře kontrastovala s rudou a černou hlinkou, kterou měl Zagir orámovány oči. Od očí mu černé špice zabíhaly až k bradě a rudé se táhly přes čelo do vlasů. Na hlavě měl garvot něco, co vzdáleně připomínalo královskou korunu. Byl to ale jen jednoduchý kruh ze stříbrno černého kovu, posázený rudými kameny. Nad čelem se na této korunce rýsoval znak – kruh s tečkou ve středu. Pokud by Zagir sám snad působil málo majestátně, pak by mu na vážnosti jistě dodali jeho dva strážci. I ty znal Sturnus už z minulosti, ale nikdy je neviděl tak hrozivě pomalované. Temné doměnky o jejich původu v severských zemích obrů nabíraly na naléhavosti. A nesměl tu samozřejmě chybět ani nenápadný šedivý garvot, napůl skrytý za rozevlátým Zagirovým pláštěm. On jediný nevypadal, že by se chystal do nějaké definitivní a strašlivé bitvy. Na sobě obvyklý umolousaný hábit, byl celý shrbený, jen žluté oči mu žhnuly zpod pláště a dodávaly mu dravý a zvířecí vzhled. Zagir zastavil v půli cesty ke Sturnusovi. Nebo lépe řečeno k lardenu Tragulusovi, který se svým grošákem stál před králem a tvářil se velice neústupně. Nastalo téměř naprosté ticho. Nikdo z freklanských se ani nepohnul, když stál Zagir. Bylo slyšet jen tiché funění koní, občasné křísnutí kopyta o kamennou dlažbu nádvoří. A vzdálené šumění stromů. „Co má tohle znamenat,“ vykřikl do ticha Sturnus, „takhle se snad ve Freklanu vítá král?“ Zagir si ho ale nevšímal. Pomalu zvedl oči k lardenu Tragulusovi. Správce armád jeho pohled opětoval. A Zagir, aniž by jen na okamžik uhnul zrakem, zvedl ruku. „Vrag erm,“ přikázal řezavým, nepříjemným tónem. „Vrag erm sanra, elmi da Kraach.“ „Umím freklaniskem,“ zavrčel Tragulus a současně tasil dlouhý meč. Přitáhl grošákovi otěže, až se vzepjal. „Chtějí nás zabít,“ zařval, „do boje! Braňte krále!“ Jeho dost silný hlas málem zanikl v nastalé vřavě. Algern strhl Sturnuse k zemi a oba se odplížili kousek dozadu, ke stěně zámecké konírny. „Chytrák, ten Tragulus,“ syčel Algern a ke Sturnusově údivu se potichu pochechtával. „Zagir přikázal zabít všechny kromě krále. Buď ten hlupák neumí freklaniskem tak dobře, jak tvrdí, nebo je mazanější, než se zdálo…“ Sturnus na svého sluhu jen vyjeveně zíral a pokoušel se dát si všechno co nejrychleji dohromady. Jenže ve zmatku, který na nádvoří nastal, ho jeho brilantní myšlení zklamávalo. V bitvě se nedá přemýšlet, to věděl odjakživa a proto se také bitvám důsledně vyhýbal. A přemýšlet se, jak to tak vypadalo, nedá ani v bitvě, která je tak jednoznačná, že je spíš pouhopouhým sprostým vražděním. Zagir se se svou suitou stáhl do relativního bezpečí na schodech, vedoucích do hlavní budovy. Odtud pak s kamenným výrazem sledoval, jak se to dole řeže. Tragulus se pokoušel své hrstce mužů velet tak, aby především ochránili lardeny, kteří neměli zbraně, nebo nebyli ve stavu, aby se mohli bránit. Jenže Tragulus měl jen osm mužů a proti nim stála nejméně patnáctinásobná přesila. Jistě, na jednoho nemohlo najednou zaútočit víc než čtyři nebo pět freklanských, jinak by se tloukli mezi sebou, ale i tak to víc než bohatě stačilo. Nápor freklanských jezdců se dostal k houfci lardenů zezadu. Tragulus se vzteklým a zoufalým řevem obrátil svého koně takovou silou, že mu málem utrhl hlavu, ale už se stihl jen nechat postříkat krví z krční tepny lardena Rhamnuse. Dodalo mu to určité podobnosti s freklanskými bojovníky, pomalovanými rudou a černou, ale to bylo také vše, co tím krokem získal. Tragulus si otřel krev z očí a pokoušel se zahlédnout Sturnuse. Mezi tím kosil nové a nové útočníky, ale sám dost silně krvácel ze stehna. Na tuhle cestu si vzal slavnostní zbroj, která skutečně nebyla stavěná do skutečného boje. Freklanská ocel ji na několika místech prorazila a její tenký kov, hroutící se dovnitř, nadělal víc škody, než kdyby jí Tragulus vůbec neměl. Očima napůl zalepenýma krví mohl Správce armád vidět, jak jednoho z viritenů stáhl z koně garvot s halapartnou. Viriten, s železným hákem vraženým za žebry, zmizel v houfu šedých uniforem a už se neobjevil mezi živými. Jeho druh kličkoval mezi freklanskými, dokud nějaký hbitý drobný garvot nevyskočil zezadu k němu do sedla a nepodřízl mu hrdlo. Pět ze šesti velitelů už bylo také mrtvých. Tragulus matně zahlédl posledního, jak se napůl vkleče, vedle svého mrtvého koně, pokouší ubránit – nebo spíš nezemřít pokořený. Pak konečně našel krále. Pohled na Sturnuse, krčícího se u zdi a na Algerna, potměšile s pochechtávajícího po jeho boku, Traguluse přiměl zastavit se ve vyčerpávajícím tanci se smrtí. Rozložitý larden pomalu zavrtěl hlavou a jeho tvář ztratila svůj zarputilý výraz. Objevila se v ní podivná lítost. Z ochablých prstů vypadl meč. Tragulus zavřel oči a nechal grošáka, ať si dělá, co uzná za vhodné. Vypadalo to, jakoby se rozhodl prostě nechat freklanské, ať ho co nejrychleji zabijou. Místo zasvištění oceli a definitivního konce se ale kolem Traguluse a jeho poplašeného koně pomalu uvolnilo nepravidelný kruh. Mezi freklanskými vojáky si sem klestil cestu jeden ze Zagirových strážců, hromotluk s ohromnou sekerou. Stanul před Tragulusovým koněm a krátce pohlédl do strachem rozšířených očí zvířete. Pak mávl svou děsivou zbraní a grošák klesl na kolena. Z podťatého hrdla stříkala krev. Tragulus se svezl se sedla, dřív než ho stačil dodělávající kůň zavalit. Ztěžka se vyhrabal na nohy a zamžoural na obří postavu, která stanula před ním. Tragulus svým vzrůstem převyšoval většinu certhynijských mužů, ale na sekerníka se díval zdola. „Jsi víc než jen Správce armád,“ zahučel obří muž freklaniskem. Tragulus jen pokývl a na jeho tváři, nezvykle zbledlé ztrátou krve, se objevil podivný úsměv. Byl to výraz někoho, kdo ví, že brzy zemře, ale je se svým koncem smířený. A se vším, co mu předcházelo. „Řekni, co víš o kameni, lais-wertin, a můj pán ti daruje rychlou smrt,“ sekerník se k Tragulusovi ještě víc naklonil. To, co mělo zaznít, nebylo určeno pro uši ostatních freklanských. „Seru na tvého pána,“ vyplivl pohrdlivě Tragulus, ale zapotácel se. Zraněná noha ho přestávala poslouchat a ztrácel víc a víc krve. „Moje smrt je moje věc.“ Sáhl k pasu pro dýku a sekerník ve stejné chvíli udělal pohyb, jakoby se chtěl krýt. Tragulus ale pro svou dýku nehledal cíl v jeho těle. Ze schodů se ozval zlostný Zagirův skřek a nenápadný garvot za jeho zády natáhl ruku a vyslal k Tragulusovi paprsek zeleného světla. Pozdě. I obr se sekerou si příliš pozdě uvědomil, co chce larden udělat. Stažil už jen zachytit jeho hroutící se tělo, potom co si Tragulus vrazil desetipalcové ostří přímo do srdce. Zelený paprsek kouzla proletěl místem, kde měla být Tragulusova hlava a trefil jednoho z garvotů, který začal kvílet a svíjet se na zemi, jakoby ho někdo polil vařící vodou. „Co to, u Mawira, mělo být,“ zašeptal Sturnus, ztuhlý strachem a údivem. „Co byl ten natvrdlý balvan doopravdy zač?“ Nečekal odpověď, ale od Algerna se mu jí vzápětí dostalo. „Lais-wertin,“ zašklebil se bývalý vyhazovač. „To by skutečně nikdo nečekal. Ale teď by teprve měla začít oslava, můj králi. Pojďme za Merfenským. Čeká vás.“ „U Mawira,“ zavrčel Sturnus, sbíraje se ze země. „Nevím, co je léz-wertín. A nechápu, co mělo tohle znamenat!“ S výrazem svrchované nechuti se odvracel od zmasakrovaných těl, která Zagirovi garvotové odtahovali za hlavní budovu zámečku. Nějak mu stále dělalo potíže uvěřit, že se tohle všechno doopravdy stalo. Že to beztvaré, zakrvácené cosi je skutečně larden Curculio, který se proti němu tak často stavěl, když hájil vůli Rady. Že zhroucené tělo, kterému chyběla hlava, patří královskému obhájci, lardenu Rhamnusovi. Kolem žaludku měl hodně nepříjemný pocit, ale věřil, že zvracet nebude. Naštěstí nesnídal a zatím ani neobědval… Neubránil se sarkastickému úšklebku. Algern ho vedl po nádvoří, jeho dlažba byla víc červená než šedá, k Zagirovi a Sturnus celkem nepochyboval o tom, co po něm Merfenský bude chtít. Před okamžikem sice prohlásil, že neví, co to všechno mělo znamenat, ale uvnitř to věděl až příliš dobře. Freklan se rozhodl konečně a definitivně chopit moci. A jeho, Sturnuse, chce Zagir nastrčit do popředí, aby všechno získalo zdání legitimity. On sám by sice kvůli něčemu takovému nepobíjel polovinu Rady, ale ve Freklanu se podobné záležitosti vždy řešily poněkud… ehm… divočeji. Počkej, chlape, opravdu tu uvažuješ o politice, zatímco kolem tebe ještě nezaschla krev šestnácti certhynianů, kteří byli sprostě zavražděni před tvýma očima? Časy jsou těžké. Je třeba přinášet oběti. Takže angažovat se teď v certhynijské politice v podstatě znamená riskovat násilnou smr- eh, promiň, nutnost přinést tu největší oběť? Když si shrnu události posledního roku, asi ano. Sturnusovi se udělalo poněkud slabo, maličko se zapotácel. Několikrát se zhluboka nadechl, aby zahnal ochromující pocit, stoupající od nohou k hlavě. Na střevících mu ulpěly, poté co přešel nádvoří, rudé skvrnky. Stanul proti Zagirovi. Algern se stáhl někam do pozadí a nechal Sturnuse samotného pohlédnout do chladných garvotových očí. „Fitam te na mem sidle,“ řekl Zagir. V jeho hlase se Sturnus marně namáhal najít posměšný tón – ta slova přece vzhledem k situaci zněla naprosto absurdně. „Já…“ začal Sturnus, musel polknout, aby si pročistil hrdlo a pak teprve pokračoval, už poněkud pevnějším hlasem, „já zkrátka nemám slov. Tohle-„ Mávl rukou směrem k nádvoří. „Tohle… bylo to skutečně nutné?“ „Jsi felmi rozumejícný šlofek,“ zašklebil se Zagir. „Oni by nerozumeli. Staré rozum. Myslenky. Firt… najteš jiný, nový a rozumejícný.“ „Ale bylo třeba… hned zabíjet?“ Sturnus sklonil hlavu. Připadal si jako… jako nějaká ufňukaná ženská, pod ledovými, necitelnými pohledy garvotů kolem a hlavně před Zagirem, kterému se v obličeji nepohnul snad ani sval. „Nesnam jednoduchejsi způsob k ržeseni potiši,“ řekl Zagir. „Nebo k předejdeni. Nyní pro nas sbyfa jednina ves. Nasleduj já.“ Ještě než se otočil, aby vykročil po schodech ke vchodu do hlavní budovy, naklonil se ke Sturnusovi blíž. „A pomuše, když naučíš freklanisk. Takhle já dlouho hovošit nemušu. A hlavný nechsi.“ Certhynijský král jen poslušně přikývl. *** Uvnitř zámku, na dlouhé chodbě, kterou Zagira následovala celá jeho suita, se ke Sturnusovi znovu vetřel Algern. Na jeho důstojné tváři se nepatřičně vyjímal zchytralý úšklebek.„Tys o tom věděl, že,“ zeptal se Sturnus přímo. Někde hluboko v sobě cítil neurčitý zármutek a nechuť, ale snažil se to potlačit. On, Sturnus z Martilu, není žádný slaboch. Nic ho nevyvede z míry, nikdy… Než stačil Algern odpovědět, udělal to za něj sám: „Jistěže ano. Věděl jsi to, můj proradný příteli. Jak dlouho už ti Zagir platí?“ „Nepochopil byste, proč to dělám,“ sykl Algern. „peníze to nejsou.“ „Nemyslel jsem nutně peníze,“ odpověděl Sturnus. Oba šeptali. V rámusu, který vydával Zagirův průvod pochodující chodbami zámku, jejich hlasy spolehlivě zanikaly. Sturnus se chtěl na Algerna pohrdavě ušklíbnout a zeptat se, co mu tedy stálo za to, aby vydal na smrt polovinu Rady lardenů, ale než to stačil udělat, Zagir před nimi zastavil u nějakých dveří. A pustil před sebe svého nenápadného kouzelníka. Malý šedivý garvot něco provedl se zámkem, Sturnus mu neviděl pod ruce, protože vše stínil kouzelníkův plášť a také široká záda Zagirových osobních strážců. Po chvilce se však ozvalo kovové vhuuuuuuum a dveře se otevřely. Zagir z Merfenu se obrátil ke Sturnusovi a zbytku svého doprovodu. Pokynul k otvoru dveří, z nějž vanul chlad a za nimiž se otevírala temnota, protkaná zelenými záblesky jako pavučinou. Rozhodně to nevypadalo, že by se za dveřmi skrývala obyčejná komnata odlehlého loveckého zámečku. Přesto však nezbývalo, než poslechnout a vstoupit. Sturnus už zašel příliš daleko, než aby mohl couvnout a nezaplatit za to životem. Věděl to. A i když také věděl, že za to, co v příštích okamžicích udělá, zaplatí možná ještě dráž, rozhodnutí učinil už ve chvíli, kdy klopýtal přes nádvoří potřísněné krví členů jeho Rady. Udělá cokoli, co bude chtít Zagir. Napřímil se, na tváři vykouzlil vážný a odhodlaný výraz, vhodný k podobné historické chvíli, a vstoupil za Zagirem a jeho čarodějem do místnosti. |