Úkryt

Schovám ruku ve tvé dlani,
dál budu mlčet do svítání
nevyřčené modlitby.
A jindy budou noci, kdy
ani jeden nebude dřív vědět,
zda ptát se má, či snad má odpovědět,
a spát se půjde někdy k ránu,
či slunci otevřeme bránu,
a ospale si přivítáme krále,
vždyť chvíle s tebou kouzelná je,
tak nač ji zahnat spánkem, schovat den
v nejkrásnější neskutečný sen,
který se sotva rovná tomu,
ležet pod korunami stromů
a jen tak hledět vzhůru.
Ty plašíš noční můru,
co vznáší se v temnotách kraje,
já nestojím už u okraje
a nedívám se do tmy dolů,
kde v záplavě zelených stvolů
skončila by duše roztříštěna,
čistá zeleň rudou potřísněna
se skláněla pod krví níž,
však ty mi tvoříš štít a skrýš.
Tak zůstaň, teplo tvojí dlaně
mi maže z mysli líté saně,
černé šmouhy, šedé bdění
v nekonečném osamění.