Sen půlnoci I

Jen blázen by šel o půlnoci na hřbitov. Buď blázen, a nebo Eve. Ten večer měla slavit 15té narozeniny. Její rodiče uspořádali párty pro všechny její kamarádky a spolužáky. Všem to připadalo skvělé, jen Eve se nebavila. Rozbalila dárky, ale žádný jí neudělal radost; dostala oblečení, nový mobil, náramky a prstýnky… prostě věci, které by si přála každá dívka v jejím věku. Každá až na ni. Už od mala jí přitahovala magie, paranormální jevy a fantasy literatura… lidé ji kvůli tomu považovali za divnou. Také proto dnes odešla.
Jakmile došla k bráně hřbitovu, konečně si začala připadat doma. „Jdu na párty s mrtvolama“ řekla si v duchu a prošla částí hřbitova, kde leželi slavné osobnosti a bohatí lidé. A pak se dostala ke své lavičce. Sedla si a koukala na měsíc v úplňku. A vtom se vedle ní objevil nějaký muž.
Ani ji to nepřekvapilo… lidé se často diví, co dělá sama v noci venku. „Potřebujete něco?“ zeptala se tedy naprosto klidně.
„Ani ne, to spíš ty bys měla být v tudle dobu jinde.“odpověděl vcelku příjemným hlasem. Mohlo mu být tak 17, maximálně 18.
„No, je to moje nejmilejší místo, tak kde jinde bych byla, když mam narozeniny.“ tohle ho muselo zajisté šokovat. Většinou tak lidé reagují, když se o něčem takovém zmíní.
„Chápu. Mám to tu taky rád.“ odpověděl bez ironie.
Tohle už bylo divné. Nejen že se jí nesnaží dopravit na policii, ale dokonce se zdá, že je na tom stejně jako ona. Povídali si takhle téměř hodinu. Eve se dozvěděla, že se jmenuje Fers a je mu 17.
„Už budu muset jít, rodiče budou mít strach.“ řekla po té dlouhé době strávené venku
„Tak ahoj, brzy se znovu uvidíme.“ řekl, a zmizel ve tmě

O několik dní později se Eve v noci znovu vydala na hřbitov, posadila se na lavičku a koukala na měíc
„Vidíš, já říkal, že se brzy setkáme.“ oběvil se náhle vedle ní Fers.
„Ahoj. Jak si věděl, že tu budu?“ odpověděla, tentokrát ještě klidným hlasem.
„To je moje tajemství“
„A kde ty vlastně bydlíš? Tohle je malé město, ale já tě tu nikdy neviděla.“
„Jestli chceš, ukážu ti kde žiju.“
„Já nevim, slíbila sem rodičům, že…“ poslední slova jí ale uvízla v krku. Jak se na ni Fers usmál, všimla si jeho velkých špičáků. Pak se podívala na jeho ruce; nechty měl dlouhé a rudé. A oči stejné barvy jako nehty. Bylo jediné možné vysvětlení… Fers byl upír!
„No konečně ti to došlo,“ promluvil náhle úplně jiným hlasem „vypadala si chytřejší, nečekal sem, že ti to dojde až teď.“
„A proč se mnou vlastně mluvíš? Upíři nebývají moc společenští.“
„Ale ty brzy budeš jednou z nás. Máme tě v záznamech jako hodnou kandidátku už ode den, kdy ses narodila. Si ideální. Nemáš přátele, s rodinou nemáš nijak dobrý vztah, zajímáš se o věci spojené s vampirismem a víš toho o upírech hodně.“
„A proto si tu na mě čekal? Ty mě chceš zasvětit krví!“
„Pochopila si. Ale napřed ji musím Prověřit. Řízni se!“
Původní strach a údiv se změnil v nadšení. Bude upírka. Celý život věděla, že nepatří do tohohle světa.
„Tak prosim, tady máš.“ Řekla, a kapesním nožíkem se řízla do palce.
Fers olízl kapku krve z jejího palce. Poměrně dlouhou dobu ji válel na jazyku, jako když její otec ochutnává víno. Pak polkl a řekl: „ Tak to by šlo. Jsi dobrá, nebudeš vampirismu zneužívat a budeš pro nás obrovským přínosem. Už 50 let jsme mezi sebe nepřijaly ženu.“
„Dobře, tak už to udělej! Já celý život věděla, že sem jiná.“
„Ale než to provedu, měla bys pár věcí vědět. Ten zákrok už se nedá nijak zvrátit. Je to navždy. A taky to nebude nejpříjemnější.“
„Počítám s tím, jenom se rozloučím s rodiči.“
„No, tak to ne! Ty prostě zmizíš, budeš soudně uznána za mrtvou! Pak tě nikdo nebude hledat a ty budeš v bezpečí.“
„Ale… no dobře. Přijímám to.“¨
„Tak mi dej ruku“
Eve mu ji beze slova podala a vyčkávala. On jí dlouhým nehtem prořízl kůži na zápěstí, přímo u žíly a sobě taky. A to samé udělal si s druhou rukou. Pak přitiskl ránu na ránu. Jejich krev se začala mísit a ve chvíli kdy se dostala k jejímu srdci ucítila strašlivou bolest . To trvalo jen chviličku.
„Tak, to by stačilo. Pokračování příště. Zatím budeš poloupírka“ řekl tiše, „ a teď tě čeká ta obtížnější část. Musíš se vypařit.“
„Co sebevražda?“
„No, to by možná šlo. Tak zítra na stejném místě ve stejný čas. A ať už si po smrti, upírko.“

Ten večer pršelo a Eve se blížila k hřbitovu. Cítila, že na ni upírská krev začíná působit. Viděla lépe i za šera, pohybovala se rychleji a tišeji a cítila se naprosto neohrožená. Viděla bránu hřbitova a u ní šedou siluetu muže.
„Ahoj Fersi, už sem se utopila.“
„Tak dělej, převleč se a vyrazíme. Máme v patách lovce.“
„A kam pudeme?“
„To se dozvíš, až to bude třeba!“