Herathův příběh

Vysoký muž na koni se proháněl lesem a kličkoval mezi stromy. Jel téměř přilepený na těle koně, aby mohl jet ještě rychleji. Když se dostal na louku, začal se smát a vytahoval z vlasů plných copánků listy a větvičky, které mu tam uvízly při jízdě lesem. Za chvíli dorazili další dva muži podobné postavy a stejně snědí jako on.
„Herathe, ty jsi blázen, takhle toho koně uženeš k smrti,“ řekl jeden z příchozích mužů.
„Neměj starost. Přece jenom jsem vyhrál a to je hlavní, ne?“
„No počkej, ještě jsme neskončili,“ snažil se zakrýt svou porážku třetí muž, který z nich vypadal nejmladší a s hlasitým „heyá“ pobídl koně a znovu se zanořil do lesa. Zbylí jezdci na nic nečekali a pustili se za ním.
Opět následovala zběsilá honička lesem. Mladý jezdec byl velmi šikovný, ale Herath, vítěz první části závodu, použil zkratku a tím se dostal před něj. Přestože viděl, že jeho koni už dochází síly, snažil se jej vyburcovat k co nejlepšímu výkonu. Zastavil se až na malé mýtině v lese. Rozprostíral se před ním kočovný tábor, mezi karavanami plály ohně, ženy u nich dělaly večeři a děti pobíhaly zběsile mezi stromy. Sem tam byl vidět nějaký muž jak seká dřevo nebo volá z karavany na manželku. Byl to tábor kočovného národa Mellorie, Miathinů, takzvaných zplozenců temnoty.
Herath těžce seskočil z koně a okamžitě se k němu na koni přihnal mladý jezdec, kterého lstí předběhl.
„To není fér, podváděl jsi, jinak bych vyhrál já!“ rozezlil se. V očích se mu leskly nepřehlédnutelné záblesky rudé barvy.
„Svět není fér, Laere, to by sis měl uvědomit. A pokud to nechápeš, tak se obávám, že tě naše matka adoptovala od nafintěných elfáčků,“ šklebil se škodolibě Herath, ale to už seskočil ze sedla jejich prostřední bratr připraven zabránit potyčce, protože viděl, jak mladík začal v obličeji rudnout.
„Nepochopím, že máte ještě chuť se hádat mezi sebou, když si dělají ostatní národy nároky na všechno, co najdou. S takovou se dřív pozabíjíme mezi sebou, než se nám podaří umravnit ostatní.“
Oba bratři uraženě zmlkli a šli s Martlenem očistit koně. Když dodělali svou práci, zamířili k jedné z karavan u které se na ohni pekl větší zajíc.
„No konečně, už jsem si myslela, že se nevrátíte ani na večeři,“ řekla asi padesátiletá žena, která seděla u ohně.
„Dokážeme si sami určit vhodný čas k návratu, už nám není dvanáct. Tedy některým,“ dodal ještě sarkasticky Herath. Matka se něj tázavě podívala a pak přelétla pohledem na mladého Laera, který zarputile upíral zrak do země.
„Aha,“ prohlásila matka „takže jste zase závodili. Herathe, nemůžeš být někdy trochu rozumný a nechat nejmladšího bratra vyhrát? Taky by sis místo her mohl najít nějakou ženu, je ti třicet a za pár let tě už žádná nebude chtít.“
Herath chvíli mlčel. Pak začal velmi tiše: „Až mě Laer opravdu předežene, nebudu zasklívat prohru. Ale zatím vítězím já a rozhodně ho nemíním nechat vyhrát ze soucitu,“ hlas mu pomalu sílil „a ženu rozhodně nepotřebuju, jsem bojovník, ne nějaký vychovatel dětí. Nezapomínej, kolik těch stvůr, kteří si říkají lidé jsem zabil, v kolika jejich dětech koluje polovina mé krve.“
Matka měla ve tváři němý výraz. Po chvíli řekla: „Zklamali jste mě, mám dojem, že váš otec zemřel nadarmo. Dnes budete spát venku.“

Herath se vzbudil a cítil se, jako by měl rozlámané všechny kosti. Taky že spal na samých kořenech. Včerejší rozhovor s matkou ho velmi rozrušil, hlavně když se zmínila o smrti otce. Byl ještě mladý když zemřel, ale zdávalo se mu o něm a velmi dobře si na něj pamatoval. Byl to statečný muž. Padl při přepadení kočáru nějakého kupce, nikdy se přesně nedozvěděl jak. Pak si vzpomněl na rozezleného Laera při svém vítězství. Laer je statečný a kurážný, ale ještě se musí naučit být velmi tvrdý, jinak mezi Miathiny neobstojí. Z přemýšlení ho vyrušil nějaký šustot za jeho hlavou. Stále ještě ležel na zemi. Vystřelil tím směrem ruku, ale jeho reakce nebyla dost rychlá, cítil jen, jak mu proklouzl mezi prsty tenký ocásek. No, aspoň že nic horšího, byla to jistě jen nějaká myš, mají své nory téměř všude. Zvedl se a zjistil, že část vesnice už je na nohou. Jeho matka zasypávala ohniště a oba jeho bratři se pomalu budili.
„No rychle, vzbuďte se! Snad jste nezapomněli, že dnes jdeme dál? Pojďte mi pomoct to tady trochu dát do pořádku. A už nám dochází zásoby, myslím ještě dnes je v plánu nějaké přepadení vesnice. Ale to si už domluvte sami.“ dokončila matka.
Všichni tři pak něco málo snědli, pomohli uklidit tábořiště a už zanedlouho jeli s karavanou přes louky lesy a pláně. Herath klusal na koni a uzavíral s několika dalšími muži včetně svých bratrů karavanu.
„Matka nám říkala, že se plánuje cestou přepadení nějaké vesnice, co je na tom pravdy?“ ptal se Herath jednoho z nejstarších mužů.
„Ano, je to pravda. Asi pět mil odsud by měla být malá vesnice, jsou tam hlavně zemědělci, takže by se daly dobře doplnit zásoby. Můžeme, doufám, počítat s tebou a tvým bratrem?“podíval se muž směrem na Martlena, který přikývl. „Dobře, až budeme blízko vesnice, zabočíme do lesa a tam necháme karavany a ženy s dětmi,“odpověděl.
„A co já?“ zeptal se s odhodlanou nadějí v hlase Laer, „Doufám, že pojedu s vámi.“
„Tak to v žádném případě, jsi ještě moc mladý,“ rozkřikl se rázně Herath. Laerovi se už zase vlévala do obličeje rudá barva.
„Počkej Herathe, mohli bychom Laera nechat taky bojovat. Je mu sedmnáct, až se ukáže…“
„Vždyť je to ještě dítě!“ vybuchl Herath „Co kdyby se mu něco stalo?“
„Já nejsem žádné dítě! Chci jet s vámi!“ vložil se do sporu Laer.
„Ať je tedy po vašem.“ Prohlásil Herath „Ale jestli se mu něco stane, do smrti vám to neodpustím.“ Dořekl a měl v tváři podivně smutný výraz. Zato Laer se tvářil velmi šťastně.

Zbytek cesty byl Herath zasmušilý. Až dojeli k vytipovanému tábořišti, udělali několik obřadů pro Arlinga a také vyzvali Benedikta aby je ochránil. Herath se však nemohl zbavit myšlenky, že by se s jeho bratrem mohlo něco stát. Ale to už jeli s ostatními divokým křikem k vesnici a stal se z něj opět ten zběsilý bojovník. Z úst se mu vydral děsivý pokřik a s mečem nad hlavou hrdě vtrhl do vesnice.
S potěšením usekl ruku jednomu z tlustých a zámožných vesničanů a dál se proháněl vesnicí. Ukradl několik slepic a králíků, nacpal si je do vaku a jel dál. Zapálil pochodeň a hodil ji do seníku. Cítil se šťastně a vychutnával si každý sek mečem. Pak si vzpomněl na svého nejmladšího bratra a jel ho najít a podívat se, jak statečně bojuje. Po projetí pár uliček ho uviděl. Právě setnul hlavu jednomu z vesničanů a držel meč pod krkem jedné velice krásné ženě. Herath se usmál, vzpomněl si na sebe v jeho věku a byl na bratra pyšný. Najednou se do Laerových zad zabodl šíp. Nemohl tomu uvěřit. Díval se jako omámený, jak jeho tělo padá z koně a žena rychle s brekem utíká pryč. Nedokázal se pohnout. Z nečinnosti ho vytrhl až křik Martlena.
„Odvezu bratra ke karavaně, určitě bude v pořádku. Ty bojuj, pomsti čest svého bratra!“ Tvářil se sice statečně, ale hlas se mu přelamoval. Herath měl chuť zakřičet, že odveze bratra domů on, ale slova mu uvízla v hrdle. Věděl, že Laera už nikdo nevzkřísí. Ty zpropadené potvory ho zabily. Kývl bratrovi na souhlas. Jeho tělo zaplavoval nesmírný vztek. V jeho očích už se nejen rudě lesklo, ale barva krve mu zaplavila celé oko včetně bělma.
Bude bojovat jako lev, pomstí svého bratra. A bude bojovat, dokud nezemře poslední člověk v téhle zemi.