Stála jsem tiše uplakaná
tam, kde se vrba vždycky z rána
nad vodou sklání ještě níž,
kde je ti smutek vždycky blíž.
Stála jsem, stála u potoka,
shlížela dolů – do hluboka;
v tom ale cítím slabý dech,
jak tancuje mi na zádech.
Tiše jsem tedy naslouchala,
snad jenom pravdy jsem se bála;
hleděla dál na jasné nebe
ve vodě svítit vedle sebe.
K slunci jsem se dál modlila,
bych tajemství řeky spatřila.
Ta mi pak proto ukázala
to, čeho jsem se dlouho bála:
Obklopena tou chladnou smečkou,
stála jsem v bílých šatech s vlečkou
před oltářem, uprostřed moře,
zakoušela své kruté hoře.
Teď už jsem tedy pochopila,
proč se mi voda zalíbila;
nyní jsem snad už rozuměla,
proč jsem na lidi zapomněla.
Stále mi slabý, jemný dech,
tancoval tiše na zádech,
a s vědomím mého prokletí
skončil můj život vzápětí.
Po boku mém dál tiše stál
ten co se mi tak dlouho smál,
hlubin a vod ten mocný pán,
za ženu si mě vodník bral.
|