Harfa 1

,,Ne, to není dobrý nápad!“ šeptl Flawian. Hlas se mu chvěl rozčilením nad tou bláhovou myšlenkou. Lovit jednorožce? On se snad pomátl!
Ostrý mrazivý vítr pronikal temným hávem nočního lesa a rozechvíval staré stromy, které se pokorně skláněly pod jeho silou. Podzimní listí se zdvíhalo ze země v rychlých vírech, tančících mezi pokroucenými dubovými větvemi, v rytmu svištivé melodie. Úzká stezka byla téměř zcela zasypána, o její přítomností však svědčilo cosi podivného a nevídaného – koňské stopy, jejichž okraje byly protkány úzkými nitkami třpytícího se stříbra.
Nad nimi se skláněl muž, jehož dlouhý plášť se nadzvedával v závanech větru. Jeho havraní vlasy jakoby úplně splývaly s temnotou a vlály v ní jako tenké stužky noci. V tmavých očích se zračilo soustředění. Ostré rysy obličeje spolu se statnou postavou dodávaly Erwigarovi vzezření zkušeného válečníka, přestože mu bylo teprve něco přes dvacet a mezi jeho lidmi ho jen málokdo nazval mužem. Na zádech měl zavěšený luk s toulcem šípů.
Nad ním se tyčila štíhlá postava jeho přítele Flawiana. Jeho slámově žluté vlasy a zakulacený obličej mu dodávaly spíše dětský vzhled, stejně jako pronikavé modré oči, nyní však zastřené pochybností. Přes rameno mu visela brašna, ve které se blýskla pozlacená harfa.
,,A proč ne?“ řekl Erwigar se vzrušením v hlase. ,,Představ si tu slávu, s kterou nás doma ve Farelu přivítají, až se vrátíme s takovou kořistí! Znáš snad někoho, kdo kdy ulovil jednorožce? Budou se o nás přetahovat králové, Flawiane, každý bude chtít jednorožcův roh, který jim zajistí nesmrtelnost!“
Flawian zavrtěl hlavou. ,,Mně se to nelíbí.“
Erwigar se pohrdavě zasmál. ,,Ty máš strach, že ano? Strach z jednorožce!“ Vstal ze země a přistoupil k němu tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. ,,Ty tomu snad věříš? Ty vážně věřím všem těm výmyslům, kterými matky uspávají své děti? Myslíš si, že když někdo zabije jednorožce, na zem spadne hvězda?“ Zavrtěl hlavou. ,,Jsou to jenom výmysly, Flawiane. Nemusíš z nich mít strach!“
Flawian se kousl do rtu. ,,Nechci zabít jednorožce.“
Erwigar pokrčil rameny. ,,Fajn. Nebudu se aspoň muset dělit se zbabělcem!“ Otočil se na podpatku a se skloněnou hlavou se vydal po jednorožcových stopách. Ani se neohlédl.
Flawian zaťal ruce v pěst. Bezradně se díval za Erwigarovými mizejícími zády, nejistý si svým rozhodnutím. Stojí mu snad jednorožec za ztrátu nejlepšího přítele? Anebo by se měl ještě pokusit ho od jeho záměru odradit? Srdce mu bušilo jako o závod. Ne, nechce ho ztratit...
,,Erwigare!“ Jeho hlas téměř zanikl ve vysokých tónech větru, Erwigar se přesto otočil a samolibě si ho změřil.
,,Co je?“ houkl na něj nakvašeně.
Flawian ho dohnal několika rychlými kroky. ,,Promiň, neměl jsem se tak chovat,“ pronesl omluvně, nebyl si ale jistý, jestli to, co říká myslí vážně. ,,Nejsem zbabělec, Erwigare. Jdu s tebou.“
Erwigar vítězoslavně zdvihl hlavu. ,,Věděl jsem, že nejsi hlupák. Tam v lese na nás čeká bohatství a věčná sláva. Byl by hřích takovou šanci promarnit.“
Flawian bezvýrazně pokýval hlavou. Nevěděl, jestli jedná správně, věřil ale Erwigarovu úsudku. Už odmalička byli přátelé a vyrůstali spolu téměř jako bratři.
Erwigar se na něj naposledy povzbudivě usmál a opět sklonil hlavu k zemi. Plížil se nocí jako hladová šelma, větřící bezmocnou kořist. Oči mu plály dychtivostí a nedočkavostí. Za ním se nesl trochu neohrabaný stín jeho druha, jehož myšlenky se právě ubíraly všemi směry, neschopné najít rozřešení.
Stromy se rozechvívaly strachy a stavěly jim své větve varovně do cesty. Erwigar však ani jednou nezapochyboval, ani jednou se neotočil vzad, ani jednou nezaváhal... Šel pevně a jistě jakoby už měl vítězství v hrsti. Byl zaslepený touhou po slávě a bohatství, nic jiného ho nezajímalo. Rouhavá touha ho nesla vpřed, jakoby to ani nebyl on, jen stín ovládaný čímsi bezhlavým a bezcitným.
Jednorožcovy stopy zářily na chladné zemi jako střípky měsíce spadlé z oblohy. Žádný list je nepřikryl, žádná větev na ně nedopadla. Dva tiché stíny je sledovaly stále hloub a hloub do lesa.
Vtom se před nimi les rozevřel a oni stanuli na měsícem prozářené mýtině. Erwigar na poslední chvíli stačil stáhnout Flawiana za křoví, aby žádný z nich nevyrušil stvoření, které před jejich zraky pilo z křišťálové říčky, obklopené mechem a hustými porosty zaječího zelí.
Jednorožec stál rovně a klidně jako ztělesněná láska a čistota. Dlouhá hříva odrážela svit hvězd a vlnila se jako oceán tekutého stříbra, rozlitého do tenkých zářivých stužek. Bělostný roh se zablyštěl při sebemenším pohybu a vrhal na hladinu říčky tisíce světélek, rozprskujících se na vlnkách jako ohňostroje. Dítě hvězd a měsíce stanulo na mýtině, zosobňující lidskou naději a krásu, která se zrodila na svět prostřednictvím tohoto jediného okamžiku.
Erwigar s Flawianem stáli jako přikovaní. Jejich srdce se naplnila láskou, ne ale takovou, jakou ji lidé nazývají, ale skutečnou láskou, čistou a upřímnou jako zrcadlo, takovou, která pohání člověka vpřed, i když se mu hlava sklání vyčerpáním. Byl to nepopsatelný pocit. Jakoby se síla celého vesmíru spojila v jedno a sestoupila na zem v podobě něčeho tak krásného a nevinného. Proč to jen nemohlo trvat věčně?
Než se Flawian stačil probrat z ohromení, Erwigar už třímal v rukou luk. Tětiva se napjala až k prasknutí.
,,Ne!“ Flawian se bezmyšlenkovitě ohnal po svém druhovi. Erwigar se zalekl jeho reakce. Dlouhý šíp však už nikdo zastavit nedokázal. Hbitá střela se jemně vychýlila ze svého kurzu, letěla ale vpřed jako orel střemhlav se snášející na svou kořist. Čas jakoby se zastavil.
Jednorožcova hlava se ve zlomku vteřiny zdvihla směrem k jejich úkrytu. V té chvíli se před ním zhmotnila bílá postava. Šíp se zaryl hluboko do štítu, který držela a jediné, co po hrozbě ze smrtící střely zůstalo, bylo neškodné zadrnčení.
Postava nechala štít klesnout na zem. Byla to žena... a tak krásná – tak děsivě krásná! Hlavu měla vztyčenou hrdě vpřed, bez jediného náznaku rozechvění. Dokonalé rysy korunovaly hluboké modrozelené oči a dlouhé plavé vlasy, lesknoucí se jako moře pod poledním sluncem. Přes rameno měla zavěšený dlouhý zdobený luk s plným toulcem šípů. Snad jen Bohyně lovu mohla na sebe brát takovou podobu.
Vztáhla ruku před sebe, směrem k jejich úkrytu. Křoviny se rázem rozhrnuly a odhalily pohled na dvě vyděšeně se třesoucí postavy s vyplašenýma očima.
,,Jak jste se opovážili ubližovat jednorožci?“ Hlas měla pevný a panovačný. ,,Mysleli jste si, že když zabijete poslední naději, která člověku zbývá, sami se tím obohatíte? Získáte snad i mezi smrtelníky slávu a bohatství? Jste hlupáci, pokud v to věříte!“ Ukázala prstem směrem k Erwigarovi. ,,Ty,“ řekla a Erwigar se zachvěl strachem. ,,Ty ses dopustil nejtěžšího zločinu. Proto ti po právu náleží ten nejtěžší trest.“
Ještě její hlas ani nezanikl v temnotě, když se nocí rozlehl Erwigarův bolestný výkřik. Upustil luk a jako v agonii se chytil za hlavu. Vtom všechno ustalo. Erwigarovo tělo ztuhlo a změnilo se v chladný kus kamene, zachovávající obrysy jeho těla. Flawian na to celé zíral s vytřeštěnýma očima.
,,A teď ty, chlapče,“ obrátilo se k němu to záhadné zjevení. ,,I ty dostaneš co si zasloužíš. Pojď blíž,“ vyzvala ho medovým hlasem, při kterém Flawianovi běhal mráz po zádech.
Poslušně, avšak s roztřesenými koleny, se postavil na nohy. Klopýtavě se k ní přibližoval, omámen jejíma čarovnýma očima. Nemohl s nimi bojovat.
,,Jen pojď blíž, neublížím ti,“ vyzvala ho znovu. Flawian se zastavil kousek od ní a s roztřesenými ústy si ji prohlížel, jakoby čekal, že se každou chvíli rozplyne. Vůbec si už nevšímal jednorožce, který se vyplašeně skrýval za jejími zády.
Žena k němu vztáhla ruku. ,,Podej mi svou harfu.“
Flawian se podivil tomu zvláštnímu rozkazu, nemohl však odmítnout. Byla tak uhrančivá a on jednal jako v transu. Chvějícími se prsty jí podal svůj nástroj, než mu mozek zavelel, aby to nedělal. Bylo však už pozdě.
Žena mávla prsty. Harfa se rozzářila oslnivým světlem. Za okamžik vše ustalo a zjevení ji Flawianovi vrátilo zase zpět. ,,Hlídej si ji,“ pronesla klidným, vyrovnaným hlasem. ,,A nikdy nezapomeň na to, co se stane tomu, kdo se pokusí ublížit jednorožci.“ Zvíře za jejími zády souhlasně frklo.
Flawian harfu přijal, stále ochromený strachem. Jakmile ji ale uložil do brašny, nějaké kouzlo mu opět rozvázalo jazyk. ,,Kdo... kdo jste?“ vykoktal ze sebe.
Žena se pousmála. ,,Já?“ rozepjala ruce jakoby odpověď čekala všude kolem. ,,Jsem Strážkyně lesa, Paní jednorožců, Matka stromů – nazývej mě jak chceš. Já jsem vše kolem tebe, čeho se můžeš dotknou nebo co můžeš cítit. Jsem Svět a Svět je mnou. Nemám jiného jména.“
Flawian se zachvěl strachem. Proč ho Paní jednorožců obdarovala za takový čin? Kdyby jednorožce zabili, vina by přece musela padnou na ně na oba. Tak proč ta shovívavost?
Paní jednorožců se znovu hrdě napřímila. ,,Pokud je ti život milý, uteč odsud co nejrychleji. Nezastavuj se, dokud nebudeš natolik vyčerpaný, že podlehneš únavě. No tak běž!“ zvolala důrazně, když zjistila, že se Flawian ani nehne. ,,Pospěš nebo své rozhodnutí ještě jednou uvážím!“
Flawian se nejistě otočil. V té chvíli v sobě pocítil nový příval síly, který ho nutil uhánět vpřed. Rozběhl se. Utíkal jak nejrychleji mohl...
... a nezastavil se, dokud mu neodešly síly a on neupadl do hlubokého spánku.