Prokletí Thalmberku

Bydlíme na strohé vyvýšenině za městem, v místech, kde v dávných dobách stával hrad Thalmberk. Náš dům je částečně postaven z jeho trosek, jeho starověké zdi spolu pojí cihly s kameny, které pamatují vojska třicetileté války. Podle pověsti býval hrad zakletý a po vymření rodu Thalmberků v 16. století se z něj postupně stala ruina, která byla posléze stržena. Dům ze všech stran obklopují ponuré lesy, která se táhnou až k německým hranicím, narušené pouze pásem přízračných větrných elektráren. Do vnitrozemí odtud vede jediná cesta.
Náš domov je pro nás neustálým zdrojem obav a úzkostí. Je jisté, že okolní prostředí a tajuplně pověsti vyvolávají tíseň, ale podstata hrůzy, kterou den za dnem cítíme, tkví jinde. Není to pocit, který by se dal definovat pouhým slovem strach, je to jakási naprostá nechuť vykonávat jakoukoliv činnost, pocit trvalé únavy a ztráty chuti do života.
Podle legend mělo být mezi původními obyvateli hradu a našimi předky jakési strašlivé pouto, jehož podrobnosti však nebyly nikdy docela odhaleny. Téměř všichni naši předkové se pokusili během staletí dům opustit, ale vždy se po nějaké době vrátili zpět.
Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, jaká nepochopitelná síla tu působí. Tato skutečnost se na naší rodině podepsala podivným způsobem.
I když jsme byli všichni do jednoho velice vzdělaní, žili jsme jakoby ve svém světě a nedokázali jsme své znalosti nijak uplatnit. Většina našich předků tak vykonávala pouze podřadné práce a ve světě za hranicemi domu byla pouhými statisty, trpně vlečenými svým okolím. Několik z nich spáchalo sebevraždu, byla mezi nimi řada bláznů a alkoholiků.
Můj otec pracoval jako automechanik a vedle domu měl svou dílnu, díky čemuž náš dům obklopovala řada rezavých vraků. Příliš se mu nedařilo a začal pít. Tím se naše izolace jen ještě více prohloubila. Nepřišla k nám celé dny jediná návštěva, moji spolužáci ze školy se mě stranili, jako bych byl prašivý. Matka a sestra se ploužily z pokoje do pokoje jako stíny a otec neustále cosi opile blábolil. Doma se to už pomalu nedalo vydržet.
Otec se čím dál častěji zavíral ve svém pokoji, kde s podivným zápalem studoval staré kroniky naší rodiny. Jednoho dne se oholil, umyl si vlasy, čistě se oblékl a vyrazil do města. Vrátil se večer úplně na mol, ale se zápalem nám vykládal, že se přihlásil do městské knihovny a celé odpoledne strávil v její studovně. Od té doby do knihovny často docházel, i když jsme to brali jako záminku pro jeho návštěvy hostince. Byli jsme však rádi, že je alespoň někdy z domu pryč.
Pravda však byla taková, že můj otec se pustil do jakéhosi výzkumu, a ať už byla jeho práce jakkoliv rozkolísaná vlivem pití, zvolna dobíral k určitým výsledkům. Jednoho dne k nám přivedl ředitele muzea a zapáleně spolu debatovali o přípravě vykopávek v okolí našeho domu. Z jejich řečí jsem vyrozuměl, že by vykopávkami rádi co nejvíce osvětlili dobu, ve které Thalmberk stál, a také to, proč zanikl.
Za nějaký čas přišli k našemu brigádníci (tou dobou byly prázdniny, takže to byli většinou dobrovolníci z řad studentů městské univerzity) a pustili se do vykopávek. Nejdříve ze všeho odtahali stranou zrezlá auta obklopující dům a zaměřili původní půdorys hradu. Poté důkladně překopali celou plochu a našli řadu kamenných úlomků, zbytků zdí a zrezlé staré nářadí.
Při mé návštěvě u výkopů se mi podařilo nahlédnout do plánů a zjistil jsem, že přímo v sousedství našeho domu kdysi bývala hradní věž, vedle níž prý podle neúplných záznamů stála alchymistická dílna. K věži v době slávy zámku přiléhala dvě hradní křídla, paláce urozených pánů, z nichž jedno bylo do základů zbořeno a zmizelo beze stop a druhé posloužilo jako základ pro náš dům. Na opačné straně hradu pak podle plánů kdysi bývala zbrojnice, jejíž základy se nyní staly zdrojem mnoha kovových zbytků a artefaktů zbraní.
Otec po příchodu archeologů zavřel dílnu a přestal pracovat. Zpočátku se v celé věci velice angažoval. Celé dny se vydržel procházet po nalezišti, nakukoval do výkopů a zálibně si prohlížel sličné brigádnice. Pak však jednou spadl opilý do výkopu a od té doby mezi brigádníky moc nechodil, pouze seděl v okně, pokuřoval a zamyšleně pozoroval studenty při práci. Někdy jsme je pozvali k nám na malou svačinu, zatímco přístavek u našeho domu jim sloužil jako kůlna na nářadí.
S jejich přítomností v naší podivné domácnosti zavládla jakási změna, i když nelze říci, že by byla naše izolace nějak podstatně prolomena – tím, že brigádníci pocházeli z města, kde nás všichni znali, jsme byli již všichni předem vnímáni jako podivíni.
Naše ložnice byla obrácena směrem k tomuto plotu a častokrát jsem tak zíral na celý areál vykopávek, ze kterého sálalo cosi magického. Několikrát za sebou jsem v podvečer zahlédl v těch místech blikající světlo, jak práce probíhaly do pozdních hodin.
Stejné to bylo i jednu noc na konci září. Všichni brigádníci už odešli, když tu jsem zpozoroval jsem u vykopávek otcovu zachmuřenou postavu, procházející mezi výkopy s jakousi knihou v ruce. Podle toho, jak nerovnoměrně kráčel, se zdálo, že už má poměrně dost vypito. Přejížděl jednotlivé nálezy proudem světla ze svítilny a bedlivě je zkoumal. Evidentně mu cosi vrtalo hlavou a snažil se tomu přijít na kloub. Měl jsem dokonce dojem, jakoby se snažil cosi vyměřovat.
Po dlouhé době pak bylo slyšet, jak v předsíni odemyká. Pomalu za sebou zavřel dveře a potácivě vešel do kuchyně. Ve dveřích se zřejmě udeřil do hlavy, protože se ozvala rána, následovaná a hlasitým zasakrováním. Následovalo neurčité šmátrání a cvaknutí vypínače. Bylo pozdě v noci a matka se sestrou už spaly.
Sklem ve dveřích jsem viděl, jak kuchyň zalilo světlo. Otcův stín se mihl okolo dveří a hned zase zmizel. Ozval se zvuk odsouvané židle. Zdálo se, že otec listuje v knize, kterou si přinesl. Pak se znovu ozvaly otcovy kroky, mířící směrem k naší ložnici.
Pomalu otevřel a do ložnice vnikl úzký pruh světla. Zavřel jsem oči a dělal že spím, ale přitom napjatě poslouchal. Otec prošel dveřmi a potácivě dorazil k mé posteli. Za chvíli jsem ucítil jeho dech, páchnoucí směsí alkoholu a cigaretového kouře. Téměř jsem se zalkl. Položil mi ruku na rameno a neurvale mnou zatřásl. Otevřel jsem oči a spatřil jeho příšernou, alkoholem ztrhanou tvář:
„Obleč se a přijď do kuchyně.“ zablábolil.
„Ale tiše,“ pohlédl na spící matku a sestru, „ať je nevzbudíš.“
Vrávoravě se vrátil zpátky do kuchyně. Znechuceně jsem se posadil na posteli. K čemu mě potřebuje? Co to má zase za opilecký nápad? Začal jsem se potichu oblékat.
Seděl v kuchyni u stolu a nepřítomně kouřil cigaretu. Když mě uviděl, krátce se usmál. Na to, v jakém byl stavu, se náhle choval překvapivě klidně.
Na stole před ním ležela starodávná kniha v kožené vazbě, která umazala nový ubrus. Vůbec si toho nevšímal.
Zvedl knížku ze stolu a po způsobu krátkozrakých lidí si jí přitáhl blízko k očím. „Poslouchej.“ Zamával mi prstem před obličejem a začal číst. Ze začátku poměrně špatně artikuloval, alkoholem zmožený jazyk si dělal trochu co chtěl, ale čím déle četl, tím lépe mu bylo rozumět a tím tajuplněji na mě jeho děsivý příběh působil.
„Je to kronika našeho rodu.“ řekl a odklepal si popel z cigarety přímo na podlahu. „Našemu prapředkovi Oldřichovi patřil kdysi dávno hrad Thalmberk. Byl to muž velice vzdělaný a na svůj hrad si zval nejrůznější pěvce, básníky a učence.“
Otec si podepřel hlavu, jako by se zasnil po těch dávných časech.
„Přišel tam i alchymista Solhar Ibar se svou dcerou Inez, jenž prý byla krásná jako sama hvězda. Panu Oldřichovi, který byl léta vdovcem, se tak zalíbila, že se rozhodl vzít si ji za ženu. Solhar Ibar proti tomu nic neměl, byl rád, že si jeho jediná dcera polepší. Několik dní po svatbě se však Inez začala chovat podivně. Dokázala se rozzuřit pro ty nejnepatrnější drobnosti, byla agresivní na své služebnictvo a když napadla svou komornou nožem a zle jí pořezala, nařídil ji Oldřich zavřít do kamenné věže. A tam se stalo co si strašného – Inez, snad stižena novým záchvatem své choroby, se na pruhu látky ze svých šatů ve věži oběsila.
Když se o tom dozvěděl Solhar, strašlivě se rozzuřil a obvinil Oldřicha z její smrti. Oldřich se proti takovému křivému obvinění zuřivě bránil, tím však jen starého alchymistu ještě více popudil. A Solhar se rozhodl, že se Oldřichovi a všem Thalmberkům strašlivě pomstí.
Vydal se na hrad za Oldřichem s tím, že se jde omluvit za to, jak nevybíravě ho napadl, že se unáhlil a byl příliš zaslepen smutkem z dceřina skonu. Ale když si připíjeli na usmířenou, nasypal svému zeti do vína omamný prášek, po kterém jakoby z Oldřichova těla zvolna vyprchával život. A několik dní na to kníže Oldřich upadl do těžkého deliria a přivolaní lékaři posléze konstatovali smrt. Kníže byl se všemi poctami pohřben a majitelem panství se stal jeho syn z prvního manželství, Rudolf.
Dvě noci po pohřbu se vydal k Thalmberské hrobce Solhar. Vnikl dovnitř a do přistaveného kočáru se svými pomocníky přenesl rakev s živým-mrtvým Oldřichem. Tu pak odvezl do svého domu v podhradí a spolu s několika čeledíny vybudoval tajnou chodbu až pod hradní věž. Na jejím konci umístil rakev s knížetem Oldřichem a vedle ní postavil mramorovou sochu své dcery, kterou prý vyrobil s pomocí samotného ďábla. Socha měla za úkol v určitých intervalech procitnout a připravovat nebohému knížeti strašlivá muka. A aby to měl kníže ještě horší, vždy se mu přes den rány způsobené sochou zacelily a tak jeho muka trvala celé věky. Trpěl za to, co nespáchal a kletba se přenesla na všechny jeho potomky. V mramorové soše totiž byla zakleta strašlivou nenávist ke všem Thalmberkům. Bylo to opravdu dílo ďáblovo. Mučila všechny Thalmberky strašnou a podivnou hrůzou z míst, ve kterých žili, ale kdykoliv chtěli uprchnout a odjet jinam, vždy je přitáhla zpět. Roku 1792 zemřel poslední Thalmberk. Spáchal sebevraždu. Snad doufal, že tím konečně zlomí strašlivé prokletí svého rodu. Zanechal však po sobě nemanželskou dceru. Prokletí rodiny Thalmberků se tak přesunulo na ní a na celý její rod. Na náš rod. Naši předkové tak nesou sebou toto strašlivé prokletí až do našich časů.“
Otec dočetl, zaklapl knihu a zvedl se od stolu.
„Teď půjdeme a učiníme tomu přítrž.“
„Kam půjdeme?“ ptal jsem se ustrašeně.
„Do sklepa.“
Ta strašlivá místnost ve mě budila největší hrůzu z celého domu. Otec si všiml mého rozrušení a uklidňoval mě. K černému otvoru do sklepa mě však musel téměř dovléci. Na prvním schodě mi podal ruku.:
„Pojď za mnou a ničeho se neboj.“
Sestoupili jsme dolů, otec nahmatal vypínač a rozsvítil. V místnosti to vypadalo jako jindy, regály s kompoty, v rohu opřené staré lyže a pytle se starými bramborami, ve vzduchu všudypřítomný zápach zatuchliny.
Opřel se o regál u zadní stěny a vší silou za něj zatáhl. Regál se s rachotem pohnul a vytvořil u zdi úzkou štěrbinu. Spatřil jsem velký otvor ve zdi. Zděšeně jsem vykřikl.
Otec se na mě zkoumavě ohlédl.
„Pořád jsem si myslel, že ten vchod do podzemí musí být někde v troskách hradu. Proto jsem sem také pozval tu partu výzkumníků a čekal, že něco najdou. Ale to jsem se setsakra spletl. Koho by to ale taky napadlo, že ten vchod do podzemí budu mít přímo v baráku.“ Zapálil si další cigaretu.
„Prošel jsem si všechny staré plány hradu a porovnal je s legendou. To mě nakonec zavedlo sem. Objevil jsem to předevčírem.“ dodal. „Je tam chodba se spoustou přepážek. Něco jsem rozkopal, ale pár jich ještě zbylo.“
Vytáhl z regálu přenosnou lampu na konci dlouhého kabelu a zapojil jí do zásuvky. „Budeš svítit.“ vtiskl mi ji do ruky. Pak z hromady harampádí v rohu vytáhl krompáč a zavelel: „Jdeme!“
Protáhl se do tvoru a já za ním. Světlo lampy ozářilo dlouhou kamennou chodbu ztrácející se ve tmě. Otec rychle vyrazil vpřed a já ho ustrašeně následoval, abych ani na chvíli nezůstal ve tmě sám. Ostražitě jsem se rozhlížel kolem sebe – stěny, strop a podlahu chodby tvořily starodávné kamenné desky pokryté pavučinami. Na některých z nich zřejmě kdysi dávno bývaly jakési neznámé znaky, které se dost podobaly alchymistickým symbolům. Žasl jsem, co dělají zde v domě.
Chodba vedla přímo kupředu, nikde žádný ohyb, stoupání či klesání. Často jsme překračovali hromady suti, které zbyly v chodbě ze zbořených překážek. Otec byl velice opilý a několikrát klopýtl a býval by upadl, kdybych ho nezachytil nebo se nepodepřel krumpáčem.
Ušli jsme dlouhý úsek, než jsme narazili na první nerozbitou přepážku. Otec se potácivě zastavil, zamáčkl cigaretu a rozmáchl se krompáčem proti stěně.
Vzhledem k jeho stavu nebyl úder příliš silný. Otec se znovu rozmáchl a ve zdi se objevila prasklina. Pak znovu a znovu. Šlo to pomalu, protože otec mezi jednotlivými údery často odpočíval. Zdálo se však, že trochu vystřízlivěl a začal si více uvědomovat, co provádí. Náhle však zeď před námi praskla a sesula se na zem v hromadu kamenů. Před námi se objevil temný otvor a já byl úplně bez sebe strachem, který mě přímo dusil. Nebyl jsem schopen jediného slova.
„Světlo, slyšíš? Světlo!“ otcův hlas mě vrátil do reality. Otec byl viditelně u konci sil, fyzická námaha ho zcela vyčerpala. Jeho oči plály únavou.
Rychle jsem mu podal svítilnu a sledoval, jak vlézá do probouraného otvoru. Náhle se zastavil a cosi nepřítomně mumlal. Přes jeho rozložitá záda jsem neviděl dál. Udělal jsem krok a stanul po jeho boku.
Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, na co tak upřeně zírá. Pak jsem nevydržel a vykřikl. Otočil jsem se a chtěl z té strašlivé místnosti utéct, ale otcova těžká ruka mě zastavila. Přitiskl jsem se k jeho boku a skryl hlavu do jeho šatů.
Ve slabém světle lampy byla vidět kruhová místnost s klenutým stropem. Okamžitě jsem měl dojem, který se mi později potvrdil, že jsme kdesi v hloubce pod ruinou bývalé hradní věže. Uprostřed se lesklo cosi těžkého a černého. Rakev! A v ní, bože můj, klidně spící a oddechující muž.
Jeho tvář, lemovaná hustým černým vousem, se velice podobala tváři mého otce. A jeho krk pokrývala zaschlá krev, maso rozdrásané a rozkousané až na kost.
Vedle rakve stála příšerná socha z bílého mramoru, zobrazující překrásnou ženu v orientálním rouchu. Z její tváře na nás zíraly dvě kamenné oči, které vypadaly jako živé a hleděly na nás s bezmeznou nenávistí. Její ústa byla rudá a na podlahu z nich odkapávala krev.
„To je strašné.“ slyšel jsem otce. Pak se náhle pohnul, tak rychle, že jsem e musel zachytit stěny, abych neupadl. Došel k soše, přičemž cestou potěžkával krumpáč, rozmáchl se a udeřil. Ústa příšerné sochy se otevřela a odhalila dva dlouhé špičáky. Z jejího hrdla se vydral táhlý výkřik. Otec zavrávoral, ale rychle se vzpamatoval a jako bez sebe udeřil znovu. Socha se rozletěla na tisíc kusů a její hlava se mi odkutálela k nohám.. Uskočil jsem stranou. Hlava zachroptěla a její oči se zavřely. Ze všech úlomků těla se vyvalily temně rudé prameny krve. „Podívej!“ otcův výkřik mě přinutil pohlédnout na rakev. Muž v ní přestal dýchat a začal se rychlostí blesku rozkládat. Kůže i maso mizely, vyvstávala bílá kostra a i ta se za chvíli rozpadla na prach. Pohlédli jsme s otcem na sebe a nebyli schopni říci ani slovo. Náhle se nám za zády ozvala hlasitá rána. Otočili jsme se a spatřili, že stěna místnosti pukla a přes ní se táhne klikatá puklina. .
„Honem pryč!“ vykřikl otec a vrazil mi do ruky svítilnu. Nemusel mě příliš pobízet. Hnal jsem se ven jako šílený, otec za mnou. Náhle se celá chodba začala pronikavě třást.
Kamenné desky kolem nás se odchlipovaly a padaly ze stěn do chodby. Konečně sklep! Vyběhl jsem po schodech nahoru a zhroutil se na židli v kuchyni. Otec přiběhl za chvíli.
Stěny domu se chvěly a objevily se na nich široké pukliny. Otec vběhl do ložnice a za okamžik odtud vyvedl rozespalou sestru a matku. Stačili jsme vyběhnout před dům a celá stavba se s rachotem poroučela k zemi. Zároveň se proměňoval celý pozemek, na kterém kdysi dávný hrad stával. Výkopy se prohlubovaly, odhalené stěny padaly a kamenné základy zámku se jako nůž do másla zarývaly hlouběji do země. Zakrátko vše zmizelo v hlubinách země.