|
Dnes jsem si vyšla do města,
do parku za sny, za samotou.
Zem bílá jako nevěsta
skřípala pod vysokou botou.
Na stromě zpíval kos tak sám,
a kolem mrzlo v suchém větru.
Ten bílý závoj pošlapán
měl jizvy v časoměrném metru.
Přečti tu báseň zdlouhavou,
můj Benátčane ze severu,
ty verše, které tělem jdou,
a věř jim víc než mému peru.
|