Anděl strážný
Anděl strážný 
Milí
čtenáři… Zajímalo by mě, co si o téhle depresivní povídce myslíte? Takhle na mne
působí Praha na podzim… Co ve Vás zanechala? Můžete mi prosím prozradit, jak na
Vás působila? Předem děkuji, Vaše Jara Row
Procházel tichými ulicemi Prahy. Byla tma a na metropoli se snášel lehký studený déšť. Byl podzim. Holé stromy vytvářely kolem sebe mihotavé stíny, které tančily v rytmu svitu elektrických lamp.
Byl oděn v jeansách a černém plášti a dlouhý zelený šál vlál za ním. Mokré tmavě hnědé vlasy mu padaly do tváře.
Náhodnému pozorovateli, kdyby tam nějaký byl, by přišel jako obyčejný člověk, jenže on obyčejný nebyl.
Od obyčejných lidí se značně lišil. Neměl ani jméno… A na tomto světě žil jen pro NI. Pro NI jedinou… To ona byla jeho poslání. Kvůli ní zde žil… Byla výjimečná, jenže její talent ji pomalu doháněl k šílenství…
Poprvé na své cestě zvedl hlavu od mokrého chodníku a podíval se na zrezivělou branku, kterou vešel do zpustlé zahrady. Cestička k polorozpadlému domu byla lemována plynovými lampami a sochami, znázorňujícími alegorii smrti. Jejími sochami…
Povzdychl si a pokračoval vlhkou cestou k domu… Ve světle lamp se vše jemně lesklo a vytvářelo dojem kouzelné noci…
Vytáhl z kapsy klíče, chvíli trvalo, než našel ten pravý, a odemkl domovní dveře.
Do nosu ho udeřila známá silná vůně vonných tyčinek, cigaret a alkoholu… Byl doma. Bylo to kruté, ale bylo to tak…
Našel Hermínu, jak sedí na zemi, před sebou hořící rozřezané plátno a v rukou břitvu… Kolem ní se válely prázdné láhve od vodky, krabičky od cigaret a nedopalky.
Posadil se vedle ní a vzal jí z rukou břitvu. ‚Neblázni, Hermíno, byla jsi předurčena k velkým věcem…‘
Hladil ji po rozcuchaných vlasech a šeptal slova útěchy… Ale ta, jako by šla mimo ni… Hleděla do plamenů, olizujících její nejzdařilejší dílo a potom se hlasitě rozchechtala…
Byl v koncích… Seděl tam s ní celou noc, ale k ránu se k nim dostavili zřízenci psychiatrické léčebny v Bohnicích… Ještě nezačalo svítat…
Jednou to muselo přijít. Odvezli ji s sebou v bílé svěrací kazajce a on zůstal sám…
Její šílený výraz si ještě dlouho potom přehrával před očima. Nebránila se. Dokonce ani nic neříkala, jen se hystericky smála…
Sebral se a za časného rána procházel ulicemi… Potkával lidi, kteří chodili do práce i bezdomovce, ohřívající se u ohýnků, které si udělali z klacíků a spadaného listí… Obraz deprese a krutosti dnešní doby…
Vešel do omšelého květinářství a vybral tam rudou růži, tu, která vypadala nejméně zvadle a koupil ji pro Hermínu…
Nasedl na tramvaj. I v ní seděla spousta pochmurných lidí. Karikatur božích stvoření. Většinou si předčítali ranní noviny, knihy, nebo se tvářili nepřítomně… Obraz dnešní společnosti…
V Kobylisích nasedl na autobus číslo 186. Byl prázdný. Seděl v něm pouze řidič a na zadní sedačce špinavý muž- nejspíš opilý. Spal. A společně s ním nastoupila hezká smutně se tvářící žena ve světlém kabátě a dlouhé sukni.
On stál. Oblečen v černém, s rudou růží v rukou. Barvách, které představovaly jeho náladu…
Vystoupil a rozhlédl se kolem. Nemilé místo. Ústav pro světem zklamané šílené lidi se nad ním hrozivě tyčil…
Hrůza a lidská ubohost… Z toho všeho na něj padala stará nostalgie. Hermína nemohla takhle skončit… Ona byla předurčena k tomu, aby byla někdo. Nesměla skončit jako tihle… lidé…
Vešel do pokoje, o kterém mu řekli, že je její. Samotka na uzavřeném oddělení… Svlékl kabát a přehodil si ho přes ruku a s rudou růží v druhé ruce vešel dovnitř…
Bože! To, co spatřil bylo děsuplné. Hermína ležela v tratolišti krve s blaženým úsměvem na rtech. Podřezala si žíly. Zřízenci jí zapomněli sebrat břitvu… Nepřemítal nad tím, jakou měla smrt… neměl na to sílu. Zklamal. Položil květinu na její postel a jak nejrychleji to šlo odešel pryč…
Zpáteční cestu ani lidi, déšť… Nic z toho nevnímal… Byla zima, ale přesto si kabát na sebe nedal… Procházel ulicemi v otrhaných černých kalhotách, kanadách a roláku barvy obsidiánu… Byla zima. Začal se na něj snášet první bílý ledový sníh, který při doteku jeho kůže začal tát. Tohle se mu ještě nikdy předtím nestalo… Nikdy na něm sníh netál… Nikdy…
Vešel do starého domu… Nechtěl se rozhlížet, nechtěl tam zůstávat… Sebral desky a plátna, které se jí nepodařilo zničit, dal si je pod paži a vyšel s nimi do ulic… Rozložil je na Zámeckých schodech kolem sebe…
Lidé se zastavovali nad tou krásou… Její obrazy byly nádherné, osobité a depresivní…
Dokonce i hradní stráž se snažila něco z jejího díla spatřit… Musel to udělat… Byl to jeho úkol…
Ano, začal vyprávět o jejím smutném osudu… O tom, jak žila a jak skončila…
Ne jednomu z lidí vhrkly do očí slzy… manželské páry se tiskly k sobě. Dívky i ženy pokládaly hlavy na ramena svých protějšků a do toho všeho padal sníh. První letošní sníh…
Stařenky plakaly a starci se belhali kolem… Nějaký novinář zapnul diktafon, aby zvěčnil jeho zpěv, doprovázená zvukem začátku Smetanovy symfonické básně- Vltavy…
„Byl sychravý rok
a v nočním stínu
úpěl a sténal každý krok…
Co všechno se stalo v pošmourném říjnu?
Co všechno se stalo a co všechno bude?
Nikdo z Vás osudu neporučí…
Hermína byla, je… a navěky bude…
Však ni pes pro už ni nezaskučí…
Byvši předurčena k velkým věcím
a já byv jejím andělem…
Skončila napospas smrti a klecím…
V blázinci starém- omšelém…“
I přes protesty lidí, aby pokračoval, aby nepřestával, odešel. Něco ho táhlo znovu za NÍ. Ještě jednou ji vidět… Naposledy… Než všechno sám ukončí… Nechal obrazy Hermíny na místě a opustil celé prostranství.
Dříve, či později je musel někdo vzít… Ale ne nikdo z těch lidí, kdo slyšeli jeho píseň… Ti lidé byli přespříliš pohnuti, než aby vzali byť jen jeden- ten nejmenší- z nádherných obrazů…
Pomalu se rozcházeli… Sníh, který se snášel na ně i ulice házel mihotavé odlesky slunce, které v dnešním dni po tak dlouhé době vysvitlo… Byl konec…
Cestou sto osmdesát šestkou vnímal víc, než toho dne ráno. Vše mu připadalo najednou tak krásné. Už vůbec ne znetvořené… Zdálo se mu, jako by se každý z lidí kolem něj usmíval… A byly to soucitné úsměvy. Ne škleby surrealistických malířů. Ne ďáblovy grimasy…Ti lidé se usmívali a on to nebyl schopen pochopit… Vždyť zklamal… Nezasloužil si úsměv…
A potom vystoupil… Už zase pršelo. Padal déšť se sněhem, ale ten už při doteku s jeho kůží netál… A on se ubíral již známou cestou. Neřekl ani slovo… Ani se ho neptali, jako by nebyl. Neptali se, za kým jde… A on kráčel depresivními chodbami, které mu teď přišly více, než milé…
Vešel do pokoje, který znal. Do Hermínina pokoje. A ona tam seděla na železné posteli s prostěradlem na cáry a krví zalitými přikrývkami. Byla bledá jako smrt, ale její zelené oči se na něj smály… Vyprahlé rty nikoliv. Ty se ani nepohnuly, ale oči se smály. Jako kdyby viděla starého milého přítele, jenž se jí na dlouhou dobu ztratil… V rukou držela jeho rudou růži a on vlezl k ní do postele. Všiml si, že měla ovázaná obě zápěstí obvazy od krve… Tak to předtím přeci jen nebyl konec?
Posadil se k ní a začali si povídat… Náhle se otevřely dveře a do nich vstoupil ošetřovatel s velkou injekcí v ruce. „Už zase si povídáte pro sebe, Hermíno?“ spíš konstatoval, než aby se ptal. „Je mi líto, ale jiná pomoc neexistuje…“ Jednal, jako by neviděl jejího protestujícího společníka… Jako by neviděl, že nechce, aby ukončil její život. Že ještě existuje na tomhle bídném světě někdo, kdo si nepřeje, aby zemřela…
Sehnul se k dívce a píchl jí jehlu do žíly… „Je mi to líto,“ řekl se skoro soucitným výrazem, až by mu to člověk skoro věřil. Hermína přestala vřískat, jen něco slabě zakňučela a potom zavřela oči… V tu chvíli vypadala, jako že spí, ale nespala. Ošetřovatel vyšel ven a říkal přitom něco lidem, čekajícím za dveřmi… vyznělo to jako: „To je konec, ta už nebude dělat problémy…“
Muž s tmavě hnědými vlasy, držící Hermínu za ruku padl na kolena… Takže konec? Předtím nezklamal?
Nebylo to vůbec pochopitelné. Ne. Předtím nezklamal. Zklamalo až teď…
Konec…