Tehdy za starých časů

I.
Za oknem zuří bouřka. Kapky deště, velké jako normalizovaná olověná ložiska z atomového motoru nejnovějších rychlovlaků bušily o skleněné tabulky. Okna jsou zavřená. Tu a tam zaburácí blesk, stržený k zemi podlým hromosvodem. Skulinou mezi žaluziemi vidím z chodníku prchající chodce, jak nemajíce deštníku s nadějí vzhlíží k nejbližšímu krytému místu. Tím, alespoň z mého pohledu, je zastávka pravidelných vznášedlových spojů. Další lidé roztahují elektronické deštníky. S ochranným pásem elektrizovaných atomů nad hlavou se jde mnohem snadněji a nehrozí nastydnutí. Alespoň to tvrdí odborné studie.
Sedím ve svém křesle a zhluboka nasávám kyslík z kyslíkového přístroje. Mé zcela prokouřené plíce totiž k přežití zdaleka nestačí a nepomohla ani transplantace nových naklonovaných orgánů. Sedím a nic nedělám, protože na nic momentálně nemám síly. Dívám se přes okno ven, ale moc toho nevidím. Implantované čočky v oční bulvě se mi mlží a mé oči nepřirozeně slzí, aniž by psychologicky měly proč.
Nestěžuju si, i když jsem si svůj život v tomto věku možná dřív představoval trochu jinak. Jistě jsem si nemyslel, že jednou budu žít s rodinou svého bratra v útulném patnáctipokojovém domě. Předpokládal jsem, že budu mít jednou vlastní dům a vlastní rodinu a ejhle, ono nic. Osud je někdy vrtkavý a zahrává si nejen s osamoceným jedincem, ale často s celým lidským pokolením. Bratr je ale dávno po smrti a tak teď tu žiju už jen s jeho manželkou a nejstarší dcerou, které utekl manžel. Vlastně tu ani tak moc často nežiju. Většinu času totiž strávím v nemocnici, protože mé zdevastované orgány s železnou pravidelností kolabují. Doporučovali mi hybernaci, že prý se se mnou nedá nic dělat, ale na to já jim kašlu. Už této době houby rozumím. A co teprve za dvacet nebo bůhví kolik let, než vynaleznou nové léky? To by pro mě byla hrůza. Navíc pravděpodobnost oživení po několik desítek let trvající hybernaci je sotva sedmdesát procent.
Teď jsem ale tady, protože předevčírem mě pustili z nemocnice, kde mi naroubovali část nových jater. Tak jsem zvědavý. Žijeme tu sice jen my tři, ale někdy je tu dost rušno. Zvláště když přijedou na návštěvu děti bratrovy druhé dcery, zrovna jako včera. Teď tyto tři v průměru desetileté děti sedí před telestěnou a dívají se na nějaký starý historický příběh pro pamětníky. Musí být snad tak starý jak já, protože obraz je ještě dvourozměrný. Dívají se na něj, protože není co dělat a protože na zbývajících třiceti pěti kanálech nic pořádného nedávají a protože švagrová nerada platí za filmy, které si děti objednají z teletextové nabídky. Švagrová vůbec televizní vysílání nemá ráda, prý je to přežitek starých časů, kdy lidi nedělali nic jiného. Já jsem ovšem odkojencem masové kultury, takže jsem k dětem velmi benevolentní.
„Přepni to!“
„Vždyť tam nikde nic není? Tam chceš debatu nebo co?“
„Hoď tam aspoň hudební kanál, tohle je film tak pro děti ze školky.“
Edwin, jak se jedno z dětí jmenuje, přepne nudný film, ve kterém pro mé vnuky zcela neznámý Sean Conenry hraje Araba, do kterého se zamiluje jakási Evropanka.
„Ty vole, co to je?“ podiví se Eda, když naskočí hudební kanál. Obraz je totiž opět dvojrozměrný a navíc mu na pseudopódiu hopsající pětice padesátníků vůbec nic neříká. „To je nějakej hřbitov?“
Edwin vypne telestěnu a ostatní kupodivu vůbec neprostestují, i když neteř si nostalgicky povzdechne na dobu, kdy čtveřice či pětice vymydlených chlapců letěly. Pro děti je u babičky hold nuda, protože nemá na počítači ani virtuální hry! Je to zaostalost, vždyť nemusí jít o žádné ilegální surovosti, existuje celá řada virtuálních her sloužících ke kulturnímu obohacení. Vždyť si je pořídili už i takoví tupci, jako McKabirovi! Jenže děti tady musí být, protože rodiče odletěli pracovně na Mars. Jejich matka, dcera mého bratra, tam kdesi pořádá módní přehlídku a její manžel jí dělá model. Předvádí se totiž pánská móda.
Jejich babička spolu s tetou právě sakrují nad starým kuchyňským robotem, který místo džusu uvařil nějaký prapodivný lektvar. Robot se omlouvá, ale ony mu vyhrožují, že ho vyhodí. Má už dávno po záruce a v opravně ho nechtějí opravovat. Děti chtěli nejdřív jít právě za nimi, ale vynervované dámy středního a starého věku nejsou příliš velkým lákadlem. A tak tu zbývám ještě já.
„Nechceš si dát dámu?“ říká Eda a v ruce drží elektronickou šachovnici. Už ji chce zapnout, aby se objevily virtuální trojrozměrné kameny, když se mu dostane zamítavého zakroucení hlavou. Nemám totiž náladu hrát dámu. Zahrál bych si šachy, ale to by mě neteř se švagrovou pěkně vynadaly! Nechci hrát dámu nejen proto, že mě Eda vždycky porazí, ale taky protože si jednou rukou držím dýchací přístroj a druhou reguluju tok kyslíku. V neposlední řadě mi elektronické vymoženosti magnetují voperovaný kardiostimulátor, který pak kvůli tomu nestimuluje.
„Tak něco vyprávěj,“ zvolá Edwin, který se už asi obává, že dnešek bude stát opravdu za drek.
„Fakani nechutný, chcete mě zabít?“ říkám žertem, protože ani mluvení mi moc neprospívá. Ovšem děti vždycky ví, jak na mou chvástavou povahu vyzrát.
„Prosím prosím,“ zinscenuje srdceryvnou žádost Elizabeth, ta nejmladší. Všichni dobře vědí, jak hrozně rád vyprávím historky z mého mládí. A takový Edwin taky ví, že některé moje historky bývají dosti peprné. Když jsem bydlel sám, měl jsem ještě hromadu různých brakových knih ze starých časů.
„Tak dobrá. Řeknu vám příběh, který jste ještě neslyšeli,“ začínám, když jsem přerušen svým vlastním kašlem. „Řeknu vám o jedné akci za Velké bitvy. Tehdy jsem byl ještě celkem nezkušený, tak se nedivte, když jsem někdy vypadal jak debil. Bojoval jsem na špatné straně, ale ideály jsem získal až později. Šel jsem válčit kvůli dobrodružství a taky protože se mi nechtělo každý den chodit na pracák. A né, že se budete smát, když se zmíním o nějaké archaické věci. Uvědomte si, že tehdy, před šedesáti lety bylo všechno jinak. Lidi létali do kosmu jenom občas, cédéčka měly průměr kolem patnácti centimetrů – nesmějte se, to je opravdu pravda, fakt tehdy byly větší! A taky neexistovali trojrozměrné videohry. Všechno zkrátka bylo jiné, lidé se pořád něčeho báli, jednou konce světa, pak zase obezity. Však to znáte z dějepisu...“
Děti pozorně poslouchají, rozesazeni před mým křeslem na drahém koberci, mírně zhyzděném rozsypanými sušenkami a tu a tam se zaschlými kapkami od čaje. Celý pokoj ztichl a dokonce i neteř se švagrovou se přestali přehadovat s robotem, který začal hlasitě lamentovat a přišli do pokoje. Jistě si myslí, co si zas ten starý blázen bude vymýšlet, narážeje tak na mou lékařsky zjištěnou senilitu, kterou já ovšem nemůžu potvrdit. Taky nemůžu říct, že bych si před dětmi něco vymýšlel a to i přesto, že jsem čtyřicet let neměl komu tyto historky vyprávět. Teď mám. Možná někdo z nich napíše mou biografii. Budu slavný. I když nevím, jestli si to zasloužím. Velká bitva měla jiné hrdiny. A ti opravdu největší byli na druhé straně.

II.
„Všechno je do posledního puntíku pravda. Škoda jen, že si to nikdo nemůže ověřit, protože se většina záznamů z válečných operací ztratila nebo podléhá přísnému utajení. Krom toho jsou archivy tak rozsáhlé, že by v nich člověk zabloudil. Nikdo je ještě nepřevedl do virtuální podoby a tak si poklidně chátrají.
„…Byl jsem jsem sotva dva měsíce v armádě, když nás všechny nahnali do výsadkového Sikorskiho, že jako jdeme do akce. Měli jsme být celkem elitní komando, byl tam i slavný seržant Joe „Řezník“ Tibbs nebo další veterán takovýchto akcí „Kanec“ Moore.
Já jsem se vlastně ocitl mezi těmihle lidmi náhodou. Byl jsem tam jen do počtu, stejně jako můj kámoš Frank. Ten byl zatím pouze v jedné akci, která měla likvidovat přeživší v jedné pevnosti po týdenním bombardování. Pro mě ale tohle byla první akce, měl jsem už vlastně být na jedné předchozí být, ale na cvičišti jsem se omylem napíchl na zálesácký armádní nůž. Rozřezal jsem si stehno, protože ty nože jsme fasovali jen v takových umělohmotných popundeklových pochvách. Strávil jsem měsíc v nemocnici, a už mě radši na cvičák nepustili.
A tak jsem teď seděl na lavici spolu s dalšími čtrnácti elitními vojáky ve vrtulníku, který právě přelétával někde nad nepřátelským územím. Měli jsme asi hodinu letu před sebou, kterou jsme využili pro pečlivou přípravu. Velitel Andrews po nás řval, jako by byl zpěvákem metalové skupiny. Musel řvát, aby přehlušil, aby přehlušil zvuk motorů, ovšem Andrews řval i v kasárnách, když tam bylo naprosté ticho. Všechny jenom plísnil a vzbuzoval tak bezmeznou hrůzu i respekt.
A tak jsem seděl na té lavici a poslouchal toho dvoumetrového majora černé pleti: „Jste nuly! Jste úplný nuly, ale dostali jste šanci ukázat, že nejste takový hovna. Buď vás čeká věčná sláva, metále a jízda v otevřeným cadilacu, kdy lidi po vás budou házet papírový proužky, a nebo je tohleto let do prdele. Jestli selžete, všichni jdeme do prdele. Rozuměl jsi, Fernandézi?“ a stoupnuvše si přímo před vyděšeného Hispánce, pokračoval:
„Naším úkolem je zlikvidovat ty bastardy z INF, než oni zlikvidujou nás. Ti hajzlové si zalezli do děr a myslí si, že my tam na ně nemůžem. Ale my se dostaneme všude. Všechny je dostanem a jestli ne, tak si to šeredně vodserete.“
Andrews skončil se svou řečí, vytvořenou z nevelké slovní zásoby a sedl si zpátky na lavici. Málem ztratil hlas a tak už po většinu letu budil hrůzu pouze svými nevraživými pohledy. Ale ačkoliv to byl velitel, zkušený velitel, nikdo teď velet nepotřeboval, každý věděl, co má dělat. Každý si prošel školením, každý se musel naučit nazpaměť mapu. S tou mapou to ostatně nebyl takový problém, protože jsme měli mapy pouze ve velkém měřítku a nebo pár snímků z družic. Jindy se používají aspoň automapy, nejsou-li už k dispozici mapy vojenské, ale v tomhle zapadlém koutě světa je silnic beztak jako šafránu a ty jsou navíc ještě z velké části rozbité boji i nefungující údržbou.
Na školení jsme samozřejmě probírali i podrobný plán operace, takže všichni byli seznámeni s tím, co mají ve vrtulníku dělat. A tak to všichni dělali. Každý voják si vytáhl černou hrudku nebo jen fixu a začal si pomalovávat obličej. Černé pruhy na tvářích dodávaly na strašidelnosti, hlavně však zvyšovaly sebevědomí. Prvotní účel byl samozřejmě maskovací, ovšem naši vojáci se „maskovali“ pruhy přes obličej (nebo i po těle, bojovali-li v teplejších oblastech světa, což ovšem nebyl náš případ) v jakémkoliv prostředí. Vzpomínám si, že je měl i výsadek v Grónsku, který měl likvidovat tamější eskymácké fundamentalistické hnutí. Nebýt toho, že Eskymáci se plamenometům a kulometům postavili většinou pouze s kyji a harpunami, dopadli by tam naši dost špatně, protože byli nenápadní jako ruské vejce u MacDonalda.
Nicméně hrozivě si pomalovat obličej byla u nás taková tradice, takže jsem si stejně jako ostatní vytáhl hrudku a začal si dělat pruhy po tvářích. Byla to otázka pěti minut, než jsem vypadal jako skutečný akční hrdina. Akorát jsem si, na rozdíl od onoho akčního hrdiny, taky poněkud zamatlal ruce. Naštěstí jsem nebyl sám.
Mezi mými spolubojovníky místy propukaly rozhovory, trhané a náročné, protože hluk neúprosně likvidoval vibrace vypouštěné mluvidly, které tak docházely do sluchových ústrojích značně fragmentárně. „Dneska jim to nandáme tak, že to ještě nezažili,“ zaslechl jsem od sebe sama se uklidňujícího Fernandéze, jak říká Frankovi.
„Jen aby,“ lakonicky podotkl můj přítel, který si myslel svoje a který, ač byl pouze na jedné akci, měl vlastně víc zkušeností než Hispánec, jenž sloužil převážně na hlídkách na již dobytém východě.
„Vždyť vaše mise je minule pěkně nakopala, byli prý úplně vyřízení! Tak proč by je nemohla nakopat teď?“ nedal se Fernandéz, jehož sebeuklidňující metody získávaly první trhliny.
„Hovno, na tiskovkách říkají furt to samý. Bezchybná akce, žádný ztráty. Ve skutečnosti tam zařvala polovina chlapů a to jenom proto, že na velitelství nám dali k pevnosti, co jsme měli vyčistit, schémata Cé a my jsme potřebovali Béčka. To jsme ale tehdy nevěděli. Vlezli jsme do jedné místnosti a tam jsme naprosto ztratili orientaci. Motali jsme se pořád dokola jako ti idioti. Protože jsme na nikoho nenarazili, rozhodli jsme se stáhnout. Vrtulník nás ale nemoh‘ vyzvednout, až prej zejtra. A tak jsme na jednom vybombardovaném prostranství blízko bunkru chtěli přenocovat, jenže ti hajzlové povylízali z děr bůhví odkud a začali do nás pálit kalašnikovama. Zabili jsme jich asi osmdesát, ale zůstalo nás tam sedm mrtvejch a tři byli zranění. Těch sedm mrtvejch samozřejmě byl problem, zvlášť když už předem nahlásili úspěch akci, protože se to tak hned neutají, ale velitelství pak oznámilo, že havaroval vrtulník s přepravovanejma vojákama. A hádej kolik jich zahynulo… A tak akce si udržela čistej štít a rodiny svý soustrastný telegramy dostaly taky. Vlk se nažral a koza zůstala celá…“
Fernandéz zmlkl, ale příliš Frankovi nevěřil. Nutno říct, že můj kámoš byl zarytý pesimista a všude vyprávěl hrůzostrašné válečné historky, které beztak jenom někde slyšel.
Přiblížila se chvíle k seskoku. Všichni zmlkli. „Drsňák“ Cole, účastník mnoha operací se tvářil, jako by se mu chtělo na velkou stranu, Andrews si utíral zpocené čelo kapesníkem s obrázkem naší vlajky, Tibbs si pohrával se svým loveckým nožem, Frank se tvářil, jako by nic. Nasadili jsme si menší baťohy na záda. Každý obdržel samopal, revolver a nůž. Russell měl plamenomet a Cole kulomet.
Andrews konečně začal vyřvávat: „Tak jedem, jedem, skáká se! A ne že uděláte našemu lidu vostudu. Lidi na vás spolíhaj! A jestli si při dopadu zlámete haksny, tak si vy kurvy nemyslete, že vás přijde posbírat nějakej červenej kříž! Cche, chcípnete kvůli svojí blbosti. Tak dávejte bacha!“
Z vrtulníku se začala k zemi řítit těla vojáků, obskládaná zbraněmi, nábojovými pásy a batohy, ve kterých by se dal najít proviant, vysílačka, zdravotnické potřeby, bible (u Andrewse) a spousta dalších maličkostí.
Taky já jsem hupnul dolů a chvíli si vychutnával svištění větru kolem sebe a neobyčejný výhled na hornatou scenerii pod sebou, mírně ovšem zohyzděnou krátery po intenzivním bombardování. A pak se na nebi objevilo patnáct malých bílých obláčků, které stále rostly a rostly.
Zavěšen na padáku jsem začínal rozeznávat detaily, všiml jsem si zbytku staré rozbité cesty a také trosek malé střílny, obklopených četnými, vzájemně se proplétajícími dírami po pumách. Konečně jsem dopadl (a to přímo doslova, neboť mi na jakési střepině ujela noha, takže jsem se ocitl na zadku a nakonec na zádech) a v mé blízkosti přistával i ostatní. Seskok byl pečlivě nacvičený, kromě toho nejsme žádní amatéři, abychom se nechali rozptýlit větrem široko daleko. Začali jsme se sbírat nejprve sami a pak i padáky, které jsme pak vhodili do jednoho z kráterů a ledabyle je zasypali pískem z okolí. Teď nám už nebudou na nic, spíše by nám překážely. Jejich zamaskování sice není nic moc, ale stejně jsme tu jen na skok.
Když se nás všech patnáct shromáždilo a zjistili jsme, že jsme všichni, začal Andrews vydávat rozkazy. Je to zvláštní, že ač se snažil mluvit tiše, měli jsme vždy pocit, že řve. „Rychle rychle, a ne že budete dělat randál. Teď sestoupíme dolů, tak dávejte bacha, jestli někdo z těch šmejdů ještě nežije.“
Obešli jsme trosky rozbombardované střílny a nalezli vchod do podzemní šachty, která tuto obrannou pozici spojovala s centrem ukrytým v hloubce. Věděli jsme, že někde existuje i velký vjezd, kudy se dolů dopravují zásoby a kudy asi můžou vjíždět i náklaďáky, ale tento vstup zatím nebyl nalezen nebo byl již tak důkladně zničen našimi bombardéry, že nejde poznat. Krom toho bychom, pakliže tu ještě někdo žije, šli přímo na odstřel.
Lézt po žebříku dalo docela velkou práci, neboť nám zavazeli batohy na zádech, sesouvajíc se permanentně dolů a velmi nás zdržujíc. Samopaly cinkaly o zrezivělé zábradlí a navíc jsme si tu a tam šlapali po hlavách nebo po prstech, takže se občas ozvaly výkřiky a nadávky. Přestože jsme dělali hrozný hluk, nezdálo se, že by měl dole nějakou odezvu. Bunkr asi už skutečně byl pustý.
Když jsme všichni dolezli do další, tentokrát naštěstí horizontální šachty, Andrews se přesunul do čela a zapnul biodetektor. Inteligentní věcička dokázala i přes zeď rozeznat, nachází-li se v blízkosti někdo živý. Podle nahromadění tepla na malé obrazovce jsme pak zkušeně rozeznali, s kolika nepřáteli máme tu čest. Vedle Andrewse se postavil Milkfield s infrákem. Frank a já jsme vytáhli baterky a rozsvítili je. Betonové stěny byly značně popraskané a strop v dálce se zčásti sesul, nicméně zdálo se, že šachta je průchozí.
Andrews byl zticha, neboť si uvědomoval svůj hlasový handicap a když něco chtěl, akorát šermoval rukama. Měl sice biodetektor, který by ho na přítomnost někoho dalšího než nás spolehlivě upozornil, ale bludiště chodeb mohlo přenášet ozvěnu a to by se nám vůbec nehodilo.
Šachta byla dlouhá asi dvě stě metrů, pak jsme se ocitli před křižovatkou tří dalších chodeb. Frankovův pesimismus se naštěstí neprojevil, stále jsme věděli, kde jsme. Naše plány jsou přesné, neboť tato podzemní pevnost byla vybudována před několika desítkami let s účastí našich expertů. Chodba doleva tedy vedla k další střílně přes několik menších místností a přes malý sklad munice. Chodba napravo měla končit silně opevněným úsekem, který měl ovšem pouze odvést pozornost od třetí šachty, k naší nelibosti opět vertikální. Vedla do samotného centra rozsáhlého bunkru, k zásobárnám potravin, munice a ubytovnám obránců, velitelskému stanovišti a ošetřovně. Pokud ještě v pevnosti někdo je, musí to být právě tam, protože výše položená místa značně utrpěla bombardováním.
Sestupovali jsme a tentokrát jsme si dávali větší pozor, abychom tak nerachotili. Bylo to sice lepší, ale přesto obzvláště Cole několikrát nechtěně praštil kulometem o šprušle a Moore omylem zavadil o spoušť a spustil dávku z kulometu, naštěstí pouze do zdi. Andrews začal sakrovat a docela nahlas, ale když k tomu ještě zašermoval rukama, sesul se mu batoh přímo na hlavu pod ním lezoucího Feliciho. Ten zařval a málem se pustil. Přezky mu natrhly čelo a silně krvácel. Než jsme se pak dole mohli někam pohnout, musel mu povrchovou ránu ošetřit zdravotník Facell.
Nicméně byli jsme na místě a stále jsme nezaslechli žádné zvuky, které by nasvědčovaly přítomnosti nepřítele. Jistě, určitě je schopen pohybovat se tu s mnohem větší opatrností, ale těžko bychom nezaslechli vůbec nic. Panely byly popraskané i tady, o dvacet metrů níž a ocelové žebříky dosti vrzaly samy o sobě. Andrews už asi uvěřil, že tu nikdo nebude a začal opět šeptem vyřvávat rozkazy proložené sprostými výrazy. My jsme uvěřili taky – dráty na zdech byly přerušené, osvětlení rozbité, nikde žádné odpadky, všechno vypadalo opuštěně.
„Tibbs, Moore, Fernandéz a Felici se podívají k zbrojnici, Cole, Graham, Matell a Lewis zajdou k ošetřovně.
Ostatní půjdou se mnou k velitelství,“ vyhrkl ze sebe Andrews. Rozdělili jsme se tedy a postupovali docela širokou chodbou, která měla ústit v prostorné místnosti plné počítačů a plánů, nákresů a možná i velitelů, které jsme tak důsledně hledali.
A skutečně jsme došli k pootevřeným ocelovým dveřím. Když se nám je podařilo otevřít úplně, spatřili jsme sutiny hledaného velitelského stanoviště. Některá z našich bomb, obzvláště průrazných, narušila statiku betonového stropu, který se z větší části zřítil a zasypal mimo jiné stoly s počítači, jejichž zbytky jsme mohli rozeznat i při tak špatném osvětlení, jaké dávala moje baterka.
Asi za deset minut k nám přišla Tibbsova skupina a oznámila, že zbrojnice je úplně prázdná, zůstaly tam pouze regály a to ještě určitě ne všechny. A tak se čekalo na Coleovu skupinu, která si dávala načas. Když Cole konečně podával Andrewsovi hlášení o provedeném průzkumu (velmi jsme si potrpěli na formality), oznámil mu, že narazili na velké ocelové dveře, které nejdou otevřít.
Skutečně nešly, jak jsme zjistili, když jsme k nim všichni přišli. Naštěstí biodetektor neukázal na druhé straně žádné stopy po životě, takže jsme vcelku nerušeně mohli páčit překážku. Trvalo nám to dvě a půl hodiny než jsme zčásti roztavili a zčásti vypáčili panty a mohli tak odsunout polovinu vrat.
Před námi se objevila další vertikální chodba. Posvítil jsem dolů, ale moc jsme toho neuviděli. Andrews vytáhl papír s plánkem pevnosti – a to i přesto, že jsme nic takového sebou neměli mít – všechno jsme máme mít v hlavě – to pro případ zajetí. Andrews tedy vytáhl plánek a zasakroval: „Sakra, kterej debil tu udělal tuhle šachtu? Tady má bejt ošetřovna!“
„Třeba nám dali jenom blbý plánky,“ procedil skrze zuby Frank.
„A nebo to tu trošku zrenovovali… Jak je ten plán starej? Dvacet let?“ prohodil Cole.
„To je fuk, zlikvidujem je tak jak tak!“ prohodil Tibbs, který zažil i horší věci.
Andrews si vytáhl kapesník a utřel si zpocené čelo. „No, máme to tu pročistit, tak to tu pročistíme. Vlastně je to úplně fuk, jestli je tu víc chodeb, než jsme čekali, beztak se pevnost zdá opuštěná…“
Sestup dolů proběhl tentokrát tišeji než dřív. Jednak převládly obavy, že být hlučný může tentokrát opravdu znamenat být mrtvý a taky jsme už trochu získali v lezení po starých žebřících cvik. Dole nás opět čekala horizontální chodba. Co však bylo nejhorší, v této hloubce už betonové zdi nebyly vůbec rozpraskané a dokonce i světla na stropě nebyla rozbitá. Zanedlouho jsme prošli kolem vypínačů. Nikdo neměl odvahu vyzkoušet, jestli tu jde proud. Doufali jsme, že ne. Protože jestli ano…
Baterky nám toho ovšem moc neukazovaly a tak jsme se museli spoléhat na biodetektor a na Andrewsovy zkušenosti. Velitel ale vypadal dost zničeně a strhaně. Nenápadně chtěl spolknout několik prášků – zřejmě na uklidnění, ale lahvička mu vypadla z třesoucích se rukou a cinkot rozbitého skla nenechal nikoho na pochybách, že Andrews je psychicky na dně.
Biodetektor naštěstí nic neukazoval a tak jsme mohli docela nerušeně postupovat. Když jsme ušli asi 300 metrů, Andrews zvedl ruku a zastavil se. Všichni jsme se ještě víc ztišili. S infrákem jsme před sebou uviděli, byť ponořeni do naprosté tmy, bytelné ocelové dveře. Major pokynul Tibbsovi a Mooreovi, aby šli k němu. Ukázal jim biodetektor. Na obrazovce se nejasně rýsovala místnost za dveřmi, ve které se to jen hemžilo organickým teplem. Červená barva vyplňovala celou místnost.
„Těch parchantů tam musí bejt tak z padesát!“ prohlásil chrchlající Andrews a Tibbs i Moore mlčky pokývali hlavou. Pomalu jsme se vzdálili asi padesát metrů od dveří. Všem bylo jasné, co teď přijde. Mohli jsme ty neřády vyprovokovat a opevnit se v chodbě, ale ti by nás určitě obklíčili a bůhví jak dlouho by to trvalo. A nebo jsme mohli prostě vpadnout do té velké místnosti a napálit to do nich, než si uvědomí, o co jde. Ta druhá možnost byla za této situace naší možností jedinou.
Russell instaloval výbušninu ke dveřím a my jsme zatím zalehli na zem. Hned po výbuchu, který by měl dveře roztrhat se musíme vrhnout přímo do nepřátelského centra a našít to do nich vším, čím zvládneme. Nečekali jsme, že nepřátel tu bude ještě tolik. A to ani nevíme, kde vlastně jsme. Možná je tohle ošetřovna a my budeme střílet pouze na ležící raněné. Ale nedá se nic dělat – může to taky být školení posledních fanatických bojovníků a tam by nás zaváhání stálo život.
Zalehl jsem a zacpal si uši. Russell odpálil rozbušku a ve vteřině na to se nám na záda začal sypat prach a já jsem ucítil i jemný déšť kousků kovu. Vstali jsme a obklopeni zvolna se usazujícím prachem jsme vyrazili do místnosti, z které se na nás vyvalilo nepříliš ostré světlo.
S nabitými zbraněmi jsme se vřítili dovnitř jako šílení, přivírajíce slzící oči. První vběhl dovnitř Tibbs a Moore následováni Andrewsem. Už v troskách dveří začali pálit ze samopalů hlava nehlava před sebe a kolem sebe, rozestavení ovšem tak, aby nestříleli sami po sobě. Po nich jsme tam postupně vběhli i my ostatní. Russel spustil plamenomet a světlo ze zářivek tam protnul ještě žár plamene. Cole pálil z kulometu, Frank hodil dopředu několik granátů a já jsem, s přivřenýma očima plnýma prachu a nepřivyklýma na světlo, pálil ze všech sil ze samopalu s tím, že jak dojde zásobník, nebuu ho měnit a vytasím revover. Ohlušující rachot nám znemožnil rozpoznat reakci nepřítele. Všechno okolo nás se ocitlo v jednom ohni . Zdálo se, že střelba není opětována. Nepřítel byl asi opravdu překvapený.
Došel zásobník a já tedy odhodil samopal a vytasil se z revolverem. Někteří kolem mě to udělali také, jiní měnili zásobníky a pálili vesele dál. Frankovi došly granáty a tak začal střílet taky. Kulomet zvolna ztichl a postupně utichaly i zbraně ostatních, pouze Frankův samopal vydržel o něco déle. Stáli jsme uprostřed místnosti a čekali, co se bude dít. Prach se začal usazovat. Zářivky už pochopitelně nesvítily, ale zapálený oheň osvětloval místnost docela dobře.
Konečně jsme mohli uvidět tu spoušť kolem sebe. A to, co jsme viděli, nás naplnilo hrůzou. Všude kolem nás se povalovala mrtvá těla krav, některá značně sežehnutá, jiná rozstřílená na kusy. Kolem nich hořelo seno a zčásti dřevěné přepážky.
Nevím jestli to došlo Andrewsovi, který upustil samopal a stál s otevřenou pusou jako idiot, mysticky hledící na zdemolovanou místnost jako kdyby právě zažil armageddon, ale mě to došlo skoro hned. To, na co jsme zaútočili, byl kravín. Podzemní kravín, ukrytý v bunkru. Zásobárna mléka a masa. Proto jsme dosud neobjevili vjezd do pevnosti pro auta! Nebylo potřeba ho používat často, pevnost je zčásti soběstačná. Proto nebyl dlouho zaznamenán žádný život na povrchu! Nebyl potřeba, obránci byli schopni vydržet hodně dlouho bez zásobování. Kravín jsme tu ovšem zcela určitě nevystavěli my. Nepřítel se tu, od té doby, co jsme tuto pevnost nemohli využívat, dost stavebně vyžíval… Zradily nás plánky, bojová strategie i nejnovější technika. Biodetektor je koneckonců jen hloupá krabička plná drátů…
Zděšení a šokovaní jsme uslyšeli blízký hluk. Podívali jsme se směrem, odkud vycházel a spatřili jsme dveře, další vchod do místnosti. Andrews nebyl schopen slova, ale někteří z nás věděli, co můžou čekat – jako třeba Tibbs a Cole, kteří odhodili vše nepotřebné a v rychlosti se snažili vyměnit zásobníky v samopalu. Neměli je ovšem po ruce, takže jim to trvalo déle, než bylo únosné. Dveře se otevřely a proti nám se vyřítili snědí ozbrojenci, hodlající uplatnit stejnou taktiku, jako my před chvílí…
A pak to do nás našili. Tibbs, Moore a Andrews klesli k zemi prakticky hned, protože byli přímo na ráně. Cole se zasukoval do pásu, který měl přes rameno a který mu držel kulomet, Fernandéz zvedl ruce nad hlavu, Facell začal obracet kapsy a hledat zásobník. Nebylo jim to nic platné. Viděl jsem všechny, jak do nich vnikají kulky. Viděl jsem taky Franka, jak sakroval, když hledal nějaké granáty. Dvacetiletý vojín Buggs se začal modlit, ale nestačil dojít ani ke druhému verši… Celé naše komando se utopilo v krvi…“

III.
„A jak to, že ty žiješ? Tebe nezabili?“ zeptal se poněkud pochybovačně Edwin.
„Střelili mě do kolena a těla ostatních mě zavalila a vyrazila mi dech, takže mě zajali.“
„A co bylo dál? Mučili tě?“ zeptala se Elizabeth.
„Ani moc ne. Já jsem stejně nic nevěděl. Všechno nám tajili. Mohl jsem jim tak akorát říct jména těch, co zabili, ale ty by si stejně zjistili. Nebyl jsem pro ně vůbec významný. Šel jsem hned do zajateckého tábora, kde jsem musel chodit na pravidelné školení. Zůstal jsem tam až do konce války. Pak jsem se konečně vrátil domů…“
„To zas byl krvák!“ prohodila švagrová, která nerada přiznávala, že ráda poslouchá zkazky z mé temné minulosti.
Ozval se zvonek. „To bude táta!“ vřískli všechny tři děti a hrnuly se ke dveřím. Měly radost, že ho znovu vidí, i když v mé společnosti se jistě taky cítily dobře. V cukuletu se oblékly a za pouhou čtvrthodinku klaply dveře. Zatímco děti odešly s otcem do hlavní newyorské mešity, švagrová i její dcera se začaly modlit doma, neboť městská informační vznášedla už netrpělivě vyzývala k večernímu díku jedinému Bohu a jeho proroku. Já jsem si bohužel už nemohl kleknout na koberec, byla by to moje smrt. Přesto jsem, v hrůzné i nostalgické vzpomínce na staré, kruté a divoké časy, zhluboka dýchaje z kyslíkové bomby, děkoval Alláhovi, že to tehdy všechno vlastně dobře dopadlo. Bledou a strhanou tvář mi osvítil právě se rožnuvší obří neonový půlměsíc, umístěný na protějším mrakodrapu…