Poslední válka - kapitola IX

Poslední válka

IX.) Dvě Tváře

Sotva pohasla záře brány mezi světy, byli okamžitě Frenan a Ian oslněni denním světlem Galerie. Bylo to zde jiné, než ve všech ostatních světech. Bylo světlo, až z toho bolely oči, ale nikde žádné slunce, žádný zdroj. Nebe nebylo modré, nýbrž bezbarvé bez jediného mráčku. Žádné počasí, snad ani žádná atmosféra zde nebyla.
Frenan ani Ian nevnímali, co se děje kolem nich. Byli tak ohromeni touto anomálií, že si ani nevšimli, kde přesně jsou. Stáli uprostřed města na malém náměstí obklopeném nízkými dřevěnými domy. Ulice plné bláta a jen pár z nich bylo alespoň vysypáno štěrkem. Uprostřed náměstíčka se nacházelo jakési malé tržiště. Půl tuctu obchodníků tam nabízelo kolemjdoucímu davu své zboží.
Houfy lidí míjely bez povšimnutí oba strážce Středu. Postavy oděné ve špinavých hadrech pochodující všemi směry připomněly Ianovi hlavní město Jeladu. Tamější obyvatelé ale přeci jen vypadali trochu víc vznešeněji. Tihle připomínali spíše otroky. Asi jsme v nějakém zapadákově.
Jeho představu však okamžitě poopravil pohled na druhou stranu náměstí. I tam sice byly vystavěny jen maličké dřevěné baráčky s doškovými střechami, ale za nimi se táhla přibližně pět metrů vysoká kamenná zeď a za ní Ian spatřil vysokou budovu ze solidního mramoru se zelenou střechou. Z ní šla věž, z níž bylo jistě vidět daleké okolí. Na ní vlál prapor zobrazující černého ještěra v zeleném a stříbrném poli se šachovnicovým vzorem. Tato stavba jasně dominovala celému městu.
„Kde to jsme?“ zeptal se nanejvýš zmatený Ian a pohlédl na Frenana.
„Rozhodně jsme v Gaherii. A vsadil bych se, že tohle jsou Dvě Tváře…“
„A tady máme najít maršála Slytha a Ryana?“
„Tady asi ne,“ pousmál se Frenan, což byl u něj zcela nevídaný jev, „ale támhle by být mohli,“ dodal kývnuv směrem k mramorovém paláci.
Vyšli. Zeď byla však příliš vysoká na to, aby ji mohli přelézt, a tak se vydali podél ní hledajíc nějakou vstupní bránu. Pochodovali hodně dlouho. Vlastně došli až k hradbám v nejjižnější části města. Teprve zde byl hledaný portál, jímž se mohli dostat k paláci, který teď zůstal daleko za nimi… Prošli pod zvednutou mříží a ocitli na malém náměstíčku, které tvořilo jakousi křižovatku tří hlavních cest. Po jedné z nich právě přišli. Ta vedla do chudinských čtvrtí. Na jihu stála mnohem veliká zdobená brána, jež vedla ven z města. Poslední cesta směřovala na východ, kde se soustředili bohatší měšťané… Zde jistě najdeme ty, které hledáme.
U východní brány hlídalo několik stráží. Kontrolovali, většinou jen pohledem, každého, kdo se pokusil projít. Běda každému tulákovi nebo otrhanci snažícímu se vniknout mezi „vyšší“ vrstvu obyvatelstva. V lepším případě pouze navrácení ho zpět do západní čtvrti pro chudáky, v horším i vězení nebo odvedení na pranýř.
Když branou procházeli strážci Středu, zůstali nepovšimnuti, natož aby jim někdo kladl všemožné a dotěrné otázky, jako: „Proč přicházíte?“ nebo „Jaké nesete zboží?“
Východní část města se od té východní radikálně lišila. Ulice byly dlážděné, domy byly vystavěny z kvalitního kamene, leckdy ozdobené pestrými malbami vypovídajícími něco o majiteli. Okna z barevných sklíček a dveře ze solidního dřeva. Na ulicích stálo spousta keramických květináčů s různými exotickými rostlinami, aby město získalo alespoň lehký nádech přírody.
Kromě toho byla v centru čtvrti zavedena rozsáhlá zahrada, u hradeb byl vystavěn kostel a k paláci, jenž Frenan s Ianem hledali, těsně přiléhala městská knihovna.
Teď už oba bezesporu chápali, proč se tomuto městu říká Dvě Tváře. Jedna tvář je západní chudinská čtvrť, kam by urozený člověk ani jednou nohou nevstoupil. Nebylo tam o co stát. Jen bahno a puch tlejícího dřeva. Naproti tomu bohatá východní čtvrť, kde nikdo nemá hluboko do kapsy a starostí každého je jen zařídit si bydlení co nejhonosněji…
Strážci Středu se tímto labyrintem luxusu pomalu probrali až ke vchodu do paláce. Bylo to sídlo krále Gaherie a nejvyšších velitelů gaherské armády. Však také proto stavba vešla do dějin pod názvem „Nedobytná pevnost“. U vchodu do tohoto objektu kupodivu nikdo nehlídal, a tak se vstupními dveřmi z pozlaceného javorového dřeva Frenan s Ianem dostali bez problémů do veliké vstupní haly.
Byla skutečně obrovská. Podlaha byla vybudována z mozaikově uspořádaných, zářivě vyleštěných mramorových dlaždic a stěny byly obloženy zelenými kameny takřka totožné velikosti. Všude okolo viseli obrazy králů a významných osobností gaherských dějin. Celý interiér budil dojem středověkého hradu.
Zatímco Frenan se snažil takřka ihned po příchodu najít cestu ke králi, nebo přímo k maršálu Slythovi, Ian si začal prohlížet obrazy, aby viděl, jak Slyth vypadá, ještě dříve, než se s ním setkají osobně. Z haly vedlo mnoho schodišť, a to jak vzhůru do druhého podlaží, tak i do podzemí. Jak vtipně pracují gaherští architekti. Místo toho, aby spotřebovali tuny materiálu na stavění dalších pater, udělají z podzemí plnohodnotné poschodí. Velmi chytré a praktické…
Za okamžik už Frenan vlekl Iana k jedinému schodišti, u něhož hlídal párek vojáků oblečených do kroužkového brnění se zelenou šerpou. Jako správná stráž byli ozbrojeni halapartnou a krátkým mečem. Naneštěstí Ian nedokázal za tu krátkou chvilku, jež mu byla dopřána, najít obraz gaherského maršála. Když se však strážci Středu pokusili projít mezi gaherskými vojáky, byla jim zastoupena cesta.
„Právě probíhá porada vrchních představitelů Gaherie. Vstup povolen pouze povolaným,“ oznámili vojáci unisono. Budili dojem, že jsou skvěle vycvičeni. Frenan sáhl do kapsy a vytáhl jakousi malou kulatou věcičku. Ian ji pořádně neviděl, ale vojákům se při pohledu na ni rozzářili oči a uvolnili cestu.
„Cos jim to ukázal?“ zeptal se zvědavě Ian, když vyšli po schodech do druhého patra k masivním dveřím ze solidního dubu.
„Tohle!“ odvětil Frenan a podav svému druhovi onen záhadný předmět, jal se číst pergamen pověšený na dveřích.
Ian si se zájmem prohlížel artefakt, díky kterému se sem dostali. Byla to pečeť ze zeleného vosku zobrazující symbol, který předtím viděli na gaherské vlajce. Černý ještěr v zeleném a stříbrném poli se šachovnicovým vzorem. Klíč ke všem dveřím v gaherii.
Frenan zatím důkladně prostudoval pergamen. Byl to seznam pozvaných účastníků na dnešní schůzi. Mezi přibližně tuctem jmen se nacházeli i maršál Slyth a arcikněz Ryan.
„A co Knerserus, Bash, Elianor a Draker?“ ptal se Ian při letmém pohledu na list.
„Jak vidíš, nejsou pozvaní. Asi to nejsou nejvyšší představitelé Gaherie…“ ušklíbl se Frenan a vstoupil dovnitř.
Jednací místnost byla také dost rozlehlá. Uprostřed stál dlouhý stůl. V čele seděl s největší pravděpodobností král a dál už bylo osazenstvo vesměs různé. Několik v zářících brněních oděných mužů. To byli asi členové vojenského důstojnického štábu. Černým pláštěm zahalený stařec byl pravděpodobně čaroděj nebo mystik, ve světle zeleném hábitu oblečený obrýlený knihovník a dlouhovlasý blonďák v modré róbě nemohl být nikdo jiný než Ryan. Ale žádný ještěr nebyl přítomen. Kde je maršál Slyth?
Po několika minutách evidentního čekání se zvedl jeden z důstojníků a sebevědomě prohlásil: „Až na jednoho jsou všichni přítomni. Navrhuji zahájit poradu bez maršála Slytha…“
V síni to souhlasně zamručelo a král dal gestem svolení k započetí jednání.
„Jak víte,“ začal ten sebevědomý chlapík, „útočí na nás severské přízraky. Nevíme jistě, kolik jich je, ale mé hrubé předpoklady, vycházející z informací našich zvědů, činí asi tak patnáct tisíc.“
V místnosti to zahučelo. Zdálo se, že útok ze severu je známá věc, ale patnáct tisíc přízraků je nad všeobecné očekávaní.
„Ty přízraky…“ začal nejistě Ian.
„… jsou Škůdci,“ dokončil větu Frenan s lehkým pokývnutím hlavy nespustiv oči z hovořícího generála. Ianova otázka nijak nepřerušila besedu. Jakoby ji ani nikdo nezaregistroval. Když se všichni uklidnili, generál nastolil svoji teorii.
„Proto jsem vypracoval následující plán…“ přešel ke stěně místnosti, kde visela podrobná mapa severních krajů Gaherie, uchopil dřevěné ukazovátko s černou křídou na konci a kreslíc na mapu všelijaké čáry, šipky a tajné značky, pokračoval ve výkladu.
„Máme k dispozici tři tisíce pěších vojáků, dvě stě padesát těžkých jezdců, stejný počet lučištníků a asi stočlennou královskou gardu. To je žalostně málo, ale venkované a potulní dobrodruzi se k nám připojí jako domobrana. Počítám tak se dvěma tisíci dobrovolníky. Výzbroj přízraků není na vysoké úrovni, ale jejich trojnásobná převaha by na otevřeném poli byla rozhodující. Proto se utáboříme zde!“ načež na plánu zakroužkoval pláň pod nejjižnějším pahorkem Severních hor.
„Tento kopec, známý jako Mléčný Zub, je jedinou cestou z hor do Gaherie. Jinudy přízraky táhnout nemůžou. Když se na ně připravíme, můžeme nastražit pasti v podobě dřevěných kůlů v zemi. Zpomalíme jejich sestup z kopce a naši lučištníci budou mít více času na jejich likvidaci. Ty, které se dostanou až dolů, budou rozprášeny naší pěchotou a domobranou. S trochou štěstí budou naše ztráty minimální.“
Po jeho projevu se sálem rozlehl potlesk, v němž úplně zanikl zvuk otevření a opětovného zavření dubových dveří. Jedině sebevědomý generál si mohl všimnout nového příchozího.
„Maršále Slythe!“ uvítal jej, „začali jsme bez vás. Právě jsem přednesl svůj plán bitvy.“
Frenan s Ianem se okamžitě otočili ke dveřím.
Maršál Slyth byl vysoký jako hora. Jeho hlava vypadala jako kobří. Protáhlé čelisti, místo nosních dírek nozdry a jeho temně rudé oči plály ostrým plamenem. Ruce měl tenké s dlouhými prsty a nohy stejné konstituce s velkými chodidly doplňovaly jeho ještěří vzhled. Přesto vyhlížel docela dost lidsky, a rozhodně ne kvůli kroužkovému brnění se zelenou šerpou, do něhož byl oblečen, ani kvůli plné helmě se sklápěcím hledím a zelenozlatým chocholem, kterou si nesl v podpáží.
„Hmm!“ zabručel Slyth a posadil se na nejbližší volnou židli.
„Co vás tak zdrželo, maršále?“ zeptal se ho král, který věděl, že Slythovo zpoždění na tak důležité schůzi musí mít více než vážné opodstatnění.
„Dossstal jsssem nové informaccce od sssvých zzzvědů zzze ssseveru, pane,“ zasyčel Slyth.
„Jak jsem řekl,“ přerušil je generál, „na tomto plánu neshledávám nic špatného a doporučuji ho jako náš primární… Souhlasíte, pánové?“
Všichni kolem kývali hlavami a vyslovili svůj souhlas. Všichni až na dva. Maršál Slyth kroutil hlavou a sám pro sebe se syčivě pochechtával a blonďák v modré róbě se zdržel, jakoby čekal ještě nějaký jiný návrh.
„Arciknězi Ryane,“ oslovil blonďáka generál, „co se vám nezdá?“
„Znáte mě…“ odvětil s úsměvem Ryan, „…já se nikdy nespokojím s jednou teorií, a tak čekám, jestli někdo nepřijde ještě s něčím jiným, možná i zajímavějším…“ dodal s pohledem upřeným na Slytha.
Generál vycítil, kam tím Ryan míří, a tak se, ač nerad, musel zeptat: „No, maršále! Navrhnete nám něco? Z vašeho neupřímného úsměvu usuzuji, že můj postup neschvalujete.“
Maršál Slyth se beze slova zvednul ze židle a přistoupil k nástěnné mapě, zatímco si generál sednul na svoje místo. Jeho způsob zakreslování bojového plánu se strážcům Středu zdál nepochopitelný, ale Slyth se v něm očividně dokonale vyznal.
„Nejenom, že váššš possstup nessschvaluji, ale vzzzhledem k vašššim neúplným informacccím ho považuji zzza úplně nesssmyssslný, generále Jerome!“ udeřil Slyth. Věděl, že tenhle sebevědomý holobrádek je nejen velice ambiciózní, ale dokáže si taky získat přízeň ostatních. Je proto třeba jeho plán radikálně potlačit a tím ostatním otevřít oči pro Slythovy vlastní úvahy a rozhodnutí.
„Opravdu?“ zeptal se vzdorně Jerom.
„Opravdu,“ kývnul Slyth. „Kolik přízzzraků očekáváte?“ zeptal se teď už ne Nedoma, ale samotného krále. Nechtělo se mu ztrácet čas přetahováním se o slovo. Chtěl odpovědi na svoje otázky a možnost nepřerušovaně mluvit, stejně jako před jeho příchodem mluvil Jerom.
„Patnáct tisíc,“ odpověděl král.
„Patnáccct tisssíccc?! Hahaha!“ smál se Slyth. Byl to však neveselý smích a značil, že pravda leží trochu jinde. „Tak já vám teď povím, že jich je dvakrát tolik…“
Místností se rozlehl hluk zděšení, mnohem silnější, než před oznámením patnácti tisíc. Však se nebylo čemu divit. Šestinásobná převaha je neporazitelná i za extrémně zvýhodněných podmínek.
„Avšak neklesssejte na mysssli!“ vykřikl do vzniklého lomozu Slyth, „moji possslové sssehnali dobrovolníky z cccelé Gaherie. Každý dobrodruh, potulný mág, loveccc šelem, hraničář nebo žoldák je ochoten bránit sssvoji vlassst proti přízzzrakům…“
„Myslíte ty dva tisíce bojovníků, které jsem sehnal, jako domobranu, jež nás bude zítra očekávat u Mléčného Zubu?“ zeptal se rázně generál Jerom snažíc se upozornit na své zásluhy.
„Myssslím těch šest tisssíccc ssstatečných válečníků, které jsssem JÁ sssehnal jako hlavní sssílu naší armády…“ kontroval Slyth.
„Takže přeci jen budeme čelit jen trojnásobné přesile? Ne větší?!“ zeptal se s úlevou král, aby přerušil slovní potyčku mezi dvěma hlavními veliteli gaherských vojsk.
„Ano,“ pokračoval zase již klidným hlasem Slyth, „ale přesssto považuji plán generála Jeroma zzza nedomyšlený. Našich čtvrt tisssíccce lučištníků jim na tomto terénu nedokáže způsssobit velké zzztráty. Navíccc, pokud by sssbíhali z Mléčného Zubu, bude pro ně jednoduché prorazzzit naše řady a vyvolat v nich chaosss.“
Na to holou rukou smazal celý Jeromův plán, utřel si ruku do ubrusu, uchopil ukazovátko a začal kreslit svoji představu bitvy.
„Nebudeme na ně čekat pod Mléčným Zubem. Počkáme sssi přímo na něm. Ssseverně je totiž sssedlo, které ssse dál zdvíhá v Prašný Vrch. Vzzzdálenost mezzzi těmito pahorky je dossstatečně malá, na to aby na Prašný Vrch dolétly šípy našich lučištníků. Budou mít větší prossstor pro ssstřelbu než pod Mléčným Zubem.
Našich šessst tisssíccc dobrovolníků utvoří v sssedle trojúhelníkovou formaccci. Hrot prorazzzí houfy přízzzraků sbíhajícccí po jižním sssvahu Prašného Vrchu a rozzzdělí je na dvě ssskupiny: pravou a levou. Do levé ssskupiny budou pálit všichni naši lukossstřelci vedení Ryanem, pravou ssskupinu bude likvidovat naše professsionální pěchota. Přesssto bych doporučoval zzzanechat alessspoň pět ssset kopiníků v zzzáloze pro případnou obranu levého křídla.“
Všechno podrobně zakreslil na mapu. Členové generality uznale kývali hlavami a Ryan se jen zářivě usmíval.
„Co ssse detailů týče,“ navázal maršál Slyth, „já budu zzzde na zzzápadním cccípu Mléčného Zubu ssse sssvými sssto padesssáti těžkými jezzzdci. V případě potřeby zasssáhneme do bitvy na levém křídle. Král, generál Jerom a královssská garda by měli ssstát na východním hřebenu a nedovolit přízzzrakům násss obejít…“
Generál Jerom se užuž chystal vyslovit námitku, ale potlesk všech ostatních přítomných ho ihned vrátil zpět na židli. Pochopil, že jeho plán neprošel, a proto jen kývnul hlavou na souhlas s maršálovým.
„Takže je to jasné,“ ukončil besedu král, šťastný, že se nekoná obvyklá hádka mezi Slythem a Jeromem, „zítra se budeme řídit taktikou maršála Slytha. Připravte všechny jednotky na přesun. Ve Dvou Tvářích zůstane jen hrstka strážných. Vyrážíme v šest karmů.“
Místností se začaly rozléhat hlasy jednotlivých účastníků porady, kteří teď začali se soukromou diskuzí. Do toho všeho se ještě ozývalo cinkající brnění gaherských důstojníků, takže v celkovém důsledku snad ani nemohl nikdo nikomu rozumět. Král odešel první a brzy po něm i většina ostatních. V tomto všeobecném zmatku zapředli Frenan s Ianem svůj vlastní dialog…
„Tak, jdem na to?“ zeptal se Ian.
„Teď to nemá smysl,“ kroutil hlavou Frenan, „mají jiný úkol…“
„Ale my je potřebujeme zdravé, a hlavně živé!“
„Vždyť nám pomáhá už jen svou účastí v bitvě… Nemůžeme je teď odvést… Řekneme jim to po bitvě.“
Mezitím u stolu spolu diskutovali Jerom se Slythem. Ryan, který stál poblíž je jen s úsměvem poslouchal. Ale velitelé armády nehovořili jako rovný s rovným. Z Jeromova tónu byla cítit jakási podřazenost. Vypadalo to spíš jako beseda učitele a žáka.
„Proč mne pořád shazujete?“
„Protože na to, jak jsssi mladej, sssi docccela vyssskakuješ…“
„Jsem generál…“
„Díky sssvým dovednossstem ssse zzzbraní, které ti nikdo neupírá… Ale co ssse týče taktiky a ssstrategie, máš ssse ještě hodně co učit. Mnozzzí nadaní mladíci ssskončili nessslavně jen díky sssvé horkokrevnosssti a netrpělivosssti. Máš talent, ale chccce to sssvůj časss, než zzz tebe bude opravdu velký válečný missstr…“
„A z vás je?!“
„Já jsem chlapče tady s Ryanem, Knerssserusssem a Bashem prošel celej Zzzápadní labyrint. Myssslíš, že jsssem jen jednoduše sssmetl z cesssty, co ssse mi do ní připletlo?! Ne! Tam to není jen zzzkouška tvých dovednossstí ssse zbraní. Je to fuška i na mozzzek. Vědět, kdy můžeš zzzaútočit a nepřilákat tím houfy jiných nepřátel, kdy ssse kam possstavit, aby tě obří pavouk nedossstal do sssvý sssítě. Najít sssprávný possstup k ussseknutí dračího ocasssu… To nezní sssložitě, ccco?! Ale zkusss to, když je drak k tobě čelem a mísssta není nazzzbyt…
Ale nejhorší je ten nápor na nervy! Všechno je tam dole ssstejný. Nevíš, jessstli jdeš na sssever nebo na východ. Leccckdy ssse točíš dokola a to zzzoufalství, když po cccelém dni bloudění dojdeš do ssslepého konccce… Pochodeň dohořívá a nikde poblíž není vidět jiná… A vydrželi jsssme… všichni čtyři!
Nemusssíš zažít tohle, abysss byl dobrej válečník, ale až po mnoha vyhranejch bojích můžeš být opravdový generál.“
Jerom byl úplně ohromen Slythovým vyprávěním. Takové hrůzy, jaké maršál popisoval, si opravdu živě představit nedokázal. Potom se skloněnou hlavou odešel. Třebaže byl horkokrevný, netrpělivý a stále si prosazoval svou, pokládal maršála Slytha za autoritu. Vždyť také byl nesmrtelnou legendou Gaherie.
„Neřekl jsi mu o místnosti s pohyblivými jámami,“ smál se Ryan, když už byli, nepočítaje strážce Středu, sami.
Slyth nad tím jen mávnul rukou.
„Vysssvětli mi, proč sssisss myssslel, že mám plán?“
„Protože vím, že bys nikdy neskousl jeho plán, i kdyby byl jakkoli lepší.“
„To je pravda.“
„Řekni mi, Kdyby ten plán s hlavní bitvou v horském sedle vymyslel on…“
„…Tak bych radikálně prosssazoval, a prosssadil bych, čekání pod Mléčným Zubem…“
„Proč?!“
„Znáš mě,“ usmál se teď pro změnu Slyth, „nikdy bych nepřenesssl přesss sssrdce nechat ssse přechytračit takovýmhle holobrádkem. Bylo by mi proti mysssli kývnout na jeho návrh. Na to jsssem příliš hrdý, arogantní a přeci jen trochu ssstarý… Mezi námi… On ten jeho plán taky není špatný…“
„Ale říkal jsi…“
„Já vím, co jsssem o jeho plánu řekl při besssedě. Vždyť říkám. Jsssem arogantní.“
„To teda jsi!“ pousmál se Ryan a poté oba odešli z místnosti.
Chvíli po nich komnatu opustili i Frenan s Ianem.
„Jak jsem říkal,“ začal ve velké hale Frenan, „nemá cenu je oslovovat před bitvou.“
„Potom už může být pozdě,“ vzdoroval Ian.
„Tak jako tak, Škůdci zaútočili dřív, než jsme předpokládali. Jestli zítra vyhrajou bitvu, bude konec všem nadějím.“
„A nemůžeme gaherským pomoci?“
„NE!!!“ řekl razantně Frenan pohoršen Ianovou otázkou, „nesmíme se míchat do záležitostí, které se netýkají středu…“
„Tohle se ale Středu evidentně týká.“
„NEMŮŽEME!!!“
A to byl konec debaty.

* * *

Večer už před severní branou stála celá gaherská armáda v plné zbroji. Král jel samozřejmě v čele spolu s generálem Jeromem a maršálem Skythem. Za nimi celá těžká jízda, lučištníci vedení Ryanem. A teprve po nich tři tisíce kopiníků v kroužkových tunikách.
Úplně vzadu kráčeli Frenan s Ianem. Stále ještě spolu nemluvili po konfliktu ve velké hale. Armáda opustila město, když podivný stroj na Nedobytné pevnosti ukazoval přesně šest karmů, a vyrazila směrem k Severním horám, kde se zítra střetne s přesilou přízraků…