Mudlovská šmejdka

Mudlovská šmejdka

Prolog

Prohlášení: Je to fanfikce na Harryho Pottera, většina postav patří J. K. Rowlingové, proto si na ně nečiním autorské nároky a nepíši tuto, ani ostatní povídky za účelem obohacení (finančního) mojí osoby, díky za pochopení!

Podle mého nejlepšího úsudku je povídka vhodná pro lidi starší dvanácti let!

Milí čtenáři, mohla bych Vás o něco poprosit? Nevíte, jak odpovídat na recenze na tomhle webu a jak dávat vícekapitolové povídky po kapitolách?

Tuhle povídku věnuji Mivce, protože na její velitelský rozkaz ji sem dávám... Nezlobte se, je v ní jen jeden obrázek... :o). Na mých stránkách máte plnou verzi :o)

„No tak, Hermiono, pojď!“ hulákal na ni Harry Potter, úplně brunátný v obličeji a jizva na čele ve tvaru blesku mu dokonale zbělela.
„Ty!“ zvedla se na nohy. „Jsi zbabělec!“ dívala se na Ronovo bezvládné tělo. Už neměla slzy. Všechno… Naprosto všechno vypadalo ztraceně. Ron… Ron, který ji miloval, který ji den před tím požádal o ruku… On ležel mrtvý u jejích nohou v kaluži vlastní krve a ten zbabělec Potter odcházel. Utíkal. Otáčel se zády k ní… Ke všem. Zády k profesoru Snapeovi. Ke Snapeovi, který se i přesto, že zabil Albuse Brumbála ukázal jako charakter.
A teď jim řekl, aby šli. Aby si zachránili život, odhodlán zabít Lorda Voldemorta sám!
„Tak pojď, Hermiono! Nechovej se jako malý dítě!“ křičel Harry a barvou, kterou nabyl v obličeji připomínal strýce Vernona.
„Ne!“ Hermiona se rozohnila a narovnala bradu. Namířila mu svou hůlkou na prsa. „Ne! Harry!“ opakovala ostře a píchla ho hůlkou, ze které vyletěly tři rudé jiskry do prsou.
„Vrať se! Okamžitě se vrať! Severus… Profesor Snape potřebuje pomoc! Věštba hlásala TOBĚ zabít Voldemorta. Tobě! A ty couváš!“
Harry zrudl ještě víc, ale nebylo to studem, nýbrž zlostí. Neměl tuhle holku nikdy poslouchat. No jo, vždycky to byla TA slečna dokonalá, dbalá zákonů a pořádku… TA-
Ve vedlejší místnosti na druhé straně mausolea se ozvala rána. Hermiona, nečekajíc na Harryho se rozběhla za nenadálým zvukem… Nemohla nechat bývalého profesora, aby ho Voldemort zabil… A Harry… Jediné, co udělal bylo to, že utekl, jakmile se objevili Smrtijedi…
Kolik lidí kvůli jeho zbabělosti zemřelo tuto noc? A kolik lidí ještě mělo zemřít?
Harry Potter se rozběhl za ní. Jeho kroky se rozléhaly kamenným mausoleem, v němž byla zapečetěna hrobka samotného Albuse Brumbála, muže, na kterého se Harry zlobil. Nejen, že ho připravil o jeho popularitu. O zaslouženou popularitu… Nejen, že měl všechny tituly, po kterých Harry toužil, ale navíc byl mrtvý. Mrtvý víc než rok… A i ze záhrobí Harryho strašil ve snech… Upíral mu jeho moc a slávu… Teď ale, když byl mrtev, jak o tom Potter uvažoval, byl největším kouzelníkem ON, samo korunovaný vůdce… Ale on byl přece nejlepší, vždyť byl VYVOLENÝ…
Hrobka Albuse Brumbála… Toho senilního… Pche, proč se vlastně zatěžoval myšlenkami na něj, vždyť nebyl nic, nepsaly o něm noviny na první stránce, jako o něm… Sotvaže umřel, Harry se zaprodal Ministerstvu a tisku. Ten požitkář Sluggy mu slíbil místo Ministra… Nevěděl, jak to chtěl dokázat, ale tahle vidina ho lákala… A to jen za cenu Kandovaného ananasu…
Brumbálova hrobka… Hm… A také jediné místo, kde mohl Voldemort zemřít… Jedině v tomto místě v této době… A jakmile ho zabije, přivlastní si Harry i titul Největší černokněžník světa, Osvoboditel, Vykupitel…A pak už bude usilovat jen o titul Hlavního boha… V duchu se usmál… Co usmál. On se šklebil a rozchechtal se nahlas…

Voldemort se potměšile šklebil, když proti sobě stáli s vysokým černovlasým mužem, sinalé pleti a oba dva na sebe mířili hůlkou.
Hermioně se zatajil dech. Oba dva vypadali, že měli dost za sebou a chroptěli z posledních sil.
Černokněžníkovou tenkou průsvitnou kůží prosvítaly temně rudé žíly. Po Snapeově tváří stékal pramínek krve…
A v tu chvíli, kdy bylo ticho husté, že by se dalo krájet se ozval bublavý chrochtavý smích a do místnosti vběhl Harry Potter.
„VOLDEMORTE!“ zavřískal jako smyslů zbavený. „Jsem tady! Jsem tu, abych tě zabil!“ ječel, jako by ho čaroděj zla neviděl.
„SECTUSEMPRA!“ zavřískal Potter.
„Harry!“ vyjekla Hermiona a dala si ruku před ústa a rozběhla se za ex profesorem lektvarů, v jehož paži se zasekl ozubený železný kotouč. Jeho černý hábit začal tmavnout ještě víc jeho krví. Snape stiskl zuby a ani nepípl. Pomalu ztrácel vědomí, zatímco se Voldemort takřka válel po zemi smíchy.
„Cha, chá, nějak ti to nevyšlo, Potříku! Cha chá! Už ani trefit se neumíš…“
„Eh… Tak… Špatně,“ zakoktal nervózně Potter a opět nabyl své nepříčetnosti. „Avada kedavra!“
Proud jasného zeleného světla vyletěl proti Lordu Voldemortovi … Bylo to nečestné, ale…
Tak snadné, jak jen si Potter mohl přát. Bylo dobře, že si dal ráno další dávku lektvaru Felix Felicis, na kterém byl už dva roky závislý… Od té chvíle, co ho ochutnal poprvé… A nyní… I ten hlupák Ron zemřel a ta nejkrásnější holka, kterou kdy viděl, teda Hermiona… Bude jeho…
Hrobkou začaly létat vzpomínky na všechny podoby Toma Rojvolda Raddlea. Ohlušující svist porazil Harryho na zem a potom… Vše ustalo. Nastalo uklidňující ticho, které přerušil Potterův hlas:
„Já… Já… Já to dokázal! Sám! Sám jsem zabil Lorda Voldemorta! Cha chá!“ začal se hystericky smát. „Teď mohu být konečně naprosto nejslavnější a nikdo mě nebude ohrožovat…“
Hermiona, klečící na zemi u Snapea se na něj nevraživě podívala.
„Neříkej, žes to udělal sám! Co ti mrtví?! Co všichni ti mrtví?! Albus Brumbál byl ten, kdo šel po Voldemortových Druhých podstatách… Ron… McGonagallová, Tonksová…Remus Lupin… Ti všichni… Oni…“
„Jsou mrtví! Hermiono!“ zasípal Harry bezcitně a strhl z Voldemortova mrtvého krku malý stříbrný amulet, který se mu tak líbil a zastrčil jej do kapsy.
V jeho zelených očích… Hermioně se to možná jen zdálo… Ale v jeho očích zaplály rudé jiskry…
„Jdeme, Hermiono!“ zavelel. „Tohle mausoleum bude zapečetěno. Tak jdeme, Hermiono!“ zopakoval.
„Nemůžu ho tu nechat,“ zašeptala a kývla hlavou ke Snapeovi. I přes všechno, co si Harry myslel. I přes všechnu jeho předpojatost vůči Snapeovi, ona si myslela něco jiného a navíc… Nikoho by nenechala umřít v cizí hrobce.
„Je to zrádce!“ zavřískal Harry. „Zabil Brumbála!“
„Jenže ty nevíš, jak to bylo!“ zakřičela Hermiona.
„No a ty to víš?!“ ječel Harry a rudl čím dál víc.
Hermiona mlčela. Nevěděla, ale Snapeovi věřila. Byl to schopný a poctivý muž. Jak si dával práci s tím, že jim vpisoval do písemek a esejí chybějící věci a opravoval chyby…
„Harry, tak jdi sám, já ho tu nenechám…“ řekla tiše. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jež udělala, ale byla si jistá, že to chce udělat.
„Jak myslíš!“ Harry Potter, uražený, pln své ješitnosti se s prásknutím přemístil.
Hermiona si povzdechla.
„Bude to dobré,“ zašeptala ke Snapeovi, který byl v bezvědomí. Nemohl ji slyšet, ale ona doufala, že ji slyšel…
Použila na profesora vznášející kouzlo, chytla ho za ruku a společně s ním se přemístila domů…
Bylo to riziko. Nikdy se s nikým nepřemisťovala, ale ona věřila, že to zvládne…
Ozvalo se slabé lupnutí a mausoleum se zapečetilo ve své monumentalitě…
A takhle nastal konec velkého Pána zla.
Konec Toma Rojvolda Raddlea…