Mudlovská šmejdka 2.

Závislost, vedená posedlostí

Milí čtenáři, i přes nevelký ohlas přicházím s druhým dílem Mudlovské šmejdky, který je ff na knihy J.K.R. Snad mnohé vysvětlí. I když povídka neměla velký ohlas, nepatřím k těm, kteří se vzdávají a dotáhnu vše do konce, za chvíli Vás čekají horory. Však to, co jsem zjistila mi doslova vzalo dech, nevěřila jsem, že jsou lidé, kteří umí takhle krásně porjevit svůj názor jako Vy a já Vám děkuji!  Na jiném webu jsem se nesetkala s ničím jiným, než subjektivistickými pokrytci, jak jsem říkala, Borovský by Vás pochválil!

Hermiona si povzdechla. Když naposledy viděla Harryho, jeho chování ji zaráželo. Snad to bylo i tím nepřiměřeným užíváním lektvaru Felix Felicis. Určitě. Četla o tom všechno… A příznaky, které spatřovala na Harrym tomu nasvědčovaly.
Podívala se na spícího muže v její posteli. Byl v bezvědomí… Shrnula z něj přikrývku a vyměnila mu obvazy… Rána ještě stále krvácela. Slabě, ale přece… Byla ošklivá a hluboká… Vyhodila do koše na odpadky obvaz, nasáklý krví a zadívala se na Snapea. Dívala se na něj, jako na boží obrázek. Byl tak nevinný… Úplně jiný, než jak ho znala ze školních lavic, ale to bylo asi tím, že nemluvil. Bez svých jízlivých pichlavých poznámek byl docela milý… Když spal… A měl nádherné svaly!
Pomyslela si, ale rázem si uvědomila, co dělala! Nemohla na Snapea hledět jako na muže… Bylo jí skoro osmnáct a on byl téměř starý jako její rodiče… Pro ni zůstane navždy PAN PROFESOR.
Ani si neuvědomovala, co se stalo… Kdyby tu Snape neležel ve stavu, v jakém byl, ani by si nevzpomněla. Při tom všem…
A napadlo ji, že kdyby nebylo jí, kdo by se o Snapea staral? Kdyby vůbec neexistovala. Těžko by ho Potter vzal k sobě… Těžko… Spíš by to dopadlo tak, že by ho zabil Voldemort…
Její učitel se na posteli pohnul. Měla by ho přikrýt, aby nenastydl…
Otevřel své ledové oči a chvíli mžoural, nechápaje, kde to je… Pokoušel se zorientovat, ale bylo mu to k ničemu, a pak se na ni podíval.
„Slečno Grangerová…“ promluvil přísným hlasem, který tak často slýchala ve škole a poslední rok jí tolik chyběl.
Vydechla úlevou.
„To jsem ráda, že jste se probral… Chcete čaj, nebo něco…“
Proud jejích slov přerušil domovní zvonek.
Hermiona nervózně pohlédla na dveře pokoje, a pak na Snapea.
„Omluvte mne,“ řekla mile a šla otevřít.
Za dveřmi stál Harry Potter. Málem by ho nepoznala. Vypadal jako dřív, to ano, ale byl oblečen v nachovém hábitu… Zvláštní, vždycky upřednostňoval černou…
„Harry…“
„Hermiono…“
Doufala, že objasní své chování v posledním měsíci. Doufala, že jí vysvětlí, co s ním bylo…
Napil se z malé placaté lahvičky.
‚Felix Felicis!‘ pomyslela si Hermiona. Proč to dělal? Byl přece… Před Brumbálovou smrtí… Byl to hodný chlapec, který uměl milovat… Byl soucitný a statečný… Ale poté události. Po Brumbálově smrti se změnil. Nikdy. Nikdy před tím neuznával konání Ministerstva a tisku. Nikdy… Ale pak… Chvíli před narozeninami. Sedmnáctého července, když… Když zemřela Ginny…
Hermioně vhrkly do očí slzy při vzpomínce na svou nejlepší kamarádku. Ani si neuvědomovala, co jí Harry říkal, dokud na ni nezvýšil hlas.
„Povídám, Hermiono, jestli budeš pracovat jako můj poradce?“ měl plné zuby toho, že ho neposlouchala. Znovu se napil z lahvičky.
„Co? Jak to myslíš, Harry?“ zeptala se nepřítomně.
„To nečteš Denní věštec?“ podivil se a vytáhl své vydání, které jí podal.
‚HARRY POTTER, NOVÝ MINISTR KOUZEL. PRVNÍ JEDNOHLASNĚ ZVOLENÝ…‘
„Gratuluji,“ řekla téměř nepřítomně.
‚Gratuluji? To je všechno?‘ Čekal od Hermiony víc… A… Ani ho nepozvala dál… Co to s ní bylo?
Vypadala unaveně. Měla pod očima tmavé kruhy a vlasy měla neupravenější, než jindy.
„Je tu ten zrádce, že jo?!“ zeptal se chraplavě a sevřel ruce v pěst. „Kde je, ať ho můžu…“
„Ne, Harry,“ řekla přísně.
„A víš co?!“ zasípal Harry. „Víš, co udělalo Ministerstvo?! Dali mu Merlinův řád prví třídy… Mně teda taky… A o tvém se jedná, ale… Chtějí ho za ředitele Bradavic!!!“ skoro křičel, jak byl rozčílen. „A představ si, že já s tím jako Ministr nemůžu nic dělat! Hlasovalo pro něj… Pro toho Srabuse… Pro toho zrádce hlasovalo deset… Víš z kolika?“
„Z deseti?“ odhadla Hermiona klidně.
Harryho obličej byl rudý vzteky a jizva na čele mu zbělala.
„Jo, přesně tak! Ale já…“ ukázal na sebe prstem. „Já- já si na něj něco najdu!“ otočil se ke dveřím. „Zatím se měj, Hermiono!“ práskl dveřmi za sebou až se rozcinkal maličký křišťálový visací závěs v předsíni.
Hermiona si smutně povzdechla a sebrala z kuchyňského stolu hrnek horkého černého čaje a cukřenku a šla do pokoje, kde spal profesor Snape…
Ležel na posteli a znuděně se díval do stropu. Její letmý pohled padl na Znamení zla na jeho levici a o něco delší pohled na jeho břišní svaly.
„Musíte to vypít,“ řekla tiše a posadila se k jeho hlavě, kterou si položila na klín.
Sykl bolestí. Pohladila ho po vlasech a zašeptala slova útěchy.
„Slečno Grangerová, já nepotřebuji ničí pomoc…“ pokusil se zvednout, ale jen znovu sykl bolestí a zůstal v pololehu…
„Kolik chcete cukru?“ zeptala se Hermiona, přejduvši jeho poznámku.
„Já nesladím,“ řekl suše.
Přiložila mu čaj k ústům a on se napil.
„Jak je vám, pane profesore?“ zeptala se tiše Hermiona.
„Dobře,“ řekl, ale lhal. Ve skutečnosti mu bylo mizerně. Pořád se cítil špatně. Jako ve zlém snu. Mohl umřít. Bylo by to lepší. Po tom, co zabil Brumbála, byv o to požádán, nikdy si to neodpustil… Po té události se stal psancem… A teď? Bláhovec! Myslel, že mohl zabít Voldemorta! Jediný, kdo to mohl udělat byl přeci Harry Potter… On to věděl, ale naplněn svou ješitností a bláhovostí… Další chyba… Nesnášel se za to a teď… Musel ležet v posteli s růžovým povlečením. Nesnášel růžovou… A navíc s tou mudlovskou šmejdkou a šprtkou, Hermionou Grangerovou… Ale ne, nesměl být takhle zlý… Byla to hodná holka. Hodná, soucitná a nejchytřejší, kterou znal…
„A… Slečno Grangerová, já už nejsem PAN PROFESOR… Jak jste si jistě ráčila všimnout, v Bradavicích již neučím…“
Usmála se.
„Pane profesore, prý vás chtějí jako ředitele…“ řekla tiše, ale nevěřil jí… Bylo to až příliš neuvěřitelné na to, aby to byla pravda… Znovu se napil čaje, který mu nutila…
Lehce se zatřásl zimou. Natáhla se přes něj, aby ho přikryla. Dotkla se při tom jeho teplé hrudi a ucítila tlukot jeho srdce. Malinko se zarazila. Byl to elektrizující dotek.
„Máte studené ruce,“ řekl a chytl ji. Jeho ruce byly překvapivě teplé. Nikdy by neřekla, že má teplé ruce.. Vždycky si myslela, že musely být ledové… Jako jeho srdce…
„Asi vám budu muset poděkovat, slečno Grangerová…“ řekl, ale při tom se na ni ani nepodíval. Muselo to pro něj být dost těžké, děkovat jí… Moc často to asi nedělal. Byl nedotknutelnou autoritou….
„Nemáte za co,“ odpověděla. Pořád ji držel za ruku… Bylo to divné… Přemýšlela, jestli nebyl pod vlivem nějakého matoucího kouzla.
Jenomže on… Cítila to už ve škole. On přeci nikdy nebyl zlý. Brumbála podle jejího logického vysvětlení zabil jen proto, že je snazší vzít smrt z rukou přítele, než z těch nepřítelových… Ona by byla taky raději zabita Ronem nebo… Harrym, než…
Jak mohla říct o Harrym, že je její přítel… Jak…
Po tvářích se jí skutálelo několik horkých slz… Pořád to byl přítel… To, co byl teď z něj udělala nenávist ve Snapea, která se změnila v posedlost a závislost na Felix Felicis…
Ona plakala… Hermiona… Slečna Grangerová plakala. Snape ji nikdy neviděl plakat… Ani když na ni pouštěl hrůzu… Vždycky se zarputile obrnila a nikdy…
Začínal s ní cítit… Bože! Co se to s ním dělo?! Byla to přece jen mudlovská šmejdka a… Nejlepší studentka, kterou kdy učil a navíc… Krásná žena…
Snape se s námahou zvedl do sedu a potom… Potom ji objal zdravou rukou kolem ramen a začal utěšovat…
Přišlo to jako by nic… Jako blesk z čistého nebe… Byla v tom dozajista chemie… A…a … On ji políbil…