Ve službách Legie

„Jest nezbytně nutné toho muže zabít. Běžte a udělejte to.“řekl mi kapitán Frederick McKennit a já se v duchu ušklíbl. Vždycky bylo třeba někoho zabít a vždycky, když to byl úkol pro sebevraha, poslal McKennit pro mne. Jenže on byl velitel a já jeho Lovec. Nemohl jsem říct ne. A tak jsem vyrazil.
Nepotřeboval jsem vědět jak se ten muž jmenuje a vlastně ani co udělal tak vážného, že se zprotivil Legii natolik, že jí stálo za to za ním posílat Lovce. Jenže já se zajímal, já se vždycky zajímal, co bylo takovým prohřeškem. Bohužel tentokrát má vyhrožovaní taktika na kapitánova pobočníka nezabrala, takže jsem si to musel zjistit jinak. A to znamenalo až toho chlapa dostanu.
Mé výpravy mi obvykle zabraly několik týdnů až měsíců, vždy záleželo na tom, jak daleko jsem musel svou kořist nahánět. Tentokrát to bylo skutečně daleko až tam kde naše mapy ukazovaly ono pověstně zlověstné terra incognita, skutečný konec známého světa. Jenže já byl Lovec a měl jsem úkol. Nebylo cesty zpět.

Když jsem projel Zawrovského horami ocitl jsem se na nezmapovaném území. Zvláštní bylo,že mi to vůbec nevadilo, spíše naopak. Lovci nepotřebují mapy, prostě se napojí na svůj cíl a jdou za ním. Navíc krajina kolem mne byla úchvatná. Vysoké štíhlé borovice voněly pryskyřicí a jejich větve tiše ševelily ve větru svou vlastní písní. Slunce svítilo na stezku, vyšlapanou zvěří, po které nyní kráčel můj šedák a bylo vidět, že i jemu se líbí tento klidný a slunečný den. Mohl jsem si už dávno vybrat nového koně, šedák už nebyl nejmladší,ale kdo se na něj podíval nevěřil mi, když jsem tvrdil, že mu je už třináct let. Mě by taky nikdo nehádal osmadvacet. Zvláštní. Když jsem se na to jednou zeptal Wolfa, tak se mi vysmál, dvacetosum, to prý ani náhodou, maximálně dvaadvacet. Jen oči mám prý staré. Skutečně zvláštní. Povzdychl jsem si a znova se zadíval na stezku před sebou. Zrovna se mi otevíral pohled do údolí. Zadržel jsem šedáka a mimoděk zatajil dech. Naskytl se mi pohled na nádherné údolí dosud nedotčené nešetrnou lidskou rukou. Borovice se na jeho úbočích postupně mísily s jinými jehličnany a listnáči, jejichž listí již pomalu získávalo červenou barvu tmavých rubínů a žlutou podzimního zlata. A jako nejdražší perla na zeleném sametu ještě svěží trávy se uprostřed údolí třpytilo jezero.
„Bohové…,“zašeptal jsem tiše a dál hleděl na ten zázrak, který příroda dokázala vytvořit.Vlastní hlas mi zněl najednou příliš hlasitě v tom tichém koncertu přírody. Konečně jsem se dokázal od kouzelné scenérie odtrnout a dál pokračovat v cestě do údolí. Cítil jsem, že tady se moje kořist neskrývá. Cesta měla být ještě dlouhá,ale dnešní noc jsem chtěl strávit tady. Skutečně až k večeru jsem se dostal skoro k jezeru. Rozbil jsem tábořiště v přírodním dolíku, tak aby světýlko mého malého ohýnku nelákalo nikoho nezvaného a zároveň v rozumné vzdálenosti od vody, aby se šedák mohl dosyta napít.
Po skromné večeři jsem jen tiše ležel s rukama za hlavou přemýšlel a vzpomínal. Bylo jiné jezero, jiný nádherný les, který byl na výslovný příkaz mého otce ušetřen kácení a mýcení kvůli polím. Zato a mnoho dalšího jsem mu byl nesmírně vděčný. Jenže jeho ani ten nádherný kus přírody už nikdy neuvidím. Zaskřípal jsem mimoděk zuby. Nejradši bych ty, kdo se tenkrát podíleli na tom spiknutí do jednoho zabil. Dnes jsem věděl jak na to, aby je to dost bolelo a vychutnal bych si to.
Jen velmi pomalu jsem se znova uklidnil, ta stará věc pořád bolela. Jenže to už bylo pět let. Dlouhých pět let. Tiše jsem si povzdechl a znova se zaposlouchal do nočního zpěvu přírody a tichého praskání skomírajícího ohně.

Ráno bylo nádherné. Ani nedokážu říct jak nádherné. Bohužel jsem se víc zdržovat nemohl a vyrazil jsem dál. Cesta neosídleným územím byla potěšením. Zvěř, která nikdy neviděla člověka mě pozorovala z nevelké vzdálenosti, zdejších stromů se nedotkla ještě sekera dřevorubce. Jak jsem však zabředával stále víc a víc do této země nepoznané, měnila se. Hory jsem nechal kdesi v dáli za sebou a přede mnou se otevřely jako velké zelené moře, husté lesy táhnoucí se jakoby do nekonečna.

Muž štípající velké bukové špalky na chvíli přerušil práci a zkoumavě se zadíval k západu. Někdo přicházel. A byl už blízko. Musel být dost dobrý, když se dostal tak blízko k němu aniž by to ucítil.Teď se ale prozradil. Možná malá nepozornost, ale jemu stačila. Rychle se zkoncentroval a vytvořil kolem sebe pomyslný štít. Uvidíme jak zvládneš tohle, ušklíbl se muž v koutku své mysli.

Jel jsem těmi lesy přes dva týdny, když jsem najednou ztratil kontakt ve chvíli kdy jsem pozoroval stádo divokých koní. Údivem jsem zamrkal tohle se mi ještě nestalo. Teoreticky to mohlo znamenat dvě věci. Zaprvé, můj cíl zjistil že se blížím, což by bylo velmi zlé. Nebo za druhé, ho někdo zabil. Hlavou se mi mihla ještě třetí možnost, ale ta se mi zdála málo pravděpodobná. To místo přece nemůže… nebo jich je víc??? Ne! Doufám.
Nezbývalo mi nic jiného než jet dál a hledat.Bylo to velmi únavné, ale po dvou dnech jsem opět ucítil jeho přítomnost. Nepříjemné bylo, že byl moc blízko. Podle všeho jsem ho měl do večera mít. Nevím proč mě to tak znepokojilo.O to tu přece šlo, ne? On byl kořist a já Lovec. A lov se pomalu ale jistě blížil ke svému konci. Tak proč jsem najednou tak naštvanej? Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Nemohl jsem si dovolit pochybnosti. Ne tady a teď.
Den plynul a já se stále víc a víc přibližoval svému cíli. Najednou jsem však ucítil někoho dalšího. Celou skupinu lidí. Vesnice?Tady?! Nic není nemožné.
Jeho blízkost mě nutila ke stále pomalejšímu a obezřelejšímu postupu. K večeru události nabraly rychlý spád.
Lesní ticho prořízl zděšený výkřik a vzápětí jsem ucítil vlnu panického strachu. Strachu dítěte. Pak jsem uslyšel jak někdo o překot běží, za okamžik jsem ji už uviděl jek běží mezi stromy a za ní se ladnými skoky hnala puma. Lovec a jeho kořist, napadlo mě absurdně. Rychle jsem sklouzl z koně, strhl luk ze zad a založil šíp. Zacílil jsem a…
Nesmíš! Máš úkol!ozvalo se v mé mysli.
K čertu s úkolem.
To není tvá věc.
Je to dítě.
Ty jsi Lovec. Lovec Legie. Úkol, jen ten existuje!
Ne!zaúpěl jsem v duchu a znova zamířil na pumu. Už to děvče skoro doháněla.
NESMÍŠ!
Kurva!K čertu!K čertu se vším! pomyslel jsem si a vypustil šíp. Zasáhl pumu v poslední chvíli, stačily jí ještě dva skoky a už by to dítě měla. Takhle se zhroutila uprostřed skoku.Děvče běželo dál.Taky dobře. Uvědomil jsem si, že se třesu. Najednou jsem byl strašně unavený. Nebylo divu, právě jsem porušil jeden ze základních zákonů přežití na území nepřítele. Pomalu a obezřetně jsem přešel k zasažené pumě. Věděl jsem jak dokáže být smrtelně zraněná ještě nebezpečná. Ještě nebyla mrtvá, ale už dodělávala. Najednou mi jí bylo líto. Byla překrásným exemplářem svého druhu. Predátorem predátorů. Založil jsem další šíp, abych jí zkrátil trápení, když se mi za zády ozvalo temné zavrčení. Kurva! Pomalu jsem se otočil a hleděl jsem do očí druhé. Tedy, druhému. Tohle byl samec, o poznání mohutnější než jeho družka. K čertu! Dívali jsme se na sebe. Lidská šelma pozorovala tu ze zvířecí říše a naopak. Všechno se najednou zpomalilo. Cítil jsem kočičí pižmo, vnímal ho každým pórem své bytosti. Pak skočil.
Uskočil jsem stranou a vypustil šíp. Zásah na krk nebyl zrovna tak dobrý jak bych si přál. Skoro to vyšlo. Skoro. Bolestný řev zvířete. Znova jde po mě. Uhýbám, ale nejsem dostatečně rychlý. Jeho drápy mi rozseknou levou nohavici a trhají kůži a svaly pod ní. Snažím se uhnout, ale o něco zakopávám a padám k zemi. Spadl jsem na zem a překulil se z dosahu drápů. Luk jsem v pádu pustil,už mi k ničemu nebyl. Něco mě bodlo do zad, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Výhodou Lovce je, že nevnímá tolik bolest, alespoň pokud zrovna bojuje. Podařilo se mi vyskočit na nohy, ale bolest v noze mě málem poslala k zemi. Nikdo nejsme dokonalí, ani Lovci ne. Už je u mě a sráží mě ve skoku pod sebe. Projede mnou ostrá bolest, ale stejně ho instinktivně pravačkou chytnu za ohryzek levou mu držím pravou tlapu a tlakem proti ramennímu kloubu se ji snažím vykloubit. Levou tlapou, kterou se snažím odtlačit jen ohnutým loktem mě sekne přes rameno. Ještě že mám kazajku vyztuženou ocelovými plíšky i na ramennou, jinak bych měl po ruce. Vzpírá se a mě pomalu dochází síly. Konečně něco křuplo a tlak na mou levou ruku polevil. V zápětí už v ní držím dlouhou dýku, a rychle bodám do jeho hrudi. Znovu a znovu. Kroutí se, řve, zadníma se mi zapře o boky stehen. Tisknu mu ohryzek, aby nemohl dýchat, a otáčím dýkou v ráně. Levá tlapa mě v smrtelné křeči praští do obličeje. Drápy zaskřípějí o lícní kost. Už se mě asi krasavec nebude, napadne mě v té chvíli absurdně. Pak se na mě zhroutí. Je konec.
Podařilo se mi ho odvalit. Jen jsem ležel a trhavě oddechoval. Rány bolely, točila se mi hlava a věděl jsem, že pokud si je hned neošetřím, nejspíš brzo vykrvácím. Pokusil jsem se pohnout, vykřikl jsem bolestí a zhroutil se zpět. Před očima mi na chvilku vybuchl svět, jenže já se držel vědomí jako tonoucí onoho pověstného stébla. Další vlastnost daná Lovcům a jiným jejich druhu. Lapal jsem po dechu. Ta bolest v zádech na níž jsem skoro zapomněl. Musel tam být nějaký špičatý kámen nebo klacek, já se na něj nabodl a on zůstal v ráně. Bohové. To je blbej vtip. Kdyby mi nebylo tak mizerně, asi bych se rozesmál. Musel jsem pryč. Ta myšlenka mě znova vrátila do reality. Tiše, protože jinak jsem toho ani nebyl schopen, jsem zavolal na šedáka. Pomalu přišel. Cítil mou krev a tak nade mnou jen stál a čekal na další příkaz. Na nacvičený povel si opatrně lehnul vedle mě takže jsem mohl dosáhnout na sedlové brašny. V nich byly obvazy a další věci.Zatnul jsem zuby a natáhl se po nich. Nedařilo se mi je otevřít, ruce jsem měl vlhké vlastní i zvířecí krví. Napadla mě absurdní otázka ohledně otravy krve, i když teď to se mnou spíše vypadalo na vykrvácení. Konečně se mi je podařilo otevřít.Točila se mi hlava, pokusil jsem se nadzvednout na lokti, ale ruce mě neudržely a já se znova zhroutila záda.Tentokrát mi nepomohl ani speciální výcvik Lovce a já omdlel. Nevím jak dlouho jsem byl mimo. Dokázal jsem se na chvíli probrat, ale ne na dlouho a víčka jsem měl jako z olova.
Cítil jsem že se ke mě někdo přiblížil, ale nedokázal jsem prostě otevřít oči ani žádat o pomoc. Něčí ruce mě obrátili na bok, už jsem neměl ani sílu zasténat.Všechno mizelo v jakémsi oparu a táhlo mě tam, kde není bolest. Nebylo to tak špatné. Pak mi musel vytrnout tu věc ze zad, protože najednou byla bolest opět tady a já vykřikl. Potom už nevím nic.

Položil mladíka na svou úzkou palandu a dal vařit vodu nad otevřené ohniště. Pak se znovu sklonil nad zraněným. Rozedrané nohy, rána na zádech, pravá tvář rozseknutá až na kost. Blázen, napadlo ho v duchu. Jenže si nebyl jist komu z nich to platilo Ale stejně se pustil do ošetřování.

Poprvé jsem se na chvíli probral na primitivním lůžku v jakémsi srubu. Otevřené ohniště, před ním velký lovecký pes,vůně bylinkového čaje. Měl jsem rozpraskané rty, třásla mnou horečka. Někdo mi zvedl hlavu a donutil vypít odporně chutnající nápoj. Znova jsem se propadl do tmy. Do tmy, v níž jsem znova bojoval všechny bitvy svého života. Znova vítězil i prohrával,utíkal před královskou gardou, vjížděl do hor Stínů, zabíjel. Na malé okamžiky jsem se z těchto horečnatých snů probouzel, jen abych do nich mohl opět upadnout. Vždycky tu byl ten člověk, mě tak známý a přece cizí. Otíral mi zpocené čelo, dával mi pít ty odporné nápoje a někdy držel za ruku, jakoby jí nechtěl dovolit, aby mě vzala sebou tam, kde není bolest. Musel jsem v horečkách sténat a asi i křičet, protože si nejasně vybavuji, že na mě mluvil a snažil se mě uklidnit. Někdy jsem měl pocit,že jsem doma, že mluvím se svými drahými a pak jsem se probral jen abych zjistil, že ležím na posteli ve srubu. Jenže v tom srubu byl otec. Volal jsem ho, ale on jen zavrtěl hlavou a šel pryč. Zařval jsem, prosil a pak to náhle nebyl on, ale ten cizí muž. Přešel ke mně a dal mi zase něčeho napít. Najednou mi byla strašná zima. „Vydrž to, bojuj chlapče.“řekl mi tiše a chytl mě za ruku. Pevně,jak jsem jen mohl, jsem ji stiskl. Protože, už to nebyl cizinec, ale můj otec.
„Tati,...to bolí…já… už nechci.Tati já… chci...domů.“
„Klid chlapče, jsem tady.Vše bude v pořádku. Jen se nevzdávej, musíš bojovat.“
„Ne…tati.“ Nevzdám se. Přitom její náruč byla tak lákavá.

Mladík zavřel oči, ale jeho ruku nepustil. Jako by se bál, že někam odejde a nechá ho s ní bojovat samotného. Muž se posadil vedle jeho postele a znova se zadívalo strhaného obličeje. Jizvy na jeho pravé tváři se dobře hojily, ale starosti mu dělaly mladíkovy nohy. Mohl jen doufat, že rány vyčistil dobře.
O několik dní později se jeho nejčernější obavy skoro naplnily. Rány na nohou začaly hnisat. Zatím ne moc, ale dost na to, aby to zraněnému způsobilo ještě vyšší horečku. Věděl, že už nemůže déle čekat, a tak položil na okno kus masa a čekal. Další den se maso již hemžilo malými červíky.Opatrně několik z nich vzal, jemně opláchl pod čistou vodou a přiložil na hnisavé rány. Podle toho co věděl, měli červíci vyžrat poškozenou tkáň a až se dostanou k té zdravé a rány začnou znovu krvácet, vytáhne je ven. Když mu ten večer znova dával pečlivě odměřenou dávku extraktu z náprstníku, tiše doufal, že mladík bude tuhle léčbu snášet dobře. Ta noc byla asi nehorší. Zraněný blouznil a on ho několikrát musel zatlačit zpět na lůžko, když si pokoušel sednout. Pořád ho považoval za svého otce a chtěl domů. Domů do Garnatu.
Léčba, jakkoliv drastická, naštěstí zabrala a mladík se začal pomalu uzdravovat. Už neblouznil a neměl horečky. Konečně se i jeho zachránce mohl klidně vyspat.

Pak jsem se jednoho dne probral. Slabý jako čerstvě narozené štěně, ale už jsem neměl horečku a cítil se dobře. Zase jsem jí utekl.
„Jsem rád, že jsi se konečně probral.“uslyšel jsem ode dveří a natočil hlavu po hlase.Vzápětí jsem sykl bolestí.
„Pozor, všechno je ještě příliš citlivé. Nesnaž se mi pokazit práci.Byla to s tebou pěkná fuška.“
Poslech jsem ho a už se o nic nepokoušel. Přešel k mému lůžku a sklonil se nade mnou. Ty laskavé oči, to byl ten muž, který se o mě staral, který mi zachránil život. Zákmit poznání…
a muž jehož jsem měl zabít.
Klidně mě pozoroval, potom ze mě stáhl pokrývku a začal kontrolovat obvazy.Když skončil, zeptal se mě zda nemám hlad nebo žízeň. Měl jsem obojí. Tiše se zasmál a začal nad tím otevřeným ohništěm připravovat polévku. Pořád jsem ho pozoroval a nějak si nemohl v hlavě srovnat, proč mě zachránil. Muselo mu přece dojít kdo jsem.Už jen podle výzbroje a výstroje mu to muselo být jasné. Nebo ne?
Musel mě krmit,já nebyl schopen vůbec udržet lžíci, jak se mi třásly ruce. Potom mi dal napít nějakého čaje po němž se mi zase začaly klížit oči.
„Proč…?“chtěl jsem vědět dřív než jsem zase usnul.
„A proč ne?“odpověděl mi otázkou.

Vlastně ani sám dobře nevěděl proč. Možná proto, že kdyby to děvče nezachránil a ta druhá puma ho tak nezřídila, dostal by se k němu skoro nepozorovaně a zabil ho. Jenže on to udělal a tím dokázal, že je ještě natolik člověk, že ho tam prostě nemohl nechat zemřít.A pak když ho v horečkách považoval za svého otce, tehdy se dověděl něco z jeho minulosti a už jen kvůli pouhé zvědavosti zůstal. Tomuhle mladíku bylo stejně skoro nemožné utéct. Byl děsně tvrdohlavý.