Mírotvorce jako řemen II.

„Říkal jsi, že to zvládneš! Prý že dva dny jsou dost času! Ledničko, nech toho!“ Kotě lední kočky velice ochotně olízlo načuřenému paladinovi tvář, takže ten vypadal, jako by právě vylezl z kádě plné podivné lepivé směsi.
„Já vím,“ zavrčel Mellir a dál zatvrzele zíral do ohně. „Jenže ta bestie se snad ani nechce od tebe odpoutat!“
To bylo velice slabě řečeno. Lednička ne že by se nechtěla od Galanda snad odpoutat, ona se k němu naopak připoutávala mnohem více. A k paladinově smůla měla sklon jej o tom neustále přesvědčovat.
„Ledni- ale fuj!“
„Mám poslední nápad,“ vstal Mellir a zatvářil se nadmíru důležitě. “Poslední šance, jak z toho ven. Počkej tady, já něco připravím.“ Stařec zmizel ve křoví.
Galland se pokusil vyhnout kočičímu jazyku, drsnému jako struhadlo a rozhlédl se po jejich improvizovaném tábořišti. Na dnešní noc -stejně jako noc předtím- si rozdělali oheň nedaleko cesty, po které se ubírali.
Přesněji řečeno na hranici malého listnatého lesíka, který se honosil jménem: „Strašlivý“. Mellir na toto téma minulou noc držel řeč. No, držel, spíše škrtil.
„Opravdu nechápu, jak můžou být lidé takhle naivní! Řekni mi jedno, proč se dávají lesům nebo jezerům, horám, řekám nebo čemukoliv jinému takováhle stupidní jména? Strašlivý les! Komu to co řekne?“
„Ehm... že je strašlivý?“ zkusil to paladin.
Mellir ho sjel pohledem. „To byla řečnická otázka. Myslel jsem tím... podívej, vyjmenuj mi, jak jsme se sem dostali a kam jedeme?“
„Přijeli jsme z vesničky Morová, potom jsme projeli Nebezpečným údolím,“ vypočítával Galland na prstech, “...objeli Krvavou řeku přes Úpící les, Vražedný hvozd a Hřbitovní horu po Beznadějné cestě až sem... dále by jsme měli projít tady kolem Strašlivého lesíka přes planinu duchů a někde zatím jsi říkal, že leží Stínové hory, kde by měl mít doupě-„
„-sídlo, Galli, říkej před ním sídlo, v nejhorším případě bejvák.“
„Bejvák?“
„No, on tomu tak říká. Pokračuj.“
„To je prakticky všechno.“
„Není, zapomněl jsi na Křižovatku Umučených, po které jsme se dali doleva, a Hřbitovní val, podle kterého jsme museli jít až do tý zatracený vesnice-„
„-Morová“
„Tak. Podívej, co to má za smysl dávat místům taková pošahaná jména? Krvavá řeka! Houbelec, jediný, kdo tam kdy viděl krev, byl řezník ze samoty. Vražedný hvozd? V něm ještě –pokud vím- nikdá nikoho nezavraždili a-„
„Jenže ty jsi ztratil paměť,“ namítl Galland.
„Tohle jsem nezapomněl, věř mi.“
Tehdy paladin jen pokrčil rameny, ale nyní se mu začaly vybavovat jeho vlastní vzpomínky:
Podle zvěstí byla Krvavá řeka místem, kde proběhla poslední strašlivá bitva Grogmuntské války o území Tarandoru a dodnes se někdy v noci mění vody v řece z obyčejné... na krvavě rudou. Vražedný hvozd byl zase znám tím, že kdo v něm strávil noc, už ho nikdy nikdo neviděl a pak ho obyčejně našli zadušeného kořenem nebo otráveného lesními plody. Na Křižovatce Umučených se zase odehrál otřesný incident, při němž bylo pověšeno a rozčtvrceno několik lidí. A Hřbitovní val? Šílený král, který jej nechal postavit, prý do každých sto metrů zazdil zaživa jednoho dělníka. Věřil, že mu to pomůže naklonit si bohy. Pak, o tomhle lesíku se zase vyprávělo, že se tu zjevují Urgh-nattové – démonická stvoření s ohavnými zvyky zahrnující mimo jiné upečení počestného poutníka zaživa či najemno nakrájet, opéct nad uhlíky, posypat pažitkou... Paladin znechuceně zjistil, že se mu začínají sbíhat sliny a včas své myšlenkové pochody zarazil.
Ale co, pomyslel si Galland. Tohle není moje věc. I když jsem to měl možná Mellirovi říct...
Z úvah ho vytrhla hlava, která vykoukla z porostu. „Tak pojď, povídám,“ houkl Mellir a zase zmizel jako pára nad hrncem. Paladin vstal a poplácal Ledničku po čumáku. „Počkej tady, hned se vrátím.“ Odpověděla mu série záporných, pak lítostivých a nakonec lísajících se zvuků, které si vysvětlil jako souhlas.
Mýtina, na níž ho Mellir zavedl, by se dala přirovnat k nadměrně využívanému hřišti velice populární hry Míčkovaná, jejíž pravidla z etických důvodů zde odmítám uvádět. Stařec se hbitou chůzí dostal na druhou stranu a začal tam cosi kutit.
„Mellire,“ ozval se Galland nesměle.
„Povídej.“ Mellir se ani neohlédl.
„Stále jsi my neřekl, proč jedeme k tomu... obrovi?“
Paladinovi prolétla hlavou vzpomínka na jejich první setkání. Tehdy našel nějakého starce ležet uprostřed lesa a pomohl mu na nohy, přesně tím způsobem, jaký vyžadoval kodex. Zrovna vytáhl svou brožurku a začal listovat stranu číslo dvě stě dvacet osm, kde by se měl dozvědět, jak se zachovat dál, když se stařec s hekáním probral. Pro Galanda to byl šok, myslel si totiž, že když člověk stojí, musí být při vědomí... jenže v přítomnosti Mellira si většina fyzikálních zákonů radši dávala padla či jednoduše ztrácela původní význam. Když Mellir konsternovanému hrdinovi proměnil měch s vodou na víno ročník 45 a rozdělil vodu v kaluži na dvě strany, takže mohli přejít relativně suchou nohou, vyhlásil –v náhlém popudu nedávno zdemolované mysli- mnohadenní pochod na Řím, který se v průběhu cesty změnil na pochod na Bělehrad a nyní k již zmíněnému obrovi. Galland ani nevěděl, proč starouška vlastně následuje, ale nějakým způsobem si ho již stačil oblíbit.
„Vždyť jsem ti říkal, že má narozeniny,“ zavrčel Mellir. Zdálo se, že to, co dělá, má cosi společného s jedním starým stromem...
„Melli...“
„Neříkej mi tak! Kolikrát jsem-„
„Ale Mellire, ten strom...“
„So máš zase se stromy? Jsme přece v lese!“
„On-on... se pohnul!“
Mellir zvedl hlavu a očima probodl pobledlého paladina. „Co to plácáš za hlouposti? Vždyť- ÁÁÁááá!“ To poslední citoslovce nebylo příliš od věci. Koneckonců, co jiného byste chtěli říkat, když vás ze země zvedne šlahoun dvacet centimetrů tlustý, a pak vás ještě obrovskou rychlostí vtáhne do temnoty Strašlivého lesíka. Galland zamrkal. Něco mu napovídalo, že budou problémy.