Mudlovská šmejdka 3.

Jáchym Granger

„Co je to za šílený nápad?!“ zakřičel Harry, vyvedený z míry. „Do Bradavic v šesti letech. Můj syn…“
„Ministerstvo to Snapeovi schválilo…“ oponovala Hermiona. ‚A navíc, Jaš není tvůj syn…‘ měla chuť říct. Měla chuť to vykřičet celému světu… Byl to jen úlet, ale krásný úlet, který jí změnil život a bezvýchodnost situace ji donutila si vzít Harryho. Aby měl chlapeček pocit skutečné rodiny. Ve své bláhovosti si myslela, že Harryho přemluví, aby přestal s pitím lektvaru štěstí, ale bylo pozdě… Bohužel. Na něm byl víc, než závislý a post Ministra kouzel mu také dostatečně popletl hlavu…. Vytáčelo ji, když odmítl Jáchymovi předčítat pohádku jen proto, aby mohl sedět za stolem a do fiktivní mapy zeměkoule zapichovat vlaječky s fiktivními jmény jeho obdivovatelů…
Začal říkat něco o tom, jak je Mionne neschopná. Že je jenom se synáčkem doma a neschopná si najít práci… V čemž jí bránil, jak se dalo… Ale Herm už si práci našla. Našla nabídku v Denním věštci… A jen čekala, až přeteče poslední kapka! A to bylo právě teď…
Styděla se za své hádky s Harrym… A Jaš jí nyní otevřel oči. Stál u dveří pokoje, v očích slzičky…
„Mami, tati, nehádejte še…“ zakňučel malý Jáchym.
Hermiona se k němu s úlekem otočila a Harry na něj zíral zpola šíleným pohledem, který zapříčinil jeho vztek na Jáchymovu matku i Felix Felicis.
Hermiona mávla hůlkou a v pokoji před nimi se objevila její zavazadla. „Nemám na to sílu…“ sykla a práskla s Harryho autobiografií, kterou jí vrazil do rukou. Vydavatel… Rita Holoubková. Navíc ta rachejtle u nich byla dost často, na čaji, na koláčcích, na Sherry…
„Maminko?“ zeptal se nechápavě Jáchym. „Čo to děláš?“
Hermiona si utřela slzy vzteku a lítosti. „Jdu odtud… Jaši, jdeš se mnou?“ zeptala se tiše. Přece jen měl právo se rozhodnout… Bylo mu už šest. I když nebyl Harryho pravý syn, měl právo se vyjádřit, koho z nich má raději…
„Ne, Jášku, ty zůstaneš se mnou…“ šíleně se usmíval Harry. „Koupím ti to nové koště…“ snažil se chlapečka uplatit.
„Sám má právo vybrat si,“ zašeptala Herm, na pokraji zhroucení… „Stejně jako my všichni, Harry…“
Jáchym se chvíli rozhlížel po obou čekajících rodičích. Byli závislí na jeho rozhodnutí…
„Já chči, abyšte žůštali šoplu…“ řekl tiše, se svým velkým bílým plyšovým medvídkem v rukou.
„Miláčku, ale to nejde…“ řekla s rádoby udržitelným klidem Hermiona. „Už dlouho to nejde…“
Jáchym pokýval hlavou, jako by jí dokonale rozuměl. Ale přitom nerozuměl. Nerozuměl ani slovo. Nechápal, proč se chtějí dát od sebe… Nechápal nic…
„Půjdu š tebou…“ drobnými krůčky přicupital k Hermioně a chytl se jí v pase.
„Sbohem, Harry…“ zašeptala se slzami v očích a přemístila se.
„Sakra! Sakra! Sakra, sakra, sakra!“ Harry padl do křesla a pořádně usrkl ze své lahve Felix Felicis… Zásoby lektvaru štěstí se značně ztenčovaly… Ale jemu to bylo jedno… Tedy… nebylo, ale vařili pro něj další. Permanentně…
Jak ho jen ta Hermiona vytočila… Byla to vždy kamarádka, ale nechápal, co se to s ní dělo…
Vzal do ruky nultý výtisk své autobiografie ‚Mé nejkouzelnější já‘ a začetl se do úvodu, slov autorových…
„MOJI MILÍ. JELIKOŽ JSEM JEDINÝ A NEJLEPŠÍ…“



Hermiona se zhroutila na postel ve svém starém bytě a rozplakala se. Její milovaný syn ji objal a šeptal, aby neplakala. Nechápal, proč brečí… Nechápal soustu věcí…
„Jáchyme…“ řekla, když se trošku uklidnila. „Je to jen na tobě… Jáchyme. Odpověz. Chtěl bys nastoupit ve škole v Bradavicích?“ upřela na něj své jasné oči, ve kterých se stále perlily slzy… Bože! Byl tak podobný svému otci… Černé vlasy i oči… Ale jeho nosík pokrývala sprška drobných pih… A tvářičky měl kulaté. Né ostré rysy jako Snape.
„Koužlit?“ zeptal se s poťouchlými plamínky v očích.
„Ano,“ Hermiona se smutně usmála. „Kouzlit… Zítra začíná školní rok… A… Harry tě nechtěl pustit, ale…“
„Ploč mu nežíkáš táta?“
Hermiona neodpověděla. Nemohla odpovědět… Nešlo to, říci synkovi pravdu. Ani teď, po tom všem, co se stalo… Proč se asi jmenoval Granger a i ona si nechala své příjmení?
„Chceš, nebo ne?“ zopakovala otázku.
„Jo, já chči být velký kouželník! Jako táta!“ rozzářil se.
‚Jo, tvůj táta byl… Je velký kouzelník…‘ Hermiona ho k sobě přivinula a políbila do heboučkých vlasů… „A Jáchyme, neboj se, spolu to zvládneme…“
„A kde budeš ty, když půjdu ďo školy?“ zeptal se jí se zájmem.
„Já?“ Hermiona si zastrčila vlasy za ucho. „No, broučku, to uvidíme…“
Postavila ho na zem a vstala taky… Musela se obléct… Dneska mohla být její poslední šance, ale pokud někoho už na to volné místo nenašli…
„Jáchymku, teď mi slib, že budeš pěkně hodný a budeš si hrát… Pustím ti třeba televizi… nebo… Zůstaneš tu a nebudeš nikomu otvírat, ano?“ zeptala se mile. „Musím si něco rychle zařídit. Nebude to trvat dlouho.“
Se zájmem visel na každém jejím slově.
„A čo, mami?“
Pohladila ho po vlasech a otevřela skříň. „Nech se překvapit…“


Vkročila do Vstupní síně. Tohle místo milovala. Bradavice… Starobylá škola, plná kouzel a starých vzpomínek. Z té nostalgie na ni padal zármutek… Nic se zde nezměnilo, od té doby co školu opustila… Víc jak šest let… Bože!
Musela nyní najít ředitelovu kancelář… A tam…
„Zdravím, slečno Grangerová,“ kolem ní s úsměvem proplul skoro bezhlavý Nick. Vypadal šťastně. „Minulý rok mě zvolili předsedou Jízdy bezhlavých,“ řekl s úsměvem, než jí zmizel za zdí…
Nic se tu nezměnilo... Akorát, možná to bylo i tím, že byly prázdniny, jí škola připadala tak nějak opuštěná… Stoupala po schodech až k věži, kde normálně sídlil ředitel… Kamenný chrlič tam stále byl… A ona si uvědomila… Neznala heslo… Co bude dělat?
Ale její starost byla vyřešena rychle. Z ředitelny právě vycházela dívka asi tak stará, jako byla ona se slzami v čích. Chrlič zůstal otevřený.
„Víte, co mi řekl?“ obrátila se celá zoufalá na Hermionu. „Že jsem nemehlo a motovidlo, že celé roky byly mé známky na T a že jen z milosti tamních jsem se dostala na katedru lektvarů…“ Rozběhla se celá sklíčená chodbou pryč…
Herm se podivila… Ale vlastně ani nemusela. Pak jí došlo, kdo byl bradavickým ředitelem… Severus Snape. No jistě. Takové jednání se dalo čekat jen od něho…
Tichounce vystoupala schody do kanceláře ředitele a zaklepala na dveře.
„Další?“ ozvalo se zevnitř rozmrzele. „Jestli jste to vy, Cathryová, rovnou vám říkám, že-“
Severus Snape otevřel dveře a zarazil se. Dívka za nimi také.
„Hermiono… Teda Grangerová, co vy tady?“ zeptal se udiveně. Zestárl. Nebylo možné si toho nevšimnout. Na jeho havraních vlasech zářilo i pár stříbrných…
Hermiona roztřeseně pozdravila. I po tom všem ji Snape magicky přitahoval…
„Chtěla bych se ucházet o místo profesorky lektvarů…“
„Škola?“ zeptal se a pokynul jí, aby si sedla.
Zarazila se. „Po Bradavicích jsem už nestudovala. Po tom všem…“
„No jistě, život po boku Ministra je zajímavý, co?“ zeptal se jízlivě…
„Hlavně… Mám malého syna… Letos byl přijat do Bradavic,“ řekla tiše..
Snape se ušklíbl, ale mlčel… Potter… Ten malý mizera mu sebral naprosto vše… „Je mi líto, ale nevyškolené…“ začal ledově a s profesionálním odstupem.
Hermiona vstala. „Dobře,“ řekla tiše. Zamrzelo ji to… Zvláště od něj… Po tom všem… Ale co mohla čekat… „Tak nashledanou…“
Rychlými kroky vyšla z jeho kanceláře… Nečekala na nic… Že by něco udělal, že by něco řekl… Mrzelo ji to… Vždycky chtěla učit v Bradavicích… A teď… Jejím handicapem byla škola... Jejím handicapem byl Jaš… Ale ne! Co to říkala! Na co to myslela?! Vždyť tu práci chtěla kvůli němu…
Scházela po schodech a za ní se ozvaly rychlé naléhavé kroky a Snape ji v tu ránu držel za rameno.
„Počkejte, slečno Grangerová,“ řekl klidně. „Já si dělal legraci… Školní rok začíná zítra…“ Bylo poslední, co jí řekl… Co to udělal? Nechal jí jeden ze svých předmětů… Jeden z předmětů, které nejvíc miloval, i když věděl, že ona byla jen úlet… No co… Skoro nikdo se už na místa kantorů nehlásil.. Nikdo, kdo by stál za to… A Hermiona za to stála. Navíc byl zvědavý na toho malého kluka… Potter, jak hádal…
Tak, Potterův syn měl nastoupit do Bradavic… Co si to ten Brumbál zase vymyslel.
„Severusi?!“ ozval se shora z kanceláře jeho hlas.
‚Vida, my o vlku…‘ pomyslel si Snape a jal se vystoupat těch několik schodů, co jej od bývalého ředitele dělilo… Co to bude tentokrát… ‚Cucavé karamely? Potter… Citrónová zmrzlina? Potter…‘ Co bláznil?! Musel si za každou cenu udržet chladnou hlavu!

Bubák :o)

„Jáchyme, vstávej,“ Hermiona roztáhla závěsy v pokoji, ve kterém spal. Spal s otevřenou pusou a vypadal roztomile. Nechala volný průchod slunečním paprskům a on zamrkal a otevřel oči.
„Mamí…“ posadil se na posteli a protáhl se.
„Dobré ráno, Jaši,“ usmála se Hermiona. „Jak se těšíš?“
„Koužlit?“ zakřenil se téměř ďábelským způsobem. „Moc!“ Hermiona se na něj zaculila, jak nejkouzelněji uměla…
„Tvoje hůlka je taky v kufru,“ řekla mile.
„Jupí!“ Jáchym byl rázem z postele venku a řítil se ke kufru.
Herm ho chytla a otočila k sobě.
„Ne, ne, kouzlit budeš až ve škole.“
Jáchym nasadil uražený výraz, i přes který vypadal roztomile. „Já chči koužlit už teď!“

„Prvňáčkové! Máte ještě někdo prvňáčky?“ volala na nástupišti bradavického expresu vysoká zrzavá profesorka, majíc u sebe maličkou holčičku stejné barvy vlasů.
Kolem ní se seběhlo hned jedenáct špuntů a ona kouzlen dopravila jejich kufry do vlaku a vedla si je s sebou.
„Čo to je?“ zeptal se malý klučina a zatahal ji za rukáv. „Kdo ši?“
Žena se usmála. Tenhle malý jí někoho moc připomínal… Že by… To nebylo možné.
„Na představování přijde řada za chvíli…“ řekla s úsměvem a posadila si je v jednom kupé. Vlak se rozjel a mnoho z nich zesmutnělo, protože na celých deset měsíců opouštěli rodiče.
Žena si stoupla tak, aby na ni všichni viděli a začala mluvit:
„Teď se dostáváte do světa dospělých!“ děti visely na každém jejím slovu. „Budete přijati do školy kouzel a stanete se velkými a mocnými-“
„Kouzla neexistují,“ řekla tmavovlasá holčička a tvrdými rysy. „Maminka ani tatínek…“
„Nemusí být kouzelníky, abys ty mohla umět kouzlit… Jak se jmenuješ?“
„Míša,“ odpověděla. „Ale kouzla stejně neexistují.“
Kristine se usmála a zvedla hůlku, ze které vylétlo několik žlutých ptáčků, kteří se usadili každý na jednom dítěti. „Tady máte něco ode mne… Že kouzla neexistují?“
„To mohl být trik…“ stála si na svém holčička.
„Jmenuji se Kristine Sna… Malfoyová… Budu tady, v Bradavicích zastupovat vaše rodiče. Můžete za mnou přijít s čímkoli, s jakýmkoli problémem, kdyby se vám stýskalo… A ne, že budete zlobit pana ředitele. Je to bubák…“
Děti vypískly.
„Jo,“ zubila se Kristine, „bubák a všechny vás sní, když budete zlobit…“
Malá zrzka, sedící nejblíž k ní se zasmála. „Mami, ale děda není bubák…“
Kristine mávla rukou. „Ale co vás přiměje poslouchat?“
„Máma,“ odpověděl černovlasý kluk, který se jí původně ptal na jméno. „Ale jen když še mi chce…“
Ostatní se rozesmáli.
„Jak se jmenuješ?“ zajímala se Kris.
„Jáchym Granžer…“ odpověděl hrdě.
Kristine se usmála. „A vy ostatní?“
„Rachel…“ „Terry,“ „Michaela,“ „Rob,“ „Wendy,“ „Rebeca,“ „Tadeáš,“ „Viktor,“ „Líša,“ „Adámek Longbottom…“ „Martínek Král…“
Kristine se usmála. „Tak, Jáchyme, Rachel, Míšo, Robe, Wendy, Rebeco, Tade, Viku, Riči, Adámku a Martínku,“ zopakovala přesně všechna jejich jména, „teď vás čeká svět dospělých. Ve škole budete každý přidělen k jedné koleji. Nebelvíru, koleji, která si vyžaduje odvahu a hrdinství, Mrzimoru, kam jde každý, kdo se nebojí pomoci druhým, kdo má v sobě správnou morální sílu, Havraspáru, kam se dostanou chytré hlavičky a Zmijozelu, koleji, která si vyžaduje ctižádost, která z vás může udělat velké mágy… Každou kolej vede jeden profesor a má na pomoc prefekty, kteří vodí prváčky na jídlo a na místa srazu, kde si vás převezmu já…“
„A ve který koleji jši študovala ty?“ zeptal se Jáchym, unesen jejím popisem kolejí.
„Já? Tady v Bradavicích v Nebelvíru…“
„Tam nechci,“ řekl suverénně. „Já chči Žmijožel …“
Usmála se. „Chtít můžeš…“ řekla mile, ale tohle závisí na Klobouku, já do Zmijozelu nechtěla, málem mě tam dal… Většinou to vyjde, jak si přeješ, ale ne vždy.“
„Kde studoval Voldemort?“ zeptala se Míša.
„Právě ve Zmijozelu,“ odpověděla maličko znepokojeně Kristine. Zase si vzpomněla na Draca… Když žil, uměla se bavit, ale od té doby, co zemřel… Začala chodit v černém… Začala nenávidět barvy…
„A kdo vede koleje?“ zeptal se Terry.
„Nebelvír já, Zmijozel pan ředitel Snape, Havraspár profesor Kratiknot a Mrzimor pan profesor Hagrid…“
„A co ty učíš?“ zeptalo se další dítě…


Severus Snape seděl u učitelského stolu na místě ředitele společně s dalšími profesory, mezi nimiž byl nejvýraznější Rubeus Hagrid ve svém spratkovém kožichu.
Hermiona seděla na kraji stolu a byla značně nervózní… Většinu učitelů poznala teprve ráno, ale byla tu i Trelawneyová, Vecterová, Kratiknot a Sinistrovová, kteří ji učili…
Všimla si toho, jak na ni Snape vrhal letmé pohledy, ale z jeho tváří nedokázala nic vyčíst. Nyní se ale usmívala na příchozí prvňáčky, všichni byli v Jáchymově věku a všichni klouzali vykuleně pohledy kolem sebe.
Herm zahlédla i Jáchyma, který se tvářil jinak, než ostatní děti. Hrdě. Těšil se na to, že bude kouzlit.
Severus Snape byl zvědavý, který z dětí je Hermionina syn… Bylo tam poměrně dost chlapců. Neměl rád malé děti, ale to, že je nechal přijmout do Bradavic už v šesti letech, bylo proto, aby si je mohl sám vychovat…
Za dětmi vešla do místnosti za značného potlesku pohledná plavovlasá žena v kanadách a květovaných šatech s náhrdelníkem ze zátek a ředkvičkových náušnicích.
„Lenko!“ vydechla Hermiona, ale její hlas byl přerušen zpěvem Klobouku.
Na Jáchymově tváři bylo vidět vzrušení. Rozhlížel se vidoucím pohledem po celé Velké síni. On věděl, proč tu je.
„To mušíš jít a nasadiť ši ten klobouk…“ vysvětloval drobné zrzavé holčičce, která stála v řadě vedle něj…
„Ahoj,“ vysoká bledá hubená zrzavá dívka tiše vešla do Velké síně zpoza učitelského stolu a posadila se vedle Hermiony. Měla na sobě úplé černé šaty a vypadala jinak, než jak si ji Hermiona pamatovala ze školy… Vypadala starší, unavenější, ale hlavně jako by ji něco trápilo…
„Kristine?“ zeptala se, protože si vůbec nebyla jistá jejím jménem.
Přikývla. „Učíš lektvary?“ zeptala se Hermiony.
„Jo,“ vydechla.
„To je dobře… S tátou nebylo k vydržení, když učil oba dva předměty… Od té doby… co…“
„Snape je tvůj otec?“ vydechla Herm téměř neslyšně. Kristine přikývla…
No, to jí ještě chybělo. Měla poměr z mužem, který měl o rok starší dceru, než byla sama… No potěš…

„Rachel Malfoyová.“ Přečetla Lenka Láskorádová první jméno. Hermiona vykulila oči. „To je-“
„Jo, jo, moje dceruška…“ smutně se usmála Kristine.
„Vlasy má po tobě, ale jinak mi připomíná-“
Kristine zesmutněla. „Ano, je celá po Dracovi… Neodpustím si jeho smrt… Nechápu…“ a to už jí do očí vhrkly slzy, „Jak ho mohl Potter tak chladnokrevně zabít…“
„Kristine,“ přitočil se k ní nenápadně Severus Snape s chladnou tváří, „Pokus se ovládat…“
Zrzka se rázem změnila. Přestala plakat a nasadila kamennou tvář. Její dcera seděla na stoličce a Klobouk tu chvíli vykřikl: „Nebelvír!“
Síní se rozlehl zvučný potlesk.
„A co tu učíš ty?“ zeptala se Hermiona, aby změnila téma. „A co učí Lenka?“
„Leňa bylinkářství a já se starám o první ročníky. Jsem na všech předmětech s nimi… No a potom je učím až do třinácti aspoň dvakrát týdně to, co by je naučili doma, nebo v mudlovské škole…“
„To je docela náročné, ne?“
Zavrtěla hlavou. „Herm, uvědom si to. Tahle škola nás sem vrátila. Předtím jsme byli studenti a teď…“
„Jáchym Granger,“ přečetla Lenka další jméno.
Snape se zarazil. Potterův syn… Ale proč neměl Potterovo příjmení? To bylo zvláštní… Chlapeček byl černovlasý, tmavooký a s drobnou sprškou pih na nose.
Lenka mu s úsměvem chtěla nasadit na hlavu klobouk, ale on se neposadil.
„Chči do Žmijoželu!“ řekl hrdě a culil se do ucha k uchu. Snape nebyl jediný, komu to vyrazilo dech. Potterův syn… Syn Hermiony… A sám řekl, že chce do Zmijozelu…
„Synáček je po tatínkovi, co?“ prohlásila s úsměvem Kristine.
„Jak to myslíš?“ zarazila se Hermiona. „On není Harryho syn…“ řekla překvapeně.
„A kdo říká, že je Harryho?“ šibalsky na ni zamrkala.
Jáchym si zatím nasadil na hlavu Moudrý klobouk, který po chvilce vykřikl: „Zmijozel!“ a Jáchym odcházel spokojeně za hlasitého potlesku ke své nové koleji.
Kristine si povzdychla: „Já tátovi nikdy takovou radost neudělala…“
Hermiona ji naprosto nechápala. „Co tím myslíš?“
Kristine ztišila hlas: „Víš… Já vím, jak se věci mají… Rodinné rysy jsou až moc vidět… Když se na to zaměříš, ale myslím, že si toho ještě nikdo nevšiml…“ mrkla na Hermionu. „Bude na něj jednou hrdý…“
Lenka Láskorádová odložila Klobouk a přisedla si k nim. V síni začal mezitím hodokvas. Prázdné talíře a číše se zaplnily jídlem a pitím.
„Je to let, co?“ zeptala se Lenka mile. „Co jsme studovaly… A ta děcka…“

Severus Snape vstoupil na svou první hodinu obrany proti černé magii v prvním ročníku… Ve třídě bylo celkem dvanáct dětí, ale i to bylo moc… Dvanáct pijavic, dvanáct požíračů energie… Ale přesto ho bavilo je učit. Čekal, kolik z nich si vezme na hodinu hračku… Musel zabavit tři medvídky, panenku a několik gumových postaviček…
Od toho tu přece byla Kristine, která učila tyhle fakany všemu vychování a hlídala je…
Starala se o ně, když jim bylo smutno, vymýšlela jim program… Měla dobrý nápad, přijímat děcka od útlejšího věku… Byla ohebnější…
„Tak, kdo ví, kdo byl nejmocnější černokněžník dnešní doby?“ zeptal se Snape na zkoušku.
Přihlásilo se několik capartů a on vybíral, koho z nich poctí tím, že ho vyvolá…
„Já to vím nejlíp!“ malý černovlasý chlapec vstal z místa s úsměvem přes celý obličej. „Voldemort!“ řekl.
Snape semkl pevně rty a přiblížil se k hošíkovi blíž.
Dveře se otevřely a do místnosti vklouzla vysoká zrzavá profesorka.
„Neměl bys strašit děti…“ řekla s úsměvem.
„On je bubák!“ vypískla malá holčička a ostatní děti se rozesmály. „Kde jste to slyšela?“ zeptal se přísně Snape. „Od ní!“ dívenka se culila a ukázala na Kristine, která měla co dělat, aby se nesmála taky… „Říkala, že musíme být hodní, že pan ředitel je bubák, a když budeme zlobit, tak nás sní!“
Snape semkl rty. To jí bylo podobné!
„Sedněte si!“ Štěkl profesor na vzpurně se tvářícího chlapečka.
„A ty-“ s nakvašeným výrazem se otočil na Kristine. „Posaď se!“ Jeho tón byl nekompromisní. „Spolu si to vyřídíme později…“
Nějaká malá žába se rozplakala. „Né! Vy jí určitě sníte!“
„Jó!“ přidal se k ní malinký blonďatý chlapeček. „Já ji milujů…“
Kristine se usmála a sedla si do kroužku dětí. Chvilku jí trvalo, než je utišila. Snape, byv rozčílen, pokračoval ve výkladu. Byl vytočený. Pravděpodobně by tomu drzému dítěti dal školní trest, ale jeho dcerunka, dcerunka, která mimochodem přišla pozdě na hodinu prvního ročníku mu to překazila a ještě si o něm dovolila tvrdit, že je Bubák! Neslýchané!
A nyní začal o tom, jak ukvapené bylo, že malý Jáchym vyslovil přezdívku Pána zla… Několik dětí při svém barvitém výkladu rozbrečel a Kristine měla co dělat, aby je utišila, ale Jáchym zůstával klidný a vytáčel profesora otázkami typu: „Proč še lidi bojí Žnamení žla? A proč paní Lestranžová mučila lidi?“
A malá Rachel Malfoyová se mu držela v patách, aby si náhodou profesor nemohl oddychnout… Možná, že to přeci jen nebyl tak dobrý nápad, přijímat do školy šestileté děti…

Harry se posadil do svého nového trůnu, který mu přivezli z ciziny, který si objednal v jednom katalogu a pohrával si se svým fiktivním globusem a fiktivními jmény svých obdivovatelů. Napil se při tom Felix Felicis, ale ten mu pocit štěstí nedával. Cítil se nějak… Nenaplněný… Jako by něco ztratil. A věděl přesně, co to bylo. Hermiona. Reprezentativnější partnerku si nemohl přát…Ona byla… prostě dokonalá… Byla vše, co si muž mohl přát… A jeho syn…
Počkat! Harrymu se v mozku, závislém na lektvaru štěstí mihla šílená myšlenka. Jak mohl být Jáchym jeho syn, když on s Hermionou nikdy neprováděl nic, co by se dalo jen vzdáleně přirovnat k sexu. Měl ji čistě z pracovních důvodů. Rozhodl se zůstat v celibátu, ale celou tu dobu si bláhově namlouval, že je Jáchym jeho syn…
Jediné dvě ženy políbil. To byl veškerý sex s ženami jeho života… Polibek… Cho a Ginny…
V hlavě se mu začínalo vyjasňovat. Jáchym teda nebyl jeho syn… Ale když nebyl jeho, tak čí?

Hermiona se unaveně posadila do křesla ve sborovně. Byla prázdná. A ona byla ráda, že tam s ní nikdo nebyl. První den v roli učitelky. Bylo to vyčerpávající. Navíc nečekala, že se Jáchym dostane do Zmijozelu, malinko se lekla, s ohledem na pověst Snapeovy koleje… Ale s ohledem na jeho skutečného otce…
Zamíchala lžičkou kávu v nevelkém hrnku a zadívala se na písemky… Musela si přece už první den prozkoušet ročník NKÚ jinak, než prakticky a docela ji překvapili. Nemohla říct, že mile… Nikdo nebyl dokonalý, uznala, ale coby perfekcionistka vepsala do jejich písemek poznámky poukazující na literaturu, které by měli věnovat žáci pozornost a doplnila veškeré chybějící údaje… Tolik jí to zaměstnalo, že si ani nevšimla, že jí kdosi nakukuje zvědavě přes rameno a ne zrovna krátkou dobu…
„Do lektvaru neviditelnosti se nedávají krysí ledviny, ale krysí játra,“ prohlásil ledově profesor Snape. „Je vidět, že od té doby, co vás učil profesor Slughorn máte mezery…“
Hermiona měla chuť něco ostře namítnout, ale měl vlastně pravdu. Nikdo nebyl tak dobrý v lektvarech jako on. Kam se na něj profesor Slughorn hrabal…
Rychle opravila ingredience zmíněného lektvaru a otočila se na Snapea. Stál nad ní a zíral na to, co napsala.
„Co je?“ štěkla na něho. Hrozně ji znervózňoval.
„Co by bylo, dívám se, jak pracujete,“ řekl sarkastickým tónem, „nebo snad nemohu, co, paní Potterová?“
„Slečno Grangerová,“ opravila ho automaticky.
‚Ale, tak slečno Grangerová,‘ podivil se. Že by se za Pottera opravdu tolik styděla? Přitáhl si jedno z křesel a posadil se na něj vedle ní. Proč to dělal? Nemohla se soustředit na práci…
„Máte ještě něco na srdci?“ zeptala se unaveně.
„Ne,“ řekl Snape lehce ironicky. „Vlastně ano… Váš syn… Hermiono…“
„Co je s Jáchymem?“ zeptala se se zájmem a odložila písemky.
„Má, myslím, přehnané sebevědomí, zajisté po otci, nemám pravdu?“
Hermiona se zarazila. Málem vyprskla smíchy. Sebevědomí, to jo, to teda Snape měl… On to evidentně nevěděl! Zajímavé. Divné, řekla by… Když si toho všimla jeho… Dcera? Bylo to pro ni divné, myslet na Kristine jako na dceru Severuse… Byla přece jen starší, než ona…
Ale tohle ji dostalo… On si myslel, že má jediné dítě… Zase na ni dolehly její chmurné myšlenky… Miloval ji vůbec někdy, nebo byl Jáchym jeho úlet? Má mu to říct? Má? Nebo co má dělat? Bože? Byla tak zmatená…

Sežeru tě!

„Kde to jsem?!“ dožadovala se odpovědi. „Tak sakra?! Slyšíte mě někdo?“ Byla za ruce přikována k nějaké zdi a nohy jí nedosáhly na zem. Začínala být zoufalá. Nic si nepamatovala. Co se mohlo stát? Nepamatovala si, jak by bylo možné, aby se dostala do takové situace. Žádný konflikt nevyvolala.
Tápala v naprosté tmě a to nejen duševní, navíc nic neviděla. Byla zavřena v nějaké plesnivé kobce a ještě v podmínkách, které byly snad horší, než podmínky v Azkabanu.
„Je tu někdo?“ zkusila znova, ale nikdo se neozval.
Jasné světlo ji oslnilo. Byla nucena zavřít bolavé oči, protože to světlo se rozzářilo přímo proti ní. Pálilo jako oheň…
Někdo otevřel dveře a nechal ostrý žár z elektrických zářivek dopadnout do její cely. Takže byla v civilizaci. Tedy, jak se to bralo.
Pokusila se dát víčka maličko od sebe, když uslyšela kroky. Mžourala, ale po chvíli se její rozostřený zrak ustálil a ona před sebou spatřila temnou postavu. Neviděla jí do tváře, protože měla přes hlavu kápi a vůbec netušila, kdo by to mohl být, dokud nepromluvil.
„Proč jsi to udělala? Proč, Snapeová?!“ uslyšela jízlivý hlas Harryho Pottera a postava před ní sáhla po hůlce. „PROČ JSI TO UDĚLALA?!“ zavřískal. „PROČ?!“
Vyschlo jí v krku, ale její důstojnost ji nutila odpovědět: „Co máš na mysli?“
„Neříkej, že nevíš?!“ postava Harryho Pottera udělala gesto jako že pije… Teda ona pila. Harry pil z malé placaté lahvičky a ona nemusela hádat, co, protože to věděla. Hermionina mysl jí to prozradila…
„Ne, to opravdu nevím,“ řekla klidně.
Namířil jí hůlkou na prsa, jak byl nepříčetný.
„Ty to víš! Vzala jsi mi to jediné!“
„Nevím co?“ pokoušela se nepropadat panice.
„Moji lásku!“ opáčil Potter hystericky.
„Harry, o čem to mluvíš?“
„DRŽ HUBU!“ zavřeštěl a z jeho hůlky vylétlo pár rudých jisker, které v tomto momentu žhnuly jako jeho oči. „Ty víš, co pro mne znamenal. Věděla jsi to vždycky! Tobě jsem se zpovídal, když mi bylo nejhůř…“
„Harry-“
„SKLAPNI!“ řekl výhrůžně. „Miloval jsem ho! Víš? Tys to věděla, ty proradná mrcho! Vždycky jsem ho miloval! A tys mi ho vzala… Tvoje dítě…“
„Ne!“ zakřičela, i když nebyla vůbec v pozici, ve které si mohla něco takového dovolovat. „Tys byl ten, kdo Draca zabil! Harry! Tys vyslovil ta dvě slova!“
Potterův výraz byl naprosto nepříčetný. Mdlé světlo, které na jeho tvář dopadalo mu přidávalo na démoničnosti.
„A nebojím se je vyslovit znova!“ vřískl. „Nechtěl jsem,“ pravil pak naprosto andílkovsky s neskonalou něhou v hlase. „aby měl Draca někdo jiný, než já…“
Byl to šílenec! Kristine vhrkly do očí slzy. „Tak proto…“
„JO!“ zavřískal zase a Kristine v šílené vteřině připomněl lorda Voldemorta.
„Co po mně chceš?“ zeptala se.
Ušklíbl se. „Vida, nejsi hloupá… Poslouchej, ty mrcho, poslouchej…“

„Mami, a ten bubák mě sežere!“ zašklebil se. „Víš, on je Šnejp žlej bubák, ale opravdu, tak se na něj podívej!“ Jáchym se na ni culil od ucha k uchu.
I Hermiona se musela usmát. „Tak Šnejp… teda… Snape je zlej bubák?“ šla pomalu se synem a jeho třídou školními chodbami. Vedla je na lektvary. Kristine se někde zpozdila, tak se rozhodla na ni nečekat.
„Jo, je moc zlej!“ řekla malá holčička. „A když budeme zlobit my, sežele nás…“
Hermiona byla ráda, že byla mezi malými dětmi. Že už dál nemusela ztrácet svůj čas s něčím, čemu stejně nepomůže. A to s Harrym. Byl ztracený. Pro ni i pro celý svět. On nechtěl přestat s pitím Felix Felicis, a přitom to bylo tak snadné…
Hermiona otevírala dveře učebny a přitom mluvila k nadšeným prváčkům:
„Víte, proč je tu bubák… Tedy profesor Snape?“
Málem v ní hrklo. Ze třídy se ozvalo zlovolné ‚Ehm, ehm…‘ a zpoza katedry vstal profesor Severus Snape.
„Vy jste také zastánkyně teorie BUBÁKA, slečno Grangerová?“ zeptal se jí jízlivě. Hermiona zrudla. „Eh… totiž…“
„Já vám rozumím,“ protáhl chladně.
„Helmiono, teď tě sežele!“ vypískl malý chlapeček.
Snape se zamračil. „Nejdřív ale seřelu…“ ‚co to melu…‘ „sežeru tebe!“
Chlapeček se rychle schoval za Hermionu, která se tiše chichotala. Nikdy by neřekla zrovna do Snapea, že bude mít smysl pro humor. Sice dost černý, ale opravdický.
„Já še tě nebojim! Ochránim švoje kamarády a maminku!“ to se do popředí vecpal malý Jáchym s hůlkou v ruce a šermoval jí jako mečem. „Štůj a braň se, šrabe!“
Tak to si panáček dovolil moc. Tohle bylo moc i na Severuse, který za ta léta ve škole nabyl hodně trpělivosti a bylo mu apelováno, že s malými dětmi se musí jednat s láskou, citem a hlavně s trpělivostí.
„Dost, pane Grangere. Uděluji vám-“
„Ešpoltia!“ vyslovil chlapeček kouzlo, a z jeho hůlky vylétla jasná záře blankytného světla přímo proti Snapeovi, a ten ani nestačil dopovědět ‚školní trest‘ a stál před těmi malými caparty v klaunských šatech s velkým červeným nosem, který svým tvarem a velikostí připomínal přezrálé rajče…
Děti se samozřejmě daly do smíchu a Hermiona taky.
Snape s grácií sobě vlastní rozpřáhl ruce, ozvalo se lupnutí a v učebně lektvarů stál zase ten starý dobrý ‚bubák‘ Severus, a hrozivě zuřil.
„Já už toho mám dost. Ze mě si nikdo šašky dělat nebude!“ řekl mrazivě a chytl Jáchyma zezadu za hábit.
Zděšená Hermiona nestačila cokoli říct a Snape už si ho odnášel jako kotě ven z učebny na chladnou chodbu. V Jáchymových očích se zračilo stále takové pobavení, jako zděšení, které bylo patrné na Hermioně… Co mu Snape mohl udělat?

„Hm,“ hrubě ji shodil dolů na zem. „Zajímalo by mě, co na tobě Draco viděl…“ Tyčil se nad ní a ona na Harryho hleděla přes několik pramenů rezavých vlasů, které jí spadly přes obličej. Její nenávistný pohled mluvil za vše.
„Nechápu, co na TOBĚ Draco viděl!“ sykl. „Jsi jen obyčejná coura… Ženská…“
„Nemůžu za to, že jsi na chlapy…“ sykla, ale přestřelila. Tohle opravdu neměla říkat. Tohle byla další z Harryho slabin. Citlivé místo.
Vytáhl ji za bradu nahoru a vášnivě políbil na ústa. Dělal to proto, aby si něco dokázal… Aby jí něco dokázal…
Málem ji udusil. Odtrhla se od něj a těžce nabírala dech.
„Teď uděláš, co chci!“ řekl jako král.
„Ani mě nenapadne!“ vzdorovala.
Udeřil ji hřbetem ruky do obličeje. „PROSTĚ TO UDĚLÁŠ!“ znovu se napil ze své placatice a sbíral ji ze země. „Imperio!“

„Ták,“ protáhl zlovolně Snape a tyčil se nad malým chlapcem, jemuž se na tváři rýsoval úsměv, který profesora iritoval, „uděluji vám školní trest,“ řekl přísně. „snad vás to odnaučí vaší impertinenci, kterou jste zdědil zajisté po otci!“
Chlapec se usmíval ještě víc a Snapeovi někoho připomínal. Stál proti autoritě, která na něj dorážela s velice závažnými problémy a usmíval se… Prostě jen tak, a ani mu to nebylo hloupé se smát… Koho mu to jenom…
A potom si Severus vzpomněl na Kristine. To jí mu připomínal tenhle malý Granger. Jeho nezdárnou dcerunku Kristine… A v tu chvíli se mu na čele objevila další vráska, vráska pochybností, vráska starostí… Vzhledem k této podobnosti, bráno z čistě logických důvodů…
KŘACH!
Chlapec se válel na zemi ve střepech a nějakém lektvaru, který shodil z police. Snape málem vypěnil zlostí. Co to ten capart vyváděl?!
„Jáchyme Grangere!“ vypěnil profesor.
„No čo… On še mi tak líbil. Mrží mě, že še rožbil…“ řekl téměř andělsky a Snape mu v tu chvíli odpustil… Byl by mu s to odpustit naprosto vše, díky pohledu do jeho tmavých očí. Tohle se mu ještě u žádného dítěte nestalo… Ještě nikdy…

„Prostě musíš odstranit bariéru, která mi brání vstupu do školy… A to všechno do týdne!“ říkal jako generál.
„Ne!“ odporovala. „Nejdřív jsi mi zabil muže, kterého jsem milovala. Říkal jsi, že jsi ho sám miloval, a pak… Teď chceš zabít mého otce. Umím se kletbě Imperius bránit a věř, že nikdy…“
V jeho náručí se náhle objevila malá dívenka vlasů barvy zapadajícího slunce…
„… neudělám, co po mně chceš…“ dodala bezeslovně se šílenou hrůzou v očích, protože to dítě, co držel, byla její Rachel…
„Hm?“ Potter zvedl obočí… Stál před ní výběr. Vlastní dítě, nebo otec. Zvolila druhou možnost, protože si uvědomila, že existuje možnost, jak by se mohl Severus bránit. Bylo na ní ho varovat… A mohla to udělat jen prostřednictvím Hermiony…

Zmíněná seděla ve sborovně nad další várkou písemných prací a byla docela unavená. Práce profesorky v Bradavicích nebyla tak lehká, jak si myslela… Navíc její synáček musel za každou cenu Snapea provokovat. Tuhle vlastnost rozhodně nezdědil po ní, pyšnila se Hermiona… Zajímalo ji, co mu Snape udělá… Dost zuřil po tom, co se stalo před jeho hodinou…
Herm si povzdychla, odložila práce a postavila se k oknu. Rukama se opřela o římsu a hleděla ven na ještě stále zelené školní pozemky. Padala na ni stará nostalgie… Chtěla vrátit dobu, kdy chodila do Bradavic jako studentka… Chtěla to být ona, kdo provokoval Snapea ve školních lavicích, ale nešlo to. Nebyla schopna vrátit čas. A i kdyby byla. Co by se změnilo? Udělala by snad to, aby nedovolila… Aby tenkrát nevzala Snapea k sobě? Když by věděla, že má někoho, na koho se může obrátit? Svou dceru?
Ani si neuvědomila, jak zle teď myslela. Ale bylo to jen proto, že na Kristine žárlila. Ač si to nechtěla připustit, zamilovala se do toho nejméně o dvacet let staršího muže… Zamilovala se do něj už dávno, proto asi nebyla Ronovi schopna říci jasné Ano, když jí nabídl zasnoubení… Proto nedala Jáchymovi ani sobě jméno Potter…
Do očí se jí nahrnuly slzy a čím víc se jí jich tam řinulo, tím větší cítila uvnitř bolest… A… Tamhle někdo šel… Kulhal. Vlekl se jako z posledních sil… Vysoká postava kráčela přes pozemky ke škole a najednou se zhroutila na zem.
Hermiona si dala ruku před ústa a rychle vyběhla ze sborovny. Málem narazila do profesora Kratiknota, který mířil dovnitř s velkým hrnkem heřmánkového čaje a nárazem upadl na zem a čaj rozbryndal kolem sebe. Hermiona byla tak rozrušená, že se mu ani neomluvila a utíkala, jak nejrychleji to jen bylo možné, ven…
Co se asi mohlo stát?

„A nešežeješ mne?“ zeptal se chlapeček a zvedl při tom obočí.
Snapea v tu chvíli napadlo, že by ho mohl strašit, ale jak stárnul, přestával mít náladu, Ale přece jen…
„Co si myslíte, pane Grangere?“ zeptal se odměřeně a zlovolně se nad ním tyčil, ruce založené na prsou.
„Já myšlím, že lidi nežereš, líbíš še mi…“ řekl a podíval se na obrázek na stole. Byla to fotografie. Stará, nepohyblivá, a byla na ní žena. Dost mu připomínala jeho maminku, ale tahle byla zrzavá.
„Kdo to je?“ zeptal se Jáchym zvědavě.
Za normálních okolností by mu Snape nejspíš udělil školní trest za nevhodné otázky a pokládal by to za velikou drzost, ale teď… Přiznejme si to. Co bylo normální…
„To byla Carol. Žena, kterou jsem miloval…“ odpověděl.
Chlapeček vzal fotografii do ruky. „Miloval? Už ne?“
„Zemřela,“ odpověděl Snape a snažil se být klidný. Od té doby, co zemřela se bál komukoli otevřít své srdce… Až na jednu výjimku… Hermionu, matku tohohle zvláštního dítěte…
„Aha… To mě mrží…“ řekl Jaš a vypadal soucitně. V tu chvíli v něm Snape spatřil celou Hermionu… Tenhle chlapec v sobě neměl ani kus Pottera… Kupodivu. Zajímavé a úžasné. Myslel, že bude jiný…
„Měl byste asi jít…“ odvětil Snape s naprosto nečitelným výrazem.
„Táta š mámou še došt čašto hádají…“ řekl mimoděk. „A maminka od něj utekla.“
Snape se podivil. Hermiona? Utekla od Harryho? Tohle mu k nejlepší a nejtalentovanější a nejhezčí… Na co to myslel… Studentce nesedělo… Měl chuť se hošíka vyptávat proč, ale jeho mysl byla čitelnější, než mysl dospělého mudly…
„Takže Hermiona od Pottera utekla…“ vyslovil svou myšlenku nahlas…

Celá uřícená vyběhla ven ze školy a vrhla se k bezvládnému tělu na zemi. Bylo to zvláštní. Byla to Kristine, kdo pře ní ležel… Její kolegyně. Žena, která ji nutila žárlit. Žena, která jí dávala tolik důvodů k žárlivosti… A ten hlavní byl Snape… Otočila ji na záda a zděsila se. Měla šrámy na obličeji jako kdyby jí někdo ubližoval…
Hermiona ji vyzvedla do vzduchu kouzlem a nechala ji před sebou vznášet směrem ke škole. Měla strach. Opravdový… Musela ji vzít na marodku. Podle životních funkcí, které fungovaly, nebyla Snapeova dceruška mrtvá. Aspoň neměl proč mít Severus starosti… Tedy velké starosti… Sama si oddychla… Ale kdo tohle Kris udělal, byla věc druhá…

Alenky v říši divů

Hermiona jí přiložila k ústům lektvar.
„Pij,“ řekla klidně. Chtěla jí pomoci. Musela ji vyzdravět dřív, než se to dozví Snape… Dřív, než najde další záminku k rozčilení. Chtěla… Musela z Kristine vytáhnout, co se tu stalo... Kdo ji tak zřídil…
Její kolegyně se posunula co nejtěsněji k pelesti postele a přitáhla kolena k hrudi. Nevěděla, jaká všechna kouzla na ni Harry použil… Jen jí hrozně třeštila hlava. Nevěděla, co se stalo, ani kým předtím byla. V její hlavě zůstávaly jen dvě myšlenky. Zachránit Rachel a varovat Hermionu… Sama to tátovi říci nemohla, zabilo by ji to… Obě tyto myšlenky byly úzce spojeny s úkolem, který dostala.
Musela ukrást z otcovy kanceláře Zrádný kámen, který bránil Potterovi, aby se dostal do Bradavic… Zajímavé opatření…
„Napij se,“ zopakovala Hermiona a znovu jí nabízela lektvar.
„Hermiono, táta je v nebezpečí,“ řekla, ale z jejích úst se nevydrala ani hláska. Co teď? Zazoufala. Harry jí sebral hlas…
„Hermiono, Potter chce zabít Severuse…“ zase nic! Bože! Hermiona si povzdechla a otřela jí čelo vlažnou houbičkou. Kristine od ní přijala lektvar a zkusila použít nitrozpyt, aby Hermioně vnuknula svou myšlenku- Potterův plán.
„Kristine?“ užasla. Zrzka se zaradovala. Konečně! Hermiona konečně pochopila, a teď na ni hleděla s ustaraným pohledem a lehce ustrašeně. „Máš horečku,“ konstatovala, „ty ses nedostala králíkovou norou do říše divů. Ne, to bylo v knížce… Alenka v kraji divů, vzpomínáš?“ Hermiona s ní mluvila jako s malým děckem.
Bože! Co to ten Potter udělal?! To bylo podlé… Změnit podněty, které vysílala za bláboly… Tohle nebyl vtip!
Do očí jí vhrkly slzy. „Hermiono, prosím…“
Její kolegyně vstala do lůžka a Kristine soucitně pohladila po vlasech.
„Odpočiň si, Tine… Já dojdu pro tvého otce… Neboj se, bude to v pořádku…“ se soucitným úsměvem opustila ošetřovnu a kráčela chodbami přímo ke Snapeově kanceláři. Měla dojem, že jeho dcera zešílela. Četla hodně o takových projevech při dlouhodobém mučení cruciatem a vřel v ní vnitřní boj, zda to Snapeovi povědět, či ne, protože by se na ni musel hodně zlobit. Neřekl jí, že má dceru… Když se o něj starala… V oné noci…
Sakra! Neřekl! Neptala se! Nikdy jí nenapadlo, že Snape mohl mít děti… Snažila se uvěřit svým pošetilým představám, že je starý mládenec… Bože! Jaká hloupost! Snape, který ji tak silně přitahoval? Snape, otec jejího syna? Snape… Snape. Ten chladný Snape, jenž byl psancem. Ten bezcitný Smrtijed… Ten bídák… Snape, do kterého se zamilovala… Snape, který…
Stál před ní!
Lekla se tak, že málem nadskočila a zorničky se jí mimoděk rozšířily… Snape stál před ní po boku jejího Jáchyma.
Šinuli si to chodbou proti ní, zatímco profesor chlapečkovi vysvětloval, jak vlkodlaci zabíjejí a proč je jejich největší vášní žraní lidí…
Jáchym visel na každém jeho slovu. Fascinoval ho Snapeův projev a vůbec… Tenhle muž se mu líbil…
„Slečno Grangerová…“ „Mami…“ pronesli oba unisono a s naprosto totožnou jiskrou v očích.
Hermiona se zarazila. Mohl Snape pochytit něco z jejích myšlenek? A co teď… Vzpomněla si zase na Kristine a její blouznění a usoudila, že nesmí ztrácet čas!
„Pane profesore-“ Ježiš! Co to mlela?! Byla děsně rozrušená… „Eh… Teda, Severusi…“
„Co se stalo, slečno?“ zeptal se s naprosto nečitelnou tváří.
„Jde o tvou… Vaši dceru…“
Zarazil se a jeho obličej zbledl: „Co se stalo?“ vydechl tiše. „Co je s ní?“ Pokoušel se uklidnit, a nabrat zpátky svůj chlad, ale nepodařilo se mu to, však Hermiona to chápala… Před ní si nemusel na nic hrát. Nemusel si hrát na srdce z ledu. Před ní ne…
„Kde-“
„Pojďte za mnou, je na ošetřovně…“
Mimoděk ji uchopil za ruku a společně se rozběhli po schodech dolů a na Jáchyma dočista zapomněli, ale on věděl, co má dělat…

Znal Pobertův plánek nazpaměť, věděl, kde ústí která chodba a který čaloun je pravý… Dlouho mu trvalo, než ho otci zkonfiskoval. Harry si toho snad ani nevšiml…
Dost se mu odcizil, ale i mamince… Poslední dobou… Vlastně celý život, co si ho Jáchym pamatoval, mu byl cizí…
Rozhlédl se po sterilní místnosti, vymalované bíle, s lůžky bílými, ubrusy, postelemi… blé…
Nikdy před tím na ošetřovně nebyl. Byla prázdná…
Teda až na vysokou zrzavou ženu, která se choulila na jedné posteli, plakala a vypadala dočista maličká… Jáchym za ní vylezl a posadil se na pelest.
„Ahoj,“ řekl a se zájmem si ji prohlížel.
„Ahoj,“ odpověděla, ale z jejích úst se nevydrala ani hláska.
„Ty še mnou nemluvíš?“ zeptal se.
Uvědomila si, že její malý bratříček šišlá, protože nemá přední zuby… Dlouho jí to vrtalo hlavou. Ale počkat! Bratříček?! Hloupost. Takhle o něm přemýšlet nesměla… Vždyť ani nevěděla, jestli je Snapeův syn…
Ale byl… Byla si tím víc, než jistá… Snapeovy děti se prostě nezapřely. Připomínal jí nejen otce, ale i ji samotnou. Hermioniny rysy přitom nezanedbávala…
Zavrtěla hlavou.
„Ty nemůžeš mluvit…“ domyslel si.
Prudce kývla…
„Líbíš še mi!“ řekl a to ji zarazilo… „Opravdu…“
Potom smračil obočí a zarazil se.
„Ty po mně chceš, abych že Šnejpova kabinetu přinesl Žrádný kámen?“ zeptal se mudrlantskycovaly.
„Proč?“
Vykulila oči. Cože? Vždyť myslela na pohádku o Alence v kraji divů…
„A moč to potžebuješ?“ nakrčil nosík a slezl z postele. „Tak já jdu…“
Usmál se a cupital ke dveřím. Chtěla se zvednout a vyběhnout za ním, ale kouzelná síla ji prudce srazila na postel…
Snape se podivil, že s Hermionou vešel a Jáchym cupital proti nim, ale nesměl dovolit, aby se Kristine něco stalo.
Jen tak tak ji kouzlem přitáhl na postel, aby nespadla… Co se to s ní stalo. Vypadala hrozně. Měl starosti. Pustil Hermioninu ruku a sklonil se k dívce…
Herm zůstala váhavě stát za ním a starostlivě na oba hleděla.
„Mohla byste nás omluvit, slečno Grangerová?“ zeptal se Severus tiše a kamenně.
„Cože?“ zamyšlená se zarazila.
„Jestli byste mohla na chvíli odejít.“ Řekl klidně, aniž by na ni pohlédl. To ji zarazilo, ale nenechala na sobě znát, že ji to štve. „Jistě…“ odvětila zmateně.
Zarazil ji, když stála s rukou na klice ošetřovny: „Přijďte dnes v sedm ke mně do kabinetu,“ pravil klidně. Hermiona jen vážně přikývla a potom je opustila…

Harry Potter čekal. Cítil zvláštní chvění. Už brzy. Brzy to mělo přijít… Malá Rachel, kterou získal v Prasinkách spala. Spala v jeho vlastní posteli
Ach. Tolik mu připomínala Draca…Jeho milovaného Draca, ale i tu couru, která mu ho vzala. Tu děvku, která měla teď udělat to, co sám nemohl, Co nemohl udělat ani žádný z jeho nohsledů… Získat Snapeův Zrádný kámen… A až ho bude mít…
Kloktavě se napil z lahve lektvaru štěstí…
Páni! Poslední doušek… Rychlými kroky vyběhl z pokoje do skladu , zkontrolovat zásoby… Otevřel velké pancéřové dveře s ocelovým kováním, hřeby a tisíci zámky a zděsil se…
Komora, kde skladoval lektvary byla prázdná.
„NÉ!“ rozeřval se. Právě dospěl k otřesnému zjištění, že všechno, všechny ty hektolitry štěstí vypil… A tenhle byl poslední…
„NÉ!“
Jeho výkřik zazněl i v daleké Zobí ulici…

„Co blázníš?“ čílil se Snape. „Jaká Alenka v říši divů?!“ Hermiona, která stála za dveřmi a poslouchala, se roztřásla…
Proč se tak vztekal?! Děsil ji. Nikdy by nemohla křičet na člověka, který před tím prožil těžký psychický a snad i fyzický šok. A vlastně nikdy neslyšela Snapea křičet.
„Kristine! Nedělej si legraci!“ byl opravdu rozzuřený a opravdu se bál. Ne o sebe, ale o ni… A Hermionu… A Jáchyma a… Rachel…
Věděl, kdo to udělal, právě proto si nepřál, aby byla Herm s nimi…
Věděl, že za tím vším stál Harry Potter a nepřál si ji zklamat…
Tohle už stačilo! Snape Hermionu rozčiloval. Nechtěla, aby na nebohou Kri křičel… Chtěla jí pomoc…Chtěla dokázat… Co? Komu? Sobě? Pcha! Myslela si, že na Snapea stačí?
Ano…Prudce otevřela dveře a vtrhla do místnosti jako lítá saň…

„Tohle bys neměl dělat,“ prohlásil k němu velký obraz mocného kouzelníka s půlměsícovými brýlemi, který visel na zdi ve zlatém rámu.
„Proč?“ otázal se, sahaje po Zrádném kameni.
„Protože je to velice nebezpečná věc… Víš, co dělá?“
Jáchym ho nevnímal. Stařík mluvil moc zdlouhavě a nudně… A on musel donést tenhle kamínek Kristine… Tolik si to přála… Musel ho dostat pryč z podstavce…
Ještě kousek, kousíček… Už ho skoro měl…
„Tohle ne!“
Hrozně se lekl, když staříkův hlas zazněl znova, víc nahlas a výhrůžněji. Zavrávoral a on i kámen padali na zem…
ŘACH!
Rozbil se! To snad ne!

Harry Potter se zaradoval! Konečně. Pocítil to v sobě. Vynahradilo mu to, tedy aspoň chvilkově, že jeho lektvary došly… Ucítil to, takové trhnutí v hrudi…
Ano… Zrádný kámen byl pryč. Zničený… Kristine splnila úkol… Vrátil se do pokoje, kde spala Rachel… Taky pryč… Sakra… Škoda! Udělal hloupost, že se zavázal takovouhle přísahou. To děcko se mu líbilo. Chtěl si ji nechat, ale dohoda zněla kámen za ni…
Přešel ke skříni a vytáhl slavnostní plášť.
Ta chvíle nastala. Konečně… Konečně zničí Snapea!

Melancholie osudu

Náramně mu to slušelo. Vypadal ve své černé róbě neobvykle dobře. Nikdy
by nevěřil, že si tuhle Snapeovskou barvu oblíbí a nikdy by nevěřil, že konečně
nastane ten okamžik, kdy se bude smět pomstít. Jedinou příčinou všech jeho
problémů byl vlastně on. Snape. Už od prvního ročníku se mu tenhle nepříjemný
člověk snažil zkazit život. Jeho dcerunka mu ukradla muže svých snů (Tím byl pro
Harryho a vždycky bude Draco.) a navíc byl Snape ten, kdo zavedl reformu zákazu
pití lektvaru štěstí. Jeho lektvaru, jehož účinek v něm právě
v těchhle okamžicích dozníval. A on, Harry Potter (Z Václaváku.) musel
jednat… Teď!

Severus Snape byl zaskočen. Zaskočila jej Hermionina téměř hysterická
reakce… Myslela si, že řve na Kristine, ale ta spala. Nebo tak alespoň vypadala.
A on stál u okna a pokoušel se najít ztracený klid.
„Slečno Grangerová?“ otázal se tiše. Zrudla. Její jednání bylo ukvapené.
Proč se musela proboha za každou cenu zastávat slabších?
„Já jsem myslela,“ začala koktat.
„Slečno Grangerová, jeden myslel-“ začal jízlivě, ale pak se zarazil.
Nechtěl být krutý Hermiona byla moc hodná holka… Vlastně už žena. A teď se před
ním červenala. Slušelo jí to…
„Slečno Grangerová, nekřičel bych na ni… Je to má dcera. Mám ji rád.“
Dodal o poznání tišeji.
Hermionu to zarazilo. Málem by zapomněla, že někdo, jako je Snape, může
mít city.
Unaveně si přetřel spánky.
„Dáte si čaj?“ zeptal se.
„Cože?“ zaskočilo ji.
„Mohu vás pozvat na čaj, Hermiono?“ po dlouhé době vyslovil konečně její
jméno. Myslela si, že se opraví, ale nechal to tak. Nechal jej vyřčené. Přikývla
a společně vyšli z ošetřovny. Galantně jí nabídl rámě. To by nečekala.
S vděčností ho přijala a spolu pokračovali nahoru do ředitelny.
Mlčeli… Na slova teď nebyla vhodná doba. Jeden jako druhý se zabýval
svými myšlenkami…
Zamumlal heslo a skrz chrlič pokračovali vzhůru.

„Jáchyme?“ „Pane Grangere? Co to má znamenat?!“
Sakra! Přistihli ho. Snažil se schovat střepy za zády, ale nestihl to.
Snape se rozzlobil.
Takhle rozčíleného jej ještě neviděl ani on, ani Hermiona a dokonce ani
Brumbál…
Opravdu. Bubák. Jak říkala Kristine.
Profesor neřekl ani slovo. Obrátil se k oknu a bledý zlostí se
pokoušel uklidnit. Ignoroval to, jak Hermiona toho chlapce omlouvala i
Brumbálovo senilní mumlání…
Dost! Takhle to nešlo! Byl celý po Potterovi! Vše jen zkazil… Jako slavný
Harry Potter. Jak jen si mohl Severus bláhově myslet, že by Jáchym Granger mohl
být jeho syn?
Zničil Zrádný kámen… A to značilo jediné. Že může v blízké době
čekat…
„Ťuk, ťuk, neruším?“ od schodiště vcházela do jeho kanceláře směšná
postava. Postava šílence v honosném hávu. Osobnost tolik protichůdná, která
mu zavdávala toliko k nenávisti…
Harry Potter… Fuj…
Už jen zvuk toho jména mu obracel žaludek. Sebemenší zmínka. A ten bídák teď vcházel drze
do jeho místností a pošpinil je svou přítomností. Co bylo spojeno
s Potterem, bylo prohnilé. Vyjma Hermiony a… Snad i malého Jáchyma.
„Ale, Snape…“ ušklíbal se. Měl rysy vlka. Připomínal mu živě zesnulého
lorda Voldemorta… Dokonce stejnou nenávist k nim oboum cítil. Nedalo se
říct, že jeden byl vrah a druhý oběť. Oba byli vrazi…
„Vidím, že sis to tu hezky zařídil…“ rozhlížel se kolem a přitom vzal
mimoděk pár Snapeových osobních věcí ze stolu do rukou a zničil je.
Profesor to ignoroval. Musel zůstat chladný…
„Jak vidím, Pottere, vaše drzost vám zůstává…“ pravil jízlivě. Teď si moc
přál, aby byla Herm s Jáchymem někde jinde… Byl to jeho boj! Jeho a
Potterův a on je do něho nechtěl zatahovat.
„Vyndej hůlku, ať jsme si kvit,“ sykl Potter a dál devastoval Snapeovy
věci.
Hermiona vzala Jáchyma stranou. Nesmělo se mu nic stát.
Albus Brumbál se znovu vynořil na portrétu ve svém rámu.
„Harry, nedělej to. Není to správné… Usmiřte se, podejte si ruce. Zajděte
si na zmrzlinu…“
„NE!“ vyjekl Harry. „Nikdy!“
„Ale-“
„Nepleťte se do toho, Brumbále! Když jste žil, nebyl jste mi schopen pomoci, tak držte hubu!“
Všechny přítomné zarazilo jeho chování… Jeho šílenství.
„Pottere, to by-“ Snape ani nedomluvil. Harrymu ujely nervy a z jeho
hůlky vystřelil železný ozubený kotouč přímo na Brumbálův obraz a bývalý ředitel
stačil tak tak uskočit z rámu vedle k Armanu Dippetovi, který se tvářil nazlobeně, že ho probudili.
Hermiona stáhla Jáchyma za sebe a pořád nevěřila svým očím. Tohle nebyl Harry…
Potter cítil, že z něho účinky lektvaru štěstí prchají nadobro, ne však defekty. Ale to nebylo důležité. Teď bylo třeba jednat…
Kotouč naprosto totožný s prvým, vystřelil proti Snapeovi.
Takhle zemřel Voldemort. Harry si dlouho po jeho smrti uvědomil, jakého
génia zabil…
Avada kedavra mu připadala mírná. Když smrt, tak pořádná.
Hermiona se rozvzlykala. Strach a neočekávanost toho všeho ji naprosto paralyzovali. Už to byla zase ta malá a ustrašená holčička…
Snape byl rychlejší. Udělal obranné gesto a kotouč se obrátil na svého tvůrce…
Trefil Pottera přímo do hrudi… Ministr kouzel padal k zemi, ale přesto se usmíval. Byl šílený. Zešílel pitím lektvaru Felix Felicis a touhou po Dracovi, se kterým se měl za chvíli snad setkat v astrálnu, ale k úsměvu měl ještě další důvody… Pomsta…
Snape udělal pár kroků vpřed.
Harry se přímo chechtal a v ústech mu bublala krev.
„Tohle tělo teď sice, Snape, umírá, ale mám další… Voldemort byl chytrý a tvá vnučka Rachel byla dobrou obětí mocnému Horcrucu…“ Snape poslouchal a myslel, že se mu najednou rozskočí hlava. Potter, ačkoliv byl ve smrtelné křeči, mu dál nepřestával působit bolest a mluvil… Jízlivě, chrčivě a bublavě. A jeho slova ranila bradavického ředitele tak, jako nic před tím… Nenáviděl ho víc, než
kdykoli jindy.
„Já umírám,“ říkal Harry, „ale ona zemře se mnou… Když byla u mne, navázal jsem s tvou dcerou pouto… Pouto, že když zemřu, zemře i ona. Hezky jsem si to pojistil, co říkáš?“
Snapeovi vhrkly do očí slzy… Nikdy předtím tak neplakal. A hlavně neplakal před nikým cizím, ale ten zmetek mu právě oznámil, že vyvraždil jeho rodinu a smál se. Byl stejný. Ba ne. Horší, jak Voldemort. Přál si ho zničit, trhat mu tělo na cáry, aby po tom bídákovi nezbylo zhola nic…
„A zemře stejnou smrtí, co já…“
A v tu chvíli, kdy vydechl naposledy, se Harryho tělo rozplynulo do ztracena…Místnost zaplavilo ticho.
Snape stál na stejném místě jako tělo bez duše. Věřil Harryho slovům, protože byla pravdivá. Poznal by, kdyby lhal, proto se nevydal na ošetřovnu. Pohled na jeho mrtvou dceru by nepřežil.
Malý Jáchym se k němu rozběhl, že ho obejme, ale jeho ledová slupka to chlapečkovi nedovolila…Vyhnal je pryč. Potřeboval být žalostně sám…


Hermiona uložila svého syna u sebe v kabinetu. Nechtěla ho nechat na koleji po tom traumatu, co zažili.
Jak to vysvětlí dětem? Těm nejmladším, že profesorka, která jim nahrazovala maminku, byla po smrti?
„Bože,“ přetřela si dlaní čelo a došla k oknu. Bylo jí mizerně. Ani měsíc nesvítil. To vše byl jen sen. Musel být…
„Herm?“ ozvalo se tiše za ní a ona sebou trhla.
„K- Kris?“ oslovila mlžnou postavu. „J- Jsi to ty?“
„Udělej, co ti říká srdce, jdi za ním…“ „Ale-“
„Ztratil jednu rodinu. Nalezne druhou. Hermiono, on se do tebe zamiloval, to nevidíš?“ „Co? Počkej…“
Ale mlžný opar Kristine byl pryč. Hermiona zaváhala, jestli zde opravdu někdy byla. Zda nebyla halucinací. Výtvorem jejích představ…
Potřeboval ji? Má za ním jít?


Severus Snape seděl za stolem kanceláře a pohrával si s břitvou.
„Snad to nechceš skončit?“ uslyšel za sebou přísný káravý hlas a spatřil mlžný opar odrazu své dcery. „To, že jsi ztratil mne a Rachel… Ty to chceš vzdát? Ty, který jsi nikdy nic nevzdal, tati?“
To slovo… To slovo na něj zapůsobilo jako elixír štěstí. TATI… Potřeboval zase někoho, kdo by mu tak říkal a jeho myšlenky se stočily na Jáchyma… I nadále nebyl schopen slova, a vtom někdo zaklepal na dveře.
„Je mi to líto,“ zašeptal ke Kris a vstal, že ji obejme, ale ani se nehla.
„I mně, táto, ale jednu rodinu jsi ztratil- druhou získáš. To je osud…“
Klepání bylo čím dál naléhavější, ale profesor je ignoroval…
„Tati, otevři. Nezapomínej, že žít je třeba…“
„Kristine?“
Ale byla pryč… Jako by tu nikdy nebyla. Musel zapomenout na minulost a přestat se utápět v nostalgii. Měla pravdu. Žít bylo třeba!
Pomalým krokem se vydal ke dveřím a otevřel je. A za nimi už čekala jeho budoucnost…


Jak se říká… Minulost nezměníme, dneškem žijeme a zítřek neznáme…

KONEC!