Ideál hrdiny 1/2

Flawian nedočkavě rozlomil pečeť. Srdce se mu úlekem zastavilo, když spatřil, že na pergamenu je jen jediný krátký řádek:
Už mi nepište. Elister
Flawian nevěřícně odložil list na stůl. Ztěžka dosedl na židli a roztřesenýma rukama si podepřel čelo. Už zase. Už zase ho odmítla.
Nesmělé odkašlávání ho náhle probralo z jeho myšlenek. Překvapeně zvedl hlavu, jakoby si až teď uvědomil, že není v místnosti sám. Naproti němu seděl asi čtyřicetiletý muž se zakulacenou tváří a jasnýma modrýma očima, zvědavě těkajícími z Flawiana na dopis, ležící pohozený kousek od něj. V ruce držel pečlivě zařezaný husí brk, zastavený napůl cesty ke stohu na sobě navršených pergamenů, vyhlížejících velice nudně a úředně. Elarick byl písař a to v sobě neslo trochu ode všeho – nudu i úřadování. Přesněji řečeno, v domě Flawianova otce, sira Flerberta, zahrnovala písařská funkce mnohem více: poslíčka, majordoma, strážce tajemství, strážce spižírny, zametače nejjasnějších pavučin v hlavní síni, kronikáře, účetního, strážce klíče od vinného sklípku (to byla Elarickova oblíbená funkce) a také Flawianova vychovatele, což byla činnost více než riskantní, naštěstí však, s narůstajícím věkem svého svěřence, čím dále postradatelnější. Za což byl ostatně vděčen bohu. V domácnosti sira Flerberta si nemohl na nic stěžovat, přestože by zřejmě dostával více peněz za míň práce kdyby vstoupil do kláštera nebo do jiného pochybného spolku, teď už však bylo pozdě měnit své rozhodnutí. Koneckonců, měl jídlo i střechu nad hlavou a sem tam se pokochal pohledem na nějaký ten zlaťák, který král ráčil zaslat do těchto bohem zapomenutých pohraničních končin.
Před pár minutami, vykonávaje službu sirova poslíčka, se mu dostal do ruky dopis od Flawianovy vyvolené. V bláhovém domnění, že by mohl něco vytěžit z mladíkova bláznění, uháněl přímo do „sirovi rezidence“, kde na něj čekalo ošklivé překvapení. Nejen, že mu Flawian nedal ani měďák, ke všemu se ještě musel rychle změnit v písaře, aby vyřídil nějaké pergameny kolem daní.
,,Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick znovu. Bylo to právě takové ehm, ehm, kterým člověk dává najevo svou nespokojenost s nízkým platem a zároveň vyjadřuje zvědavost nad nejčerstvějšími novinkami.
Flawian si mučednicky povzdechl a podal Elarickovi dopis od Elister – tak se totiž ta dívka jmenovala. Tedy „dívka“, řekli byste vy. Flawian by ale ihned dodal: nejpůvabnější květ mezi všemi nebeskými poupaty, které byly seslány na zem, aby se jim lidské oko mohlo obdivovat – nebo něco podobně bláznivého.
Elarick na Flawiana soucitně pohlédl. V mladíkových očích se dal číst nesmírný zármutek a zklamání z neopětované lásky. Flawian byl vskutku velmi pohledný a dozajista nebylo v široširém okolí ženy, která by ho odmítla – tedy až na jednu. Měl totiž drobný problém. ,,Peníze,“ řekl Elarick náhle, až Flawian leknutím povyskočil. ,,Hodně peněz.“
Mladík se unaveně sesul na židli. ,,A kde je mám vzít? To mám chodit po ulicích jako potulný zpěváček a sbírat do čepice? Copak se dá tady v tomto kraji vůbec mluvit o penězích? Ani kdybych okradl všechny lidi, kteří žijí na deset mil odsud, neměl bych ani na chleba.“
,,Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick a bylo to právě takové ehm, ehm, kterým člověk naznačuje, že už tuší odpověď. ,,Možná, že bych o něčem věděl.“
Flawianovi oči se rozzářily. ,,Povídej.“
Elarick se opřel do židle a zatvářil se obchodnicky. „Už odnepaměti chudí rytíři získávali krásné panny s prvotřídním věnem a to jenom díky své odvaze a síle své paže. Přemýšlel jsi už někdy nad tím, že bys skolil draka? Nebo aspoň dvouhlavého obra? Nějaká větší mantichora by také nebyla k zahození, ale kde chceš dnes sehnat slušnou mantichoru, že? Drak bude nejspíš nejlepší...“
„Zbláznil ses?“ vykřikl Flawian. „Já a drak? Dokážeš si to představit? Skolil jsem já někdy něco většího než srnce?“
,,To, žes´ to nezkusil ještě neznamená, že to nedokážeš.“
Flawian se bezradně ošil. ,,Vždyť i ten tvůj nápad má dost podstatných trhlin. Zaprvé: nejsem žádný rytíř, zadruhé: Elister není žádná nevěsta s prvotřídním věnem a zatřetí:“ hlas se mu zachvěl, „dal bych přednost nějakému jinému způsobu získání peněz, hlavně takovému, kde není moc potřeba odvaha. Co kdyby se mi něco stalo?“
„Takže ty si myslíš, že nejsi pro Elister dost dobrý?“ rýpnul si Elarick.
Flawian vypjal hruď. „Jistě, že ano. Jenže... všechno má své hranice...“
Elarick nadzvedl obočí a mlčky namočil pero do lahvičky inkoustu. „Potom je tu ještě jedna možnost,“ řekl po chvíli, kterou zaplnil horlivým škrtáním do úředních pergamenů. ,,Tedy, že se nějakým způsobem zavděčíš králi a ten tě po zásluze možná i odmění. Je to sice o trochu rizikovější než vraždění draků, zato k tomu ale není potřeba odvahy.“ A potom ještě velmi tiše dodal: „Stačí jen být dostatečně blbý.“
Na Flawianovi bylo znát, že přemýšlí. Člověk takový stav na tom ubohém chlapci poznal velmi jednoduše, bylo to totiž něco, v čem neuměl chodit – někomu byla do vínku dána krása, jinému intelekt. Nikomu bohužel oboje.
,,A co bych tedy měl udělat?“ zeptal se po chvíli usilovného dumání.
Elarick odložil brk stranou a zvedl k očím stoh pečlivě srovnaných pergamenů. ,,Kde chcete začít, milosti? Máme tady bandu pěkně povedených loupežníků – vlastně je docela lituji, protože toho tady pravděpodobně moc nenakradou. Jsou to spíš chudáci. Potom je tu vymáhání dluhů po pár vesničanech – tím si určitě zajistíte přízeň u krále. Pokud se vám to tedy podaří. No a dále...“
Flawian jeho výčet poslouchal jen napůl ucha. Myšlenkami stále bloudil v onom osudovém dopise – v tom odmítnutí, které ho připravilo o veškeré naděje, o veškerou chuť do života – o všechno...
„...no ta čarodějnice je vážně zvláštní případ,“ pokračoval Elarick ničím nerušeně. „A potom ještě ti sedláci...“
Flawian zpozorněl. „Jaká čarodějnice?“
,,Ehm, ehm!“ odkašlal si Elarick a bylo to právě ono ehm, ehm, které člověk používá jen tehdy, když chce vyčíst tomu druhému, že ho vůbec neposlouchal, zároveň je však potěšen nenadálou pozorností, kterou by od ignoranta jako vy nikdy neočekával. „Ona osoba se ukrývá v našem – tedy vašem lese, mění se v králíka s metrem a půl i s ušima a spásá lány a louky v široširém okolí.“
,,Čarodějnice?“ zopakoval Flawian zamyšleně.„V králíka?“
Elarick zvedl podezíravě obočí. ,,V králíka. A co má být? Z jedné je králík, z jedné vlkodlačice, z jiné liškodlačice... tak už to na světě chodí.“
Flawian ztišil hlas. „Myslíš, že by mě to naučila?“
Elarickovi poskočilo srdce. „To myslíš, že bys... v králíka? Jsi si jistý? Ale... ale proč?“
„Který šlechtic se umí proměnit v králíka? To je přece něco naprosto... Kde ta čarodějnice žije?“
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick, až se mu od úst zvedl obláček páry. A bylo to právě ono ehm, ehm, které člověk užívá jen v situacích, kdy se plahočí uprostřed noci v temném lese prokřehlý zimou, vystrašený pokroucenými stíny a vyčerpaný dlouhým pochodem.
Flawian si toho nevšímal. Kráčel vpřed, pevně a sebejistě, jakoby už měl vítězství v kapse. Co záleželo na nějaké tmě, stínech, houkání sov, šustotu křídel netopýrů, tichém našlapování hladových vlků, hlasitému funění medvědů, když v sázce bylo něco takového jako je Elisteřina láska? Zbývá jen doufat, že nenarazí na nějakého lva... nedej bůh dvouhlavého...
Elarick si zvonu odkašlal, tentokrát však jen proto, aby na sebe upozornil. Když viděl, že ani to nevytrhlo Flawiana z jeho myšlenek, nesměle mu poklepal na rameno. ,,Hm... chlapče? Jsi si stále jistý, že chceš jít dál?“
Flawian trhavě přikývl.
Elarick si povzdechl. Ubohý hlupáček...
Nejspíš byste teď rádi slyšeli o odvaze, která vyzařovala z každého Flawianova kroku. Popravdě řečeno, čím hlouběji se nořili do lůna temného lesa, tím častěji v sobě dusil touhu prchnout a s hromovým křikem vyběhnout z té všeobjímající noci, která ho tak děsila.
A možná by to i udělal, kdyby se náhle v temnotě nerozžehlo matné světlo. Oba se překvapeně zastavili.
Elarick se ohlédl na Flawiana. Mladíkova tvář byla naplněna úlekem, hraničícím až s neskrývaným děsem, který mu nedovoloval jediný pohyb. Elarick si povzdechl. Takže je to na něm.
Zhluboka se nadechl a odvážně vykročil vpřed za zdrojem světla. Lesy kolem něj se po chvíli rozestoupily. Otevřel se mu pohled na kruhovou mýtinu plnou starých pařezů obrostlých mechem, svítících ve tmě jako zelené lucerničky. Uprostřed té nepřirozené záře stála drobná chatrč. Elarick se musel pousmát – typické... V té tmě by ji člověk nejspíš přirovnal k hromádce pozvolna se rozkládajícího kompostu s úzkým komínem, vydechujícím jako rozohněný drak. Jediný rozdíl mezi neforemnou haldou a „lidským“ obydlím představovala nahrubo stlučená dvířka jako do kozího chlívku.
Elarick se už už chtěl vrátit k Flawianovi, když tu náhle zaznamenal koutkem oka pohyb. Nebyl si jistý tím, co vidí. Zvědavě zamžoural do tmy jako krtek, který poprvé spatřil slunce a velmi se podivil.
Ospalé světlo z chatrče vrhalo svou zář na ladně se pohybující postavu zlatovlasé ženy, vlnící se spolu se stíny a tmou. Byla mladá, perfektně stavěná – ve všech ohledech krasavice. Sotva však její pohled zabloudil k Elarickovi, cukla sebou jako splašená srna a ve vteřině zmizela kdesi mezi stromy.
Elarick znovu zaostřil oči na to místo. Zatřepal hlavou, aby odehnal ten podivný klam. Neměl čas věnovat se hře světel, která si z něj tak škodolibě vystřelila – musel za Flawianem.
Mladík se krčil kousek od mýtiny, zhruba v těch samých místech, kde se rozdělili. Tváře měl sinalé, ústa vyděšeně pootevřená a jakoby ani nevěřil, že ten kdo k němu přichází je skutečně Elarick a ne duch ze záhrobí. Jakmile se ale ujistil, že opravdu vidí svého přítele, vyběhl k němu a zasypal ho otázkami.
Hrdina... pomyslel si Elarick, zatímco mu vše obsáhle popisoval.
Flawian hltal každé jeho slovo a dokonce se zdálo, že se mu do tváří opět vrací barva. ,,A... viděl jsi tu čarodějnici? Nebo něco jiného?“ zeptal se dychtivě.
Elarick zamyšleně nakrčil čelo. ,,Ne,“ řekl po chvíli napjatého ticha, „nic jsem neviděl.“
Flawian vítězoslavně pohodil hlavou a vyrazil vpřed krokem lovce, nesoucího svou kořist hrdě na zádech. Sotva však spatřil chatrč osvětlenou nepřirozenou září, nejistě se zarazil.
,,Elaricku?“ otočil se opatrně na svého přítele. „Víš jistě, že ten králík spásá jenom louky? Není třeba... masožravý?“
Elarick vytušil narůstající děs v mladíkových očích. „Copak ti to za to nestojí?“ začal místo odpovědi. „Pomysli přece na Elister! To pro ni to chceš udělat! Není to snad dostatečná motivace?“
Flawian vypnul hruď až chvíli vypadal že praskne. ,,Samozřejmě,“ vydechl odvážně jakoby si chtěl dodat sebevědomí. „Jdeme dovnitř – tedy... Elaricku?“
Elarick se podivně zachvěl jakoby tušil, co se po něm bude chtít. „Ano?“
„Nemyslíš, že by bylo bezpečnější, kdyby jsi šel první? No jen pomysli jak by byla Elister smutná kdyby se mi něco stalo! To přece nechceš, že ne?“
K čertu s nějakou Elister... ,,Áno, samozřejmě... pane,“ vyprskl ze sebe a pohlédl směrem k chatrči. Nízký kopeček obrostlý mechem na ně shlížel jako špatně nazdobený dort. Elarick přistoupil k vrátkům se směsicí bázně a rozčilení, s pozvednutou rukou připravenou zaklepat. Když však viděl onu část domu zblízka před sebou, došlo mu, že by nejspíš tak silný nápor nevydržela a rozhodl se proto raději pro méně pompézní vstup bez ohlášení. Vratká konstrukce výsměšně zavrzala.
Ještě než se stačil Elarick rozkoukat, dostal po hlavě něčím těžkým a dunivým. Před očima se mu roztancovali andělíčci. Flawian polekaně vypískl, než se však vzchopil k útěku, silná kostnatá ruka ho vtáhla dovnitř, doprostřed kruhu světla a tepla.
Elarick pomateně zatřásl hlavou. Jeho dezorientovaný stav se pomalu zklidňoval, nezdálo se však, že by tajemný neznámý hodlal ve svém útoku pokračovat. Rozmazané barvy se ustálily.
Nacházeli se v hrbolaté, nízké chatrči, zasazené z poloviny do země, vystlané polštářky mechu zamazanými od hlíny. V improvizovaných kamnech tiše plápolal oheň a jeho mihotavé světlo jemně ozařovalo celou místnost. Uprostřed toho všeho stála malá osoba, dokonale zapadající do prostředí svého doupěte – nízká, hrbolatá, s kousky mechu a jehličí ve svém rozevlátém účesu, zamazaná od hlíny. Co však na ní bylo nepodivnější, byla její abnormálně velká ušiska, která vskutku naplňovalo představu onoho obřího hlodavce. V bojovém postavení divoce máchala pánví nad hlavou ve vražedných obloučcích jako vojevůdce ženoucí své šiky vpřed.
„Ehm, ehm,“ poznamenal Elarick místo pozdravu, čímž chtěl naznačit, že by odsud měli honem rychle vypadnout.
Baba překvapeně nechala svou zbraň sjet ke kolenům. ,,Ó, mí drahoušci!“ začala srdceryvným tónem, „Snad jsem vás tolik nepolekala! To víte, jeden dnes nečeká taková počestná zlatíčka jako jste vy dva – dnes je to samý uchyl, vrah a maniak. No, taková vzácná návštěva!“ Odhodila pánev a jedním rychlým pohybem ruky zvedla Flawiana ze země. ,,Švarný pane, co pohledáváte u nebohé stařenky?“
Elarick se neodvážil ani nadechnout, natož aby byl schopen promluvit. Jediné, nad čím teď přemýšlel, bylo, jak se z toho tehdy ten Jeníček s Mařenkou vlastně dostali...
Flawian znechuceně kýchl.
„Tak copak vás sem přivádí, do těchto zpustlých a zapomenutých končin?“ ptala se dál stařena. „To víte, dnes už sem moc návštěv nepřijde, už to není jako zamlada... To se sem sjížděly delegace z celého okolí, no až – bůh ví odkud! Oj, to byly časy! Ale co vám budu povídat...“ zasněně se pousmála, přitom však nespouštěla oči z Flawiana.
,,No, my... totiž... hm...“ začal nejistě Elarick, když si všiml mladíkova zděšeného pohledu. „Já tedy ne, to tady Fla... tedy já taky, samozřejmě, jenže...“
Čarodějnice se podezřívavě zapíchla pohledem do Elaricka. „Nepatříte doufám k těm, kteří chtějí ubohou stařenku vyhnat z jejího domu, že ne?“ řekla a pozvedla svou pánev. „To byste mě totiž velmi zklamali...“
„Ne, to rozhodně ne!“ přerušil ji Elarick. „My jsme jen totiž... No, říkali jsme si, že... taková moudrá a světaznalá ženština jako vy, by mohla pomoct tomu utrápenému chlapci. To přece o vás každý ví, že vy nejste jen taková... taková... “ Elarick marně hledal slova, pomalu však začínal blednout. Nejistě polknul. „Vy nejste taková!“
Čarodějnice polichoceně máchla rukou. „Ty lichotníku!“ zaculila se. ,,Jen nelži, ty jeden! Vždyť už sama vím, že už to není jako zamlada, ale co vám o tom budu vyprávět. Jen se mi svěřte s tím, co vás trápí,“ vycenila na Flawiana svou bezzubou dáseň, „mladý muži.“
Elarick se rozhodl vyřídit to rychle. „Víte, my jsme se od lidí dozvěděli, že prý ovládáte jedno mocné kouzlo, ó velká kouzelnice! Povídali nám, že se dokážete proměnit ve strašlivé zvíře! Ve zrůdu tak ohromnou, že se před ní třesou lesy i vesnice!“
„Myslíte králíka?“ zeptala se žena a ukázkově zastříhala ušima.
„Přesně tak, ctěná dámo. Víte, tady chlapec by se to chtěl také naučit – samozřejmě jen s vaším nejjasnějším svolením, ó přeukrutná! To víte, je to ještě mladý zaj... srnec a hlavou se mu motají jen samé hlouposti. Moc vás o to prosím, prozradíte mu to kouzlo?“
Čarodějnice si prohlédla Flawiana od hlavy k patě. „A proč byste to chtěli umět?“
„Je to jen taková hloupost, madam. Co by také člověk od mládí čekal, že?“ chabě se zasmál. „Zalíbilo se mu jedno děvče, které ho však nechce, a proto ho noc co noc, den za dnem sžírá nesmírný zármutek, na který není možno zapomenout. Domnívali jsme se, že kdybyste ho to mocné kouzlo naučila, dívka by byla jistě svolnější, než je teď. Říkali jsme si, že vaše dobrota, díky která jste tak vyhlášená, by mu mohla pomoci. Moc se za něj přimlouvám, ó nejmocnější mezi všemi!“
Čarodějnice znuděně poslouchala jeho výstup a až když si byla stoprocentně jistá, že už na ni nehodlá vychrlit další nejjasnější titul, klidně pokrčila rameny. „A co, chlapec je to mladý, hezký,“ znovu se na něj zálibně usmála, „proč bych mu nepomohla?“ Odkolébala se na druhou stranu místnosti, jediným pohybem ruky odhrnula haldu páchnoucího haraburdí a vytáhla odtud něco dlouhého. Hůlku. S dobráckým úsměvem ji podala Flawianovi. „Jen si ji vezmi, švarný hochu. Vlastně už mě to poslední dobou moc nebavilo. Pořád se proměňovat – no to víte, to se nedá dělat věčnost. Jednou si prostě musíte ujasnit, jestli chcete být králíkem nebo člověkem, jinak to vážně nejde.“
Flawian nesměle hůlku přijal. „A... jak to funguje?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Jednoduše.“ Vytrhla mu hůlku z ruky a jemně ho švihla po hlavě.
Elarick vytřeštil oči. To, co před ním stálo už nebyl Flawian, nýbrž přinejmenším metr a půl vysoký králík s ohromnýma ušima a předními zuby, že by se s nimi daly drtit balvany. Čarodějnice ho švihla podruhé a už to byl zase Flawian, kdo se zmateně rozhlížel ze strany na stranu.
„Až z tebe bude králík,“ poučovala ho ještě, když mu znovu vracela hůlku do ruky, „musíš ji chytit oběma packama a pořádně se rozmáchnout. Z vlastní zkušenosti vím, že to jde, ale musí se to dost trénovat. A kdyby ti to nešlo, v nejhorším budeš mít přítele, který tě zase odčaruje.“ Široce se na něj zazubila – tedy spíše zadásnila. Otočila se ke kamnům a promíchala hustou břečku, která se na nich vařila. „Nechcete ještě něco na cestu?“ houkla za nimi, když se ale otočila, nikdo už v chatrči nebyl.