Ideál hrdiny 2/2

Flawian dychtivě rozrazil dveře. Nemohl se dočkat až ho Elister uvidí, představoval si, jak se asi bude tvářit až se promění. Pousmál se. Něco takového ještě neviděla.
Proběhl dlouhou chodbou, než stanul před dveřmi do jejího pokoje. Zahleděl se na svůj odraz v okně a upravil si vlasy. Lehounce zaklepal.
„Dále!“
Dveře se otevřely a Flawian vešel do prostorného pokoje, zařízeného skromně a jednoduše, přesto s velkou dávkou elegance a vkusu. Nevšímal si však věcí kolem sebe, jediné, co ho zajímalo, byla dívka sedící na malé stoličce u okna, sklánějící se nad rozpracovaným vyšívaným vzorem. Dlouhé kadeře tmavých vlasů jí spadaly téměř až do klína a zakrývaly pohled na její svůdné černé oči.
Jakmile se dveře přibouchly, Elister zvědavě zvedla hlavu, aby si prohlédla nově příchozího. Její ústa se překvapeně pootevřela, odložila šití a s úlekem se postavila na nohy, jakoby nemohla uvěřit tomu, co vidí. „Fla-Flawiane,“ zakoktala se. Hlas jí selhal. „Říkala jsem vám přece, že za mnou nemáte chodit. Co tu děláte? Vysvětlete mi to!“ Pobouřeně pohodila hlavou.
Flawian se jen pousmál. Přikročil k ní a spustil řeč, kterou si už předem připravil: „Má paní, vím co vám brání v tom, abyste mě milovala. Rozumím vám. Já se však nemohu vzdát své lásky k vám a věřte, že jsem ochotný podstoupit cokoli, abyste můj cit opětovala. A tak se také stalo.“
Elister od něj polekaně poodstoupila. „Blázníte, Flawiane! Proč mi tohle říkáte?“
„Vím, jsem pro vás příliš obyčejný,“ pokračoval dál. „Ale to se vám jen zdá, má paní. Já nejsem jako ostatní. Mohu vám nabídnout víc, než tušíte.“ Čím dál víc se k Elister přibližoval, dokud se dívka zoufale nepřitiskla ke stěně a s nadějí v očích shlédla z okna dolů na nádvoří. Její výraz se náhle rozjasnil. Flawian si toho ale nevšímal a dál přeříkával to, co měl naučené. „Podstoupil jsem nesmírné nebezpečí, abych naplnil touhu vašeho srdce. Riskoval jsem život, abych získal poklad mnohem cennější než si vůbec dokážete představit. Pohleďte!“ Poodstoupil o krok dozadu a vytáhl hůlku, kterou měl od čarodějnice. Elister jej nehnutě pozorovala. Flawian švihl zápěstím a v té chvíli dívka polekaně vyjekla. Uprostřed jejího pokoje stálo hrozivé stvoření se slechy tak obrovskými, že by se jimi daly porážet stromy.
Flawian se odčaroval zpátky, když viděl, jak jeho kouzlo Elister vyděsilo. Dívka na něj nevěřícně zírala, neschopná jediného pohybu.
„Neuvěřitelné,“ vydechla po chvíli napjatého ticha. Flawian se úlevně pousmál. Elister mu jeho pohled opětovala. „Úžasné! Nikdy jsem nic podobného neviděla! Můj pane, můžete... můžete mi to ukázat ještě jednou?“
Flawian bodře nakrčil koutek úst. Pozvedl hůlku a jediným máchnutím se opět změnil v králíka.
V té chvíli Elister uchopila proutek a mrštným pohybem ho zlomila v půli. Dveře do pokoje se rozrazily. Na prahu stál mladík, bohatě oblečené a překvapeně zírající na celý výjev před sebou. Flawian nebyl schopný se ani pohnout.
„Nestůj tam je tak, Erwigare, a pojď mi pomoct!“ houkla Elister na příchozího. Chytla Flawiana zezadu za uši takže se nemohl nijak bránit. Erwigar ve vteřině přiskočil a uchopil králíka silnýma rukama.
„Stráže!“
Dovnitř se ve vteřině nahrnulo několik ramenatých vojáků, nejdříve zmatených nad tím co vidí, další Elisteřin rozkaz je však utvrdil v jejich počínání. Vrhli se na nebohého Flawiana, stále příliš zmateného než aby byl schopný se bránit.
„Svažte ho a dejte ho do klece!“ Elister máchla rukou směrem na nádvoří. „Nechte ho venku, ať na něj každý vidí. To bude něco pro naše svatební hosty!“ Padla Erwigarovi kolem krku. „Viď, drahý?“

Elarick uhodil pěstí do nejbližšího obrněnce až to zařinčelo. „Já ale vím, že tam někde je! Vím, že šel dovnitř!“ Elarick se rozmáchl k nové ráně, tentokrát se té hromadě šrotu ale podařilo uhnout.
Naposledy viděl Flawiana před třemi dny, kdy se vydal za Elister. Od té chvíle ho však nikdo nespatřil a ani o něm nikdo nevěděl. To byla na jeho vkus až moc dlouhá doba pro toho ustrašeného chlapce, kterému stačilo jen vytáhnout paty z domu aby se začal klepat strachy. To byl ostatně jediný důvod, proč právě pozoroval svůj odlesk v brněních těch dvou pořízků a snažil se ty plechové hlavy přimět, aby ho pustili k Elister. Ta jediná snad mohla o Flawianovi něco vědět.
„Hele, vobrať to a táhni si po svejch,“ zamumlal strážce. Jeho společník se postavil vedle něho a napřáhl na Elaricka halapartnu.
Elarick si už chystal pořádně peprnou poznámku, když ho náhle přerušil klapot koňských kopyt. Překvapeně se ohlédl. Po prašné cestě k nim mířila skupina honosně oděných jezdců za doprovodu hnědavého obláčku dýmu, zvedajícího se neustále ze země. Elarick uhnul z cesty a díval se, jak stráže zvedají hlavní bránu. Jezdci vjeli na nádvoří. Elarick se zvědavě naklonil stranou, aby zahlédl aspoň zlomek z dění uvnitř.
Polekaně ucukl hlavou nazpět. Nemohl se zmýlit? Viděl vážně... To přece není možné! „Copak tu dnes dělá tolik hostů?“ zeptal se Elarick jakoby mimochodem.
„Svatba lady Elister a sira Erwigara,“ odpověděl obrněnec krátce. „Už dneska. A teď se odtud kliď, holoto!“
Elarick rezignovaně zvedl ruce. „Dobře, dobře... Vyhráli jste!“ Ve vteřině se otočil na podpatku a uháněl směrem k lesu. Teď může Flawianovi pomoct jen jediný člověk...

Rozrazil dveře do chýše až se rozletěly na milion třísek, vtrhl dovnitř a zoufale pohlédl na čarodějnice, která se právě chopila své bojové pánve. Vyčerpaně klesl na zem a ztěžka oddechoval.
„Ale co...“ zarazila se čarodějnice uprostřed mocného švihu proti nepříteli. „Proč jsi tak neomaleně vtrhl do mé ubohé chaloupky? Nedokážeš si ani představit, co pro mě ty dveře znamenaly! Vždyť jimi procházely vznešené delegace z široširého okolí – ale to bylo ještě zamlada. Tehdy se tu...“
„Flawian!“ vydechl z posledních sil, aby přerušil její vzpomínky. „Potřebuje pomoc!“
Čarodějnice se zamyšleně odvrátila. „Myslíš toho švarného mládence, kterému jsem dala svou hůlku?“
Erwigar zoufale přikývl.
„Hm... Nevím, nevím, jestli pro něj bude ještě záchrany. Měla jsem jen jednu – to víš, takové hůlky se nedělají sériově. Byl to dárek od jednoho přítele, který sem chodil až – no, škoda slov! Ale to už bylo dávno. Teď už je jinde, ubožáček. Já mu říkala, aby si s draky nic nezačínal, ale on byl samé...“
„Co mám ale dělat?“ vykřikl rozčileně až čarodějnice leknutím povyskočila.
„Nejlepší bude, když se z toho vyspíš. Nějak to stejně vždycky dopadne.“
Elarick se jen bezmocně vzpíral jejímu železnému sevření, kterým ho nesmlouvavě vyprovodila z chýše. „A už se tady neukazuj!“ houkla za ním ještě a nebezpečně mu pohrozila pánví.
Elarick klesl na okraj mýtiny. Ještě stále byl udýchaný z dlouhé cesty, kterou musel podniknout až k té babě. Samozřejmě nadarmo. Typické. Vlastně ani netušil, proč to všechno dělá. Měl by to hodit za hlavu a doufat, že Flawianovi v té kleci aspoň dávají pořádné jídlo...
„Pane?“
Elarick se překvapeně ohlédl. Vyskočil na nohy a nevěřícně si měřil dívku před sebou. Nebylo pochyb – musela to být ona krasavice, kterou zahlédl té noci, kdy se sem s Flawianem poprvé vypravil. Měl takový pocit, že by ji poznal i poslepu. Oděná byla v prostých šatech zakrytých pláštěm s kapucí a se zaujetím ho pozorovala.
„Co – to? Proč?“ nezmohl se ani na jednu smysluplnou větu. Tak jí byl zaskočen...
Dívka se pousmála. „On potřebuje pomoc? Stalo se mu něco?“
„Ne... Tedy ano, ano!“ Elarick se nervózně ošil. „Ale nejspíš s tím už nikdo nic nenadělá...“
Dívka se znovu zaculila. Odrhnula svůj plášť a napřáhla k Elarickovi ruku. K jeho ještě většímu překvapení v ní držela hůlku.
„Kdo jste, krásná paní?“
Na chvíli se zarazila jakoby si nemohla vzpomenout. „Jsem... Merila.“ Otočila se a svižným krokem se vydala ven z lesa.

Elarick se zastavil na rohu hradeb. Ze svého úkrytu mohl nerušeně pozoroval oba vojáky hlídkující před bránou, aniž by se musel bát, že se prozradí. Merila stála za ním nehnutě jak socha, přesto ale cítil její rozrušený dech na svých zádech. Teď se musel rozhodnout co udělá. Pokud se k Flawianovi nedostanou, nikdo mu už nepomůže.
Znovu pohlédl na oba vojáky. Znuděně mezi sebou rozmlouvali a drželi za uzdu malého poníka ověšeného křiklavými pentlemi s věnci čerstvě natrhaných květin, které mu dávaly podobu přezdobeného dortu. Vtom Elaricka osvítila nenadálá myšlenka. Vykročil vpřed, zanechávaje Merilu za sebou.
„Hej! Co tu, u všech ďasů, zase děláš?“ přivítali ho s bojovně napřaženými halapartnami. „Mazej vodsud, ale bleskem!“
Elarick se zatvářil provinile. „Chtěl jsem se jenom podívat na toho koně...“
„Jakej kůň?“ obořil se na něj jeden ze strážných. „Todle je poník, ty tupče!“
„A poník není kůň?“ zapochyboval Elarick.
Oba ozbrojenci na sebe zmateně pohlédli. „Kůň je přece velkej, ne? A poník malej...“
„Ale poník je taky kůň,“ dodal druhý voják. „Malej, ale kůň. Není to nějakej druh koně? Vždyť každej vypadá trochu jinak, tak proč by poník nemohl...“
„Seš snad tupej?“ obořil se na něj ten druhý. „Tos snad nikdy neviděl koně nebo co? Nevíš jakej je mezi tím rozdíl?“
„A jakej, ty chytráku?“
„Asi metr a půl v kohoutku, ty nádhero!“
„Kdo je u tebe nádhera?“
„Každej, kdo nerozezná poníka od koně!“
„Cos to říkal?“
Elarick odvrátil tvář, aby nemusel dál sledovat tu duchaplnou výměnu názorů mezi oběma strážnými. Ještě než je však spustil z dohledu, stačil si všimnout mrštného stínu, který se prosmýkl kolem nich branou na nádvoří.
Merila se kolem sebe rozhlédla. Všude bylo mrtvo a prázdno a nedoléhal sem žádný zvuk kromě hlasů vojáků hádajících se před branou. Uprostřed nádvoří stála vysoká klec. Její králičí obyvatel se na dívku otočil a překvapeně zastříhal ušima. Merila k němu přikročila, vytáhla hůlku a lehce švihla zápěstím.

Elarick se zamyšleně díval na chatrč čarodějnice. Vypadala teď snad ještě hůř než kdy předtím, to ale nebyl hlavní důvod, proč sem zavítal. Musel se pousmát kdykoli si vzpomněl na výrazy svatebčanů, vycházejících na nádvoří. Nikdo ale nemusel nic vysvětlovat, zdálo se totiž, že Flawian neměl oči pro nic jiného než pro jeho zachránkyni. Takže nebylo divu, když se právě dnes konala nová svatba, tentokrát však nikoli Elister a Erwigara, nýbrž Flawiana s Merilou.
Elarick nakrčil čelo. Něco mu na té dívce přece jen nesedělo. Možná to bylo tím, že mu někoho připomínala – nejspíš někoho, koho nesnášel. Co ale na tom záleželo? Vždyť právě když odcházel, Flawian si odváděl Merilu k oltáři. Docela se k sobě hodí, i když se té krásné dívce divil, že ztrácí čas s takovým případem jako je Flawian. Inu, láska...
Elarick se však přesto chtěl ujistit. Všechny ty její úsměvy a gesta mu někoho připomínaly a pokud chtěl zjistit koho, bude nejlepší zeptat se té čarodějnice. Pokud ho ovšem znovu nevyžene...
Vstoupil do chatrče otvorem po vrátcích a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo... Překvapeně zvedl hlavu. Jeho tvář se začala měnit z rudé na křídově bílou když si to uvědomil.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick, aby uvedl do pohybu své plíce, znehybněné šokem. A bylo to právě ono ehm, ehm, které člověk používá jen tehdy, když si jeho pán vezme omylem čarodějnici...