|
Na chladný sníh, snad otce zimní krásy,
rozprostřela své dlouhé černé vlasy.
V šatech jak noc a v botách barvy smrti
tiše spala a nebyla již proti -
ni proti lidem, proti světu,
dřív žila jenom pro odvetu.
Černá, bílá. Tu kombinaci měla -
šaty chmurné, však bledá byla celá.
V šedavém sněhu, tom otci zimních časů,
se rudá proplétala skrz pramen temných vlasů.
To, pro co žila, již dávno vítr vzal;
odešel ten, jenž jediný ji miloval.
Jak koruna, či svatozář jen svítí
na černé, bílé, jako jarní kvítí;
jak závoj, který nevěsta si skládá,
jak láska, dokud svět měla snad ráda -
tak temně září život, který mizí,
krev rudá, co ni smrti není cizí.
|