Legendy Yveninu: Poslední úkol 1/2

Žena kráčela tmavou chodbou spoře osvětlenou několika málo pochodněmi. Měla chuť zhnušením nakrčit nos, protože věděla, že v možnostech jejího pána je daleko příjemnější obydlí. Ale on dával z pochopitelných důvodů přednost skrývání a izolaci a z pro ni nepochopitelných podzemnímu komplexu vlhkých chodeb, které byly až na obytné místnosti a sály bezútěšné špinavé. Přestože byla mistryní v tiché chůzi a skrývání se, kráčela nyní sebevědomě a její jezdecké boty v rytmických intervalech klapaly o zem. Oblečena byla cestovně, neboť tušila, že se vydá neprodleně na cestu. A její tušení většinou padla na úrodnou půdu.
Proč by mě jinak můj pán volal k sobě? Další úkol – jak jinak.
Zvuk jejích kroků byl na chvíli přerušen hrozivým a bezútěšným výkřikem plným bolesti. Na několik úderů srdce opět zavládlo relativní ticho, které však vystřídal ještě zoufalejší výkřik. Ačkoliv si nemohla být jista, tušila, že je nějaký zajatec mučen pro získání potřebných vědomostí či tajemství. Pokud věděla, nebyl ještě nikdo takový, kdo by v péči jejích „přátel“ nepromluvil. Ona sama se takových výslechů zúčastňovala málokdy. Ne že by jí bylo těch ubožáků líto nebo se jí zvedal žaludek, ale přihlížení mučení ji prostě nebavilo a ani to nebylo její povinností. Využití jejích schopností leželo trošku někde jinde. Také věděla, že výkřiky jistě brzy ustanou, protože jakmile zajatec vyřkne potřebné informace, bude bez odkladu zabit.
Jediné, co jí vadilo, byl fakt, že mučírna nebyla důkladně izolována od zbytku jejího „domova.“ Sice se stávalo zřídkakdy, že byl zajatec přiváděn až sem, ale v takových případech jako nyní výslech způsoboval neúměrný hluk. Žena měla dojem, že toto spolu s temnotou tohoto místa vytváří jakýsi druh plánu jejího pána. Všichni jeho služebníci měli být vedeni k chladnosti, bezcitnosti a lhostejnosti k životu jiných.
Stejně jako ona. Na dětství si téměř nepamatovala, neboť jí byla - stejně jako každému kromě pána samotného – zatemněna mysl a vzpomínky. Přesto jí občas hlavou probleskly útržky z dávné minulosti, ale ona nebyla schopna si je nikam zařadit. Jediné, co věděla jistě, bylo to, že tyto chodby se jí staly domovem už jako velmi malému děvčátku. Od té doby byla podrobována neuvěřitelně tvrdému výcviku – tělesnému i duševnímu. Ten byl ještě umocněn jakýmsi kouzlem, které jí dávalo neuvěřitelnou fyzickou sílu a odolnost. Zároveň ji však poutalo ke svému pánovi.
Ale to jí až tak nevadilo, neboť za úspěšnou službu se dokázal odměňovat velmi dobře a štědře.
A já jsem vždy pouze úspěšná.
Při té myšlence se pousmála. Instinktivně na křižovatce chodeb zahnula doleva a uvědomila si, že křik ustal.
To bylo rychlé, pomyslela si, možná až příliš.
Před ní se zjevily dvoukřídlé dveře pomalované tajemnými runami a symboly. Kdokoliv citlivější by se při pohledu na ně otřásl. Ne však ona. Díky svému prokletí dokázala na dveřích vnímat pulzující sílu temných kouzel s „příchutí“ jejího pána.
Když dokráčela až k nim, natáhla ruku, aby je otevřela. Přesně v okamžiku, kdy chtěla zatlačit, se otevřely. Kdyby její reakce nebyla bleskurychlá a ona přenesla svou váhu dopředu, mohla by spadnout nebo alespoň dost nedůstojně do místnosti vklopýtat. Navenek se však téměř ani nepohnula a pokračovala dál.
Cítila se však mírně rozezlena a věděla, že to ten, kdo na ni čekal, ví. Překvapena však nebyla – moc dobře věděla, že si její pán potrpí na taková magická gesta.
A také mi chce ukázat, že přestože jsem velmi dobrá, on je vždycky o krok napřed.
Žena postoupila dovnitř a vrhla zlostný pohled směrem k postavě sedící v rozlehlém pohodlném vyřezávaném křesle, kterému se nevyhnuly temné a zvrácené symboly a výjevy zdobící celou místnost včetně podlahy.
Opatrně obešla rituální kresbu ve středu místnosti a stanula před mužem.
„Přejete si mě, můj pane?“ řekla uctivým, avšak nikoliv podřízeným tónem.
Dlouhou dobu se nic neozývalo, pouze dveře se zavřely.
„Jistě, jinak bych tě nevolal,“ ozvalo se po chvíli.
„Nějaký úkol?“ zeptala se.
„Odhaduješ správně, mám pro tebe práci.“
Žena přistoupila k masivnímu stolu, bokem si na něj sedla a zkřížila ruce na prsou. S pocitem zadostiučinění sledovala, jak se postava v křesle napřímila.
Věděla, že si dovoluje hodně, neboť její pán byl vůči svým služebníkům značně despotický a jakýkoliv náznak drzosti trestal. Ale pro ni měl slabost a hodně její chování toleroval, třebaže za skřípění zubů. Byla totiž nejlepší – kromě jejích nadřazených fyzických vlastností přirozených i nepřirozených disponovala bystrou pohotovou myslí, charismatem, perfektní intuicí a citem pro správné řešení.
Žádný jiný jeho služebník či nohsled se jí nevyrovnal.
„Pak tedy mluvte,“ řekla s elegancí a nadřazeností královny.
Po těch slovech by se dalo napětí v místnosti krájet. Muž svíral křečovitě opěradla křesla a zjevně se krotil. Přesto však nic neřekl.
Ani on sám si není příliš jistý tím, co ze mě stvořil. Zbraň proti mágům a on sám JE mág…
„Jistě,“ zasyčel těžce ovládaným hlasem po chvíli. Dle jeho uvolněnějšího držení těla žena naznala, že se trošku zklidnil. „Mám pro tebe úkol v Terkadrisu.“
„To je dost daleko,“ řekla zamyšleně žena při vyhlídce na dlouhé cestování.
„Je. Vidíš v tom problém? Kromě toho pro tebe nemám jinou práci.“
„V pořádku, nevadí mi to samozřejmě.“ Aby muže trošku uklidnila, prohlásila: „Samozřejmě učiním, jak si přejete.“
Ta slova zjevně zahrála na správnou strunu mužovy samolibosti, protože jeho hlas ještě změkl.
„Ano, to jsem rád a vím to, má oddaná služebnice.“
O něco ostřejším tónem dodal: „Musíš někoho zabít.“
Jako obvykle.
„Jako obvykle,“ dodala postava v křesle.
Žena se mírně pousmála. Vlastně její úkoly byly většinou dvojího druhu – buď zabíjení nebo špehování, přičemž první možnost byla mnohem častější.
„Kdo to bude tentokrát?“
„Syn správce Terkadrisu.“
„Je nebezpečný?“ zeptala se vražedkyně.
„Ne, je to dítě, ale možná bude těžké se k němu dostat.“
„Dítě?!“ vydechla žena překvapeně. To slovo jí znělo skoro jako urážka. Urážka jejích schopností. „Na dítě pošlete někoho jiného.“
„Talo Aneru!“ vykřikl muž, vstal a udělal krok k ní. „Ty ten úkol splníš! Je to pro mě velice důležité.“
Vražedkyně nechtěla bojovat s hněvem svého pána, ale sama se cítila poníženě. „Proč?“
„Není to tvoje věc, jen ti řeknu tolik – jeho otec mi dělá v jistém ohledu velké potíže. Nyní musí poznat, že není radno si zahrávat s ostrým nožem.“
„Proč potom nezabijete jeho?“
„Zkoušel jsem to, ale je příliš dobře chráněný, je si vědom nebezpečí. Ale nyní udělal chybu – dostal jsem informaci, že podnikne velmi dlouhou cestu a svého syna nechá v Terkadrisu. Nejelitnější stráže se srotí pravděpodobně kolem něj a bezpečí jeho syna bude narušeno. Nejspíš ani předpokládá, že nebezpečí hrozí jen jemu. Chci mu skrze tebe ukázat, jak moc se mýlí. Ale pozor! I tak bude palácové obydlí správce silně chráněno.“
„Nebude pak správce ještě ráznější proti vašim plánům?“ zeptala se Tala
„To jistě bude, ale také bude rozhořčený a zdrcený ze ztráty syna a lidé v takovém stavu dělají chyby. A právě na chybu já čekám.“
„Chápu.“
„Ne, nechápeš,“ odsekl muž, „ale to nevadí. Zabiješ toho spratka, to od tebe očekávám. Jdi se nachystat na cestu, podrobnosti ti sdělím při odjezdu. Vyjedeš za setmění.“
„Jak si přejete,“ pokývla hlavou Tala a sesedla ze stolu.
Postava v plášti se k ní přiblížila z boku. „Nezklam mě, Talo. Potvrď, že jsi nejlepší.“
Okamžik poté jí ruka v kožené rukavici přejela po tváři. „A samozřejmě příliš neriskuj, chci, abys ses mi vrátila.“
„Mě je těžké zabít,“ prohlásila klidně žena.
Muž se odsunul do stínu a řekl. „To je. A teď…jdi.“
Tala neváhala ani na chvíli, odvrátila se a vykročila směrem ke dveřím, přičemž se opět vyhnula symbolům na zemi. Než stačil její pán použít magii, prudce otevřela dveře a vyšla z místnosti do zatuchlé chodby.
Tala Aneru mhouřila tváří v tvář vyzdobeným hradbám města Terkadrisu oči. Prvním důvodem byl fakt, že v žáru poledního slunce zářily až příliš jasně a oslepovaly každého, kdo se jejich směrem díval. A ona v tu chvíli neměla jinou možnost. Seděla na hřbetě koně a mířila k městským branám. Dovnitř i ven proudilo poměrně mnoho lidí, přesto to byl pohyb poměrně plynulý a klidný. A druhý důvod, proč hmouřila oči, byl ten, že nechtěla příliš vystavovat na odiv své rudé oči. Chtěla tak zvýšit šanci, že si toho oslněné stráže nevšimnou. Žena seděla na koni asi dvacet kroků před bránou a čekala. Třebaže strážci nijak nezdržovali, právě zběžně kontrolovali jeden povoz.
Nakonec jej nechali projet a během chvilky se Tala dostala až k bráně. Všimla si, že okamžitě upoutala pozornost válečníků ještě předtím, než byla přímo u nich. Byla elfka a elfové v této části světa nebyli rozšíření, vlastně v širokém okolí žádní nebyli. Zato se tyto kraje hemžily spoustou míšenců a ona mohla kdykoliv říct, že je jednou z nich.
Nakonec, čistokrevného elfa tady viděl málokdo, pomyslela si.
Přesto však její rysy prozrazovaly mnohé. Navíc se sama o sobě odvažovala tvrdit, že je pohlednou ženou, což v kombinaci s exotikou nebyla právě nejlepší kombinace pro nenápadnost. Přesto toho dokázala vždy využít ve svůj prospěch, stejně jako to udělá nyní. Chtěla působit dojmem dobře zařízené ženy, avšak ne přespříliš bohaté, čemuž přizpůsobila své oblečení i chování.
Věděla, že stráže především sledují, jestli s sebou někdo nemá zbraně nebo zakázané zboží. Ani jedno z toho s sebou nevezla – až na ukryté dýky, ale u těch si byla jistá, že až tak důkladně ji prohledávat nebudou.
„Smí..smíme vidět vaše zavazadla, slečno?“ zakoktal mladý voják, dle jejího úsudku spíš dospívající dítě.
„Jistě, tady máte,“ prohlásila elfka a podala mladíčkovi svůj jediný nevelký ruksak.
Zatímco ten jej roztřepanýma rukama rozdělával, zeptala se jeho zkušenějšího kolegy, který se choval mnohem sebejistěji. „Kde bych mohla najít hostinec Terkadriský drak, smím-li se zeptat?“
Strážný se napřímil: „Samozřejmě můžete. Leží téměř ve středu města, když pojedete odsud stále rovně, nemůžete jej minout.“
Tala mírně pokývla hlavou: „Děkuji, jste laskavý.“
Voják se pouze usmál.
„V pořádku,“ vyhrkl mladík a podal zavazadlo Tale. Ta i jemu věnovala děkovný úsměv a poté projela branami města.
Terkadris byl na první pohled dobře prosperující bohaté město, jakých bylo v okolních úrodných končinách mnoho. Z jedné jeho části se k nebesům tyčily zářící věže a vystavovaly na odiv největší bohatství města. Avšak ani jeho jiné části se nedaly zahanbit v architektuře a její výzdobě. Ulice byly plné pestře oděných místních lidí, kteří se povětšinou usmívali a vypadali spokojeně.
Tala si však jich ani samotného města příliš nevšímala a soustředila se na svůj cíl – dostat se do Terkadriského draka a setkat se s mužem, který jí poskytne potřebné informace. Tak započne plnění jejího nepěkného úkolu – zabít malé dítě.
Ačkoliv se jí to stále zdálo jako nedocenění jejích kvalit, úkol byl úkol. Pobídla koně a cvalem vyrazila do středu města.

Žena dojela ke středu města poměrně svižným tempem a skutečně narazila na hledaný hostinec bez sebemenší námahy, jak řekl strážný u brány. Terkadriský drak byla velmi rozlehlá i vysoká budova bytelné, avšak elegantní stavby. Podle toho, co Tala věděla, se jednalo o největší a nejvyhlášenější tavernu ve městě, která nejenže poskytovala ubytování cizincům, ale také se každý večer zaplnila měšťany hledajícími zábavu. Ona do ní mířila hned ze dvou důvodů - za prvé chtěla sehnat slušné ubytování a za druhé se tam měla večer setkat s dalším služebníkem jejího pána.
Pravda, nebylo to sice nejklidnější místo ve městě, ale právě o to vražedkyni šlo.
Nejlepší úkryt je vždy často mezi mnoha lidmi, ve středu pozornosti a dění, pomyslela si.
Před vchodem, kde stáli dva urostlí muži, pomalu beze spěchu sesedla z koně a oba hlídače přejela pohledem.
"Mohu zde někde ustájit koně? Ráda bych se ubytovala."
Když v Tale spatřili muži zákaznici, ihned oba zbystřili.
"Jistě, paní, postarám se o to," řekl jeden z nich a udělal krok vpřed.
"Byla bych vám moc vděčná," odtušila elfka a spolu s uzdou vtiskla do pomocníkovi ruky stříbrňák.
Poté se obrátila ke dveřím hostince, které jí uctivě otvíral druhý hlídač, a ona k nim přešla a vstoupila. Zatímco se opatrně rozhlížela, dveře se za ní zavřely. Přestože ji vstupní a zároveň hlavní hala hostince nijak nepřekvapovala, dostála roli cestující míšence a tvářila se udiveně. Místnost byla velice prostorná vybavená mnoha stoly a židlemi a volným placem uprostřed. Po jejím obvodu se táhnul podepřen silnými dřevěnými vzpěrami balkon, jež tvořil jakési "další patro" hostince a odkud byl výhled na plac uprostřed. Zpoza pultu na pravé straně zšeřelé místnosti se ozvalo: "Máte přání, slečno?"
Tala se otočila po zvuku a vydala se tím směrem. Malého mužíka přibližně její výšky si všimla samozřejmě už dřív, ale teprve nyní mu věnovala pozornost.
"Přála bych si ubytovat se ve vašem pohostinství," řekla trošku nejistě. "Mohu?"
"Eh...jistěže, jaký byste si přála pokoj? V současné chvíli máme volné jak ty nejlevnější, tak ty luxusní."
Když to hostinský dořekl dořekl, stála již Tala přímo naproti němu. "Luxusní, ale nechci moc velký. Jsem sama a nemám ráda příliš rozlehlé místnosti."
Mužovy oči se zúžily, když se jí díval do očí. Poté pomalu přikývl.
Všiml si toho. Mých očí...
Ženiny zkušenosti byly takové, že většinou si málokdo všiml na první zběžný pohled, že její oči jsou ve skutečnosti rudé. A ona málokdy dal někomu důvod k tomu, aby se na ni díval zpříma déle.
Avšak někdy to bylo nutné a v takovém případě vždycky slovně vyvrátila nejistotu. I tentokrát věděla, jak obrátit myšlenky hostinského jiným směrem, avšak nikoliv pomocí slov.
Zatímco se na ni podezřívavě díval, hodila na stůl ledabyle dvě zlaté mince. Mužovy oči se k nim obrátily a když si uvědomil, o jakou hodnotu se jedná, zmateně zamrkal a zorničky se mu rozzářily.
Přestože byl Terkadris bohaté město, dva zlaťáky byly příliš pro krátkodobý pobyt v jakémkoliv hostinci v okolí.
"Jak dlouho si bude slečna přát zůstat?" Hostinského hlas opět sklouzl k sladkosti a poddajnosti.
Tala se vnitřně pousmála. Jak jen mohou být lidé tak slabošští pro kousek zářícího kovu?
"Pár dní," odtušila, "ale budu požadovat ten nejvyšší komfort s horkou koupelí každý večer." Tónem hlasu dávala jasně najevo, že diskuse pro ni skončila.
Muž se opět zadíval na zlatky, rychle je shrábl a rychle přitakal. "Mohu vás ujistit, slečno, že se tu budete mít lépe než královna."
Naoko se vděčně usmála, ale ve skutečnosti byla znechucena jeho podlézavým lhaním. Kdyby to nebylo v té chvíli na škodu, hostinský by konec její mise nepřežil.
Muž poté cosi zavolal a vzápětí přichvátala z místnosti za pultem mladá žena. Chvíli mezi oběma Tekadrisany probíhal hovor v Tale ne příliš známém jazyce. Ani ji to však příliš nezajímalo, protože zcela zjevně hostinský vysvětloval služce, kde má Talu ubytovat a jak se o ni postarat. Nakonec prohlásil obecnou řečí: "Toto děvče vás zavede do vašeho pokoje, slečno. Cokoliv byste potřebovala, vzkažte po ní." Elfka přikývla a následovala služebnou do obytné části tohoto hostince. Tu vlastně tvořila druhá budova, od první oddělena pouze kamennou zdí. Obě ženy vyšly po schodech do prvního patra, kde se nacházel Talin pokoj. Před ní se služka zastavila a otevřela dveře a uctivě se poklonila. Rudoočka neváhala a vstoupila. Rozdíl oproti "normálnímu" vybavení zbytku hostince byl ihned znatelný. Část podlahy místnosti pokrýval bohatě zdobený koberec a této části také trůnila měkká postel. Naproti stál malý krb a vedle něj psací stůl a křeslo.
Tala okamžitě přešla k oknu a rozevřela dřevěné okenice. To jí poskytlo výhled do upravené a zeleně plné zahrady.
Jak idylické, pomyslela si ironicky. O mnoho vážněji a bez trpkosti si však uvědomila, že toto prostředí se i jí zamlouvá mnohem více nežli tmavé a vlhké chodby jejího "domova."
"Skvělé," prohlásila zřetelně, s úsměvem a zářícíma očima.
Otočila se na čekající dívku a ta se zeptala: "Co si budete přát nyní, má paní?"
"Prozatím nic," odvětila Tala, "možná jenom...ráda bych pojedla po cestě něco lehkého."
Služebná se znovu uklonila: "Jak si přejete, hned vám něco přinesu." Po těch slovech zlehka zavřela dveře a odešla.
Tala se mezitím přesunula ke křeslu a sedla si na něj. Přemýšlela, jak má vyplnit čekání na večer. Uvažovala o tom, že by šla obhlédnout město a všechny jeho zákonitosti jako počet stráží, vzor rozmístění ulic, nejkratší cestu k paláci a podobné věci. Třebaže většina jejích misí stejně vždy sklouzla k úpravě plánu dle potřeby, nechtěla se nechat překvapit nějakou na první nepodstatnou záludností. Netušila v tu chvíli, jak moc rychle bude potřebovat opustit město a alespoň jeho základní znalost by jí mohla při případném úprku pomoct. Proto se nakonec rozhodla nezahálet a využít volného času.

Jakmile jí služebná donesla tác s jídlem, Tala jej rychle spořádala a vyrazila ze svého pokoje a také z hostince ven. Jakmile se ocitla v záři jasného slunečního dne, vyhledala a následně se nechala vést do nebe se tyčícími věžemi paláce. Při své cestě pouze držela směr, ale snažila se zapamatovat co nejvíce detailů z této "procházky." Přestože byla velmi zkušená a procestovala během plnění nejrůznějších misí mnoho míst, navštívila různé rasy a v jejich rámci i různé kultury, s tak klidným velkým městem jako byl Terkadris se ještě nesetkala. Dvojice či skupinky obyvatel spolu rozmlouvaly klidným tichým hlasem a i jejich smích byl povětšinou poznat pouze z jejich tváří. Dokonce ani prodavači a trhovci nekřičeli jeden přes druhého různé nabídky a místo toho čekali na případné zájemce a těm pak nabízeli své zboží. Obyvatelé Terkadrisu byli povětšinou lidé hnědobronzového nádechu pleti, tmavých vlasů a černočerných očí. Výšky dorůstali průměrné a moc dlouhánů se mezi nimi nenašlo. Přesto se ulicemi proplétalo také mnoho trpaslíků, haenanů a míšenců lidí a elfů, mezi něž se Tala alespoň "oficiálně" řadila. Dojít k cíli jí trvalo déle než by pro ni bylo obvyklé, neboť se snažila působit dojmem, že se svou vycházkou kochá. Nakonec prošla menším parkem a ocitla se před palácem. Zatímco rozložení ulic města ji nijak nepřekvapilo a připomínalo mnohá jiná města, která navštívila, sídlo terkadriského správce v ní vyvolalo zcela opačný pocit. Když se před ní budova vyjevila v celé své velikosti, zůstala vražedkyně na místě stát a bez hnutí sledovala každý kousíček této úžasné stavby. A rozhodně se nedalo říci, že s potěšením. Po chvíli se vzpamatovala a dala se znovu do pohybu, tentokrát s cílem obejít palác dokola a prozkoumat jej ze všech stran. Nakonec skončila na stejném místě, ze kterého vyšla a byla opět o něco rozladěnější.
Z jejího úhlu pohledu se zdála být stavba dokonale chráněna proti nepozorovanému vniknutí. Třebaže nebyl palác oddělen o zbytku města žádnou vnitřní hradbou, jak se nejprve domnívala, skýtal zcela jiné nepříjemnosti. Byla to velmi vysoká i rozlehlá budova s oválným půdorysem a do výšky přibližně třiceti kroků byla stavba tvořena základem z dokonale hladkého lesknoucího se materiálu bez jediného vrypu či výstupku. Tala nabyla dojmu, že tento prazvláštní kámen, z něhož byl palác vytvořen, je magické povahy. Z tohoto "podstavce" pak vystupovaly různé věžičky a zřetelně obytné prvky. Ani tam však nebyla schopna spatřit jedinou hranu nebo výstupek, kde by mohla zaháknout kotvu. Okna paláce byla příliš vysoko a také ony doléhaly ke svým okenicím způsobem, jež vylučoval jakékoliv uchycení, pokud nechtěla přímo rozbít sklo a to rozhodně nechtěla. Kolem budovy totiž procházely v pravidelných intervalech stráže, které by jistě na jakýkoliv podezřelý zvuk jistě pohotově zareagovaly. Vysoké postavení oken a také nepřítomnost vytáhlé budovy nebo stromu v blízkém okolí paláce také vylučovala další možnost - střelbu z kuše nebo luku. Nehledě na tento fakt stejně Tala ještě ani nevěděla, které z nich patří správcovu synu.
Pohled vražedkyně padnul na jediný vstup do paláce - ten byl hlídán dvěma silně ozbrojenými muži. Na bráně se nacházel malý průzor, z něhož občas vykouknul další strážný, ale Tala tušila, že jich uvnitř bude víc.
Takže se nemohu zbavit vojáků venku, aniž by si toho nevšimli ti uvnitř.
Ještě jednou přejela celou stavbu pohledem a povzdechla si. Tentokrát dokonce nahlas a takové výlevy si téměř nikdy nedovolovala. Rozhodně musela přiznat, že takovou zvláštní věc ve svém životě ještě nespatřila a také měla pocit, jako by byl domov terkadriského správce postaven právě kvůli ní, lépe řečeno proti ní. Nedokázala v té chvíli přijít na jediný způsob, jak se dostat dovnitř a ona měla vždy alespoň jeden nápad v hlavě.
Snad poprvé v životě pocítila jakýsi příval zoufalství nad danou situací. Rychle se však obrnila proti takovým pocitům a jala se ještě jednou budovu obejít. Přitom hořečnatě přemýšlela. Po chvíli se lehce usmála.
Pokud nebyla schopna najít jediný kaz v materiálu, opevnění a architektuře paláce, musela hledat někde jinde. A už nyní věděla, kde. Stejně jako vždy...u živých tvorů a jejich nedokonalých a lehce oklamatelných myslí.
Jakmile dokončila druhou obchůzku, s rozporuplnými pocity se vydala dlouhou oklikou zpět do hostince a upřímně doufala, že muž, se kterým se večer setká, jí pomůže najít nějaké řešení.
Návrat do hostince byl značně pozdnější než si plánovala. Prošla velký kus města v zamyšlení, při kterém ztratila přehled o čase. Vnitřně se za to pokárala - nemohla dopustit, aby ji sebeobtížnější překážka rozhodila.
Řešení bude jako obvykle dostupnější než se může zdát, pomyslela si.
Nevěděla však, jestli pouze planě nepřesvědčuje sama sebe. Když otvírala dveře taverny, již se pomalu stmívalo. To jí však starost nedělalo, protože její kontakt se měl objevit krátce po setmění, takže čas ještě měla. Hlavní sál hostince již touto dobou nebyl prázdný jako v poledne. Některé stoly byly již naplněny a kromě hostinského obsluhovaly příchozí tři další ženy. Když majitel podniku spatřil Talu, poklonil se a usmál se. Elfka mu úsměv opětovala, ale opět se značným vnitřním přemáháním. Rychle prošla do obytné části a vydala se do svého pokoje. V něm si k sobě vzala své jediné zavazadlo a posadila se na měkkou postel. Lehce rozvázala kožené šňůry a vytáhla ven obsah brašny - na cestovní poměry pečlivě složené dlouhé šaty. Postavila se, uchopila je za ramena a prohlédla si je, zda-li jsou v pořádku. Tento oděv byl z ještě kvalitnější látky a lepšího střihu než jaký měla na sobě a také o něco odvážnější. Pokud měla dobré informace, klidní obyvatelé Terkadrisu se během večera a zvláště v hostincích a tavernách měnili v bouřlivé a bohatě oblečené společníky. A právě proto, že na sebe vzala roli poměrně bohaté ženy, nechtěla působit na místní poměry příliš "nuzně" a navenek zapadnout do společnosti. V rychlosti se převlékla a poté se pečlivě česala, zatímco stála u okna a dívala se ven. Chtě nechtě se jí do hlavy vkrádaly chmury a myšlenky na to, co by se stalo, kdyby neuspěla.
Ale to se nemůže stát, konejšila sama sebe, ještě se to nikdy nestalo…
Opět se přistihla, že tráví na jednom místě příliš času a znechuceně hodila hřeben na postel. Svůj vzhled ještě doladila řetízky kolem krku a zápěstí a také se samozřejmě vybavila dvěma velmi dobře skrytými dýkami.
Na nic už pak nečekala, opustila svůj pokoj a zamířila do společenské části hostince. Hned si všimla, že počet návštěvníků se během „chvíle“ převlékání zdvojnásobil. Zběžně se rozhlédla po nějakém volném stolu a brzy si všimla jednoho na kraji vnitřního balkónového ochozu. Cestou k němu se proplétala bujarými Terkadrisany, jejichž chování se opravdu začalo s rostoucí tmou velmi měnit. Už to nebyli ti tišší klidní lidé, jaké viděla ve městě. Jakmile zabrala místo, nechala si od hostinského donést džbán vína a dva poháry. Nabyla u něj zjevně takové úcty, že ji obsluhoval osobně.
Nebo spíše mé peníze to udělaly…
S úsměvem jej poprosila, aby ji a jejího příchozího společníka během večera obtěžoval pouze, pokud na něj mávne. Muž se lišácky usmál a odešel.
Pak již Tale nezbývalo nic než čekat. S nezájmem se dívala na tančící páry, které se daly do pohybu, když začali hrát bardi. Jistě byly melodie jejich písní a skladeb vydařené, nicméně ona neměla bardy v oblibě, dávala přednost tichu a klidu. Nijak ji však nerozptylovali, naučila se už dávno přecházet všechny výplody civilizace.
Alespoň ta hudba přebíjí ten nepříjemný hluk a smích lidí…
Těkala očima po místnosti a nikde se její pohled nezastavil na dlouho. Naučila se toto již dávno, nikomu se dlouho nedívat do očí, aby nevynikly příliš ty její. Přestože byla hala osvětlena intimně a poblikávající světla luceren spíše osvětlovaly postavy a obrysy, byla opatrná.
Večer mezitím opět pokročil a taverna již byla plná k prasknutí. Občas si všimla zvědavého pohledu směrem k ní nejspíš kvůli jejím hodně výrazným elfským rysům, ale jinak se nic nestalo. Náhle ucítila v hrudi podivný pocit, jakoby ji někdo svíral zevnitř, a v hlavě jí zahučelo. Ten pocit znala až příliš dobře z jejího „domova.“ Blížil se totiž někdo, kdo byl jako ona.
Ale co tu dělá…
Náhlé poznání bylo druhým překvapením toho dne. Měla za to, že její kontakt bude obyčejný muž, ale to zjevně nebyla pravda. Jiné vysvětlení pro přítomnost jednoho z jejích spolubojovníků ji nenapadlo.
Intenzivní pocit sílil, až se dveře hostince dole přímo v jejím výhledu otevřely a dovnitř vstoupil muž vysoké postavy. Zjevně Talu vycítil také, neboť jeho první pohled přímo na ni. Nicméně se chvíli nevědomky rozhlížel po místnosti, jakoby někoho hledal. Pronikavý pohled ji našel podruhé a teprve poté se k ní vydal. Občas jej ztrácela z dohledu, když se proplétal mezi hosty, ale nakonec se ocitl u stolu těsně u ní. Prohlížel si elfku se zájmem a ona měla dojem, že jej již někdy viděla. Nemohlo tomu být jinde než na pánově sídlu, ale navzdory své dobré paměti na tváře se o ostatní většinou příliš nezajímala.
Ten muž odpovídal popisu vzhledu i oblečení, které měl mít na sobě a navíc jej „cítila.“ Nebylo tudíž pochyb a třeba žádných opatrných vyjádření, dotazování a hesel.
On si toho byl zjevně vědom také, proto se uctivě zeptal: „Mohu se připojit?“
Tala s hraným úsměvem přikývla a muž se posadil na lavici přímo vedle ní. Elfka byla přednost tomu, kdyby seděl naproti, ale chápala, že takto bude rozhovor důvěrnější a neuslyší jej cizí uši. Opatrně se rozhlédla a naznala, že vedlejší stůl je dost daleko, aby někdo od něj mohl slyšet jejich rozhovor a zespodu to také nepřipadalo v úvahu.
„Ty jsi ten kontakt?“ zeptala se. „Nečekala jsem, že tu bude ještě někdo od…nás.“
„Ano, jsem, jmenuji se Dralik. A ty jsi Tala Aneru, nejlepší z nás.“ Jeho hlas zněl téměř obdivně. „Párkrát jsem tě již viděl.“
Vražedkyně přikývla, ale nic na to nařekla. Místo toho se zeptala: „Jak dlouho tu vlastně jsi? Měla jsem dojem, že ten muž má být někdo, kdo tu pobýval dlouhou dobu.“
Tentokrát pomalu pokývnul rudooký dlouhán. „Jsem tu poměrně dlouhou dobu. Náš pán tušil problémy již dříve a poslal mě, abych sledoval veškeré dění v Terkadrisu a pokusil se získat co nejvíc informací.“
„Takže tu žiješ?“ zeptala se nedůvěřivě Tala.
„Ano, žiju,“ pousmál se nevesele Dralik. „Vím, na co narážíš - mé oči. Mohu tě ujistit, že v tomto městě by spíš způsobil údiv čistokrevný elf než podivné zbarvení očí.“
Tala netušila, jestli tu poznámku o elfovi pronesl z čiré hlouposti nebo to byl kousavý protiútok vůči její nedůvěře nad jeho působením ve městě.
Ať to myslel jakkoliv, neměl dost síly, aby ustál její ledový pohled a raději odvrátil zrak.
„Každopádně to ber tak, že jsem měl hledat skulinu v obraně, kterou někdo jako ty pak rozevře.“
Kdybys byl dost schopný, rozevřel bys ji sám, pomyslela si znechuceně Tala.
„Říkal jsi, že pán měl tušení. Co se stalo?“
Zatímco se Dralik díval dolů na plac, odpovídal: „Nevím, v jakém ohledu správce dělá problémy, ale vím jedno – pán na něj poslal vraha, který se nevrátil. Pokusil se správce zabít na jedné oslavě, ale nepřežil. Od té doby byla značně posílena ochrana paláce a všech důležitých osob. Samotného správce je takřka nemožné ohrozit.“
Dlouhán vrhl po Tale krátký pohled: „Nejspíš proto jsi byla vyslána ty.“
Vražedkyně se zamračila: „Ale já mám přece zabít syna.“
Dralik pouze přikývl stále se dívajíc na plac. Najednou si Tala uvědomila, že se hudba změnila a hlasitý hovor utichl do tichého šumu. Rudoočka se ledabyle zalétla pohledem také dolů, ale ihned se její oči na to místo vrátily a ona se také dívala na důvod ztišení všech v místnosti. Na place totiž za doprovodu hudby tančila temná elfka. Chvíli si Tala ženu pečlivě prohlížela, jestli ji oči neklamou.
Ne, je to vážně temná elfka…
To bylo další zajímavé překvapení, třebaže pro ni téměř absolutně nedůležité. Jestli čistokrevní elfové tady byli raritou, pak temná elfka musela být v těchto končinách přímo divem. Přestože byla Tala kvůli svým častým přestrojením obeznámena s mnoha věcmi, včetně tance v páru i samostatném, tanečnice na place byla mistryní. Kromě samotných pohybů dokázala nadchnout něčím…navíc, co na chvíli zapůsobilo i na Talu. Ona však od ní brzy odtrhla svůj zrak a rozhlédla se kolem. Byla zjevně jedna z mála. Tato souhra událostí ji však nakonec mírně potěšila, neboť už nebyla „nejexotičtější“ osobou v místnosti a temná elfka odpoutala od Taly nechtěnou pozornost a zvědavost. Barvou vlasů a očí sice byla Terkadrisanům blíže než Tala, obě měly čisté elfské rysy, ale její temně zelená pokožka byla v těch krajích něco nevídaného. A to v Terkadrisu žilo mnoho ras i druhů lidí všech možných vzezření i barvy kůže.
Jediné, co Talu trošku rozladilo, byl fakt, že i Dralik se nechal uchvátit.
Tohle by si zkušený zabiják neměl dovolit.
Chytila jej za paži a stiskla. Muž se na ni ostře podíval a když si uvědomil svou situaci, jeho pohled zjihl.
„Já…“ vydechl.
„Až mi řekneš všechno, co potřebuji vědět, dělej si co chceš,“ zasyčela, „ale teď mě budeš vnímat.“
Dralik se trošku ušklíbl: „Samozřejmě, začínám, chápat, proč pán…no, jistě bys chtěla slyšet o obraně paláce a jiných věcech, které jsem zjistil.“
Tala chvíli nedůvěřivě přemýšlela o Dralikově nedokončené větě a jejím smyslu, ale nakonec odsekla: „Ne, chci slyšet, kde tu mají nejlepší víno.“
Než stačil dlouhán jakkoliv reagovat, pokračovala Tala: „Odpoledne jsem byla obhlédnout palác a prozatím jsem nenašla žádnou možnost, jak se do něj dostat. Alespoň ne tak, abych nevzbudila všechny uvnitř. Doufám, že mi poskytneš alespoň náznak nějaké skuliny, jak jsi to před chvílí vzletně nazval.“
Muž zakroutil hlavou a řekl: „Bohužel byl tvůj odhad správný, palác je skutečně unikání dílo, o jeho vzniku se vyprávějí různé legendy. Kámen, ze kterého byl postaven, je hladký a velmi odolný, nedá se po něm nijak vyšplhat a do budovy vede pouze jeden vchod, ale to jsi jistě zjistila.“
„Ano,“ přitakala elfka, „neříkáš mi nic, co bych nevěděla, zajímá mě spíš ta skulina.“ Ironicky dodala: „Jestli jsi nějakou našel.“
Přestože působila sebejistě, ve skutečnosti se tak necítila. Vlastně ji trápilo, že se musí odkazovat na pomoc někoho jiného, neboť vždycky pracovala jedině sama. Ale tentokrát během chvíle nic nezjistila a pán jí dal těsně před odjezdem výslovný příkaz spolupracovat. Přestože si málokdy brala jeho rady doslovně k srdci, tentokrát si to nechtěla dovolit.
„Ale ano, našel,“ usmál se Dralik, zatímco jí naléval víno. „Ale netýká se to paláce jako takového, ale jednoho člověka.“
Přesně jak jsem si myslela.
Tala pozvedla číši a upila, pohled jí padnul na temnou elfku, která právě skončila své představení a sklízela bouřlivý jásot a potlesk.
„Pověz mi, Draliku, za co se tu vydáváš?“
„Oficiálně sloužím v městské stráži,“ odtušil Dralik. „Vím téměř o všem, co se děje mimo palác a někdy i v něm – kde bydlí důležité osoby města, jaké mají slabosti, rozmístění stráží a jiné.“
Stráže. Zvláštní, že nikomu vážně nepřijdou podezřelé rudé oči.
„Říkal jsi, že zabili vraha, kterého poslal náš pán. Patřil ten vrah mezi nás?“
Muž zkrabatil čelo a řekl: „Ano, patřil, proč? Nebyl ale podle mého zdaleka tak schopný jako ty.“
Tala se pousmála: „Co ty můžeš vědět o mých schopnostech?“ Ihned však pokračovala dál: „Ale o to mi nejde. Copak Terkadrisané si nevšimli, že měl rudé oči? A klidně vezmou mezi sebe někoho s právě takovýma očima?“
„Celé to prý proběhlo ve zmatku, nikdo si asi příliš nevšímal barvy jeho očí a po smrti z něj moc našeho pána vyprchala a oči získaly přirozenou barvu.“
Vražedkyně pomalu přikývla, ale pořád jí na celé záležitosti cosi nesedělo.
„Proč se zajímáš o to, co bylo?“ zeptal se trošku zmateně Dralik. „Nechtěla jsi se snad soustředit na ten úkol?“
„Jen jsem chtěla mít jasno,“ odtušila žena. „Ale máš pravdu, přejďemě k úkolu. Zjistil jsi tedy něco, co by mi mohlo pomoct?“
„Ano, zjistil,“ přikývl Dralik. „Vidíš toho urostlého muže s knírem u stolu dole v rohu?“
Tala se tím směrem podívala a přestože u označeného stolu seděli muži čtyři a všichni urostlí, pouze jeden z nich se mohl pochlubit porostem pod nosem.
„Ano, vidím. Pokračuj.“
„Je to kapitán palácových stráží a chodí sem skoro každý večer.“
„A?“ zeptala se Tala, ale začínala tušit, ne-li přímo věděla, kam to celé směřuje.
„Ten muž je velmi loajální správci a patří mezi nejlepší místní bojovníky. Ve všech ohledech je poctivý a čestný, ale právě on je tou skulinkou – má slabost pro ženy s elfskými rysy. Skrze něho by ses mohla dostat do paláce.“
Tala si knírkáče prohlížela, zatímco se bavil s přáteli a poté se zeptala: „Myslíš, že bude jen stačit, abych na něj vyzývavě párkrát zamrkala a on mi otevře brány do sídla správce?“
Sama dobře věděla, že někteří muži takoví byli a už párkrát toho využila, ale tento muž jí připadal na první pohled jiný. A odhad na lidi byl další z vlastností, které z ní dělaly něco víc než byli ostatní služebníci jejího pána.
Dlouhán se jí podíval zpříma do očí pohledem, ze kterého nebyla schopna nic vyčíst. Po chvíli prohlásil. „Ne, to nebude.“
„Takže?“ zeptala se rázně Tala, která neměla ráda takové průtahy a začala v ní sílit zlost nad tím, co by mohl Dralik říct.
„Asi to nebude krátká mise. Kapitán stráží nemá nyní pokud vím žádnou partnerku a on nejspíš nehledá ženu na jeden večer, ale prozatím se mu to nepoštěstilo. Budeš se k němu muset přivinout blíže a strávit s ním nějaký čas. Pak ti snad začne důvěřovat a pokud se za tebe přimluví, budeš moci bydlet přímo v paláci.“
Elfka zkřížila ruce na prsou: „Můžeš mi říct, co si představuješ pod tím, že s ním mám nějakou dobu žít?“
„Nerozumím ti, Talo, prostě musíš hrát jeho partnerku.“
„Ve všech ohledech?“ zeptala se žena.
Dlouhán pouze tázavě pozvedl obočí.
„Buď děláš hlupáka ze mě nebo ze sebe,“ zavrčela Tala. „Pokud si mě má ten muž, o kterém tvrdíš, že je čestný a přímý, vzít do paláce, budu předtím nejspíš muset splnit všechny jeho představy o ideální družce.“
Rudooký muž si odkašlal. „Pokud míříš na to, že se s ním budeš muset milovat, pak ano, nejspíše to bude nutné.“
„Kdo jsi, že rozhoduješ o tom, co mám a nemám dělat nebo jakým způsobem mám misi splnit?“ Talin hlas zněl v té chvíli již velmi jedovatě a i pohledem dávala najevo své stanovisko a neústupnost.
Nicméně Dralik se zdál být trošku překvapen. „Vážně ti nerozumím, podle toho, co mi o tobě pán říkal, tak jsi už pár misí splnila podobným způsobem - že jsi zlákala muže.“
Pán říkal…Ta slova elfku zranila víc než by si byla ochotna připustit. Netušila, že se o ní za jejími zády baví s ostatními.
„To bylo něco jiného. S muži to umím, protože jsou povětšinou jednoduší a ješitní, ale vždycky jsem to vyřešila skrze to vyzývavé mrkání a nanejvýš lehké polibky.“ V další větě už její hlas získal ostří dobře nabroušeného meče. „Nejsem žádná děvka, Draliku, to bys měl vědět.“
Dlouhán se jí chvíli díval do očí neméně rozladěný. Zjevně s podobným průběhem situace nepočítal a nevěděl, co říci. Nakonec však jeho rysy ztvrdly a on prohlásil: „Úkol a služba našemu pánovi má přeci přednost před našimi potřebami, to bys měla zase vědět ty. Navíc…“ Muž se naklonil a polknul. „Skrze mou mysl se mnou pán promlouval. Říkal jsem mu o tom, co jsem zjistil. A on výslovně nařídil, že pokud brzy neobjevíš vlastní způsob, tak máš přijmout tento, i kdyby to mělo trvat do návratu správce. Byl to výslovný rozkaz.“
„Tak takhle to je,“ zašeptala elfka sama pro sebe a začínala se cítit čímdál hůř. „Asi bys měl vědět, že jsem tu teprve jeden den.“
Dralik zakroutil hlavou: „Se vší úctou k tobě, tvým schopnostem a mýtům, které o tobě kolují…Znám tohle město a všechno s ním související dokonale. Jsem si jistý, že nenajdeš žádný jiný způsob.“
Nebuď si až tak jistý…
Chvíli se na sebe dva zabijáci dívali v jakémsi souboji vůle, ve kterém však zjevně nechtěl Dralik příliš bojovat, ale služba pánvi byla přednější.
Pohled tentokrát neodvrátil. „Tak co, Talo? Budeš marně něco hledat nebo se rozhodneš pro nejlepší řešení a nebudeš ztrácet čas?“
Ztrácet čas, pomyslela si s ironií vražedkyně, to přesně tady dělám.
Nasadila co nejchladnější výraz, pokusila se co nejvíce uklidnit a poté řekla: „Zkusím první možnost, Draliku. Nebo lépe řečeno…jdu ten úkol splnit hned teď.“
Dlouhán vytřeštil oči. „Co to…Hned teď? Jak to chceš udělat? Vždyť nemáš žádný plán ani nápad!“
Elfce se podařilo vyloudit slabý, ale upřímný úsměv. „Někdy dávám přednost spontánnosti před plánem.“
Vstala a uhladila si šaty na těle. Dralik chtěl také vstát, ale tentokrát jej její pohled opět udržel na místě.
„A rozhodně mě nezkoušej následovat nebo čenichat za mnou. Od této chvíle tě už nechci v životě vidět, Draliku. Pokud se tak stane, nebude to přátelské setkání. A jsem si docela jistá tím, že pokud by si měl náš pán vybrat mezi tebou a mnou, oželel by tě.“
Aniž by Tala čekala na Dralikovu reakci, rázně se otočila, nechala za sebou šokovaného zabijáka a kráčela od stolu a poté i z taverny pryč.