Opožděné odjezdy - 1. část

Probudil jsem se a vytřeštil oči do tmy. Do uší mi proniklo jednotvárné dunění, doprovázené rytmickým pohupováním ze strany na stranu. Vzduchem se nesl podivný pach.
Uvědomil jsem si, že ležím na lůžku bez pokrývky, oblečený v těsném, podivně střiženém obleku. Pokusil jsem se zvednout ruku a po pravém boku nahmatal jakousi chladnou kovovou stěnu. Zdálo se mi, že jsem z okolní tmy cosi zaslechl, mohl to však být jen klam.
Posadil jsem se na lůžku a pozorně naslouchal. Zvuk se však za okamžik ozval znovu, nejprve slabé, pak o něco hlasitější zasténání, následované nezřetelným šepotem.
Vstal jsem a hmatal podél stěny, dokud jsem nenarazil na jakési bohatě zdobené závěsy. Odhrnul jsem je a oknem dovnitř vniklo šedivé světlo, v jehož záři jsem spatřil podivnou místnost. Uprostřed stál stůl, vedle něj skříň přiléhající ke dveřím, vzadu u stěny stálo další lůžko zakryté pokrývkou, pod kterou se náhle cosi pohnulo. Chtěl jsem jít blíž, ale v tu chvíli mi závěs vyklouzl z ruky a pokoj znovu zmizel ve tmě.
Uslyšel jsem zavrzání lůžka, jak se z něj kdosi zvedl a vydal se ke mě. Vyděsilo mě to natolik, že jsem neobratně couval temnotou, až do míst, kde jsem předtím zahlédl dveře. Chvíli jsem šátral po klice a za tu dobu ke mně neznámé stvoření dospělo natolik, že jsem cítil na tváři jeho páchnoucí dech. Pak jsem konečně otevřel a vyrazil na oslnivě zářící chodbu. Prudce jsem za sebou přirazil dveře a přitom ve zlomku vteřiny zahlédl vysokou postavu s obvazem na hlavě, který jí zakrýval celou tvář.
Vyděšeně jsem se chvěl po celém těle. Neměl jsem tušení, co to mohlo být. Nedokázal jsem si za boha vzpomenout, kde to jsem. Zaraženě jsem si prohlížel tmavý oblek se zlatými výšivkami na kapsách a košili s kovově lesklými knoflíky, které jsem měl na sobě. Nikdy jsem nic podobného nenosil.
Chodba se přede mnou tajemně třpytila do dálky, po jedné straně ji lemovala tmavá skla zalitá do stěn, z druhé množství prosklených dveří, utopených v hlubokých výklencích zdobených kovovými ornamenty. Ozdoby se jako rostliny splétaly podél dveří až ke stropu, do klubka podobného planoucím hadům, ze kterého visely řetězy s lampami, vrhajícími na dveře neklidné světlo. Chvíli jsem váhal, zda mám stisknout kliku a pokusit se některé ze dveří otevřít, avšak předchozí zážitek mě odradil.
Díky náhlému zapískání a oblaku páry, který se zuřivě prodral za oknem, jsem si uvědomil podivnou skutečnost: okolo mě byl vlak a chodba, kterou jsem právě prošel, se táhla kolem jednotlivých kupé. Ta se zdála být abnormálně veliká a předimenzovaná a spíše připomínala pokoje v obytném domě. Dunění, které mě probudilo, byl nepochybně rachot vozu na kolejích.
Kráčel jsem chodbou až do míst, kde byla přehrazena lesklými dveřmi s chromovými madly. Vzal jsem za kliku, ale dveře se nepohnuly ani o píď. Zacloumal jsem jimi ze všech sil, ale zůstávaly pevně ve svém rámu, zamčené, spojené s hmotou vlaku.
Vyrazil jsem chodbou na opačnou stranu a zakrátko dospěl k dalším, navlas stejným dveřím. Vzal jsem za madla, dveře k mému překvapení povolily a já se ocitl v obrovském jídelním vagónu. Jeho stěny pokrývaly chromové ozdoby, mnohé z nich byly roztepané do tenké fólie a pokrývaly zdi jako shluky mihotavých můr. Kov, ze kterého byly vyrobeny, vzbuzoval pocit nesmírného stáří, jakoby v sobě nesl celé chuchvalce prachu, posbírané během století. Vagón zkraje osvětlovaly lampy a postupně se propadal do hluboké tmy.
Uprostřed se táhl dlouhý stůl, po jehož stranách stály seřazené jednoduché černé židle. V přítmí jsem na stole rozeznával podnosy a talíře naplněné jídlem, obklopené láhvemi vína a sklenkami připravenými k použití. Některé z pečení byly naporcované a některé z lahví otevřené.
Znenadání se láhve a sklenky prudce rozzářily. S údivem jsem vzhlédl a spatřil, že vlak dostihl řadu automobilů, jedoucí po silnici rovnoběžné s trasou vlaku. Byly celé černé, jen reflektory, kliky u dveří a disky na kolech pokrýval lesklý chróm. Do jejich útrob nebylo možné nahlédnout, vše zakrývala tmavá okna. V dálce, téměř na obzoru, jsem spatřil nezřetelné obrysy dalších aut, která se ubírala stejným směrem.
Vlak zvolnil a pomalu za automobily přijížděl do dlouhých, nevlídných ulic neznámého města, osvětlených skomírajícími lampami.
Jel čím dál pomaleji a nakonec zastavil před vysokou černou budovou. Odkudsi se náhle vynořily hubené šedé postavy s nosítky a zmizely uvnitř. Za chvíli se znovu objevily a ve dvojicích z budovy vynášely bezvládná lidská těla. Procházely přímo okolo okna, takže jsem je mohl sledovat z bezprostřední blízkosti. Všechno to byli muži neurčitého stáří, odění v otrhaných, zaprášených uniformách.
Vyšel jsem z jídelního vagónu do chodby a hledal místo, kudy se dostat ven nebo alespoň do jiné části vlaku. Zkoušel jsem okna a dveře, jakoby samotná přítomnost neznámého města byla klíč, který je odemkne. Dveře však třpytivě bránily své místnosti, neprodyšně zavřené a zamknuté.
Zaťatou pěstí jsem zabušil na okno a čekal, až si mě všimnou a přijdou mi na pomoc. Sklo se rozdrnčelo a údery se rozlehly po celé chodbě. Muži se však ani na okamžik nezastavili a pokračovali ve své práci. Zabušil jsem znovu a tentokrát byl hluk tak veliký, že se mi zdálo nemožné, aby mě neslyšeli. Nevěnovali mi však pozornost a pokračovali ve vynášení bezvládných těl.
Stoupl jsem si na špičky, uchopil lampu u stropu a udeřil jejím rámem do okenního skla. Příšerný rachot, který následoval, se rozlehl široko daleko, ale na okně se neobjevil ani škrábanec. Muži ke mě však ani nepohlédli a mizeli kdesi ve vlaku. Udeřil jsem znovu, ale nestalo se vůbec nic. Zakrátko podivní muži zmizeli a vlak se dal znovu do pohybu. Zklamaně jsem zíral na mizející město a když se ztratil i poslední tmavý dům, vrátil jsem se do jídelního vagónu.
Sotva jsem vstoupil, v největší tmě se rozzářila lampa a u stolu se objevila se dívka v modrém kostýmu, který téměř splýval s temnotou sedadel. Na prsou měla připnutou oválnou brož. Před ní stála nedopitá láhev vína.
Váhavě jsem k ní došel.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se. Upřela na mě unavené oči.
„Jmenuji se Lena Lambsdorfová.“ odpověděla potichu. Posadil jsem se naproti ní a prohlížel si její útlé, bílé ruce, které vrhaly na ubrus slabý stín.
„Já jsem Petr Reclus.“ představil jsem se. „Jak jste se tu ocitla?“ zadíval se jí do tváře. Přejela si rukou čelo a pohlédla na mě:
„To je právě to….sedím tu už dlouho, ale nedokáži si na nic vzpomenout. Zhasla jsem světlo, aby mi nerušilo myšlenky…. ale není to nic platné.“
Vypadala jako člověk, který již několik nocí po sobě nespal.
„Vzpomínám si, že mému otci patřila největší městská továrna na textil. Nosil pískově žluté obleky vyrobené u nás, byl vždy pečlivě upraven a kouřil bylinné doutníky Kräuterzigarre. Pamatuji si své jméno….a dál nic. Nevím, kde to jsem, ani co tu dělám.“ Napila se.
„Mám na sobě šaty, které jsem určitě nikdy v životě nenosila, ale docela mi padnou.“ Uhladila si zmačkanou sukni.
Náhle, ani nevím, co mě to popadlo, jsem stiskl její ruku. Připadala mi velice chladná, jakoby z ledu. Chvíli jsem ji podržel ve své, abych jí zahřál, ona se mi pak zlehka vysmekla. Zdálo se, že bude pokračovat, místo toho na mě jen zkoumavě pohlédla a řekla:
„Poslouchejte!“
Z temných útrob vagónu k nám dolehl jakýsi hluk. Pozorně jsem se zaposlouchal a za okamžik jsem zaslechl sérii dutých úderů.
„Jděte se tam podívat.“ pobídla mě tiše.
Vzal jsem jednu ze stolních lamp a vyrazil do hlubiny jídelního vozu. Ten byl až neskutečně dlouhý, stůl pokračoval dál a ztrácel se svým obsahem v tmavých stínech. Zakrátko se poněkud změnila výzdoba vagónu, zcela zmizely kovové ozdoby a všude po stěnách visela obdélníková zrcadla, ve kterých se strašidelně odrážela má sinalá tvář. Když jsem došel až na konec stolu, spatřil jsem, že jsou tam židle rozstrkány do stran před jednotlivá zrcadla. S pocitem zhnusení jsem zaznamenal, že se okolo židlí povalují kusy zkrvavených obvazů.
Za nimi paprsky lampy odhalily další, tentokrát pootevřené pochromované dveře. Otevřel jsem je dokořán a spatřil další chodbu, na jejímž konci se táhl pruh světla z otevřených dveří, přerývaný stínem. Odtud se ozývaly údery. Zatajil jsem dech a potichu, jako zloděj, se přikradl ke dveřím. Nahlédl jsem dovnitř a spatřil vysokého muže v uniformě, který zuřivě bušil židlí do okenního skla, až kolem něj létaly třísky do všech stran.
Zaklepal jsem na dveře. Muž se překvapeně otočil a já spatřil na jeho uniformě mnoho vyznamenáními a řádů.
Pustil židli a rázně mi vyšel vstříc. Stiskl mi ruku:
„Vítám vás.“ pokynul mi do středu pokoje. Mezi skříněmi, pod obrovským, křišťálovým lustrem stál stůl a židle, vedle kterých byla dvě lůžka, jedno pečlivě, po vojensku složené, druhé se zprudka odkopnutou pokrývkou. Měl jsem pocit, že jsem pod lůžkem zahlédl zbytky zakrváceného obvazu.
Vedle skříní bylo na zdi pověšené podlouhlé zrcadlo s rámem omotaným kovovými ozdobami.
„Víte, kde to jsme?“
Trochu mě zaskočil.
„Nemám sebemenší tušení.“ odpověděl jsem.
Přešel ke stolu, na kterém byla rozložená vojenská mapa.
„Město, kterým jsme projížděli, znám.“ ozval se zamyšleně. „Kdysi, než mě povýšili, tak jsem tam sloužil.“
„Ukažte, kde to je?“ sklonil jsem se se zájmem k mapě. Zobrazovala pouhý výsek jakési krajiny s několika městy propojenými železnicí a obklopenými sítí silnic. Železnice z obou stran končila za okrajem mapy.
„To město už neexistuje, pane. V roce 1916 bylo do základů vybombardováno. Nezůstal stát jediný dům. Nepřežil jediný člověk.“
Udiveně jsem se narovnal: „Jistě se mýlíte, pane!“
Voják se smutně usmál.
„Ani nevíte, jak rád bych se mýlil. Ale poznal jsem to město, beze všech pochyb. Strávil jsem tam se svou posádkou příliš dlouhou dobu na to, abych si je pamatoval. Ta budova, před kterou jsme stáli, bylo hlavní nádraží, které padlo za oběť jako první. Tenkrát tam stálo několik vozů s municí a po zásahu bomby vše vylétlo do povětří. Nezůstal kámen na kameni. Výbuch srovnal se zemí celou čtvrť v bezprostředním okolí nádraží. Měli jsme tenkrát obrovské ztráty.“
Zalapal jsem po dechu. Voják zatím odkudsi vylovil dvě sklenky, nalil do nich víno a postavil je přede mě na stůl.
„To, co jsme viděli, bylo město duchů.“ řekl tiše. „A ti, co se tam procházeli s nosítky, se mi nezamlouvali ani za mák. Kdo ví, kam zmizeli. Chtěl jsem na ně alespoň zavolat, ale nedokázal jsem otevřít okno. Zkoušel jsem je teď rozbít, ale nepodařilo se mi to.“
Zamyšleně si mnul bradu.
„Dal bych cokoliv za to, kdybych si vzpomněl, jak jsem se sem dostal. Ale z poslední doby vnímám jen neurčité obrazy, tváře a hlasy.“
Pokýval jsem hlavou. „Tak to jsme na tom stejně. Pamatuji si téměř vše, co jsem prožil do druhého roku války, ale pak jako bych ztratil paměť. Povězte, která z vašich vzpomínek vám připadá jako poslední?“
Zamyslel se.
„Stál jsem před vojenským štábem a hovořil jsem s ostatními důstojníky. Před námi bylo několik stolů a na nich spousta map. Z dálky slyšel tlumené rány, ale nevím, co by to mohlo být.“
Napjatě jsem ho poslouchal.
„Ty rány by mohly být výstřely z děl. Možná se k vám blížila fronta a později jste byl zraněn. Vše, včetně těch mužů s nosítky, by svědčilo o tom, že jsme v lazaretním vlaku.“
Důstojník na mě upřeně pohlédl:
„To jsou dohady. Lazaretní vlaky vypadají jinak. Dobře je znám, sám jsem byl několikrát raněn. Tento je příliš obrovský, jakoby měl pojmout co nejvíce lidí. Ten byl zkonstruován za jiným účelem.“
Přešel k oknu a vyhlédl ven. „Musíme najít způsob, jak odtud uniknout.“ Vzal si židli a vylezl ke stropu. Zkusmo zapáčil za kovové ozdoby a prohlížel si strop za nimi.
„Pojďte se podívat.“ vyzval mě. „Vypadá to, že je pod nimi dřevěná deska.“ Seskočil ze židle a uvolnil mi místo.
Vylezl jsem na židli a pátravě si strop prohlížel. Skutečně, pod kovovými ozdobami se táhla dřevěná deska a v jednom místě se dokonce kov rozestupoval natolik, že odhaloval poměrně velkou plochu. Stoupl jsem si na špičky, přitáhl si masivní lustr a vší silou jeho rámem do těch míst udeřil. Ozvalo se zapraskání a dřevem proběhla tenká prasklina. Udeřil jsem znovu a úder byl tak silný, že část lustr praskl a zalil mě střepy. Ukázalo se, že strop tvoří jen tenká překližka, jejíž kus, odlomený úderem, spadl na zem a odkryl otvor velký jako dlaň.