Předtucha?

V jedné zaprášené hospodě u ještě zaprášenější cesty seděl nad svým korbelem piva trpaslík Grûn. Zrovna si otíral tekoucí mok ze svých dlouhých hnědých vousů a hlasitě si přitom říhl, když se ve dveřích objevil nějaký cizinec, za nímž obloha svítila večerními červánky. Upřel na něj svůj sveřepý pohled hlubokých kaštanových očí a ruka mu sama sklouzla k válečné sekeře položené vedle na lavici. Cizinec byl velice nápadný svým oděvem, jejž tvořila černá sametová tunika s kapucí přehozenou přes hlavu. Na zádech měl pověšený dlouhý meč s rukojetí z mahagonového dřeva.
Rozhlédl se po místnosti, objednal víno a sedl si k vedlejšímu stolu, než co seděl Grûn. Svůj meč si však nesundal. Trpaslík si všiml, že se jeho oči zpod kapuce dívají jeho směrem. Byly lehce zešikmené k sobě a obličej, do nějž byly vsazené, měl nažloutlou barvu.
Takhle na sebe koukali tak dlouho, dokud trpaslík neměl vypito pět korbelů piva a cizinec dva poháry vína. Poté si cizinec ke Grûnovi přisedl a povídá: „Je tvá sekera dostatečně ostrá a ochotná ku pomoci? Hledám společníka.“
Grûn chvíli vážil jeho slova a upřeně jej pozoroval, než odvětil: „Možná. Nemám ve zvyku pomáhat a bavit se s každým, i když mám v sobě pět korbelů piva. Napřed mi řekni, proč hledáš společníka a já rozhodnu, bude-li má sekera ochotna ti pomoci nebo setnout hlavu. Mluv.“
„Jestli jsi si nevšiml, jsem také ozbrojen. Věřím, že tvé schopnosti v boji jsou dobré, ale jak můžeš vědět, že by jsi mě porazil?“
„Málokdo vládne zbraní lépe než já. Mečem nebo sekerou, dokáži se bránit i útočit! Ale než se pustíme do roztržky, řekni, oč tě žádám.“
„Dobrá. Mám namířeno do Hor. Je tam jeskyní komplex, kde se nachází Bílý rubín…“
„COŽE? To je jeden z kamenů, které vykopal kdysi dávno můj národ! Mluv dál!“
„Nepřerušuj mě už.“ Odpověděl na dychtivému trpaslíkovi cizinec. „Ano. Je to možné, že je vykopal kdysi tvůj národ, jenže už mu nepatří a bude patřit tomu, kdo jej nalezne. Chtěl jsem ho původně získat sám, nemůžu ale sám vběhnout do jeskyně, když nevím, co tam číhá. Potřebuji někoho, kdo by mi byl v boji k ruce. Jdeš?“
„Pod jednou podmínkou. Bílý rubín si vezmu našemu králi. Ty za to budeš vždy vítán v našich komnatách a bude ti vykován meč našimi nejlepšími kováři a obdařen magickými schopnostmi. Souhlasíš?“
„Nenalezl bych lepšího meče, než mám i ve vašich kovárnách. Neurážej se ale. Vím jak jsou trpaslíci zruční. Mám jiný návrh. Rubín ti nechám, žádám za to ale toto: někdo z lidu ve vašem městě půjde se mnou, aby postavili mému vládci pevnost, která bude nedobytná.“
„Nad tím nemám moc. Půjdu ale s tebou, potom si pro odpověď přijdeš k mému panovníkovi. Kdy vyrazíme?“
„Nebuď netrpělivý! Ráno moudřejší večera. Dnes zde strávíme noc a zítra se rozhodneme.“ S tím vstal, odešel za hostinským, zamluvil si pokoj a odcházeje ke dveřím do podkroví řekl trpaslíkovi: „A jmenuji se Sael a Grûne.“
Grûn nevěděl, jak mohl cizinec, tedy Sael, znát jeho jméno. Rozhodl se ho zeptat až ráno. A odešel k hostinskému a do pokoje.


Ráno jsem se probudil díky Saelovi. Vtrhl do mého pokoje a začal halekat: „Ty ještě spíš? Jak si to představuješ? Já už mám nachystanou výbavu! Našel jsem něco ve skladě. Není to sice nejkvalitnější, ale po mojí opravě by to mělo vydržet. A vstávej! Hostinský chce zaplatit a my už musíme jít.“
Já jen prohodil něco jako: „Eee? Co? Ehm….Jo!“prohrábl si vousy a sešel dolů.
V hale na lavicích ležely staré a potrhané torny, jenž zřejmě patřily nám. Hostinskému jsem na pult položil několik mincí a ze slušnosti řekl: „Drobné si nechte.“a protíraje si oči usedl jsem ke stolu k Saelovi, snědl skromnou snídani a prohlédl vybavení. Až na to, že se vše téměř rozpadalo, byly připraveny všechny potřebné věci. Šikmoočka ( jak jsem v duchu začal nazývat Saela ) mne pobídl k cestě a už sám vyrazil.
Naše kroky se ubíraly na sever do lesů a k horám. Asi po týdnu se před námi na lesní cestě objevil obchodník, od kterého jsem „výhodně“ koupil již docházející proviant a pro jistotu pevněji vypadající lano. Během chvíle se nám ztratil z dohledu a druhý den nám krajina počala stoupat. „Hory musí být nedaleko před námi.“utrousil můj spolucestovatel. A opravdu. Za dva dny větve stromů prořídly a my stanuli na okraji Hor.
Z crčícího potůčku jsme doplnily vodu a Šikmoočko ulovil tři veverky. Na ohni pečené jsem už dlouho neochutnal.
Po poledni příští den se kolem zvedaly skály a skalky. Takových slepých jeskyněk a chodeb zde určitě vybudovali mí předci. Jenže kde je vchod do hlavního komplexu, kde se nachází i hledaný poklad. „Saele,“řekl jsem „teď přišla tvoje chvíle! Zaveď mne k Bílému rubínu.“
„Počkej! Hledám správný vchod.“odvětil.
Pochvíli zamířil k jednomu zdánlivě slepému a vysoko položenému otvoru. Nezdálo se mi, že by tam mohl být vchod. Zvlášť, když je to takhle vysoko. Zůstal jsem tedy čekat dole. Prozatím. Šikmoočko mezitím vyšplhal k otvoru a ……zmizel. Za okamžik se ale objevila jeho hlava: „Grûne, pospěš! Je to tady!“
Nevím jak, za nedlouho už jsem stál v dlouhé a temné chodbě. Sael rozžehl lucernu a vykročili jsme do hloubi jeskyně. Prošli jsme několik menších místností a jeden sál, nikde ale nebylo ani živáčka.
Když už byla téměř polovina podzemních chodeb prozkoumána, u vchodu do jednoho z sálů byl slyšet hovor. Vycházel z jedné postraní místnosti a zřejmě patřil skřetům nebo podobné havěti. A nemýlil jsem se. V místnosti se bavili tři skřeti a na zemi spalo půltuctu dalších. Ti tři vypadali na velitele, takže by mohli něco o Bílém rubínu vědět. Můj přítel vytasil svůj meč a já chytil topůrko své sekery. Sotva si nás skřeti všimli, hovor utichl, zato vzbudili své spící druhy a začali se na nás zbrojit. Sael jediným švihem meče připravil dva o hlavu a třetího rozpůlil. Já rozťal dvěma lebku. Dávali jsme si pozor, aby alespoň jeden z původních tří přežil. Jeden už byl bohužel bez hlavy.
Jeden na mne zaútočil, já jej ale vykryl. Druhého už jsem nestihl a ten mě sekl do levé nohy. Vrátil jsem mu to. Byl to jeden z těch tří, takže přišel pouze o nohy a ruce. Šikmoočko mezitím jednoho připíchl dýkami k dřevěným dveřím a druhého s chutí rozsekal na kousky. Málem se mi obrátil žaludek. Bezruký a beznohý nám toho moc neřekl, takže k Saelově radosti z něj místo pěti kousků zbylo nejmíň dvacet. Zato přišpendlený byl hovornější: „Co chcete?“ povídá se zjevným strachem v očích.
„Víš, kde tady je Bílý rubín? Pověz mi to a možná přežiješ.“ zeptal se Sael.
„Co? Tady nic není! Všechen poklad napadal do Velké díry.“
„Lžeš!“ vložil jsem se do hovoru já, „Nic takového tady není a nebylo!“
Saelovi se oči zúžili do ještě menších štěrbinek a zaměřil je ke skřetovi: „Jsi si jist? Opravdu už nic nevíš?“
„Možná…..“
„No povídej, povídej.“
„Možná ten bíle zářící šutr, co hlídá skupina bojovníků, kteří vypadají jako ty.“ Řekl k saelovi.
„A kde jsou? Zaveď nás k nim.“ a odšpendlil skřeta ode dveří.
Vedl nás přes celý sál, po schodech do podzemí a spletí chodeb. Za nedlouho se po stěnách rozlévalo bělostné světlo. Skřet nás dovedl až do chodby, ve které byla místnost, ze které světlo vycházelo. Tam mu Sael zaplatil – uťal mu hlavu. Už mě to ani nepřekvapuje. Přistoupili jsme ke vchodu do místnosti. Byla velká jako menší sál, ale s nižším stropem. Na jejím konci na stole ležel zářící Bílý rubín. Až teď jsem si uvědomil postavy stojící po stranách prostoru. Byli Saelovi skutečně velice podobní, ale byly to sochy. Ten v klidu vstoupil. A já bláhově hned za ním. Když už jsem byl v půli místnosti, postavy se odlepily od stěn a začaly se ke mně shlukovat. Nebyly to sochy. Když už byl kolem mě a Saela kruh uzavřen, Šikmoočko se rozesmál a přistoupil ke mně: „To jsou mí druhové. Jak jen jsi bláhový! Tvá chamtivost tě zahubila.“ vytasil meč a já pocítil jeho chladnou čepel, jak mi projíždí krkem……
V tom jsem se probudil, protože Sael vtrhl do mého pokoje a řval: „Ty ještě spíš? Jak si to představuješ? Já už mám nachystanou výbavu! Našel jsem něco ve skladě. Není to sice nejkvalitnější, ale po mojí opravě by to mělo vydržet. A vstávej! Hostinský chce zaplatit a my už musíme jít.“