Deimos - 54. část

6. 1. 2008 – 21:29 Greenwichského času
Stavební stanice – nízká oběžná dráha – Země


„Dýky jsou na místech! Vše pokračuje přesně podle plánů. Spouštím zážehovou sekvenci!“ oznámila obsluha motorů.
Fred se mezitím stihl naučit pár základních tlačítek. Jeho znalosti však neustále končily u nastavení interkomu. Už pět minut se hrál s komunikací mezi jednotlivými loděmi. Konečně se mu to podařilo.
„Tady Fred Marwick, Atlantis. jak jste na tom?“
„Argos za minutku startuje,“ ohlásil se Dick.
„Altair jde hned po něm,“ přidal se Muhmad.
„Tak se hoši držte! Jdeme na to,“ popřál jim Fred a vypnul spojení.
„Start za devadesát sekund!“ pokračovala obsluha..
Rozhlédl se rychle kolem. Nutně potřeboval v někom najít oporu pro to, co právě dělá. Opouští svůj rodný domov a s ním i vše co kdy znal. Našel Kathy. Seděla vedle něj. Usmáli se na sebe a pak si i stiskli ruce. Naposledy se kochali tak krásným výhledem na jejich domov.
„Start za čtyřicet sekund,“ pokračovalo odpočítávání.
Fred se zhluboka nadechl.
„Start za dvacet sekund.!“
Bylo to tady. Pevně se vmáčkl do sedadla a čekal na přetížení při startu. Celá posádka musela v tomhle momentě sedět v sedadlech, nebo se pevně držet madel po celé lodi, které na to byly určené.
„Start za pět sekund, čtyři, tři, dva, jedna, zážeh hlavních motorů!“
Atlantis se rozsvítila. Osm trysek začalo chrlit žhavé proudy plynů a dodávaly tak lodi potřebou rychlost ke své cestě. Fred cítil, jak se mu přilepila klíční kost na páteř. Atlantis se nejistě pohnula a odtrhla se od základny. Začala zrychlovat. Motory budou v činnosti deset minut, než palivo úplně vyhoří. Za tu dobu dosáhne loď té správné rychlosti a orientace, kterou k letu na Mars potřebuje.
Na centrálním monitoru uprostřed řídící místnosti se rozsvítil pohled na další dvě lodě s ohnivým chvostem. Všichni odstartovali a teď už byli na cestě, ze které nebylo návratu. Čekaly je už jen nekonečné pláně Rudé planety.
Fred pohlédl na Kathy.
„Chtěl bych se ještě naposledy podívat na náš domov,“ řekl a zvedl se z křesla. V umělé gravitaci se mu dobře šlo. Vyšplhal po žebříku k hlavní chodbě a znovu pociťoval svou lehkost. Měl namířeno k dalekohledu, aby ještě jednou spatřil svou umírající planetu.


Stovky malých záblesků. Odsud se jevily jako slabé bliknutí, ale ve skutečnosti měřily stovky kilometrů. Už třetí den pozoroval blikající planetu. Netušil, jak dlouho bude trvat než všichni vyprázdní své arzenály, ale co chvíli se rozsvěcely kytice světla.
Ve skutečnosti Zemí zmítala nukleární válka. Až skončí, zůstane jen hrstka přeživších, kteří budou pomalu umírat na nezdařený projekt viru Život. Těch pár, co se k nim dostane modifikace včas a přežijí, bude navždy odsouzena žít v podzemí, nebo v oceánu, pokud možno co nejdál od pozůstatků kdysi mocné civilizace.
Nechtěl ani pomyslet, jak teď musí jeho vlast vypadat. Kolik mrtvol se asi všude válí a jaké epidemie propukají. Do toho ještě neustálé květy na obloze. Strašily ho jako noční můry. Pořád viděl blikající planetu a každý výbuch ulomil část lidské historie. Jednou se navždy zapomene na planetu, která nedokázala vzdorovat lidskému nátlaku a přestala být schopná nést život, kvůli samotné hlouposti svých vlastních dětí.
Na Freda teď čekal Mars. Doufal, že se poučí z chyb. Začnou novou historii a co je hlavní, přežijí!