Zelené stíny

V ranní mlze bylo slyšet pouze vrzání kůže, občas zlověstně cinknul kov o kov, praskla větévka a ozvalo se tiché zaklení. Pochodový útvar trpaslíků se pohyboval lesem poměrně tiše, přihlédneme-li k tomu, že jejich domovinou byly drsné hory a podzemní města, vybudovaná generacemi jim podobných. Vlekoucí se válka a dlouhodobý pobyt mimo přirozené prostředí je však naučil, jak se pohybovat po nepřátelském území. Ti kdož nepochopili, složili své kosti již kdesi v pouštích Nekromantu, či hlubokých lesích obývaných Elfi a jinými bytostmi, které byli v Zelených stínech doma. Velitel trpaslíků se zježenými ryšavými vousy dal zvednutím válečné sekery povel k zastavení. Pochodová bojová formace strnula v nehybnosti a kosmatí trpaslíci se v tu chvíli podobali spíše mechem porostlým pařezům, než slavným válečníkům, pokrytým leskem bitev a krví nepřátel. Důvod k zastavení byl prostý, jedno z čidel zmizelo. Vznik čidel byl vynucen okolnostmi. Ač byli trpaslíci jakkoliv dobří válečníci, les byl přeci jenom prostředím příliš vzdáleným jejich myslím a způsobům boje. Pouze výjimečně se mohli s nepřítelem střetnout tváří v tvář, jak se na pořádné vojáky sluší a patří. Byli přepadávání ze záloh, a často umírali v důmyslně nastražených pastích. Proto vznikla čidla. Čidla se rekrutovala z různých ras a čidlem se povětšinou stával jedinec, který měl tu smůlu, že při bojovém střetu s trpaslíky dostatečně rychle neutekl či nezahynul. Takovému nešťastníkovi byla sekerou uťata pravá paže u ramene, levá v zápěstí. Uřezání uší nebylo až tak nutné, ale výrobce čidel to vyloženě bavilo. Nejdůležitější úpravou bylo ovšem vydloubnutí jednoho oka. Druhé bylo dýkou poškozeno natolik, že takovýto jedinec rozeznával pouze matně své okolí. Tito jedinci pak byli vybranými trpaslíky vedeni na tenkých provázcích před a po stranách pochodového útvaru. Ztráty trpaslíků při přesunech se velmi zredukovali, ztráty čidel se nepočítali, ostatně každá vesnice byla náhradních čidel vždy plná. Název vznikl velmi prostě, neboť velitel trpaslíků vždy říkal, že ač sami oči nemají, jsou vlastně předsunutými trpasličími očima. Začalo se jim teda říkat očidla, zkráceně čidla. Velitel dal pokývnutím hlavy povel dvěma trpaslíkům s čidli, kteří vyrazili opatrně vpřed. Tlumený výkřik a škubnutí jednoho z provázků přesně určilo, v kterém místě padlo čidlo do léčky. Trpaslíci tiše utvořili okolo místa léčky kruh a pak naráz vyrazili na paseku se zuřivým řevem. Na pasece byli dva vlkodlaci a právě hodovali nad tělem jednoho z čidel. Trpaslíci na ně zaútočili v přesně secvičené formaci. Velitel sledoval jak se kruh okolo obou vlkodlaků postupně uzavírá. Škoda dvou čidel, pomyslel si. Již dlouho jsme nenarazili na žádnou vesnici a čidla v tomto zatraceném lese pomalu, ale jistě docházejí. A vlkodlak se jako čidlo nehodí. Dá strašnou práci ho naučit chodit na vodítku a i oslepený vlkodlak s vymlácenými zuby příšerně kouše. Velitele vytrhlo ze zamyšlení povědomé zasvištění. Až teprve teď si všiml, že oba vlkodlaci jsou na pasece připoutaní za nohu ke kolíkům v zemi. Léčka ! Ale již bylo pozdě. Z okolních korun stromů se na trpaslíky snesla záplava šípů a během několika minut bylo po všem. Velitel ležel na zemi, za ruce připíchnutý šípy k mechové pasece. Ještě že se v minulých letech ztratil česko-trpasličí slovník, opravdu nerad bych to, co se v tuto chvíli linulo trpaslíkovi z úst, překládal. Ze stromů obklopujících paseku se na zem spustilo několik desítek vysokých postav v maskovacích pláštích s dlouhými luky. Elfové ! Jeden z nich se sklonil nad připíchnutým trpaslíkem. Velitel koukal do ledově modrých a ledově chladných očí. Elf promluvil. „Ejakome loti dorasu verameru ! Deoratiu musotai vare moiu.“ Trpaslík zalovil ve své paměti a znalostech elfštiny. To co si v duchu přeložil, se mu vůbec nelíbilo. „Tento žije, chystáme výpad do trpasličích hor ! Je to neznámé prostředí, budeme potřebovat čidla.“ Poslední co velitel viděl byl ostrý hrot elfího šípu blížící se k jeho oku. Zároveň ho ostrá bolest v levé paži poslala do Morfeovi náruče. Prozatím....