Carrvador, země prokletí

Krátká předmluva
Stmívalo se. Pod oblaky temného a pochmurného nebe se rozprostírala pláň; pláň ještě pochmurnější než samotná klenba nad ní. A přímo na této pláni, nesoucí jméno Carrvador, stálo rozlehlé sídlo ke schůzkám Norwerdů, neboli třinácti nejvyšších zastupitelů zemí, které Carrvador pohlcoval.

Samotná země, na které toto magické místo stálo, byla obyčejná. Avšak, kdokoliv, kdo měl tu čest se sem dostat; jen nahlédnout; poznal, že tato půda v sobě skrývá obrovská tajemství.

Historie této země byla mnohem víc chladná a krutější než by si kterýkoliv člověk dokázal pomyslet. Války střídali nemoci, nemoci hlad a po hladu přišla na dlouhou dobu nicota. Nikdo o zemi nevěděl, lidé si ve své dimenze žili bez světa pohádek, historie a fantasie. Až jednou…


„Ať předstoupí nejvyšší Nirfeuny!“
Tmavovláska s plnými rty a špičatýma ušima zaťala ruce v pěst. Podívala se letmo na svou přítelkyni stojící od ní několik metrů na druhé straně kolosální místnosti.
I ta, dlouhovlasá blondýnka s velkýma blankytnýma očima, se na ni významně podívala.
Poté se obě začali přibližovat doprostřed kruhového sálu. Šli pomalu, lehkým střídmým krokem s ladností. Nebyly jim příjemné pohledy třinácti přísně dívajících se mužů v kápích, nicméně, za prohřešek museli dostat potrestání.
Zastavili u malého kruhového stolku u kterého stál malý človíček. Velikostí připomínal osmileté dítě, avšak pod kápí se skrýval sto-osmapadesátiletý kouzelník se znalostmi na nejvyšším stupni. Algarod Buchniv pocházel z Ukrajiny, do této země se dostal už jako malý chlapec, když mu zemřela celá rodina na následky nemoci, o které nerad mluví.
Naklonil hlavu tak, aby na obě dvě viděl.
„Jste si vědomi toho, že jste zhřešili na základě Carrvadorské listiny, odlitku třetím, sloupce patnáctého a třetího řádku, kde se říká, že žádná Nirfeuna nemá právo zabít jakéhokoliv tvora, pokud jí to před misí nebude dovoleno?“
Obě kývli.
„Takže přiznáváte plnou vinu?“
Proběhla opět výměna významných pohledů. Po ní nastalo na dlouhou dobu ticho. Norwerdi pokukovali okolo sebe na provinilé.
A provinilé se dívali do země. Tak rády by se k muži přiblížili a zatloukli ho pěstí ještě více do země, ale nemohli, bohužel.
„Opakuji, přiznáváte svou vinu?“
„Ne!“ řekla nakonec blondýna. Všichni přítomní oněměli, sálem proběhlo neskutečné napětí.
Algarod se Anique díval rázně do očí. Bylo to jako bitva, kdo první uhne, prohraje.
Anique cítila, jak se snaží jeho oči ani necukat. Soustředil se jen a jen na jednu věc.
„Chtěla říct, že nemůžeme přiznat vinu!“ Vstoupila do boje Quierra, druhá nejvyšší Nirfeuna.
Teď na sebe strhla pozornost, dokonce i soudce a své pomocnice.
„Pochopte, že jsme to udělali v zájmu obrany města!“
„To je lež!“ zakřičel brunátný muž s purpurovým hábitem přímo za ní.
Quierra ho poznávala moc dobře. Ulrich derGernseinn byl urostlý postarší muž. Stejně jako Algarod pocházel k prvotině obyvatel v této zemi po Prázdné době, jak zde období nicoty nazývali. Ovšem ve všem se s ním neshodoval. Zatímco Algarod, sic též brunátný a přísný muž, se snažil konat dobro, Ulrich patřil k černokněžcům a zaklínačům. Jeho minulost byla tak tmavá až z toho duše chřadla pouze při pomyšlení. Nicméně, v dnešní době o sobě Ulrich tvrdí, že toto období již přešel a přidal se k Norwerdům. Quierra měla za úkol ho kdysi sledovat, byla jako jeho štěnice. Věděla, kdy chodí spát, kdy jí, co pije, jaké vaří lektvary. Mohla ho kdysi usvědčit, dodnes litovala toho, že neřekla co viděla, dnes už by jí to nikdo nevěřil.
„Co je lež?“ oponovala mu strmě.
„Moji otroci tvrdili, že jste do města přijeli už ozbrojené a začali jste pobíjet polovinu skřetů, i když jste k tomu neměli žádný důvod!“
„Důvod?! Vy chcete důvod?! Dobrá tedy… Snad by stačilo zmínit, že za pouhý tento rok nám bylo nahlášeno přes sto-padesát úmrtí, které způsobili právě skřeti!“
„Ale jak jste mohli vědět, že právě tito skřeti budou stejně krutí jako ti ostatní? Mohli jste se nejprve ujistit. Získat nějaké informace…“
„Co to tu melete?“ překřikla ho Anique. „Informace? Když jsme do města přijeli, čtvrtina příbytků byla v plamenech, malé děti pobíhali po cestách bez matek a otců! Všude byl zmatek. To si opravdu myslíte, že byl čas někoho se ptát na to, zda to udělali skřeti? U Merlina! Už se probuďte! To je přece jasné. Kdo jiný by to udělal. Vy jste tam nebyl. Neviděl jste jejich zlověstné odporné obličeje dívající se na tu spoušť. Nezbývalo nic jiného než je pobít. Nemohli jsme čekat na váš souhlas!“
„Měli jste vyslat vzdušné poselství!“
„V tom rozruchu nás to nenapadlo. Nemůžete nás soudit za to, že jsme pobili vrahy a zachránili naší populaci! To prostě nemůžete!“
„Ne, to ne. Ale můžeme vás soudit za neuposlechnutí listiny, ve které se mluví o jednom tvoru. A vy jste jich zabili několik stovek!“
„A? Budou někomu skřeti scházet? Zvedněte laskavě ruku ten, kdo může s přesvědčením v tomto sále tvrdit, že mu bude alespoň jeden jediný skřet scházet! A uvědomte si, že oni jsou jen tvorové. Nejsou to bytosti. Neumějí pořádně komunikovat a znají jen zabíjení ku vlastnímu užitku, a to k potravě a… k zábavě. Tak? Je tu někdo takový?“
Všichni se rozhlíželi kolem sebe, snad jestli někdo potopí řeč této mladé cílevědomé dívky. Ale nikdo to neudělal, všichni věděli, že má vskutku pravdu. Dokonce i Ulrich si byl jist, že tento boj prohraje. Ale nehodlal se jen tak vzdát.
„No tak? Ani vy pane vševědoucí? Co že nevidím vaši tlapu zvedat se vzhůru?“
„Tato přílišná drzost, myslím, není právě na místě!“ podotkl Algarod.
„Oh, jistě, omlouvám se.“
„Vím, že máte v něčem pravdu. Ale to na věci nic nemění,“ tvrdý tón hlasu vymizel, vystřídal ho klidný ležérní styl, Ulrich věděl co a jak má dělat, „překročili jste naše zákony a to se neomlouvá ani u skřetů, kteří nemají rozum, jak jste teď tvrdila. Chcete-li tedy srovnávat kvality vaše s jejich, je nutno říci, že oni opravdu nemají inteligenci na úrovni jako vy. Pak se tedy divím, mohli jste udělat takových jiných věcí. Uvalit na ně kouzlo strnutí, zastavit čas, ale ne. Namísto toho jste udělali to, co by udělali i oni. Zachovali jste se jako divá zvěř a krvelačně jste začali máchat zbraněmi. To nechápu…“
Anigue i Qiuerra se na něj vzpřímené dívali, pozorovali tu zášť v jeho očích. Chtěl pomstu, chtěl se jich zbavit, aby měl volnou cestu, ale to mu nemohli dovolit!
„Vy tedy chcete říct, že jsme je povraždili z nudy?“ optala se též klidně ale rázně s vypětím Quierra.
„Pokud to tak nazýváte…“ odbil ji Ulrich.
Quierra k němu rychlým krokem došla a zastavila svá ústa u jeho. Její oči byly tak blízko těch jeho, že se až bála, že se nakazí jeho temnotou.
„Povím vám tedy něco. Mým posláním není zabíjet. Mým posláním je chránit nevinné od bytostí jako jste vy. Od tvorů tak primitivních, že jediným jeho cílem je zůstat naživu a pokud možno s dobrým postavením. Chcete moc, ale nemůžete ji mít, ačkoliv cítíte, že je nadosah, že? Moc dobře cítím vaše vypětí. Čekáte až nastane správná chvíle a vy se nás budete moc zbavit nadobro, abyste mohl zasednout dnes již prázdný post, ale něco vám povím Ulrichu, to se nikdy nestane. Protože já tu budu pořád, neustále, abych vás zastavila.“ Odstoupila kousek stranou. „Krom toho, vaši skřeti už mi přijdou směšní, neumí ani pořádně máchnout klackem!“
Sálem se ozval údiv.
„Co jste to řekla?“ Osopil se na ni s tvrdou tváří.
„Slyšel jste dobře, a nedělejte, že nevíte. Kdysi jste obchodoval se skřety, není to tak? Možná že s nimi obchodujete ještě dnes, možná že jim každý den nakazujete zabíjet a ničit, abychom se za nimi hnali a vy jste měl volnou cestu ke věži. Vždyť vy jste dělal i horší věci ještě nedávno. O tom se ale v zájmu všech všudypřítomných Norwedů nebudeme bavit. Pokud budete chtít, řeknete jim to sám.“
Ulrichovi cukal koutek, obočí se mu zkroutilo směrem nahoru, nejspíše vztekem.
„Ulrichu, nechcete se k tomu náhodou vyjádřit?!“ Promluvil k němu Algarod.
„Ne!“
A pak už jen uviděli otočení pláště a dunivé kroky táhnoucí se k východu.
Nikdo se neodvážil v tento moment cokoliv říct.


Plamen ohně se rozléhal vysoko k nebi, jako by mu chtěl něco důležitého sdělit.
Možná tomu tak bylo. Za poslední dobu se stávalo takových podivných věcí, tolik násilí a zármutku. Proč to tak všechno bylo? Na to zatím nikdo neznal odpověď, dokonce ani ti nejvyšší mágové.
Jediné, čemu mohli věřit byla budoucnost války. Krveprolití už bylo dost, ale v morku kostí cítili, že tím to nekončí. Časy budou ještě horší a krutější než doposud byli. A že to byli opravdu hrozné časy, jaké by snad nikomu nepřál ani sok k prožití.
Quierra se prudce ohlédla. Šum v lese ji nedělal problémy, ale v tuto dobu musela být mnohem více opatrná. Nebezpečí číhalo všude, dokonce i tady, kde se údajně narodila.
V ruce měla připraven luk s několika jedem napuštěnými šípy. Její špičaté uši zaslechly kroky na metry daleko, avšak dnes byla jako omámená. Necítila nic, dokonce ani třetí oko jí nevydávalo žádné vibrace do čela, což každý jiný den činilo.
„Anique?“ zavolala šeptem.
„Ano?“ ozvalo se o pár stop dále za stromem. I druhá Nirfeuna byla připravena k boji. V ladné pianistické ruce třímala dlouhou javorovou hůl s ostrými bodláky okolo a hrotem na vrchu, který se nádherně ale zároveň nebezpečně třpytil.
„Nemáš nějaké tušení?“
„Na tušení jsi tu přece ty. Zatím však necítím žádné zlo okolo sebe. Ale musím se ti s něčím svěřit,“ přispěchala k bojovnici, „já totiž, myslím, že ztrácím své schopnosti.“
Quierra jí jen mlčky hleděla do očí. Něco bylo velice zvláštní. Něco bylo špatně. Proč necítla vibrace? A proč Anique též necítila své schopnosti?
„Dokážeš ještě levitovat?“
„Zkoušela jsem to, ale udržela jsem se jen kousek nad zemí a to na pár vteřin.“
„Pak tím musíme obeznámit Norwerdy.“
„Děláš si srandu? Nemůžeme to říct! Kdyby se to dozvěděl Ulrich, věděl by, že si může nasadit prsten a všechno by bylo ztraceno!“
Quierra si povzdechla. „Já vím lásko, vím to moc dobře, ale nedokážeme s tím nic jiného dělat. Nikdo jiný nám nepomůže, nikdo nemá větší moc než členové kruhového sálu.“
Anique se zahleděla do Quierřiných očí. Byly tak hluboké a mocné. Když se na ni takto dívala, věděla, že jejímu kouzlu nemůže podlehnout. Chtěla s ní být někde o samotě, v klidu, kde by ji mohla laskat a topit se v těch očích. Cítit její teplé chvějící se tělo.
Ale nemohla. Teď ne, i to pomyšlení bylo nemístné. Mohlo ji přijít na hodně draho.
„Moment,“ vzpomenula si na něco, „je přece jeden člověk, který o tomto ví mnohem- mnohem více než kterýkoliv Norwerd.“
„Koho myslíš?“
„Neříkej že nevíš.“
„Ne!“ Quierra sebou otřásla. „Za ní nepůjdu, ani kdyby to byla poslední bytost na světě! To raději zemřu.“ Odvrátila se.
„Tohle už nikdy neříkej! Ty nesmíš zemřít!“ Anique přešla zezadu ke Quierře. Chytla ji za rameno a začala ji masírovat. „My nezemřeme, nikdy! Musíme je chránit. Cožpak nevidíš, jak jsou všichni hloupí? Jeden den bez nás a byli by všichni mrtví. Víš stejně dobře jako já, že ona je naše poslední naděje.“
Quierra se zhluboka nadechla. „Ano, vím. Ale… Nemluvila jsem s ní už dlouho. Možná, že ani ona nebude chtít vidět mě. Naše postoje znáš.“
„Znám, ale to se musí změnit! Chápej, její moc je nám právě ku prospěchu. Nemáme času nazbyt, vydáme se za ní hned.“ Anique odvrátila svou andělskou tvář od Quierry.
„Počkej!“ Zachytla ji její druhá polovička za zápěstí. „Bojím se.“
Anique vyvalila oči. „Ty? Tomu nikdy neuvěřím. Nirfeuny se nebojí ničeho, ani situací jako je tato. Pamatuj, že já jsem tu vždycky s tebou, abych tě podržela a ochránila.“
Quierra se k ní přiblížila, naklonila obličej s ostrými rysy a přisála své úzké rudé rty na Aniny. Uchytila ji za pas a přitáhla si ji ještě více k sobě. Sípavě dýchala. Ale teď byla tady. Musela žít pouze přítomností. Teď musela. Jindy by to pro ni byla zkáza.
„Miluju Tě!“ řekla nakonec, když se jejich ústa rozpojila.
„Já tebe taky! Ale teď spěchejme.“
Obě nasedli na koně, naposledy se rozhlédli, zda neuvidí něco stojící za povšimnutí a potom upalovali směrem k polorozpadlé chýši, která stála na pokraji propasti.

Na místo dorazili za zpěvu racků ohlašujících své paní návštěvu. Chýše byla malá, prohnilá a smradlavá. Žádný normální kouzelník by se neodvážil se k ní jen na míli přiblížit. O to víc ne, když stála na místě jako je toto. Propast byla několik kilometrů hluboká, a i kdyby se někdo dokázal kouzlem ochránit od smrtelného pádu. Na dně žila příšera, stvoření toho nejodpornějšího stupně. Perloočka, jak ji kouzelníci nazývali, byla obrovská modrá zářivá nestvůra s bílýma očima, kterýma vám vysávala z těla sílu. A když už vám zbýval v duši jen provázek naděje, bolestivě vám ho vytrhla. Nemělo cenu se bránit, byla mnohem mocnější než jakékoliv kouzlo uvalené proti ní. Perloočka tu byla od prvopočátku. Jako jediná dokázala přejít nicotu v podobě dvou perel v normálním světě a poté se vrátit do svého světa. Nastražili ji tu ti nejstrašnější černokněžníci na svou obranu, kdysi poslouchala jen a jen je, ale po válce byli její pánové zabiti a jí už neměl kdo poroučet, takže čeká každý den na svou potravu. Ať už jen v podobě nějakého nevinného zvířete nebo opilých kouzelníku, malých rozdováděných dětí. Nemá slitování před nikým a před ničím. Jediná věc, která ji dokáže zabít je dýka poskvrněná krví rozdělené ženy. Co je tím míněno nikdo neví, ačkoliv nad tím bádalo už spousty lidí.
Quierra zastavila koně a seskočila. Do ruky už reflexně uchopila zbraň a věnovala Anique pohled. Ta na ni kývla.
Pach, který to tu doprovázelo, byl opravdu nesnesitelný. Pach zaschlé krve, plísně a jedovatých lektvarů.
Autilla, žena, která tu žila už mnoho let, byla považována ještě nedávno za strůjce všech ošklivých věcí, které se tu stávali. Proto jí byl zakázán přístup kamkoliv jinam než okolo propasti. Nezbývalo ji tedy nic jiného, než celé dny připravovat pomstu. Lidem, kteří ji falešně obvinili, a dívce, která ji sem uvěznila. Nechápala, jak jí to mohla udělat. Vždyť Autilla se o ni starala, vychovávala ji. Quierra za to zaplatí! Řekla si jednou a doufala, že jednou dospěje k tomu, že se jí toto přání splní.
„Nemám dobrý pocit.“ Upozornila Quierra.
Procházeli zarostlými alejemi keřů s bodláky, které nebyly vůbec podobné jakémukoliv, které kdy v životě viděli.
„Vzchop se! Musela jsi to udělat. A teď už je pozdě na to odprosit. Život jde dál. Nemá cenu se ohlížet. Pokud se pokusí udělat jeden prudký pohyb, useknu jí obě ruce. Nikdo ti neublíží!“
Aleje šuměli, a keře se jim stavěli stále více a více do cesty. Snad jako by je chtěli zastavit v cestě dál.
Anique otočila postříbřenou sekeru vykládanou jasnými smaragdy a začala s ní máchat kolem. „Mám divný pocit, že tahle cesta vede… Stůj!“ Dlaně proletěly vzduchem a zachytili jednu hubenou ručku, která patřila Anique.
„Ksakru! Věděla jsem, že tu něco takového bude. Vytáhni mě.“ Anique se držela jen tak tak. Nohama se zapírala o kus kamene trčícího z propasti.
„Hned to bude.“ Quierra se do toho opřela plnou silou. Nabrala všechny síly a zaťala zuby. Nemohla ji přece nechat spadnout. Táhla, až už byla Anique nohama skoro na pevné zemi, když…
Keři něco proletělo. Quierra se prudce otočila.
„Co to bylo?“ ozvala se Anique.
„To nevím.“
„Vytáhni mě, dělej!“
Quierra prudce zatáhla.
„Aaaaa!“ Anique udělala vyděšený obličej. Ruka jí sklouzla a ona padala.
„Ne! Anique!“ Qiuerra marně máchala ve tmě rukama. Jediný člověk, pro kterého žila se jí vzdaloval. Padala a padala, jen její vyhasínající oči svítily, a nikdo ji už nedokázal zastavit.
„Anique! Lásko, ne!“ Byla shrbená směrem k obrovské díře a od očí jí kapaly slzy. A ten pocit, jaký u dlouho necítila. Byla to ztráta. Anique byl jediný člověk, který ji miloval, který ji rozuměl. A ona ji zabila. Jak to mohla udělat. Proč ji hned nevytáhla? PROČ?!
Za zády ji prosvištěl opět ten nepříjemný zvuk. Úplně zapomněla na to, že tu není sama.
Možná to byla nějaká divá zvěř, ale pochybovala o tom. Odtud se vzdalovali i hloupí šotci. Ale každopádně teď musela svou přítelkyni pomstít. Měla vztek, a ten ji pulsoval hlavou, celým tělem. A vyvrcholil v rukou. Uchopila sekeru, kterou Anique upustila při pádu.
„Kde jsi? No…? Kde jsi ty hajzle, zabiju tě, chápeš?!“ Pomalu se oddalovala od propasti a funivým dechem se koncentrovala, aby byla schopná k boji.
„KDE JSI?“
Křoví zašustilo. Quierra čekala na odezvu, a pak vyšel z šedivé zeleně malý chlapec.
Nechápala.
Nedokázala pochopit, to kvůli tomuhle chlapci nechala zbrklostí zemřít Anique.
To kvůli němu? Nemohla ho přece zabít.
Chtěla, tak moc chtěla. Ale musela se sebou bojovat.
Už takhle byla považovaná za zrůdu bez srdce, ale tohle by neudělala. Nebo ano?
Rozmýšlela se. Má to udělat nebo ne?
Připravila se.
„Ahoj.“ Promluvil chlapec nevinným hláskem.
Quierra ho pozorovala. Nohy jí klesly k zemi, zakryla si obličej dlaněmi.
„Promiňte, vylekal jsem vás? To jsem nechtěl.“
Quierra se podívala vzhůru, chlapec stál přímo nad ní.
„Nechtěl si?“ vyprskla smíchy. „Heh, on nechtěl. To snad… Chápeš co si způsobil? Kvůli tobě…“
„Co kvůli mně?“
„Ale nic. To je v pořádku.“ Quierra nedokázala uvěřit tomu co se právě stalo. Byla hloupá. Schoulila se do klubíčka a v ruce stále třímala zbraň.
Chlapec k ní přistoupil a pohladil ji po vlasech. Cítila teplo z jeho rukou. Ale v jeho pohlazení nebyl soucit, spíše výsměch. Vycítila to. A pak… jí něco škráblo ostře do temena hlavy. Vzhlédla.
Chlapec se na ni díval, velkýma černýma očima. Delší vlasy se změnili v chuchvalec chlupů. Malý nosík se začal prodlužovat do čenichu.
Zavyl.
Keři prolétlo ještě několik rychlých tvorů.
V tu ránu se k ní přibližovalo několik dosud neochočených mazlíčků. Vlkodlačí hejno. Quierra jen tupě zírala.
Pane bože. Je jich tu snad dvacet, sama na ně nikdy nestačím. Tak, je konec. I můj čas teď přišel. „
Prokletej den!“ zakřičela a prudce vstala připravena padnout v boji. Ale tělo se jí třáslo. Stála tváří v tvář několika čerstvým vlkodlakům, museli nějak utišit hlad a ona byla snadná kořist.
Další z nich zavyl, nejspíše na povel.
Začali svá nestabilní těla přibližovat k tomu jejímu.
„Ne! Nechte mě vy šmejdi! Nedostanete mě, to raději skočím do propasti!“ Udělala pár kroků k ní.
Zdálo se, že toho se zalekli. Nemohli si nechat utéct svoji potravu. Ačkoliv Quierrou by se moc nenajedli podle toho kolik jich tam bylo.
Udělali ještě pár kroků kupředu.
„Slyšíte?! Nechtě mě!“ Zatočila sekerou v ruce až se její čepel výhružně zaleskla.
Vlkodlak, který byl ještě před chvílí malým chlapcem sebou ošil a přistoupil pár kroků před ní. Kdyby po ní teď vyjel, možná, že by se ani propasti nestačila odevzdat a skončila by jako potrava malého dítěte. To by pro ni byla ta největší ostuda.
Ale no tak. Stála si už před horšími zjevy! Povídala si v duchu a přitom se dívala zvířeti do očí, aby rozeznala, kdy chce zaútočit. Ano to stála, ale po boku jedné osoby. Osoby, která…
Na očích nejednoho, ale všech vlkodlaků se objevil ústrach. Za Quierrou stál snad přízrak, nebo co to bylo? Chtěla se otočit, ale nemohla. Bylo by to moc riskantní.
Ani nemusela. Sekeru, kterou držela pevně v rukou nad hlavou, si vzala osoba, které patřila.
„Anique! Ty…“ Quierra zírala. Anique stála jako vždy po jejím boku připravena, neměla na sobě jediný škrábanec.
„Později, teď se pustíme do těch potvor, které mi tě chtěli sníst. Tak teď si, hošánci, pošmáknu já na vás!“ Anique zakřičela a vběhla mezi ně. Nebyli moc velcí, to bylo tím, že byli ještě dětmi, nejspíše se někde zatoulali a velký samec je stačil všechny pokousat. Nebo za tím bylo něco jiného. V tuto dobu nebyl nikdo schopen přesného vysvětlení, a to platilo u čehokoliv.
Ani Quierra nestála už jako přimražená. Vytáhla meč v pochvy a začala dělat to, co jí nikdy nedělalo problém. Pobíjela všechny svoje protivníky.
Měsíc se zakalil dětskou krví.
Anique a Quierra stáli na pláni mezi odřezky dětských těl a v ruce drželi předměty doličné. Bylo jim do breku, vždyť měli srdce. Ale nemohli brečet, nemohli se zachovat jinak. Kdyby je nepobili, žili by v zatracení.
Byla to krutá výpomoc.
A taky pomsta.
Po tomto výstupu dělali jakoby se nic takového nestalo. Jediné co udělali, že vyslali vzdušné poselství s údaji, kde děti leží a odešli. Více udělat nemohli. Ne teď. Ani na to už nemysleli. To byla první věc, kterou se museli naučit k tomuto povolání. Nic si nebrát tolik k srdci. Kdyby se měli zajímat nad všemi nevinnými lidmi, které už padli u jejich kolenou, smutek by je zarmoutil.
„Jak ses dostala nahoru?“ zajímala se Quirra.
„Levitací. Padala jsem dlouho dolů a pak jsem najednou dostala takový záchvat, pamatuješ na začátku, než jsem své schopnosti ovládala jsem dostávala záchvaty. Přesně takový jsem dostala a pak jsem vzlétla nahoru.“
„A viděla jsi ji?“
„Perloočku? Je to zvláštní, ale pochybuju o tom, že tam ještě je. Vždycky nám říkali, že už v polovině cesty dolu uvidíme její modrou záři, ale já nic neviděla. A to jsem cítila už skoro konec cesty.“
„Jsi si jistá?“ Quierra na ni upřeně hleděla.
„Ne, to nejsem. Ale je to víc než pravděpodobné.“
„Tak to je další podivná věc.“
„Přesně. Už se nám to začíná pěkně zauzlovávat.“