Pochod

Kráčím osamocen tmou
s myšlenkou tak příšernou,
co mysl mi drásá,
má chuť mě roztrhnout.

Duše má je rvána,
jak lovec zvěří divou,
když zkušenost ho zradila,
při pochodu přírodou.

Ale já nejsem lovec,
neživím se smrtí,
tak proč zrovna mě,
život bezpravně škrtí.

Asi jenom proto,
že někdo trpět musí,
během vražedného spiknutí
soukolí života.

Proč však jsem to já,
člověk tak bezelstný,
nikomu jsem neublížil,
tak proč mě tak ničíš!

Proč mi nedáš na den štěstí
nebo aspoň hodinu,
kdy byť na tu krátkou chvíli,
v blaženosti spočinu.