Příběh Naděje 05

Po pár krocích se dostali přímo do středu tábora. Uprostřed hořel veliký oheň kolemž něho sedělo asi půl tuctu tiše hovořících osob. Ereth složila Dagelase na zem, chvíli tiše stála vedle mlčícího Kirleda, pak se zhluboka nadechla a pozdravila. Všechny postavy se jako jedno tělo otočily. Při pohledu na vysokou, štíhlou Ereth, zahalenou v ušpiněném plášti, proběhl kruhem šum. Ale to už někteří vstávali, aby se pozdravili se starým přítelem. Najednou bylo všude kolem spoustu hluku. Z různých koutů přicházeli noví a noví hraničáři, aby zjistili příčinu toho zmatku. Mnoho rukou jí tisklo, mnoho lidí ji hlasitě zdravilo a mnoho a jiní stáli opodál bez jediného slova. Ty Ereth neznala a oni neznali ji.
„Rád tě vidím, Elire! Ozval se znenadání jasný hlas, který přehlušil všechny ostatní.
Ve skupince se rozevřela prostorná ulička, kterou procházel vysoký muž. Měl na sobě hnědé, kožené kalhoty, vysoké jezdecké boty z kterých čouhaly jílce dýk, hrubou košili a rezavou kazajku. Na mohutném pásu pobitém lesklými cvočky se houpala otlučená pochva meče a na na zádech nesl luk s toulcem plným šípů. Z celé postavy doslova vyzařovala němá autorita.
Ereth se uklonila.
„Veliteli...“ řekla tiše.
Muž se krátce zasmál. „S tím velitelem to moc nepřeháněj. Za těch deset let, jsem o tobě dost slyšel.“ muž se zarazil. „ Je pravda, že jsi zabil Qegtaka?“ pronesl tajemně, ale s lehkým nádechem ironické provokace.
Ereth se proti své vůli začervenala. Qegtak byl černokněžník, který ovládl skoro všechny východní kolonie. Ona se za ním tenkrát sama vypravila a zvítězila nad ním. Vlastně to bylo docela komické. Využila schopnosti mluvit se zvířaty a jednoduše vzbouřila všechny vosy z okolí. Mág neměl nejmenší šanci ač zkoušel skoro všechno; od Léčení až po vyvolání elementů. Nic mu nepomohlo. Skončil s třemi sty tisíci žihadly v těle a ani protijed, který “měl“ fungovat na vše, mu nepomohl. Ereth tenkrát ani nemusela vytáhnout dýky. Bylo to efektivní a bez velké námahy, prostě pohodička.... Ale z odstupem času jí to připadalo trochu podřadné dobrého hraničáře.
„Ano pane.“ zamumlala nakonec.
„A je pravda. Že jsi ho zabil pomocí...včel?“
„Ne, pane. Byly to vosy.“
Muž se opět zasmál. V zelených očích mu pohrávaly nefalšované jiskřičky veselí a přísná tvář dostala trochu odlehčenější ráz. „Budeš nám muset vyprávět o tvých zážitcích, ale ne teď. Zítra za svítání se vydáváme na cestu do hlavního města.“
„Naše cesty vedou společně, pane. Uvítal bych společnost přátel na své- “
Ereth se zarazila. Kdyby vyšla najevo pravda o její přísaze neznámému ze sna, nedejbože o tom, že je dívka, znamenalo by to definitivní konec její hraničářské kariéry. A to se mohlo stát tak lehce. Mohl by stačit třeba jen menší střet s jakoukoli nepřátelskou skupinou. Ale teď už neměla na vybranou, musela se s nimi vypravit . Už jen ze slušnosti.
„-pouti.“ dokončila potichu.
Velitel si ji s klidem změřil a pokýval hlavou.
„Jistě tě budou zajímat naši nováčci.“
Ereth byla vděčná za to, že změnil téma hovoru.
„Ano pane, jsem na ně velice zvědavý.“
„Tedy pojď k ohni a posuzuj.“
Ereth tiše sledovala dění v táboře po boku svého velitele. Popravdě řečeno, nebyla sto se uvolnit. Pořád si nervózně popotahovala kápi a sledovala pohledy všech kolemjdoucích. Velitel si toho samozřejmě všiml, ale nic neříkal. Nejspíš přisuzoval její chování nervozitě z velkého množství lidí. Není se koneckonců čemu divit, vždyť téměř 10 let strávil její oblíbenec o samotě, že?
Navzdory veškeré nervozitě si nemohla nevšimnout, že její bývalé působiště se hodně změnilo. Chybělo tu tolik tváří! Tolik známých, přátelských tváří, které ji doprovázely v tom nejtěžším období. Ty teď nahradili nováčci, nováčci, jež se s nedůvěrou hleděli na každý kámen a keř, jakoby se tam nutně musel skrývat utajený zvěd. Jakoby se tu museli potulovat další Elirové, s nepotlačitelnou touhou přepadnout je v nestřeženém okamžiku. Ereth to chápala. Nebyla jiná, když přišla. Za každým stínem hledala napřažený meč, za každým zvukem praskot větviček při neopatrném došlápnutí. Těch úplně nových tu bylo opravdu hodně. Koneckonců, bylo jaro, čas tuláků a opuštěných domovů.
Samozřejmě se tu nacházelo i mnoho takových, které sice neznala, ale ke skupině patřili už dlouho, jako třeba Iliqas - pohublý tmavovlasý mladík, se zoufalým výrazem ve tváři. Ten u hraničářů hledal jediné – smrt. Ereth to poznala, když se mu zahleděla do očí. Bylo tam stejné zoufalství, jaké pociťovala i ona, po odchodu z Narwinu. Velitel jí prozradil, že se přidal k hraničářům asi dva měsíce po jejím odchodu.
Věřila, že mu stejně jako jí ostatní pomohou dostat se zpět do světla. Oni byli její rodina a přátelé, jediné, co měla. Škola života. Ano, tak by se to dalo nazvat. Lidé se tu učili znovu žít. Učili se nenávidět smrt, která jim brala blízké, stejně snadno, jako když sedlák kosí trávu. Někomu trval onen pomyslný návrat chvilku, jiný se docela nevzpamatoval nikdy. Bála se, že to je právě Iliqasův případ.
Ani nevěděla proč ji právě on tak zaujal. Možná, že nějaká zatoulaná vzpomínka v ní vzbudila soucit. Něco, na co dávno zapomněla. Měla chuť se otřepat a být zase sama sebou, zase tou tvrdou hraničářkou, která nezná strach, lítost, ani lásku.
Kdovíproč, si najednou vzpomněla na Melara. Bude pěkně naštvaný, pomyslela si. Vstala a ostře zapískala.