|
Jak je ta chvíle bolestná,
jen sýček nocí pohoukává.
Ty nejsi můj – já nejsem tvá,
a nevím ani, která je ta pravá.
Málo tě vídám, milý můj,
svět krásy zavřel s třeskem brány.
Prosím tě, lásko, neodpluj,
chci si nechat své tajné rány.
A za svítání v šerosvit
zamlklých rán jen tiše vzhlédnu.
Nevím, proč právě tvou chci být,
proč myšlenku mám jenom jednu,
na tvoje oči, úsměv tvůj,
který tě zdobí jenom zřídka.
Tak šílenou mě pojmenuj!
Ale tvá řeč není tak břitká.
Řekneš snad, že jsem bláhová,
když dávám srdce zadanému,
a moje duše zachová
navždycky úctu k tvému jménu.
|