Stříbrná cesta pokračování 1.

Dívky nevěděly, jestli mi mají uvěřit, ale naštěstí mi věřily. Chvíli se na sebe dívaly, ale pak mi ukázaly křišťály. Byli tak krásné, udělané do detailu, obroušené. Jako vtip jsem řekla "Ty by se dali za draho prodat!". Ale holky to ode mě pochopily jako strašnou zlomyslnost, okamžitě křišťály schovaly, ale nebyly hloupé. Věděly, že mi mohou důvěřovat. Podívaly se mi obě upřeně do očí. V očích Volhany jsem viděla jásot, chtíč se prosadit, ale také strach z toho co se stane až budou zase v nějaké úplně cizí vesničce. V Amandiných očích jsem viděla strach z Nekonečna a trochu i ze mě,ale i lásku a nekonečné štěstí. Napadlo mě jak se můžou mít tyto dva "pocity" jen jeden člověk? Když má někdo lásku, je většinou s ní nešťastný, a když má štěstí, má štěstí na vše jen ne na lásku. Ale byla jsem ráda, že budu mít takovou společnici. Říkám společnici, protože teď , když budu mít křišťál, budu vědět co si myslí, ale i ona bude vědět co si myslím já. Jsem zvědavá jak mi budou rozumět a jestli budou chápat mé "strategie" anebo jestli budou říkat něco ve stylu: "Zas ty tvoje teorie!" To totiž nesnáším. Někdo mi to řekne, ale já mám v téí věci pravdu, ale on mi prostě nemůže říct :"To je dobré!" . Nebo tak něco. Ale jak se jím dívám do velmi pravdivých očích, zjišťuju, že ony takové nebudou, ale naopak. Budou mě chápat, a moje nápady se jim budou líbit. Mandy na mě upřela oči, jako by mi chtěla něco říct, ale tak aby to nevěděli kromě nás-holek s kříšťálem-nikdo. Ale muselo to být něco opravdu zajímavého, neboť to nedokážu rozpoznat. Začíná mě bolet hlava. Musím přestat se jí dívat do očí, ale už jsem tak blízko......Ne ještě to chvíli vydržím........Tma......Před svýma očima vidím jen tmu......Je mi špatně.......Nikdo mi nemůže pomoct.....Ležím, ale ony nevědí jak pomoci.....Začíná se kolem ně všechno točit.....Jako kdyby jsme cestovaly do Nekonečna! No ano! My jsme v Nekonečnu.....Před sebou vidím Colly.....chce mi pomoci.....Dává ruku nad moje čelo, ale aní jí mi nejde pomoct.....Slyším jak říká: "Nastal okamžik, kdy jí musíme dát křišťál. Pokud ne, asi to už nevydrží....." Dál jsem jí už nerozuměla a vidím tmu......Otevřu oči a nade mnou se houpe křišťál. Začíná se mi dělat lépe! No samozřejmě! Colly měla jako vždy pravdu!