GLADIÁTOR

Agbar se zprudka posadil na svém lůžku z chvojí a tiše naslouchal. Z dáli k němu doléhal lomoz a ryk trumpet královských hončích. Znal ten hluk a dnes velmi dobře věděl co znamená, jdou si pro něj. Pro něj a pro tu hrstku chlapců, kteří ve vesnici ještě zůstali. Začal se tiše, ale rychle oblékat, když tu se poodhrnul cíp jeho stanu a první paprsky vycházejícího slunce ozářily ustaranou tvář jeho věčně smutné matky Oastry. „Agbare, musíš rychle pryč, jdou sem. Ostatní chlapci už uprchli do hor, musíš rychle utéct.„ Její hlas byl velmi tichý, ale také velmi naléhavý, vyzařovala z něj hrůza z okamžiků, které dobře znala a které právě nadcházely. Kolikrát už Agbar takhle utíkal, kolikrát už viděl, jak jeho kamarády odvádějí v poutech pryč, kolikrát viděl vesnice v plamenech a uplakané nešťastné matky. To se hončí krále Yzaka vypravili na lov mladíků, aby doplnili stavy gladiátorů v mýtickém městě Gaspé. Kdysi dávno pár vesnic povstalo proti tyranské vládě dynastie Yzaků, jejich povstání však bylo krutě potlačeno. Tenkrát vzplálo mnoho živých pochodní a větve stromů podél cest praskaly pod tíhou visících těl. Od těch dob jsou tyto vesnice pod hroznou kletbou. Každý druhý rok přijdou královští hončí se svými krvelačnými psy a odvedou všechny chlapce starší dvaceti let, aby se domů již nikdy nevrátili. Oastra ještě ani nedomluvila, když jí Agbar jemně pohladil po tvářích, cítil, jak její rozpraskanou vrásčitou tvář zkrápějí horké krůpěje. „Neboj se matko, schovám se v horách, tam mě nikdy nenajdou, narodil jsem se tu a oni jsou tu cizí. Zvířata hynou pod jejich dotekem a květiny vadnou pod jejich smrdutým dechem! Jednou lid naší země povstane a potom běda ti králi!„ Byl to ohnivý a dlouhý proslov na tak málomluvného mladíka, jakým Agbar byl. Ve svých čtyřiadvaceti letech viděl spoustu věcí, které mu nikdy nedovolily prožít bezstarostné mládí. O ne příliš radostném životě svědčily i četné hluboké jizvy, které prosvítaly na jeho snědé kůži. Agbar naposledy silně stiskl matce ruku a rozloučil se s ní dlouhým pohledem. Potom tiše vyklouzl ze stanu a vydal se úzkou stezkou do hor. Stoupal bujnou vegetací snad půl hodiny, dokud nenašel plošinku, která nebyla pohlcená pralesem a odkud byl pohodlný výhled na vesnici u úpatí hory. Zvuk honebních trumpet zazníval až sem. Agbar mohl pohodlně shlédnout rojnici psovodů v nenápadných zelených uniformách, mezi kterými pobíhalo pár skřetů. Ti pomáhali hledat stopy prchajících chlapců. Kde ztratí stopu pes, skřet jí pohodlně najde. Za psovody postupoval jízdní oddíl honců. Ti byli oblečeni v pestrých červených uniformách a každý z nich seděl na jezdeckém čtyřnohém drakovi – krusanovi. Krusani se do bujného porostu hodí daleko více než koně, jsou nižší, delší a mrštnější. V případě nutnosti mohou útočníka nebo lovenou zvěř chytit do tlamy plné ostrých zubů, způsobit jí vážné poranění svými drápy nebo jí srazit k zemi ranou svého mohutného dlouhého ocasu. Každý honec řídí svého draka pouze pomocí krátkého bodla. Jediný způsob, jak uniknout útočícímu krusanovi, je využít jeho poměrné krátkozrakosti. Nakonec tu ještě byli trubači. Rázovali si to seřazení ve vzorném půlkruhu, s pestrými péřovými chocholy na bílých přilbicích. Královský hon se vší parádou. Agbar zhlížel na celé to divadlo jako očarovaný. Probral se teprve, když se nedaleko něho pohnulo několik křovisek. Přikrčil se právě včas, aby ještě stihl zahlédnout prvního krusana, který se, podrážděně frkajíc, vynořil z porostu asi dvě stě metrů před Agbarem. Jezdec svého draka na okraji plošinky zarazil, postavil se v sedle, rozhlédl se a kývnutím ruky k sobě přivolal psovoda. Agbar na víc nečekal, velmi pomalu se otočil a začal se kradmými pohyby plížit pryč od svých pronásledovatelů. Brzy narazil na zvířecí stezku a vydal se po ní. Pěšinka stoupala prudce vzhůru a byla velmi nepohodlná, ale zároveň tak úzká a nízká, že i nejlepší jezdec na nejlepším krusanovi by na ní měl velké problémy. Asi po dvaceti minutách se zastavil, aby si odpočinul. Chvíli tiše naslouchal, ale bylo úplné ticho, ani ptáček se neozval. Agbar stál na malé mýtince a pozorně se kolem sebe rozhlížel, to ticho nevěstilo nic dobrého. Z ničehož nic se z nízkého houští přímo před ním jako blesk vynořil skřet. V ruce držel dlouhý honácký bič a jeho tlama se křivila v úděsném šklebu. Agbar popadl klacek, který mu ležel u nohou a mrštil jím po skřetovi. Ten se zasyčením uskočil stranou a roztočil nad hlavou svůj dlouhý bič. V tiché krajině se rozlehlo hlasité prásknutí, to se tenká kůže obtočila kolem Agbarových kotníků. Než se zmohl k nějaké sebeobraně, skřet mu prudkým trhnutím biče podrazil nohy. Ale to už na mýtinku vcválal jeden z honců na zchváceném krusanovi. Když ho Agbar zahlédl, trhnutím se zbavil svých pout, vyskočil na nohy a snažil se doběhnout k úzké pěšince vedoucí pryč z mýtinky. Jenže lovec nebyl žádný prosťáček, tryskem Agbara předjel a zatarasil mu únikovou cestu. Ani drak nebyl žádný nováček, pokaždé, když ho chtěl Agbar obejít, jako zkušený honácký kůň se mu vždy bokem postavil do cesty a s tělem prohnutým do luku ho drobnými krůčky zatlačil zpět. Agbar si ani nepovšiml, že krusan při tomto podivuhodném tanci neustále zkracoval vzdálenost mezi ním a honcem. Byl tak zaujatý drakem, že si ani nevšiml, kdy se vlastně honec rozmáchl aby ho tupým úderem do hlavy poslal k zemi. Agbar byl lapen……… Tupá příšerná bolest mu vystřelovala po páteři od hlavy až do nohou. Zprvu si ani nebyl schopen uvědomit, jestli má vůbec otevřené oči. Usilovně mrkal, ale trvalo hodnou chvilku, než jeho oči začali rozeznávat světlo od tmy. Napůl seděl a napůl ležel v nevelké kymácející se proutěné kleci na kolech. Spolu s ním sdíleli toto pojízdné vězení ještě tři chlapci. Agbar si nevzpomínal, že by je kdy viděl. Do káry byli zapřaženi dva koníci, na kterých se začínaly projevovat příznaky vysokého stáří. Šli jen co noha nohu mine, ale i přes to se kára kymácela tak mohutně, že se Agbar několikrát citelně uhodil do hlavy. Pořád ještě cítil ostrou bolest za krkem, v místě, kde ho honec uhodil. Rozhlédl se po svých spolucestujících. Byli to chlapci sotva dvacetiletí a zírali na něj vyděšenýma očima. Agbar se na ně povzbudivě usmál a zadíval se do kraje, chlapci nevypadali, že by měli náladu na konverzaci a tak se o ni ani nepokoušel. Místo toho začal usilovně rozebírat svou situaci. Rozhodně nebyla růžová. Podle slunce, které pomalu zapadalo, to vypadalo, že se v té kleci už natřásá celý den. Jejich klec nebyla jediná, byla jich tu celá karavana, kterou na začátku vedli honci jedoucí na svých krusanech, po stranách ji hlídali psovodi s krvelačnými psy a konec celého průvodu uzavírali trubači. Skřety nebylo nikde vidět, udělali svou špinavou práci a prostě zmizeli. Karavana směřovala přímo na jih, směrem, kde leží bájné město Gaspé – město gladiátorů. Úmorná cesta v natřásajícím se koši trvala dva dlouhé a horké dny. Zajatci za tu dobu nedostali ani napít, ani najíst, traduje se, že se tak stanou povolnějšími. Mohli se napít, jen když se karavana brodila přes některou řeku a voda v ní dosahovala až ke dnu proutěných klecí, ale i tady museli dávat pozor na psy, kteří jim okamžitě začali chňapat po rukou. Ke konci druhého dne se tvář krajiny začala pozvolna měnit. Lesy začaly řídnout a přibylo více prašných cest, které se stále častěji zbíhaly v obrovská rozcestí. Když už konečně padl na krajinu soumrak, trubači uzavírající karavanu spustili jásavou fanfáru, která se nesla daleko do kraje. Ale to už průvod vstupoval obrovskou kamennou bránou do města. Agbar zvedl hlavu právě včas, aby se mu ještě podařilo na vrchním roubení brány přečíst pět písmen – GASPÉ. Za bránou se rozprostíralo malé dlážděné náměstíčko. Tady už v houfech čekali ozbrojení strážní, kteří se hned potom, co na náměstí dorazily i káry se zajatci, vrhali ke spřežením, otvírali dveře pojízdných vězení a dlouhými biči vyháněli ven zubožené zajatce. Agbar se po dlouhé cestě, kdy byl nucen sedět celé dny jako skrčenec, sotva udržel na nohou. Byl za to odměněn několika řádnými šlehanci přes záda. Strážní nahnali všechny zajatce do dřevěné ohrady, která stála hned za městskou branou. Každý z nich si musel svléct šaty a podrobit se jakési zběžné lékařské prohlídce. Když malý, vyhublý človíček došel až před Agbara, věnoval mu jen zběžný pohled, ale pečlivě mu prohmatal svaly na rukou, vyšetřil nohy a nakonec mu velmi důkladně prohlédl zuby. S výsledkem prohlídky byl zřejmě spokojen, protože ho zlehka poplácal po tváři a cosi si pro sebe spokojeně broukal. Agbara pak, společně ještě s asi 50 dalšími chlapci, odvedli úzkými a klikatými uličkami dále do nitra města. Agbarovi oči už dobře přivykly tmě a tak si stihl povšimnout obrovské kamenné stavby, před kterou se průvod zajatců zastavil. Tahle stavba mu připomínala chýše, které občas vídával v pralese. Až na to, že tahle byla celá kamenná, neuvěřitelně veliká a naprosto jí scházel i jen sebemenší náznak nějaké střechy. Z rozjímání Agbara vytrhlo hlasité pokřikování strážných. Ti právě začali třídit zajatce do menších skupin, které pak odváděli do nízkých kobek přilepených k jedné straně té vysoké stavby. Agbar a ještě tři další chlapci se ocitli v celkem prostorné kobce, která byla na zemi vystlána slámou. V místnosti byla tma a z jejích zdí stoupala vlhkost, byla tu cítit plíseň. Agbarovi to tu ale po dvoudenním cestování v malé kleci připadalo jako v ráji. Našel si zapadlé místo v rohu, stočil se do klubíčka a téměř okamžitě usnul. Probudilo ho teplé šimrání slunečních paprsků, večer si lehl přímo naproti malému zamřížovanému okénku a tím teď do jeho cely nakukovalo zvědavé sluníčko. Agbar zívl a posadil se na svém provizorním lůžku. Rozhlédl se kolem sebe. Kromě tří chlapců, se kterými sem byl včera zavřen, uviděl na konci místnosti sedět ještě další tři statné muže. Všichni tři seděli kolem velikého plochého kamene, který jim v tomto okamžiku sloužil jako stůl. Každý z nich držel v ruce misku s jakousi kaší a uvážlivě k ní přikusoval krajíc chleba. Agbar se k nim hladově zadíval. Jeden z mužů si toho všiml, vzal do ruky další misku s kusem chleba a zamířil k němu. Agbar se lačně zadíval na jídlo, které mu muž nabízel. Nevypadalo nijak vábně, ale bylo to jídlo, první jídlo po dvou dnech. Když vyškrábal poslední ždibíček kaše ze dna misky, otřel si rukávem ústa a kývnutím muži poděkoval. „Buď vítán, já jsem Apsó, a ty?„ Přivítal Agbara muž silným hlasem. „Agbar, kde to jsem?„ „ Jsi ve městě Gaspé, byl jsi zajat a rozšířil si naše řady, řady gladiátorů velké Arény. Když se budeš jen trochu snažit, brzy dostaneš lepší jídlo. Naše město nepotřebuje slabé gladiátory.„ Ve dveřích kobky zarachotili klíče. Ozbrojený strážný k sobě kývnutím přivolal Agbara a nasadil mu na zápěstí okovy. Vyvedl ho ven z kobky a vedl ho podél zdi té vysoké kamenné stavby. Agbar si správně domyslel, že tohle bude ta velká Aréna, o které mluvil Apsó. Šli pískem sypanou cestičkou, která se vinula mezi jednotlivými kobkami až k obrovským dvoukřídlým dřevěným vratům, které uzavíraly vstup do Arény. Vedle brány byla ještě malá dvířka, kterými strážný provedl Agbara dovnitř. Aréna byla opravdu obrovská. Vnitřní plocha sypaná jemným pískem byla alespoň třikrát větší než políčko, které doma obhospodařovala Agbarova matka. Bojovou žlutou plochu oddělovala mohutná sedmimetrová dřevěná palisáda od tribun, které se zvedali kolem dokola do výšky minimálně patnácti metrů. Celé to na Agbara, který byl zvyklý na malé chýše ve své vesnici, působilo ohromujícím dojmem. Nikdy v životě neviděl nic tak obrovského. Strážný ho dovedl doprostřed žlutého kruhu, sundal mu pouta, podal mu oštěp a než se Agbar rozkoukal, byl pryč. Chvilku se nedělo nic, ale pak se ozval ohromující řev, velká brána se otevřela a do kruhu přivedlo asi deset strážců vzpouzejícího se draka na řetězu. Drak byl mladý, pravděpodobně teprve roček, měřil sotva tři metry a jeho šupinatá kůže měla ještě mléčnou barvu se zelenavým nádechem. Bylo to mládě dvounohého bojového dragóna, kterému ještě na čele neprorazil ostrý roh, jakým se mohou pochlubit dospělí jedinci tohoto druhu. Na nebezpečné tlamě mělo nasazený kožený náhubek a zmítalo se vší silou tak, že deset strážců mělo co dělat aby ho vůbec udrželi. Ti nakonec po krátkém boji uvázali dragóna u stěny vpravo od brány. Tady byla palisáda ukončena jakousi plošinkou, na které stál strážný, jehož úkolem bylo jedním trhnutím za řetěz zbavit draka pout i náhubku. Tak se stalo i tentokrát, volný dragón se na vteřinku udiveně zarazil, ale okamžitě se zase vzpamatoval a vyrazil v šíleném běhu kolem palisád, hledajíc cestu ven. Agbar na něj koukal s rostoucím zděšením, co když se obrátí proti němu? Ze zkušenosti věděl jak velmi jsou dragóni nebezpeční, už jako čerstvě vylíhlá mláďata mohou nepozorného lovce rozsápat na kusy. Mladý dragón se zarazil ve svém šíleném tempu a začal větřit. Jako všichni draci, i dragóni jsou krátkozrací, ale mají výjimečně dobrý čich. Mladý drak se otočil od palisády a s podrážděným frkáním se začal blížit k Agbarovi. Ten se pomalu připravil k boji, svaly na těle mu ztuhly, rukama pevně uchopil oštěp a pozorně sledoval dragónovy pohyby. Od svého otce věděl, že mladí dragóni jsou nejzranitelnější na krku, protože ještě nemají vytvořené kostěné štíty chránící žíly a tepny. Dragó už byl od Agbara vzdálen jen asi dvacet metrů, když vyrazil k útoku. Jeho silné sloupovité nohy rozvířily mrak prachu, jak prudce vyběl. Agbar se přikrčil a počkal na příhodný okamžik, potom uskočil stranou a zároveň udělal výpad oštěpem. Ten se ale pouze svezl po drakově šupinaté kůži na hrudi. Dragón se prudce zarazil a otočil se. Tentokrát se už nerozeběhl bezhlavě jako dřív, ale natáhl krk a s ostrým syčením se pomalu přibližoval k Agbarovi. Ten na víc nečekal a podnikl první výpad, drak zařval a máchl po něm přední tlapou, ostré drápy zasáhly napřažené kopí a rozlomily ho vpůli. Agbar zděšeně uskočil, teď už neměl v ruce vůbec nic, čím by se mohl bránit. V tu chvíli se otevřela brána a do kruhu vjel jeden z honců na čtyřnohém krusanovi. Jezdec točil nad hlavou dvěma tykvemi, které k sobě byly připoutány dlouhým silným provazem. Když se přiblížil na dostatečnou vzdálenost od dragóna, tak se rozpřáhl a mrštil tykvemi po drakovi. Ty se mu s velkou prudkostí omotaly kolem sloupovitých nohou a znemožnili mu tak jakýkoliv pohyb. Bezmocný drak se s hlasitým žuchnutím odporoučel k zemi. V tu chvíli do arény vtrhlo deset honců, kteří předtím draka přivedli, v mžiku ho opět spoutali, nasadili mu náhubek a odvedli ho pryč. K schvácenému Agbarovi přistoupil jiný strážný, nasadil mu okovy na ruce a odvedl ho zpět do jeho cely. Agbar seděl na zemi a prudce oddechoval. „Vždyť to byl jen slabý roček, co budeš dělat, až před tebou bude stát dospělý samec?„ Apsó se na Agbara díval výsměšným pohledem. „Všechno jsem viděl i slyšel, tohle byla jen přijímací zkouška. Jen chtěli vědět, jestli jim bude vůbec stát za to tě krmit. Myslím, že teď začneš dostávat lepší jídlo. Nebylo to totiž tak úplně špatné.„ Apsó spokojeně pokyvoval hlavou. Měl pravdu, Agbar začal dostávat lepší jídlo. Zároveň byl i chtě nechtě zapojen do náročného výcviku nováčků. Každé ráno vstával se sluncem, najedl se a absolvoval cvičení, při kterém si nováčci procvičovali mrštnost v boji. Potom bylo polední jídlo a dvě hodiny pauza. Po pauze začínal jakýsi kurz, při kterém byli nováčkům vštěpovány základy techniky boje s různými zbraněmi a soupeři. Před západem slunce padali do postelí zborcení potem a otupělí únavou. Aby toho Agbar neměl málo, věnoval se mu každou volnou chvilku Apsó a učil ho různé triky nutné k oklamání soupeře, či k lepšímu ovládnutí zbraně. Agbar tak pomalu zapadl do životního rytmu, který vládl ve velké Aréně. Nicméně myšlenky na útěk ho neopouštěly ani na vteřinu. Neustále hledal sebemenší možnost jak ze svého vězení utéct. Myslel si, že by se Apsó mohl nechat zlákat a utéci s ním, ale kdykoliv se o tom před ním zmínil, dostal jen vyhýbavou odpověď. Jednou seděl Agbar na zemi ve své cele a odpočíval po náročném výcviku, když se dveře do kobky otevřely a v nich stanul nevábně vyhlížející stařík. Byl oblečený do jakéhosi špinavého pytle, jeho svraštělá tvář byla pokryta velkými mokvajícími boláky a jeho mléčně bílé vlasy mu splývaly ve špinavých slepencích až po ramena. Jak stařec vešel dovnitř, zavadil ramenem o kamennou stěnu, zapotácel se a upadl. Agbar k němu přiskočil a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. Stařec se na něj zadíval udivenýma očima, ale ruku přijal a pomalu vstal. „Díky chlapče, moc ti děkuji.„ Řekl chraplavým hlasem. „Jak tak koukám, asi jsem si spletl celu. Říkali mi, že tu pro mě mají práci, ale asi to bude ta cela vedle.„ S těmito slovy se stařec otočil a vyšel ven. Mezi dveřmi se ještě jednou otočil a zadíval se hloubavým smutným pohledem Agbarovi do očí. Tomu se sevřelo srdce. Takovým pohledem se na něj dívával jeho otec, ale to už je dávno, tak dávno… „To snad nemyslíš vážně.„ Zasyčel vztekle Agbarovi do ucha Apsó. „Víš kdo to byl? To byl krmič, krmí tu dragóny. A víš čím?„ Agbar překotně zavrtěl hlavou. „ Co myslíš, že se stane s těmi ubožáky, kteří v aréně každý den umírají? Co myslíš, že ten dědek vozí v té své hnusné káře? A proč si myslíš, že dragóni řvou jako pominutí, když ho vidí. A proč se tě asi snaží v Aréně za každou cenu rozpárat?„ Agbar zíral na Apsóa široce rozevřenýma očima. „Protože, když se jim to povede, tak tě večer dostanou k žrádlu.„ V Agbarovi by se krve nedořezal. Malým zamřížovaným okénkem často sledoval líté boje v Aréně a často viděl gladiátory, jak umírají v kalužích krve, ale nikdy příliš nepřemýšlel nad tím, co se s nimi stane potom. „Nabídl jsem ti přátelství.„ Pokračoval Apsó. „Jestli chceš, aby naše přátelství trvalo i nadále tak už se na toho dědka ani nepodíváš, rozumíš?„ „Vždyť je to otrok jako my.„ Pokusil se Agbar oponovat. „Jistě, že je, ale vyber si jestli pro tebe znamená víc přátelství gladiátora nebo špinavého odklízeče mrtvol.„ Apsó si odplivl, otočil se a odešel. Příští den zemřel na následky vážného poranění jeden z chlapců, kteří přišli do Arény společně s Agbarem. Po chodbě zavrzala kola kárky a ve dveřích cely se objevil krmič. Podíval se na Agbara, poznal ho a kývl mu na pozdrav. Agbar sklopil oči do země. „Chlapče, mě se nemusíš bát.„ Řekl stařec tichým hlasem. „Já se nebojím„ Šeptl Agbar. „Já vím, ty se mě štítíš, ale proč? Podal jsi mi přece ruku. Je to proto, protože ti pověděli co tu vlastně dělám?„ Agbar pokrčil rameny. „Já jsem stejný otrok jako vy a nedělám tu práci rád, stejně jako většina z vás. V ničem se od vás neliším, mám jen tu smůlu, že musím dělat to co dělám. Jinak jsem ale stejný člověk jako ty, nemusíš se stydět za to, že semnou mluvíš.„ Agbar dál tiše stál a zíral do země. „Ale já ti rozumím.„ Pokračoval stařec ve svém monologu. „Můj syn je také gladiátorem. Zřekl se mě za to co dělám. Vlastní syn, když ho teď občas potkám, dívá se skrz mě jako skrz vzduch. Ani nevíš, jak jsem ti vděčný, že jsi mi podal ruku. Jsem a do smrti ti zůstanu vděčný, i když toho teď lituješ. Jenže ani přátelství gladiátorů není tak úplně čisté. Zeptej se Apsóa co znamenají ty křížky, které má vytetované na levém předloktí. Zeptej se ho a pak teprve suď druhé.„ S těmito slovy se stařec otočil a vyšel ven z cely, táhnouc za sebou kárku s jejím hrůzným obsahem. Za pár minut se v dáli ozval radostný řev dragónů. Pak nadešel ten den. Den kdy Agbar nastoupil poprvé před nedočkavé davy diváků velké Arény, aby jim předvedl své umění. Stál uprostřed žlutého kruhu a čekal na první výpad svého soupeře. Tím byl dospělý obrovský samec dragóna. Jeho kůže byla již šedavě zelená a čelo mu zdobil mohutný dlouhý roh. Jeho pětimetrové tělo zdobila nejedna zhojená jizva – stopa po úspěšně vybojovaném souboji. Netrpělivě pofrkával a čekal, až mu strážný na plošině jediným trhnutím řetězu uvolní pouta a náhubek. Strážný opravdu trhl za řetěz a volný dragón se vyřítil na Agbara. Davy na tribunách šílely nadšením v očekávání dalšího krvavého divadla. Bylo jim jedno kdo z tohoto zápasu vyjde jako vítěz, jen když uvidí co nejvíc krve. Agbar napnul svaly a připravil se k útoku. Jeho zbraní bylo pro dnešek dlouhé ostré kopí a krátký oboustranný nůž. V duchu si promítl všechno co věděl o dragónech. Tito draci byli stejně jako ostatní krátkozrací, ale zároveň měli velmi dobrý čich. K útoku ponejvíce používali svou nebezpečnou zubatou tlamu a mohutný ocas. Jeho úderem dokázali člověka i zabít. Bojovník si musel dávat pozor i na přední nohy draka. Ty byly sice zakrnělé a většinu času těsně přitištěné k tělu, ale pokud se k nim člověk dostal příliš blízko, mohly se mu stát osudnými, protože byly opatřeny dlouhými ostrými drápy. Od Apsóa Agbar věděl, že dospělý dragó již není zranitelný na krku, protože už má plně vyvinutý kostěný štít, který krk chrání. Dospělý dragón je zranitelný na hlavě, kde nad očima chybí kosti lebky. Nad každým okem má malou prohlubeň, do které když vrazíte nůž, tak projede až do mozku. Další zranitelné místo je asi dva palce za jeho levou lopatkou, tady se ale musíte nožem trefit přesně mezi žebra, abyste zasáhli drakovo srdce. Jinak je drak dokonale obrněný a zásahy kamkoliv jinam pro něj nejsou smrtelné, ale mohou mu způsobit velkou ztrátu krve která ho dostatečně oslabí. Agbarovi tohle všechno prolétlo hlavou během pár vteřin, kdy se k němu dragó řítil obrovskou rychlostí. Když se temně vrčící bestie dostala do dostatečné vzdálenosti, zvedl Agbar kopí, pozorně zamířil a vší silou bodl. Drak zařval a zastavil se. Kopí ho trefilo do hrudníku a z hluboké rány se mu řinula krev. Agbar tak měl čas, aby sám podnikl druhý útok. Zamířil dragónovi na levou zadní nohu, přibližně do míst, kde tušil šlachu. Kopí zasvištělo vzduchem a přesně zasáhlo zvolené místo. Agbar ho z rány vytrhl a uskočil právě včas, aby ho stihl minout mohutný ocas, kterým se po něm dragó ohnal. Drakovi se z rány na noze vyhrnula krev a začal viditelně kulhat. To byl pro Agbara dobrý začátek. Davy na ochozech řvaly nadšením. Dragón jim nevěnoval žádnou pozornost a vrhl se do dalšího útoku. Agbar počkal, až se k němu drak přiblíží, pak uskočil a zároveň vytasil nůž. Chtěl se pokusit zasáhnout dragóna do hlavy, jenže mu podklouzla noha a ztratil rovnováhu. Drak toho využil a zabořil mu čelisti do levého ramene. Agbar sykl bolestí, rozehnal se pravou rukou a bodl draka nožem do krku. Ten se jen svezl po kostěném štítě, ale dragó přesto uvolnil své sevření. Agbar toho využil a uskočil stranou. Levé rameno ho nesnesitelně bolelo a odmítalo poslušnost. Davy na ochozech se daly do nadšeného řevu, drakův povedený útok je nadchl. Agbar si hořce uvědomoval, že diváci jsou spíše na straně dragóna. Jakoby tím zjištěním do něj vstoupila nová energie. Chtěl těm barbarům dokázat že není žádný hlupáček, který se nechá v Aréně jen tak rozcupovat pro jejich potěšení. Rozhodl se, že to skoncuje. Využil okamžiku, kdy se drak otáčel k dalšímu útoku a zasadil mu prudkou ránu tentokrát do pravé nohy. Útok byl tak prudký, že se kopí v ráně zlomilo. Drak zafrkal, zastavil se a pokusil se vytáhnout zlomené kopí z rány, což se mu i zdárně povedlo. Jenže tím, jak ho vytahoval, dokončil dílo zkázy. Jeho šlacha byla zřejmě přerušena, protože dragó poklesl v kolenou, udělal pár potácivých kroků a nakonec klesl na bok. Agbar nezaváhal ani vteřinu, přiskočil k jeho odhalenému levému boku a zabodl mu nůž hluboko do těla, přesně dva palce za lopatkou. Dragón sebou cukl a zachroptěl. Pokusil se ještě po Agbarovy ohnat svou zubatou tlamou, ale síly ho rychle opouštěly. Dostavila se smrtelná křeč, dragó se prudce vzepjal a pak padl na zem. Byl mrtvý ještě dřív, než se jeho tělo znovu dotklo žlutého písku velké Arény. Agbar nad ním stál, prudce oddechujíc, nohy rozkročené a vychutnával si nadšený ohlas publika. Apsó mu potom v cele ošetřoval hlubokou ránu na levém rameni a zářil při tom pýchou. „To byl krásný souboj, je vidět, že jsi dobrým žákem. Tvé rány byly přesné a oslabující. A ta poslední, ta byla naprosto čistá. Kdybych nevěděl, že to byl tvůj první souboj s drakem, myslel bych si, že od malička neděláš nic jiného.„ Apsó se usmíval a spokojeně pokyvoval hlavou. „Díky Apsó„ Agbar se také pyšně usmíval. „To bude tím, že mám tak dobrého učitele, nikdy bych nezvítězil nebýt tebe. Jsi můj nejlepší přítel. Budu ti do smrti vděčný.„ Agbar chvilku zaváhal, ale nakonec sebral odvahu a zeptal se na to, co ho už delší dobu trápilo. „Apsó, teď když už patřím mezi vás. Řekni, co znamenají ty křížky, které máte vytetované na předloktích?„ Apsó zmlkl a úsměv mu ztuhl na rtech. „Jsi moc zvědavý, koukej raději, aby ses rychle uzdravil a vrátil se zpět do Arény. Tohle se tě netýká, na to máš ještě dost času.„ Víc už s Agbarem toho dne nepromluvil. Agbar se brzy uzdravil a absolvoval ještě mnoho zápasů s dragóny a ze všech vyšel jako vítěz. Bylo nepsaným pravidlem, že souboje musely končit smrtí jednoho ze soupeřů a Agbar byl zkrátka vždy nejlepší. Jednou, bylo to už pozdě večer za ním přišel jeden ze strážců. „Vybojoval jsi již dostatečný počet zápasů s dragóny, takže je nejvyšší čas, abys dostal nového soupeře.„ Řekl mu. „ Připrav se, zítra budeš bojovat s gladiátorem. Jen jeden přežije, snaž se, abys to byl ty.„ Agbar na něj zíral překvapenýma očima. Nevěděl, že gladiátoři bojují mezi sebou. Nikdo mu o tom nikdy neřekl a až teprve teď mu došlo, proč stráže občas zakrývaly mřížovaná okénka, která vedla z cely do Arény. Co dalšího nevěděl bylo to, že specialitou velké Arény bylo, že proti sobě velmi často stanuli nejlepší přátelé. Druhý den stál Agbar ve žlutém kruhu Arény se zvláštními pocity. Ještě nikdy nezabil člověka a ještě nikdy nebyl v takovéto podivné situaci. Musel se rozhodnout. Buď zabije on nebo bude zabit sám. Jeho dnešní zbraní byl krátký těžký meč a síť spletená ze silného provazu. Stál uprostřed kruhu a čekal na soupeře, který se k němu blížil od dřevěných vrat velké Arény. Byl zvědavý na tvář člověka, který je ochoten jej zabít. Jak se jeho soupeř blížil, zmocňoval se ho podivný pocit. Měl dojem, že tu postavu a tvář zná. Bojovník se zastavil deset metrů od něj. Agbara se zmocnila taková závrať, že málem omdlel. Tím druhým gladiátorem byl...Apsó. Agbarovy běželo hlavou tisíc myšlenek, přemýšlel nad tím, jak vycouvat z téhle situace. Nechtěl nikomu ublížit. Tím méně, když to byl Apsó. „Seber se a bojuj.„ Sykl na něj jeho protivník.. Agbar sebou trhl a tasil meč, rozhodl se, že bude bojovat tak, aby nikomu neublížil. Oba dva muži kolem sebe začali pomalými kroky kroužit, dívali se navzájem do očí a čekali na chvilku nepozornosti toho druhého. První výpad udělal Apsó. Jeho zbraní byla široká sekera a provaz, na kterém byla na každém konci přivázána těžká tykev plněná pískem. Apsó napřáhl sekeru a rozeběhl se k Agbarovy. Ten útok odrazil mečem a zároveň se pokusil na Apsóa hodit síť, ale minul. Síť odletěla asi tři metry od Agbara a rozprostřela se na zem. Apsó nad hlavou roztočil tykve a mrštil jimi po svém soupeři. Agbara zasáhla jedna z tykví bolestivě pod koleno a druhá přesně do žaludku. Byl to přesný úder, který ho povalil na záda. Apsó zvedl sekeru nad hlavu a rozeběhl se ke svému ležícímu soupeři. Agbar to ale včas postřehl a tak mohl útočníka rychlým kopnutím do břicha odrazit. Davy na ochozech šílely nadšením, ještě nikdy je toto krvavé divadlo nezklamalo. Vydržely se na souboje dívat každý den a radostným pokřikem vítaly každou kapku krve, která se objevila. Agbar využil chvilky, kdy Apsó upadl na zem po jeho kopu a sebral ze země svou síť. Dal si při tom velký pozor, aby zůstal stát mezi svým soupeřem a jeho tykvemi. Apsó se pomalu zvedal ze země, získával tak čas potřebný k tomu, aby si promyslel svůj další útok. Jenže sotva stál na nohou, zaútočil jako první Agbar. Hodil po něm svou síť a tentokrát mířil přesně. Síť znemožnila Apsóovi jakýkoliv pohyb. Když se pokusil vymanit z jejího sevření, upadl na záda. V ten okamžik už mu na prsou klečel Agbar a mířil mu mečem na hrdlo. Diváci začali v extázi bubnovat do palisád a volat „smrt, smrt, smrt.„ Agbarovi se na čele perlil studený pot, bojoval svůj nejtěžší boj života, bojoval sám se sebou a se svým svědomím. Pravidla byla jasná a nekompromisní – Zabít!!! Ale jeho svědomí se proti tomu bouřilo a bouřilo se celé Agbarovo Já. Vždyť ten, koho měl zabít byl jeho jediný a nejlepší přítel. Apsó nehybně ležel a klidně čekal smrtící ránu. Jenže Agbar váhal, nechtěl to udělat. „Dělej, zabij mě, udělej to, nebuď hloupý.„ Syčel na něj Apsó. „Zabij mě, musíš to udělat, není jiné cesty. Bodni, slyšíš?„ Bylo to poprvé, kdy Agbar neuposlechl svého učitele, sklonil meč a se sklopenou hlavou vstal. Diváci znechuceně hvízdali a pokřikovali na něj plno hrubých nadávek, chtěli vidět krev. Agbar se otočil a pomalu odcházel k východu. Na jeho hlavu dopadaly spousty zkažených vajec a nahnilých rajčat, ale on je nevnímal. Nevnímal své okolí, nevnímal rozzuřené diváky, nevnímal. Bohužel. Apsó sebral meč, který Agbar zahodil, vstal a zamířil za ním. Když už se ho mohl téměř dotknout, meč zvedl a bodnul. Agbar se sesul k zemi. Otočil hlavu a uviděl zlověstný úšklebek na Apsóově tváři. Poslední co kdy v životě uslyšel byla slova: „Jsi hlupák a vždycky jsi jím byl. Velký, velký hlupák.„ Pak už jen vítězoslavný jekot diváků a pak nic, už nic. Jeho mysl obklopila černočerná tma. Ten večer se staly ještě dvě důležité věci. Jednak Apsóovi na předloktí přibyl další vytetovaný křížek, již patnáctý v řadě. A pak také ten večer zůstali bojoví draci v kójích za Arénou hladoví. Řvali hlady celou noc. Ale krmič, ten všemi opovrhovaný stařec, byl neoblomný. Vlastně, ještě jedna důležitá věc se ten večer stala. U vnější stěny velké Arény vyrostl malý pahorek, vypadal jako čerstvý hrob. Jenže Agbar tohle všechno už nemohl vidět a nemohl si z toho vzít žádné ponaučení.