Legendy Yveninu: Poslední úkol 2/2

Ze dveří na čerstvý vzduch Tala vyrazila jako blesk. Ani se nerozmýšlela a zamířila stejně jako odpoledne směrem k paláci. Cítila, že jí tváře a vlastně celé tělo hoří zlobou, a proto začala zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Její obvyklý pečlivě udržovaný klid byl tento den tatam. Nejenže narazila na zdánlivě nepřekonatelnou stavbu paláce, ale ještě navíc následovala slovní roztržka s druhým zabijákem. Pouhá vzpomínka na jeho jméno v ní vyvolávala téměř nezvladatelné přívaly hněvu. V jedné klidnější chvilce mezi bouřemi emocí však připustila, že Dralik neudělal nic až tak špatného.
Vlastně neudělal vůbec nic, jen dělal to, co se od něj očekávalo. Stejně jako já bych měla…
Její hněv byl skutečně namířen proti jejímu i zabijákovu pánu, který nejspíš nařídil, jak má Tala postupovat.
Dralik byl pouze prostředníkem a pochybovala, že by si vymýšlel. Lhát o pánových plánech by si žádný ze zabijáků nedovolil. Jenomže Tala věděla, že na pána plný hněv svalit nemůže – neuposlechne jeho plány a ještě další odpor by s sebou mohl nést velmi nepříjemné následky i přesto, že byla drobná elfka pánovou oblíbenkyní a nejlepší vražedkyní. Proto si našla jiný cíl hněvu, na který mohla soustředit své nenávistné myšlenky. Spolu s hněvem však cítila také něco, s čím neměla – nebo už velmi dávno – zkušenosti. Bylo to zklamání a jakési rozčarování. A opět to bylo kvůli jejímu pánovi. Nikdy si o tomto tajemném muži nedělala iluze. Byl to skvělý mág s bystrou myslí a velkými ambicemi, které však neváhal realizovat jakýmikoliv prostředky. Vůči svým služebníkům byl nevrlý, despotický a Tala vysledovala, že dokáže být chvílemi velmi nevyrovnaný a popudlivý. Přesto jí však služba u něj nevadila. Za prvé si nedokázala představit žádný jiný život a za druhé jí dopřál díky úspěchům téměř cokoliv, i když toho nechtěla zdaleka tolik, co mít mohla. Dával navíc jasně najevo, že Tala je něco víc, než ostatní jeho služebníci a ona se cítila jako šlechtična mezi nevolníky a většina pánových zabijáků to respektovala a byla před ní opatrná. Při této myšlence přeci jen Tala přišla na něco, co jí na Dralikovi vadilo – nebyl před ní dostatečně opatrný.
Snad je to pro to, že dlouho nepobýval s ostatními a odvykl si vnímat mé výsostné postavení. Vzápětí ji však přepadla jiná myšlenka. Nebo k němu pán promlouvá jiným způsobem, když se zmiňoval o mých misích…
Znovu se ve svých myšlenkách přesunula od Dralika k pánovi. Byla v plnění úkolů tak skvělá, protože měla vždycky volnost a prostor pro vlastní řešení. I dříve se jí občas stalo, že její původní plány nevyšly a musela je změnit. Nikdy však nezklamala. A věděla, že i přesto, že nenašla na paláci žádnou chybu, jistě existuje jiné řešení. Takové, jež bude jí vlastní.
A pán mi chce mou volnost vzít a navíc takovým způsobem. Ne, to se nestane!
Nevěděla, jestli nyní nedělá hloupost tím, že jde vstříc takové výzvě – přese všechno neměla zatím jediný vhodný nápad. Byla to pouze ukázka vzdoru. Tala doufala, že ukáže, že vždy dokáže svůj úkol splnit, aniž by jí do toho kdokoliv zasahoval. V té chvíli se cítila naštvaně, lítostně a zároveň bojovně.
Měla chuť dát svým pocitům volný průchod, ale místo toho je v sobě dusila a navenek nasadila opět dokonalou masku bavící se ženy.
Čím déle šla ulicemi osvětlenými lucernami, tím víc se jí dařilo nabývat klidu a vnitřní jistoty. Její myšlenky zvolnily a změnily se. Nakonec hodila veškerou zášť za hlavu a začala se věnovat svému úkolu a jeho splnitelnosti. Chvíli dokonce uvažovala, že by se vrátila a pokračovala až s úplně čistou hlavou a po vlastním delším pátrání a sledování. Téměř okamžitě ten nápad však zavrhla.
Jednou jsem řekla, že svůj úkol splním teď, tak to udělám.
Svého předešlého unáhleného rozhodnutí však litovala. Tiše kráčela směrem k tyčícím se věžím, které neosvětlovaly ani tak lucerny, jako spíš svit měsíce a hvězd. Cestou potkávala skupinky obyvatel jdoucí zcela neskrývaně za zábavou, kteří byli oblečeni takovým pestrým a bohatým způsobem, až jí začínali splývat a připadat všichni stejní. S blížícím se správcovým sídlem však počet setkání slábnul. Ačkoliv přístup k paláci nebyl nijak střežen ani blokován, terkadriští obyvatelé jako by v sobě měli jakousi úctu, která jim bránila přibližovat se k němu v noci a rušit klid vládců.
Nebo v těch místech neshledávají nic poutavého pro jejich noční hýření, pomyslela si Tala, ale neodvažovala se hádat, která z těch dvou verzí je pravdivější. Když se dostala do parku, obklopujícího palác, ještě více zvolnila krok, ale ne příliš, trošku se pletla a opatrně neznatelně si všímala okolí. Díky kouzlu, jež na ni už dávno seslal její pán, dokázala vidět ve tmě stejně dobře jako na světle. Neuniklo jí, že je sledována. Slabý šelest a neznatelný pohyb stačil k tomu, aby to poznala. Nepochybovala o tom, že dotyčný ji sleduje, aby odhadnul možné nebezpečí. Chvíli se ta osoba pohybovala spolu s ní, ale vzhledem k tomu, že šla po hlavní cestě přímo k branám paláce, přestala ji sledovat. Nejspíš ji ten špeh odhadnul přesně na to, na co si nyní hrála – cizinku, kochající se noční procházkou, možná trošku přiopilou. Téměř okamžitě poté spatřila mezi stromy lemující cestu zdi paláce a hlavní vchod. Chvíli se rozmýšlela, jestli nemá nejdříve vyhledat úkryt a sledovat pohyb stráží. Nakonec se rozhodla pro onu spontánnost, kterou se oháněla před Dralikem. Navíc se jí v hlavě začal rodit plán, při kterém žádné skrývání v první fázi nebude vůbec třeba. Ladným ženským krokem se přibližovala ke dvěma mužům hlídajícím vchod, před kterým právě přecházel další pár kroužící po obvodu paláce. Obě dvojice prohodily pár slov a opět se věnovaly své činnosti. Když se Tala dostala dostatečně blízko k strážím a jasně viděla jejich tváře, vykouzlila úsměv. Tentokrát ani nebyl hraný, ale čistě upřímný. Přímo před ní totiž stáli ti samí strážní, kteří ji v poledne pouštěli do města – mladíček a jeho zkušenější uctivý kolega. Nevěděla sice, jaktože jsou nyní zde, ale jejich přítomnost ještě zvyšovala její šance.
Tak, Draliku, možná jsem sama bez větší námahy objevila dostatečně širokou skulinu. Dokonce širší než jsem doufala.
Zatímco kráčela přímo k mužům, měla na mysli jedinou věc a jediný cíl – jakýmkoliv způsobem se dostat mezi zdi paláce, jakékoliv další počínání se mělo odvíjet od toho. Vzhledem k tomu, že neznala ani uspořádání vnitřku stavby ani rozmístění ani umístění pokoje syna správce, přemýšlením nad dalšími kroky se prozatím nezdržovala.
Oba strážní si přicházející postavy všimli už dříve, ale když mířila přímo k nim, zbystřili a napřímili se. Kopí a kuš nyní svírali pevněji. Tala nedokázala s určitostí odhadnout, jestli si ji pamatují, ale podle krátkého pohledu, který si vyměnili, by řekla, že spíše ano. Když se před nimi zastavila, oba si ji ještě jednou pečlivě prohlédli a trošku se uvolnili.
„Co si přejete, slečno?“ zeptal se ten zkušenější s trochou nedůvěry v hlase. Ten tón elfce prozradil mnohé.
Nyní již věděla, že si ji nejspíš pamatuje, alespoň její tvář, ale není si zcela jistý.
Nakonec, byla jsem jen jednou z mnoha, které tento den u brány prohlíželi.
Tala na jeho původní otázku nijak nezareagovala a místo toho řekla: „Krásný večer, pánové, viďte? Nebo už je…noc?“
Muži se po sobě opět podívali, mladíček velmi překvapeně. Jeho spolubojovník si odkašlal: „To jistě je. Můžeme vám nějak pomoct?“
Vražedkyně změnila uvolněný výraz na překvapený a začala si oba vojáky nepokrytě prohlížet. „Vlastně ano, ale…nepotkali jsme se my tři v poledne?“
„Poktali, drahá paní,“ zajíkl se mladíček a zrudnul. „Teda…potkali.“
Druhý muž se jeho přeřeku jen uchechtl a řekl: „Ano, myslím, že ano, nejspíš jsme vás kontrolovali u brány.“
„Pamatuji si na vás,“ usmála se Tala rozjařeně. „Byli jste velmi milí a poradili mi.“ Při těch slovech trošku nejistě zavrávorala a chytla se jednou rukou za hlavu. Mírně se rozkročila, jakoby chtěla udržet rovnováhu a přitom trošku odhalila ze strany nohu. Nasadila bolestný výraz a přivřela oči, ale neuniklo jí, že si mladíček trošku nejistě a zároveň zálibně prohlíží její lýtko.
Druhý muž však byl galantnější a přistoupil k elfce, aby ji případně podepřel. „Není vám dobře, slečno?“
„Nic mi není,“ usmála se nejistě Tala, když se podívala do očí strážného, který byl těsně u ní. Jako obvykle se musela dívat poměrně vysoko. „Jenom bych řekla, že terkadriské víno je silnější než na jaké jsem zvyklá.“
Strážný jí pohled opětoval a vzápětí vybuchnul smíchy. „Nevím sice, z jakého kraje pocházíte, slečno, ale já bych zase řekl, že se tam u vás musí říkat víno vodě.“
Tala s polovážným výrazem ve tváři přikývla. „Asi to tak bude.“ Střelila pohledem po mladíčkovi, jehož oči nyní zkoumaly Talinu hruď.
„Jaktože nyní vy dva hlídáte tady?“ obrátila se s otázkou zpět na zběhlejšího válečníka. „Copak není polední služba u brány dost?“
Strážný se smutně usmál. „Bohužel není. Alespoň v těchto chvílích.“
Na chvíli zmlkl, ale Talin tázavý pohled jej přiměl mluvit dál. „Správce města před časem odjel a vzal s sebou část palácové stráže.“
„To jich vzal tolik, že musíte být všude?“ podivila se naoko elfka.
„Samozřejmě, že je v Terkadrisu mnoho vojáků, ale ne palácových stráží, mezi které my dva také patříme. A nikdo jiný než my nemá povolen přístup do paláce, ani jiní terkadriští vojáci. A bohužel také má palácová stráž za úkol hlídat hlavní bránu do města. Netuším, proč tomu tak je, ale fungovalo to tak vždycky, nejspíš nějaká stará tradice.“
„To je škoda,“ řekla Tala, „jistě byste si zasloužili více volna.“
Chvíli vražedkyně uvažovala, že by se nenápadně pokusila zjistit něco o vnitřku paláce, ale byla si jistá, že tito muži budou při jakémkoliv náznaku vyzvídání obezřetní.
Strážný se zazubil: „Jistě, to bychom si samozřejmě přáli. Alespoň budeme za chvíli vystřídáni strážemi ze strážnice uvnitř a další část večera si odsedíme vevnitř.“
Výborně…
Žena přikývla a podívala se z jednoho na druhého: „Doufám, že vás pak někdy budu moci pozvat na pohár dobrého vína, snad mi pak…poradíte s výběrem.“
Pohled nakonec upřela na mladíčka. Ten ztěžka polkl a vysoukal ze sebe: „Jistě, bude nám ctí, paní.“
Jeho kolega přikývl a řekl: „Říkala jste, že vám můžeme nějak pomoct. Tedy? Samozřejmě musíme hlídat bránu, takže…“
„Samozřejmě,“ přerušila jej Tala, „chci se jen na něco zeptat.“ Otočila se a pokračovala: „Popravdě řečeno jsem se ztratila, trošku mě bolí hlava o moc to tu neznám. Ráda bych se co nejrychleji vrátila zpět a odpočinula si.“
„A kam máte namířeno, slečno?“
„Kam myslíte?“
Muž se znovu usmál: „Terkadriský drak?“
Tala pokývla hlavou.
Strážný ukázal směrem, odkud přišla. „To je snadné. Vraťte se cestou, kterou jste sem přišla a poté se snažte jít stále přímo. Jakmile narazíte na hlavní cestu, zahněte doprava. A nebojte se kohokoliv zeptat, Terkadrisané jsou sdílný lid, věřte mi.“
„Věřím,“ odvětila Tala. „A děkuji za radu. Teď už ale musím jít, opět mě začíná bolet hlava. Doufám, že si někdy uděláte čas na to posezení a přípitek, hodlám se tu zdržet déle, tak snad si vás tu někdy najdu a domluvíme se.“
Zkušenější strážný se usmál a odvětil: „Jak už bylo řečeno, bude nám ctí.“
Žena oběma mužům věnovala milý úsměv a řekla: „Pak vám tedy přeji klidný zbytek hlídky.“
…který možná nebude až tak klidný, dodala v duchu a po těch slovech se otočila a zamířila pryč. Věděla však, že její chůze bude mít jen krátkého trvání, neboť přišel čas zrealizovat plán, jak se dostat do paláce. Také ji potěšilo, že v průběhu rozhovoru se ani jednou neotevřelo okýnko v bráně, kde strážili další mužové, kteří měli - dle slov vojáka, se kterým mluvila – zanedlouho vystřídat ty venku.
Přece jen je načasování na mé straně.
Několik kroků od brány paláce se znovu zakymácela, zastavila a dlaně přitiskla na čelo. Čtyři údery srdce tak stála a pak se zhroutila k zemi. Zavřela oči a celé své tělo dokonale uvolnila, aby pád vypadal co nejvěrohodněji. Elfka uslyšela varovný výkřik a ihned poté dopadla na kamennou dlažbu; hlava při tvrdém nárazu zlověstně zaduněla, trošku se odrazila a znovu dopadla. Uši vražedkyně naplnil nepříjemný pískot, který se pomalu přeměňoval v hučení. Ostře vnímala ránu na čele a lepkavou krev, která z ní vytékala. Byla si zcela jistá, že normální ženu by takový pád nejspíš omráčil, snad i škaredě zranil, ale ona díky magicky zvýšené síle a odolnosti vnímala pouze nepříjemnou bolest, kterou se už dávno naučila zcela ignorovat. Plně se soustředila na zvuky kroků, které oznamovaly dva přibíhající se muže. Jeden vedle ní poklekl a přiblížil svou hlavu k její. Ucítila na uchu horký přerývaný dech.
„Ale ne,“ ozval se hlas zkušenějšího strážného. Něčí ruce ji pevně uchopily kolem ramen a převrátily. „Je…je zraněná…na hlavě.“ To zjevně promluvil mladíček.
Muž elfce přitiskl ucho k ústům a nosu, chvíli se nehýbal a poté se oddálil - to všechno Tala tušila z pohybů a zvuků. Nakonec ji něčí ruka popleskala po tvářích.
„Dýchá normálně, snad jí nic vážného není kromě té rány na hlavě.“ Trochu napjatým hlasem dodal: „Že to ale byl škaredý pád, ta holka asi vážně není zvyklá na víno, když se jí z toho tak motá hlava.“
„Co uděláme?“ zeptal se mladíček.
Tala měla chuť zadržet napětím dech, ale nemohla si dovolit se jakkoliv projevit. „Nevím,“ odpověděl druhý muž. „Nevím. Měl by se na ni podívat nějaký felčar.“
„V paláci přece je…“
„Copak jsi zapomněl, že i ten odcestoval se správcem?“
„Ale jiného teď v noci asi neseženeme, nemůžeme opustit hlídku, kdyby to zjistil kapitán…“
„Já vím, hochu.“
„Tak co tedy?“
Nastala chvíle mlčení a vražedkyně věděla, že v dalších okamžicích se rozhodne o úspěchu či neúspěchu jejího spontánního uspěchaného plánu. Doufala v to, že strážní se slitují nad poraněnou a otřesenou křehkou ženou a vezmou ji dovnitř paláce.
Nakonec se znovu ozval zkušenější strážný: „Vezmeme ji dovnitř.“
„Ale to také přece nesmíme.“
„Chceš ji tu nechat ležet venku? Mohli bychom ji položit na lůžko v strážnici. Kapitán si ničeho nevšimne a přece nám to nemůže vyčítat.“ Po chvíli odmlky dodal: „Co by se mohlo zlého stát tím, že vezmeme dovnitř tu půlelfku?“
Tala se v duchu zasmála nad tou ironií, kterou v sobě poslední věta obsahovala.
„Já to tak nemyslel,“ ohradil se mladíček, „Rád bych ji tam vzal, jen že kapitán…“
Od brány se ozvalo zarachocení a odemykání. Elfka si domyslela, že nastal čas střídání stráží, o kterém předtím mluvili.
„Není čas,“ houkl strážný na mladíčka. „Tak co tedy? Vezmeme ji nebo se ti to nelíbí?“
„Vezmeme ji, také to tak chci udělat.“
Ano!
Po těch slovech zvedly silné paže zdánlivě křehké ženské tělo do vzduchu a oba muži se vydali zpět k bráně.
Ozval se Tale neznámý hlas: „Tak vás jdeme vystřídat, pánové, ne že by…Eh, co to nesete?“
„Ale,“ odvětil muž, který Talu nesl. „Zhroutila a poranila se nám tu dost škaredě tahle slečna, vezmeme ji dovnitř.“
„Víš, že byste neměli.“
„Máme ji tu snad nechat?“ obořil se už trošku rozladěně muž na druhého.
„Ne, v pořádku, vemte ji.“
Zatímco byla vražedkyně nesena, přemýšlela na dalšími kroky v plnění úkoly a také si vychutnávala pocit vítězství. Opět dokázala svou roli sehrát tak dokonale, že nikdo neměl nejmenší podezření. A Talin odhad, že strážní nemají úplně neoblomná srdce, také vyšel. Ale nebrala to jako chybu – bráno z lidského pohledu. Ani ona by se na jejich místě nezachovala jinak. Ona však nebyla a nikdy nehodlala být na jejich místě.
Je to slabost, kterou bych si nedovolila, pomyslela si.
Dvojice mužů vešla do paláce a Tala po chvíli uslyšela zavírání se brány.
„Nesu zraněnou holku, na nic se neptejte,“ zavrčel známý strážný.
Ozval se dvojitý smích. „Nesete to ale vzácný náklad. Neboj, slyšeli jsme tě už venku, když sis to vyříkával Driggisem.“
„Dobře, to jsem rád, položím ji na lůžko do strážnice.“ Když to muž říkal, zastavil se.
„Zrovna jsem se chtěl jít vyspat…“ zavtípkoval jeden ze strážných.
„Tak si lehneš na zem, stejně máme hlídat.“
Ta poznámka zjevně přerušila dobrou náladu: „Jo, to jo. Správce se o sebe asi hodně bojí, když s sebou vzal víc než půlku palácových stráží s sebou. Kapitán by nám alespoň mohl trošku slevit, stejně teď nic nehrozí, když je správce pryč.“
„Nestěžuj si,“ ozval se čtvrtý hlas, který Tala ještě neznala, „když ses dostal sem, tak něco musíš vydržet. Nebo se vrať zpátky k normálním městským hlídkám.“
Tala ucítila, že je opět v pohybu, dovolila si nepatrně pootevřít oči. Před ní v dohledu právě nikdo nebyl, tak se dívala dál. Škvírkami mezi víčky zpozorovala, že se právě nachází v poměrně široké chodbě, pravděpodobně těsně za vchodem. Strážný zahnul napravo a poskytl jí tak výhled na dveře, kterými krátce na to prošel. Zcela zjevně se jednalo o onu strážnici. Místnost byla skrovně vybavena právě tak, aby v ní mohli hlídkující muži odpočívat. Tala se domnívala, že se v průběhu noci střídají u brány tři dvojice. Jedna hlídkuje venku přede dveřmi, druhá z jejich vnitřní strany a třetí relaxuje v této místnosti. Opět zavřela oči a přemýšlela.
Takže to jsou čtyři vevnitř, kterých se musím zbavit.
Mužské ruce ji jemně položily na poměrně pohodlné lůžko.
„Myslíš, že se probudí brzy?“ zeptal se mladíček.
„Nevím, jak moc byl pro ni ten dopad tvrdý. Dones mi trošku vody, smyji jí krev z čela.“
Ozvalo se zavření dveří a po chvilce ucítila chladný dotyk namočeného kusu látky.
„Asi budeme muset tuhle slečnu opravdu naučit vybírat dobré víno, co říkáš?“
Ozval se mladíčkův hlas: „Ano, to bychom měli.“
„Griinek říkal, že si chce jít lehnout. Jak jsem se na něj díval, tak to asi myslel vážně. Zavolej ho, ať si jde odpočinout a vem za něj hlídku. Já budu hlídat našeho hosta, pak se vystřídáme, ať se můžeš taky dosyta na tu elfskou tvářičku vynadívat.“
„A-ano, půjdu,“ vyhrkl spěšně druhý muž a odešel. Místo něj po čase do místnosti přišel jiný muž a s děkovným brbláním ulehl na zem. Ačkoliv Tala nic z toho neviděla, věřila svým uším a instinktu. Cítila vedle sebe u nohou, že se kraj postele prohýbá vahou muže.
Jeden u mě, druhý na zemi…
Ještě chvíli počkala, dokud neuslyšela hluboké oddychování spícího muže a v té chvíli se rozhodla jednat. Mírně pootevřela oči, připravena ihned reagovat. Známý válečník seděl bokem k ní a právě otáčel hlavou jejím směrem. Bez váhání se vymrštila do sedu, vzala hlavu překvapeného muže do rukou a nadlidskou silou trhla. Život z jeho očí vyprchal více než rychle. Jediným zvukem, který provázel smrt ochotného strážného, bylo tiché rupnutí, když mu vražedkyně zlámala vaz. Opatrně položila jeho tělo na lůžko a svoji pozornost zaměřila k spícímu strážnému. Z pravé boty vytáhla neslyšně dýku a připlížila se k ležícímu muži, který byl právě převalen na bok. Silou mu zatlačila dlaň na ústa a čepel zabořila do ledvin. I smrt druhého strážného byla pro něj překvapivá a milosrdně rychlá. Přesně jak to měla Tala ráda.
Příliš snadné a rychlé, pomyslela si. Ve chvíli, kdy se dostala do paláce, se jistota navrátila. Se zabíjením neměla problém a nechybovala v něm. Krátce se rozhlédla po místnosti a pohled jí padnul na nenataženou lehkou kuš a krátký meč, které ležely na stolku. Svou dýku očistila o oblečení mrtvého, stiskla ji v zubech a jala se nabíjet kuši. Když byla hotova, vrátila svůj vraždící nástroj do boty a vyzbrojila se kuší v jedné ruce a mečem v druhé.
Pamatovala si domluvu strážných, že se v jejím opatrování vystřídají a hodlala toho momentu využít. Sice tak trošku ztrácela čas, ale neznala přesné rozmístění dvou mužů u brány a přes její skrývací schopnosti by musela otevřít dveře, čímž by na sebe upoutala nechtěnou pozornost. A ona nemohla riskovat, že by některý z válečníků zburcoval ty venku nebo někoho jiného. Přitiskla se proto na zeď těsně vedle dveří a čekala. Z chodby se ozývaly tlumené útržky hovoru – poznala mladíčkův hlas a nějaký další. Nebyla si jistá, jestli se jednou neozval i třetí hlas, patřící někomu z venkovní dvojice, možná se občas sami sobě hlásili. Tala nevěděla, jak často jsou strážní venku a vevnitř v kontaktu, protože během jejího rozhovoru s vojáky se tak nestalo.
Možná jsem měla vysledovat alespoň toto…
Opět sama sobě vynadala, že se nechala Dralikem tak rozrušit, ale dále se věnovala svému úkolu. Po chvíli čekání skutečně hovor venku utichl a místo něj se ozvalo sílící klapání bot. Vražedkyně se napjala. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vstoupil mladíček. Tala mu nehodlala dát prostor k údivu nad pochmurným výjevem, který nyní místnost nabízela, a jednala - krátkým mečem ihned ťala po mladíčkově krku. Ten vytřeštil oči, chytnul se oběma rukama za krvácející ránu a vzápětí jej vražedkyně prudce postrčila, až vletěl do místnosti. Okamžitě poté se instinktivně vyklonila na chodbu směrem k zbývajícímu muži, pozvedla kuši a vystřelila. Šipka zasáhla strážného přímo do oka a ten se s žuchnutím zhroutil na zem. Likvidace dalších dvou mužů Tale netrvala víc jak čtyři údery srdce. Zhluboka si oddechla, ale ihned se otočila připravena k boji zpět do místnosti, když za sebou uslyšela chroptění. Uvolnila se, když viděla, že se jedná o mladičkého strážného. Stále se držel za krk a skrze prsty mu vytékala krev. Široce rozevřenýma očima se díval po Tale. Ta se trošičku pokárala za to, že nebyla tak důsledná jak by měla být, neboť mladíček už měl být mrtvý.
Přistoupila k němu a usmála se. Opatrně poklekla, aby se vyhnula kaluži krve na podlaze, a dívala se umírajícímu do očí. „Vidíš, hlupáčku, milosrdenství se moc nevyplácí.“
Vstala a váhala, jestli nemá ukončit jeho trápení. Nerada však dávala rány dvakrát a dle zranění usuzovala, že v nejbližších chvílích stejně zemře, tak se otočila a vyšla na chodbu. Prohlédla své šaty a tentokrát se uznale pochválila, protože na nich nespočinula ani kapička krve. Rozmýšlela se, jestli s sebou má vzít kuši. Bez ní by se mohla s trochou štěstí vydávat za služebnou, pokud by někoho potkala, naopak se zbraní v ruce by těžko někoho oklamala. Na druhou stranu při pohledu na chodbu paláce se jí zdálo, že by neměl být problém samostříl rychle schovat, neboť po celé délce chodby se nacházely různé výklenky, sochy a jiné ozdobné prvky, které se daly využít jako provizorní úkryt. Znovu natáhla zbraň, dále neváhala a vyrazila do útrob stavby. Netušila, kolik může mít času, vše záleželo na tom, kdy se začne dvojice strážných venku zajímat o své čtyři kolegy. Hlavním problémem pro ni nyní byl fakt, že netušila, ve které části paláce má komnaty správcův syn. Rychle prošla chodbou, až narazila na schody a okamžitě se po nich vystoupala. Byla si téměř jista, že v přízemí nenajde, co hledá. První podlaží bylo však mnohem spletitější a schody, po kterých elfka přišla, nevedly dále. Intuitivně se vydala chodbou nalevo, ale brzy byla nucena k dalšímu rozhodnutí. Občas zaslechla vzdálené kroky, ale dařilo se jí vyhýbat se jakémukoliv kontaktu. Ve svém bloudění sice narazila na další schody vedoucí nahoru, ale nyní si nebyla ani trošku jistá, zda-li se po nich má vydat.
Ztrácím tu čas…
Zastavila se u křižovatky tří chodeb a přemýšlela. Po chvíli opět uslyšela kroky, tentokrát mířící směrem k ní.
Je čas, abych se někoho zeptala, pomyslela si ironicky.
Byla rozhodnuta, že se nyní nebude tomu setkání vyhýbat, ale na očích také nechtěla být. Skryla se do jednoho z výklenků za sochu jakéhosi mudrce. Zvuk kroků sílil a krátce na to kolem ní prošla žena, kterou Tala odhadovala na služebnou. Elfka svou dýku přesunula za opasek, prosmýkla se opět kolem sochy a neslyšně se plížila pár kroků za ženou, kuši nechala viset nenabitou na řemeni podél boku. Její měkké boty nezpůsobovaly žádný hluk a ona se držela stále v takové pozici, aby nebyla spatřena bočním či letmým pohledem. Obě poté ještě dvakrát zahnuly, až se služebná zastavila u jedněch dveří. Tala už na nic nečekala, udělala pár rychlých kroků a skočila po nic netušící ženě. Zezadu jí přitiskla dlaň k ústům a druhou rukou zkroutila levačku oběti za záda.
„Buď poslušná, děvče, jinak umřeš.“ promluvila tiše služebné přímo do ucha. „To je tvá komnata?“
Služebná v rámci možností pokývala hlavou. Zkusmo se zapřela, aby vyzkoušela Talinu sílu, ale když ocelové sevření vražedkyně ještě zesílilo, zcela se podvolila.
„No tak,“ zasyčela Tala, „něco jsem říkala. Je tam někdo?“
Odpovědí tentokrát bylo zavrtění.
„Otevři volnou rukou dveře.“
Zajatkyně tak učinila a Tala ji postrčila dovnitř. Když se obě ocitly v místnosti, elfka nohou opět zavřela. „Něco se tě teď zeptám a jestli mi neodpovíš nebo budeš křičet, zabiju tě.“ Tlak na zápěstí služebnice ještě zesílil. Ta vydala bolestné zakňučení a snažila se kývat hlavou na znamení, že rozumí. Tala jí uvolnila ruku, ale bleskovou rychlostí vytasila z boty nůž a přiložila jí čepel ke krku. Stále svou oběť držela zády k sobě, aby zůstala nespatřena.
„Kde má komnaty syn správce?“ zeptala se.
„To…to vám nemohu říct.“
„Pak zemřeš,“ pohrozila elfka. „Dobře si rozmysli, co mi teď řekneš.“
Služebná několik úderů srdce váhala, ale nakonec vydechla: „Jeho pokoje jsou v horních patrech.“
„Popiš mi cestu. Ale rychle!“
Služebná se třásla a soukala ze sebe stručný popis cesty, jak se dostat k správcovu synu.
„A teď – kolik se pohybuje v paláci strážných?“
„Moc ne, teď když správce odjel. Ani tak jich tu vevnitř nebývá mnoho. Takhle večer většinou vůbec nikdo po chodbách moc nechodí.“
Jakmile to dopověděla, vražedkyně od ní poodstoupila a praštila ji hřbetem dýky prudce do zátylku. Rána služebnou nezabila, ale Tala si byla jistá, že ji na dost dlouho omráčila. V rychlosti se rozhlédla po pokoji a její pozornost otevřená dřevěná skříň s oblečením. Během chvíle si v ní elfka našla vhodný oděv, který z ní udělal palácovou služebnou. Také ji zaujala kupička prádla, které se rozhodla využít jako maskování pro kuši, kterou nyní vzala do ruky a přes kterou jej přehodila. Takto vybavena opět vyšla do palácových chodeb a šla přesně tak, jak jí poradila služebná. Cesta vlastně byla velmi jednoduchá – musela se dostat k točitému schodišti ve třetím patře a po něm vystoupat až do nejhornějších podlaží. Tala si musela přiznat, že palác byl obrovský a bez nějakého vodítka by v něm těžko cokoliv našla.
Ke schodům se dostala bez problému a nikým neviděna, ale při stoupání zaslechla hlasy mužské hlasy a neměla žádnou šanci se příchozím vyhnout, pokud nechtěla jít zpět, což nechtěla, protože i ze spodu se ozývaly kroky mířící pro změnu nahoru.
Mám to ale štěstí…
Narychlo ještě co nejpečlivěji schovala kuši pod haldu prádla a přitiskla jej co nejvíc na sebe, aby sama nebyla zřetelně vidět. Na tu krátkou chvíli se už neobtěžovala neslyšným pohybem, naopak schválně trošku šustila. Vzhlédla nahoru po monumentální točitém schodišti a v zákrutu na protější straně již zahlédla dvě scházející postavy – ozbrojené stráže. O chvíli později se s nimi setkala tváří v tvář. Netušila, jakým druhem etikety se má řídit v paláci, tak zvolila formální pozdrav používaný Terkadrisany a také mnoha jinými kulturami - uctivé sklonění hlavy. To jí navíc pomohlo ještě více skrýt svou tvář a také oči. Zjevně udělala správně, neboť muži jí odpověděli pokývnutím hlavy také, a když kolem nich přecházela, se zájmem se po ní dívali. V tom pohledu však Tala nenašla ani kapku podezření, spíše zvědavost, že potkali někoho, koho ještě neznají. Nejspíše se domnívali, že potkali novou pomocnici, která rozšířila řady služebníků správce teprve nedávno. Jakmile jí strážní zmizeli za zády, pokračovala volným krokem, a ve chvíli, kdy je ztratila z dohledu úplně, zrychlila krok. Do cílového podlaží se dostala, aniž by znovu kohokoliv potkala. Teď už zbývalo jen se dostat do pokoje toho chlapce. V jejím nitru začalo pomalu vzrůstat napětí, neboť již uplynulo poměrně hodně času od okamžiku, kdy se zbavila stráží u brány. Mohla mít ještě mnoho času nazbyt nebo už také ti dva venku burcovali na poplach. Naučila se počítat vždy s horší variantou. Dle rad služebné se dostala na kruhovou chodbu a pokračovala po ní. Na jejím konci se měly nacházet dveře vedoucí do komnat její oběti. Vzhledem k nepřítomnosti jakéhokoliv rohu se možnost nepozorovaně obhlédnout situaci zmenšovala a tomu napomáhal i fakt, že tentokrát byly stěny hladké bez soch a výklenků. Rozhodla se tedy dál hrát roli služebné a uvolněně postupovala vpřed. Za ohbím na konci chodby si po chvíli všimla stojícího muže a po dalších několika krocích druhého. Oba zjevně hlídali dveře, o čemž se jí služebná zapomněla zmínit, pokud to věděla. Když se k nim dostala blíž, dva páry očí se na ni nedůvěřivě a možná i trošku pobaveně dívaly.
„Netuším, kam máš namířeno, služko,“ řekl jeden z mužů, „ale toto jsou pokoje správcova syna.“
Tala se trošku zarazila, zatvářila se udiveně, ale pomalu pokračovala dál.
„Vážně?“ zeptala se. „Asi jsem tedy zabloudila, nejsem tu dlouho a moc se tu nevyznám.“
„To jsem si všiml,“ zazubil se druhý, „pokud vím, tak se nám tu zatím žádný elfský zadeček ještě nenosil. Ale jsi vážně špatně, ledaže…bys šla za náma.“
Oba muži se tiše zasmáli, Tala se domnívala, že nechtějí rušit správcova syna. Když smích utichl, byla už vražedkyně u strážců a usmála se na ně. „Za vámi bohužel nejdu, ale mohli byste mi poradit cestu, potřebovala bych…“
Než to dořekla, jednou rukou vmetla válečníkovi napravo od ní prádlo do tváře a tím obnažila nabitou kuši, jejíž tětiva ihned poté zadrnčela a vypustila smrtonosnou šipku vstříc krku druhého muže. Život prvního, který se snažil rychle zbavit oblečení z tváře, ukončila hlubokým a přesným bodnutím do místa na třísle, kudy procházela tepna.
Opět snadné, rychlé a bez…ušpinění, pomyslela si Tala a očistila svou dýku. Už mě čeká jenom jedno zabití – to nejdůležitější.
Kuši nechala ležet u mrtvých a dýku zasunula za ozdobný pásek. Vzadu za sebou něco uslyšela a rychle se otočila. Všude však byl klid.
Jsem příliš polekaná, ale další potíže mohou být už vážně na cestě.
S tou myšlenkou přistoupila ke dveřím a zlehka zkusila, jestli nejsou zamčené. Nebyly. Opatrně a neslyšně je pootevřela a vklouzla do nich, stejným způsobem je pak zavřela. Rozhlédla se důkladně po místnosti, ale nikdo v ní nebyl – jednalo se nejspíš o jakousi předsíň. Z ní vedly do tří stran další dveře, jedny byly pootevřené. Nahlédla do nich, ale i tato místnost byla prosta jakéhokoliv živáčka. Rozhodla se vyzkoušet další dveře napravo od těch vchodových. Jakmile je otevřela, chladivý vánek jí počechral vlasy. Pohled jí zalétl k otevřenému oknu a ihned poté k loži u něj. Přesněji řečeno na malou spící postavu správcova syna, který na něm ležel. Spokojeně se usmála a postoupila dovnitř upřeně se dívajíc na cíl svého úkolu. Chlapec ležel na zádech a tiše oddychoval, měkká deka mu zakrývala tělo do úrovně prsou. Vzhledem byl typický Terkdrisan – tmavé vlasy a pleť s nádechem do bronzova. Jeho tvář vyhlížela velmi nevinně a dokonce i na dítě velmi jemně.
Příliš sladký na to, aby zemřel, ale…přece se tak stane.
Udělala ještě jeden lehký neslyšný krok k posteli a našátrala dýku za opaskem, když v tom dítě otevřelo oči a podívalo se přímo na ni – do jejích očí. Tala okamžitě ztuhla uprostřed kroku a srdce jí poskočilo.
Jak jen mohl... Byla si zcela jistá, že nevydala sebemenší zvuk.
Za normálních okolností by okamžitě skočila v před a zabila svou oběť, ale tentokrát byla vážně překvapena. A navíc bylo něco zvláštního na jeho očích, co ji zdrželo.
Chlapec se v klidu posadil a sledoval ji, i ona se uvolnila.
Snad se i on domnívá, že jsem služebná.
„Proč jsi přišla?“ zeptal se.
Vražedkyně k němu poklekla, aby se ocitla na stejné úrovní očí jako on. „Jdu za tebou,“ odtušila tiše.
„Pomůžeš mi, aby to už nebolelo?“ zeptal se.
To skutečně udělám, pomyslela si elfka s příchutí ironie, nevěděla však, o čem dítě mluví. Proto jen mírně přikývla.
„Myslím, že umřu, říkal mi to…“
V té chvíli Tala už vůbec nevěděla, o čem to chlapec mluví a proč to povídá právě jí, ale ani ji to nezajímalo. Spíš ji vyvádělo z míry, že mluví o smrti.
Jako by snad věděl…
Lehce ho pohladila po čele a vzala jej za bradu tak, aby se jí musel dívat do očí, když druhou rukou vytáhla dýku.
Usmála se a řekla: „Ničeho se neboj, malý.“
S těmi slovy namířila instinktivně čepel přímo na chlapcovu obnaženou hruď v místech, kde se nacházelo srdce.
„Ty sem nepatříš, že ne?“ zeptalo se dítě. „Ale ty mi neublížíš, viď? Myslím, že jsi moc hezká a milá.“
Tala polkla a divný pocit z toho chlapce v ní vzrůstal. Čím déle se mu dívala do očí, tím více přestávala mít dojem, že mluví jen s dítětem. Netušila, jak mohl vědět, že sem nepatří, když to nikdo jiný nepoznal.
Snad je to jen ta dětská přímočarost a ničím nezatížené myšlení…
Možná poprvé ve svém vražednickém životě cítila rozpaky nad tím někoho zabít. Odvrátila zrak, aby se nemusela dívat a zopakovala se: „Ničeho se neboj.“
Ve chvíli, kdy se odhodlávala k bodnutí, chlapec opět promluvil: „Ale říkal to ten hlas, říká různé věci. Od té doby, co mám tu jizvu…“
Když to dořekl, se hrot dýky dotýkal kůže malého Terkadrisana, ale Tala místo aby zesílila tlak, se zarazila.
Jizvu?
Chlapec se podíval dolů a všimnul si nože. Čekala, že se vyleká a začne křičet, ale nic nestalo.
Tak bodni, nabádala sama sebe, udělej to.
Místo toho proti své vůli přemítala o chlapcových zvláštních slovech. Pocit, že to není jen zmatené dětské tlachání a že by měla poslouchat, v ní sílil. Na druhou stranu však nechtěla promarnit svou příležitost – každý další úder chlapcova srdce byl v té chvíli „navíc.“
„Ty s tou jizvou něco uděláš?“ zeptal se opět.
I elfka se podívala na místo, kam mířila a šokovaně rozevřela oči. Špička vražedného nástroje se dotýkala tmavé jizvy dlouhé asi jako její palec. Téměř poplašeně uskočila dozadu a upustila dýku. Instinktivně pravou rukou nahmátla stejné místo na svém těle. I ona tam měla malou táhlou jizvu.
Ne, přece to nemůže být…
Snažila se co nejrychleji uklidnit a ovládnout se. „Jak…se ti to stalo?“ slyšela však ptát se sama sebe.
Chlapec se na ni chvíli pozorně díval a pak řekl: „Je to už dlouho. To jsem byl ještě malý, byl jsem se projít s mámou v lese a myslím, že jsem spadnul a usnul, moc si to nepamatuji.“
Tala stiskla rty a přemýšlela. Začínalo se jí zmocňovat zlé tušení. Hlavou jí v jedné chvíli probleskla stará vzpomínka, kdy ona sama byla na procházce a pak…
Zatřásla hlavou. „Co ten hlasy? Co ti povídá?“
Dítě přikývlo: „Občas říká zvláštní věci a chce, abych něco udělal. Ale já nechci…“ Na chvíli se odmlčel a poté pokračoval. „Vždycky mě přitom strašně bolí hlava, někdy jindy taky. Ale před tou procházkou v lese mě nic nebolelo. Mámě ani tátovi jsem to neřekl.“
Elfka naprázdno polkla. „A proč mně ano?“
„Tobě to říct musím,“ řekl chlapec bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení.
Tala těkala očima po místnosti a přitom horečnatě přemýšlela a snažila se složit všechny kousky oné skládačky dohromady.
I ona nosila u srdce stejnou jizvu a nepamatovala se, jak k ní přišla. Věděla však s jistotou, že ji měla už době prvních dní u svého pána jako malá. Při jejím základním výcviku k ní často pán promlouval beze slov stejně jako to dělával i v těchto časech, když se s ní potřeboval na dálku spojit. Tala nabyla dojmu, že to muselo být nějaké vyčerpávající kouzlo, neboť jej pán prováděl pouze v případech nutnosti a spěchu. V prvních obdobích jejího výcviku však kromě promlouvání cítila i něco jiného. Rozkazem dostávala zvláštní úkoly, a když je nechtěla nebo i nemohla splnit, tak trpěla silnými záchvaty bolesti hlavy. Navíc vždy cítila v sobě jakési nutkání splnit to, co pán požadoval. Toto nutkání však jakoby nevycházelo z její vůle a přece bylo přítomno. Jak se stávala více a více loajální, bolest i podivné nutkání ustupovaly, až nakonec zmizely úplně. Příznaky, které popsal syn správce, byly až nápadně podobné těm z Talina dětství a mládí. A navíc tu byla ta jizva, která velmi značně snižovala možnost, že se jedná pouze o náhodu.
Ne, žádná náhoda, napadlo elfku, pán chtěl toho kluka získat mezi své služebníky.
Tento závěr jí sice připadal šílený, ale jiné vysvětlení se jí v té chvíli nenabízelo. Pán jí nikdy o svých spletitých aktivitách mnoho neprozrazoval, ale tentokrát si dokázala udělat obrázek celé situace sama: terkadriský správce dělal mágovi jisté problémy a ten se rozhodl svého soka zabít. Aby si pojistil, že se to již nebude v budoucnu opakovat, snažil se ovládnout jeho syna. Titul správce byl totiž v Terkadrisu dědičný a pán by tak měl možnost v případě úspěchu vládnout městu prostřednictvím svého muže. Po jistou dobu by sice vládnul nějaký zástupce, ale ten by snad šel uplatit či jinak mu dopomoci v rozhodování tím správným směrem.
Chlapec je však proti těm jeho černým manipulativním kouzlům velmi odolný, proto se jej rozhodl můj pán zabít. Snad se tak bojí ještě více než současného správce toho, že jednou takový pevný člověk bude městu vládnout…
Na celé té situaci ji však vystrašila jiná věc – připomněla a objasnila si, že byla a nejspíše stále je plně kontrolovatelná, pokud by snad nebyla zcela pánovi po vůli. Neměla pocit, že by to chtěl někdy udělat, ale…
Dnes jsem nesplnila přímý rozkaz, co když…
Byla si zcela jista, že za tím stojí ta jizva. Pod ní vždy při nahmatání cítila nějaký tvrdý výstupek, ale domnívala se, že se jedná o špatně srostlé žebro po úrazu, který jizvu způsobil. Teď si to nemyslela. Opět poklekla k dítěti a dotkla se místa po starém zranění. I u něj nahmátla podezřelou nerovnost. Podívala se mu do očí a znovu se střetla s tím zvláštním ne úplně dětským pohledem.
„Moc bych chtěl být s mámou,“ řekl najednou.
Máma…
Chlapec něco říkal dále, ale Tala jej nevnímala – hlavou jí prolétla další vzpomínka v podobě obrazu vlídné tváře lesní elfky.
Najednou zjistila, že k chlapci necítí nenávist ani lhostejnost. Po tom, co se dozvěděla, jí k němu poutal strach ze ztráty té pomyslné svobody, kterou užívala. Představa, že by mohlo její mysl ovládnout nějaké kouzlo, ji doslova děsila. A také ji děsily vzpomínky, které k ní v přítomnosti chlapce přicházely. Přesněji řečeno to byl fakt, že si začínala uvědomovat to tíživé zatmění, které na nich leželo. Jsme vlastně oba dva oběťmi…
„Bojíš se,“ zeptal se syn správce šeptem. Z jeho hlasu bylo patrné, že on ano. Tala jenom nevěděla, čeho – ona ho už zabít nehodlala.
Než však stihla cokoliv říct nebo přijít na nějakou smysluplnou myšlenku, vyrušilo ji hlasité zatroubení, které přišlo z venku. To pro ni byl jasný signál, že dvojice hlídkující před bránou přišla na to, že není všechno v pořádku. Měla už jen málo času.
Pohlédla na svou bývalou oběť a řekla: „Hledají mě.“
Dítě však mlčelo, jen jeho oči vyjadřovaly, že rozumí.
„Když mi teď pomůžeš, pomohu pak já tobě s těmi hlasy,“ navrhla Tala.
Tentokrát chlapec přikývl. Elfka rychle zapřemýšlela, jak by se mohla z paláce dostat.
„Dobře,“ odtušila nakonec. „Až sem přijdou strážní, řekneme strážím, že tu byla zlá žena – vražednice – která ti chtěla ublížit. Než to však stačila udělat, přišla jsem já a pomohla ti, ano?“
Následovalo další přikývnutí.
„Pamatuj si, že jsem služebná, musíš to říct strážím, kdyby se tě ptali. Potom budu ale muset rychle odejít.“ Jak a kdy se k němu vrátí ohledně slíbené pomoci, to netušila. Nechtěla svou nejistotu dávat najevo, tak tento bod přešla.
Ještě však dodala: „Hned zítra musíš někomu říct, že tě moc bolí ta rána, ať se na to podívá léčitel. Rozumíš?“
Ani tentokrát chlapec nic neříkal, pouze se na ni usmál. Tala už na nic nečekala a nehty se do krve poškrábala na paži. Ránu na čele se však snažila zakrýt vlasy, přeci jen nevěděla, jestli ji někdo z žijících stráží může poznat. Viděli ji sice jen v hraných mdlobách a krátkou chvíli, ale riskovat nechtěla. Okenice rozevřela ještě více, nůž schovala opět do boty a poté si sedla na postel. Jednou rukou objala hocha kolem ramen a přitiskla k sobě. Ten se k ní přitulil a objal ji kolem pasu. Tala tak nějak cítila, že to není hrané a to v ní vyvolávalo rozpaky. Plně se však rozhodla soustředit na svou roli, nyní na tom záleželo vše.
Zanedlouho uslyšela v chodbě sílící dusot nohou a roztěkaný hlas, dávající pokyny. Ozvalo se jedno rozražení dveří a ihned poté několik mužů vtrhlo do místnosti s připravenými zbraněmi. Zjevně byli hotovi k zabíjení, ale pohled na choulící se ženu a dítě je zjevně překvapil. Dle jejich výrazů Tala usoudila, že očekávali nalezení již mrtvého správcova syna.
„Neubližujte nám!“ vykřikla Tala.
„Co…co se děje?“ zeptal se zmateně válečník s knírkem. Vražedkyně v něm poznala kapitána stráží hostince. „Není malému nic? A kdo jste vy?“ vychrlil ze sebe ihned další otázky.
„Jsem…jsem jen pouhá služebná,“ vysvětlovala Tala s hraným strachem v hlase.
Knírkáč dal dvěma mužům pokyn, aby vzali chlapce. Třetí pomohl Tale na nohy a postrčil ji směrem k svému veliteli.
„Co se teda stalo?“ zasyčel ten nervózně, zatímco jeho muži prohlíželi, jestli není dítě zraněno. „Jste zraněná,“ ukázal na její paži.
Elfka zakroutila hlavou, že je to v pořádku a promluvila: „Nesla jsem prádlo, ale trošku jsem se zamyslela a zabloudila do těchto částí paláce. Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem se vrátit, ale uslyšela jsem takové…divné zvuky z této chodby. Šla jsem se tedy podívat, ale k svému zděšení jsem našla u dveří dva mrtvé muže. Měla jsem velký strach, ale odhodlala jsem se a vešla sem do těchto komnat. Z této místnosti jsem uslyšela další zvláštní zvuky, a když jsem otevřela, viděla jsem nějakou ženu, jak drží chlapce přitisknutého k posteli a chystá se jej zapíchnout. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozběhla jsem se a vrazila jsem do ní. Asi to vůbec nečekala, protože jsem ji prudce odhodila a ona vypadla oknem ven. Stihla se ale po mně ještě ohnat rukou, jak se snažila zachytit, ale naštěstí mě jen škrábla.“
Knírkáč ji pozorně poslouchal a poté se podíval na správcova syna.
„Ta paní mě zachránila,“ přisvědčil chlapec.
Jeden voják se vyhnul z okna a díval se dolů: „Nic nevidím.“
„Jestli ta ženská dokázala zabít tolik chlapů, tak nebude asi jen z masa a kostí. U vchodu teď hlídá deset chlapů, tak se přes ně snad nedostane,“ odtušil kapitán a pak cosi zaklel. „Ještě, že jsem se vrátil z draka dřív…“ Opět se zadíval na Talu, která klopila zrak, aby nevynikly její oči.
„Jak vypadala?“ zeptal se.
„Míšenka s elfy stejně jako já, měla tmavé vlasy, ale očí jsem si nevšimla.“
„Hmmm, ještě, že jsi tu byla, asi jsi spravila reputaci elfské krvi,“ usmál se knírkáč mírně, ale hned na něj padly chmury. „Jen škoda těch mužů…“
Po chvíli mlčení dodal: „Jdi vyhledat léčitele, děvče. Co kdyby měla ta děvka ty drápy otrávené, i s tím jsem se už setkal. Je dole u brány a snaží se pomoct jednomu chudákovi, který to řádění přežil.“
Přežil?
„Pak ho raděj pošli sem nahoru.“
Tala přikývla, pohledem zalétla k chlapci a lehce se usmála. Ten jí úsměv opětoval, ale ona měla pocit, že v tom byl smutek a…ještě něco.
Otočila se, prošla kolem dvou stráží u dveří a rychle si to rázovala pryč. Léčitele sice hodlala zavolat, ale pak vyskočí z nějakého níže postaveného okna a zmizí. Došla k točitým schodům a začala po nich sestupovat, míjela patro za patrem. V jednom okamžiku ucítila zvláštní věc – známé sevření v hrudi, které značilo blízkost někoho z jejích spolubojovníků. Zastavila se a chvíli čekala, ale pocit nemizel.
Jak je to možné?
Napadlo ji, že možná cítí správcova syna, který je do jisté míry také zasažen pánovou mocí. Nebo Dralik nedal na její slova a slídil kolem paláce. Uvědomila si však, že přece jen byla dost vysoko uprostřed toho monumentu a na takovou vzdálenost by ho dokázala těžko vycítit.
Jedině, že by byl uvnitř, pomyslela si s humorem. Jak by se sem dostal? zavrhla předešlou myšlenku.
Udělala krok na další schod, ale na něm se však opět zastavila a znovu nad tím zauvažovala.
Uvnitř…
Díky nějakému náhlému popudu intuice se otočila a rychle se vracela zpět po schodech. Vyběhla do patra, kde se nacházely komnaty správcova syna a vydala se do nich. Tísnivý pocit sílil, ale potom náhle utichl. Přesto - nebo právě proto - se cítila znepokojena. Prvním varováním, že něco není v pořádku, byl fakt, že před vchodem do komnat neleželi dva, ale nyní již čtyři mrtví muži.
„Ne,“ vydechla Tala nahlas a rozběhla se dovnitř. Proběhla oběma dveřmi a octila se ve zkáze. Tři z pěti válečníků, kteří prve obsadili místnost, se váleli v tratolišti krve na zemi. Další voják se ztěžka opíral o stěnu a kapitán klečel v zhrouceném postoji nad tím, co Talu vnitřně zdecimovalo nejvíce.
Mezi mrtvými muži leželo malé křehké tělo správcova syna, které bylo skrznaskrz prokláté těžkým kopím. V jeho tváři elfka nezahlédla bolest, strach ani překvapení.
On to věděl, napadlo ji okamžitě. Najednou měla pocit, že když chlapec říkal ‚umřu‘ a ‚nezabiješ mě,‘ myslel to tak, že zemře, ale ona nebude tím vrahem. On to snad vážně věděl…
Ucítila něco, co pro ni nebylo přirozené – v očích ji začaly pálit slzy. Cítila smutek a zároveň zhnusení nad sebou samou. Sama netušila, proč ji, bezcitnou vražedkyni, to tak ranilo.
Vždy jsem splnila jakýkoliv úkol, zabila jsem všechny, které jsem zabít měla. Ale pomoct…jsem nedokázala. Nechala jsem zemřít jediného člověka na světě, kterého jsem se rozpakovala zabít.
S hořkostí si uvědomila, že je na tom nyní stejně jako byla před pár okamžiky, než do pokoje poprvé vstoupila a chlapce potkala.
Ani jeden z žijících mužů jí ve při jejich trápení a šoku nevěnoval pozornost, proto se otočila a odcházela. Předtím nevěděla, co bude dělat dále, ale nyní měla jasno – nadobro skončila se svým pánem a celým jeho kultem. Hrozila se jen toho, že se ji pán pokusí ovládnout, proto ještě zrychlila krok. Aby zahnala nepříjemné pocity bolesti vycházející z nitra, přemýšlela, jak se mohl Dralik dostat do paláce. Z toho, co viděla, jí bylo jasné, že vyskočil ven, i když se to rovnalo šílenství. Ani ona by si to nedovolila, i když si byla vědoma vysoké pevnosti a odolnosti svého těla. Po chvíli přemýšlení si uvědomila, že na tom nezáleží a od té chvíle se snažila na nic nemyslet. V pokoji omráčené služky si vyzvedla své šaty a také našla jehlu s nítí, o kterých věděla, že je nejspíš bude potřebovat. Ve vyšších patrech vyhledala nějaké okno a skočila z něj. Vzhledem k tomu, že i nejnižší okna paláce byly velmi vysoko, náraz byl velmi tvrdý, ale nic se ženě nestalo. Těžce se zvedla, rychle zaběhla do lesa, aby se skryla všem očím a tam se převlékla do svých šatů a ihned poté se vydala zpět do hostince. Cítila se velmi unavena a každý krok se stával obtížným. Za tento stav však nemohlo vyčerpání těla.
Selhala jsem, poprvé jsem selhala…Jak z pohledu vražedkyně, tak z pohledu odpadlice…
V průběhu cesty se však zotavila stejně jako když ji absolvovala opačným směrem a do hostince již vcházela s chladnou hlavou a kamenným výrazem na tváři - na jakékoliv hraní neměla náladu. Došla k hostinskému a bez jakýchkoliv okolků řekla: „Připravte mi do mého pokoje koupel, stačí studená.“
Terkadrisan jen zmateně zamrkal. „A…ale slečno, teď tu mám plno…“
„Máte snad dojem, že jsem vám zaplatila málo?“ zasyčela elfka.
„Ne, jistě, hned někoho pošlu, aby to zařídil.“
Rychle se prosmýkla mezi bavícími se hosty a zamířila do svého pokoje. V něm se zabouchla a přešla k oknu, které také zavřela. Nečekala dlouho a ozvalo se klepání. Když otevřela, dovnitř vstoupili dva muži nesoucí káď s vodou a ručník. Postavili ji doprostřed místnosti a když odešli, Tala se zamknula. Přestože k tomu neměla jediný pádný důvod, cítila se tlačena časem. Svírala ji úzkostná obava, že se ji může pán kdykoliv pokusit ovládnout.
Rychle ze zula a shodila ze sebe šaty a postavila se nad káď s dýkou v ruce. Na tváři se jí usadil chladný výraz, který dokonale odrážel její vnitřní rozpoložení. Dívala se přímo před sebe a volnou rukou nahmátla jizvu táhnoucí se jí pod levým ňadrem. Co nejvíc v tom místě napnula kůži a hrot dýky položila mezi palec a ukazováček na jizvu. Velmi zkušeně a přesně hlubokým tahem čepele rozevřela jizvu a zanořila se do masa. Přes prsty se jí okamžitě převalila krev a jednotlivé kapky začaly dopadat na vodní hladinu. Přestože ostře vnímala každý pohyb čepele ve svém těle, netečný výraz z její tváře nezmizel. Jediným vnějším projevem bylo mírné pocukávání levého koutku úst. Hrotem narazila na tvrdý výstupek mezi žebry a po chvíli zkoumání jeho tvaru a velikosti v těle jej podebrala a vydloubla. Do zkrvavené ruky jí spadnul protáhlý nevelký útvar, také potřísněný krví. Po opláchnutí ve vodě se jí v dlani zablyštěl průhledný mírně zářící krystal. Tala jej promnula v prstech a poté jej pohodila na postel. Nachystanou osušku silně přitiskla k ráně, aby aspoň na chvíli zabránila toku krve. K ruce si vzala jehlu s nití, kterou prozíravě ukořistila, a opět se sklonila nad káď. Odložila ručník a rychlými pohyby se pak jala sešít ránu. Když byla hotova, počkala až krvácení přestane a poté vlezla do kádě a opláchla se v ní. Po krvavé koupeli se sice příliš čistě necítila, ale bylo to lepší než nic.
Opět se navlékla do šatů, otevřela okno, zatopila v krbu a sedla si před něj. Tajemný krystal sledovala v záři plamenů.
Tak tenhle kousek kamene mě měl držet na uzdě v případě potřeby stejně jako…správcova syna.
Netušila proč, ale pomyšlení na malého chlapce ji skoro bolelo.
Je to jen další mrtvý, chlácholila sama sebe, co z toho?
Ponurý dojem však nemizel. Před krbem seděla dlouho a přistihla se, že přemýšlí nad tím, jaké by to bylo kdyby…
Kdybych se s tím kapitánem vyspala, možná by to dopadalo jinak. Nebo jsem spíš měla vytušit potíže už po rozhovoru s Dralikem. Každopádně teď jsem…svobodná. Tedy…skoro. Pánovo kouzlo na mě stále účinkuje.
Na svém těle necítila žádné změny co se týče neobyčejné síly a odolnosti. Doufala však, že už nebude moct být ovlivněna jako když byla malá.
Přesto ji pocit svobody jaksi neuspokojoval. A věděla, že je to kvůli jednomu dítěti.
Jak absurdní. Ale přesto…
Také se jí na mysl vracely ony dva výjevy z minulosti, které se jí vybavily v přítomnosti správcova syna. Zvláště pak tvář ženy – Tala si byla jistá, že se jedná o její matku, už jen proto, že jí byla podobná.
Z dalších úvah ji vytrhl sílící známý svíravý pocit v hrudi a následné jemné zaťukání.
Nedůvěřivě vyskočila na nohy a popadla nůž. Bouře hněvu přehlušila jakékoliv jiné myšlenky.
Jak jen se opovažuje?
Přešla k dveřím, otevřela je a zahleděla se do rudých očí. Ty se jí zdály mnohem jistější než při prvním rozhovoru. Nepochybovala, že zabitím správcova syna Dralikovi značně narostlo sebevědomí. Stál trošku na křivo, a když si všiml dýky v ženině ruce, usmál se a řekl: „Copak jsi nevěděla, že jsem to já?“
„Víš, co jsem ti slíbila,“ zasyčela vražedkyně.
„Ale no tak, Talo…Chci si promluvit.“
Elfka chvíli uvažovala, jestli jej nemá na místě zabít, ale nakonec uvolnila místo ve dveřích a pustila Dralika do pokoje. Ten těžce dokulhal ke křeslu a posadil se do něj. Přitom se udiveně díval po krvavé kádi. Tala tušila, že jeho zubožený stav je následkem skoku z ohromné výšky. Sama se posadila naproti na postel a dívala se na něj studenýma očima. Čekala, až promluví.
„Podívej, Talo, nechci nepřátelství. Nevím, proč si nezabila svou oběť, ale já jsem na znamení dobré vůle ochotný pánovi přiznat, že jsi to byla ty, kdo zasadil ránu.“
„Myslíš, že o tohle mi jde?“ obořila se elfka.
Dralik zakroutil hlavou. „Nevím, o co ti jde, ale každopádně nebýt tebe, nikdy bych se dovnitř nedostal…“
„Tak,“ přerušila jej Tala, „jak ses tam dostal?“
„Snadno,“ usmál se muž. „Sledoval jsem tě z hostince z dostatečného odstupu, a když jsi se dostala dovnitř, od jednoho strážného, co hlídkoval v lese, jsem si půjčil uniformu a čekal. Domníval jsem se, že svůj úkol dokončíš bez problémů a chtěl jsem tě jen podpořit v případě nouze, ale chvíli po nás se z hostince vracel také kapitán a chtěl dovnitř. Tehdy zjistili, že něco není v pořádku a svolali všechny kolem. V tom zmatku jsem se vmísil mezi strážné, aniž by kdokoliv zjišťoval, kdo jsem. V paláci jsem dostal za úkol být u brány, ale po chvíli jsem se ztratil. Bohužel jsem však také ztratil skupinku mířící k správcovu synovi a musel jsem hledat. Chvíli jsem bloudil, ale nakonec jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. Tvář jsem si zahalil šátkem, abych nebyl poznán a zjistil jsem, že správcův syn ještě není mrtvý.“ Na chvíli se odmlčel, aby se široce usmál. „Tak jsem to napravil.“
Tala bojovala s nutkáním jej okamžitě zabít, ale zatím se krotila.
„Proč jsi ho vlastně nezabila?“
Elfka uhnula pohledem a dívala se z okna. „Mohla jsem,“ prohlásila do nastalého ticha. „Byla jsem u něj, ale…slitovala jsem se.“
„Slitovala?“ zeptal se nevěřícně Dralik. „Talo, to přece nemyslíš…“
Než stihnul dokončit větu, Talina ruka vyrazila přímo proti jeho krku a dlaň jej prudce udeřila do hrtanu. Normálního muže by úder takové síly zabil, ale Dralik jen zachrčel a zvrátil s v křesle do zadu. Na zemi chtěl nahmátnout svůj nůž, ale elfka na něj hbitě skočila a svou čepelí mu přišpendlila dlaň k podlaze. Druhou ruku mu zkroutila a vykloubila.
S neskrývaným hněvem a opovržením řekla: „Neboj se, Draliku, po druhé už takovou chybu neudělám. Něco jsem ti slíbila a hodlám to splnit.“
V paláci jsi byl rychlejší než já, teď se strany otočily…
Nahmátla zakrvácený ručník a nacpala jej zabijákovi do úst. Chvíli se navzájem sobě dívali do očí a elfka se snažila vyčíst, co si muž myslí. Nezjistila však zhola nic.
„Pro tvého pána tohle bude město ztrát,“ řekla tiše, vytrhla nůž z ruky a otřela jej o tváře ležícího muže.
„Škoda, že se nikdy nedozví, jak to všechno bylo…“
Znovu se Dralikovi zadívala do očí a tentokrát poznala, že on z těch jejích vyčetl, že tohle je jeho konec.
Ačkoliv Tala většinou zabíjela rychle a bezbolestně, tentokrát si dala záležet. Vzpomínka na prokláté dětské tělo jí zabránila v jakémkoliv milosrdenství. Když skončila, znovu otřela nůž a přistoupila ke stolu. Na dřevěnou desku položila průsvitný krystal, ze kterého cítila čišící surovou magickou sílu. Bez jakéhokoliv zdržování do něj udeřila jílcem dýky a na jeho povrchu se objevila prasklina. Další úder, do kterého žena vložila všechnu svou nenávist, rozdělil kámen na dva kusy, které se rozletěly každý na jinou stranu místnosti.
Doufám, že alespoň tohle vnímáš, můj bývalý pane!
Unaveně se opřela o stůl a zhluboka oddechovala. Po dlouhé chvíli se napřímila, rozhlédla se po místnosti a opatrně vykročila ke dveřím. Vyhnula se tělu i krvi na zemi a zamknula, aby do rána nikdo nezjistil, co se v pokoji událo. Poté si obula měkké boty a přešla k oknu. Rozhlédla se po noční zahradě, jestli v ní nikdo není a poté vyskočila. V klidu obešla dům, ve stájích vyzvedla svého koně, nasedla na něj a hlavní ulicí se rozjela směrem k hlavní bráně města. Ulice v té době už křižovali vojáci za cílem najít vraha správcova syna. Talu napadlo, že muselo trvat velmi dlouho, než se kapitán a další voják sebrali z té hrůzy a vyhlásili pátrání. Jak se ta zpráva šířila městem, veselí utichalo. Tala tušila, že brány budou pravděpodobně všem uzavřeny a bude se z města muset dostat nepozorovaně a koně nechat uvnitř, ale to jí nevadilo. Nebyla již ničím vázána a času měla víc než dost. A ani zhuštěných hlídek na hradbách se nebála, v životě se už dostala přes horší.
Cítila se však vyprahlá. Octila se na scestí svého života a v té chvíli nenáviděla sebe, všechny ostatní a nejvíce svého bývalého pána.
A to ani neudělal nic tak nečekaného, snad by ani nikdy nechtěl ovládnout mou mysl…
Zpětně si dobře uvědomovala, že rozhodujícím momentem byl pohled do očí správcova syna – něco se v ní při tom pohnulo.
Ten chlapec měl strašnou vnitřní sílu a já ho nechala zemřít…
Obličej se jí na chvíli zkřivil grimasou smíšenou z pocitu hněvu, nenávisti, lítosti i žalu. Okamžitě však ovládla své svaly na tváři, ale neovládla slzy tekoucí z očí. Zaklonila hlavu dozadu a dívala se přitom hvězdy. Jedno seskupení jí zničehonic připomnělo tvář ženy z minulosti, nejspíš její matky.
Někde na Yveninu snad žije a snad by mi dokázala odpustit a mít mě ráda. A otec – jak ten asi vypadá?
V tom chmurném večeru přeci jen našla něco, na co se mohla zaměřit – vzpomínky. Z celého srdce doufala, že zažije víc připomenutí z života, kdy ještě nebyla vrahem. Doufala, že by to mohlo být i hezké. Když se opět podívala na dlážděnou ulici před sebou a zaposlouchala se do klapotu kopyt, slabě se usmála. Okamžitě ji však napadla další otázka: Až se dostanu z Terkadrisu, kam se vlastně vydám?
V té chvíli nevěděla a ani jí to nevadilo.