|
Naposled dívám se skrze led
na ten věčný širý svět.
Naposled vidím modré nebe
a slyším naposled zpívat tebe.
Venku se světlo s temnotou snoubí,
do srdce myšlenka teskná se vloudí.
Je to skutečnost nebo sen?
Nechci se více dívat ven.
Do nitra oči své obracím,
k vzpomínkám v mysli se navracím.
Vidím je naposled, je to tak?
Myšlenky letí až do oblak.
Kolikrát ještě řeknu Ti sbohem?
Přemýšlím potichu nad psacím stolem.
Slunce už pomalu k západu spěje.
Ruka se únavou malinko chvěje.
Nadechnu se teď ještě naposled,
v srdci mám jenom věčný led.
Až zavřu oči, budu spát,
o všem tom nesplněném nechám si zdát.
|