Navěky po boku tvém, má lásko

Byl jsem opravdu rád, že na úplněk vyšlo tak hezké počasí. Daň za čistý vzduch je sice vysoká, s těmi všemi nezaměstnanými kolem, ale v tuhle chvíli bych klidně sobecky propustil úplně všechny, jenom abych si tu nádhernou atmosféru mohl udržet.

Noční toulky jsou častým námětem na narážky mých přátel. Dělají si ze mě legraci, že mám v sobě něco z vlkodlaka nebo upíra. Vždycky pokyvuju hlavou a dělám poznámky typu: “Musím si udržovat image, volové.” Ale je pravda, že mě to v noci prostě táhne ven.

Je to tak trochu nebezpečné, ale co. Nemůžu se přece bát každého stínu. Město je sice plné všelijakých grázlů, ilegálů z Východu a Romských spoluobčanů, takže je to v některých částech města docela o hubu, jenže já mám až nezdravě vysoké sebevědomí, co se týče pouličních bitek. Dokážu se o sebe postarat.

A navíc mě pod koženou černou bundou do podpaždí tlačí pouzdro s malým mechanickým zázrakem, čezetou sedmdesátpětkou. Takový malý velký bonus k sebevědomí.

Málem jsem zakopl o pohozenou plechovku. Vztekle jsem ji nakopnul. Už jsem málem měl ten chybějící rým. Cítil jsem, jak se mi slova tlačí z podvědomí na jazyk, ale škobrtnutí je setřáslo zase zpátky. Prokletá píseň, nějak mi nejde.

Zvedl jsem oči výš a zadíval se na Lunu prosebným pohledem. No tak, Měsíci, můj věrný spojenče,

Luno, má odvěká můzo, osviť mě i uvnitř mé mysli! Co tam mám dát? Tahle proklatá balada mi nedává spát už pár dní… Těžký to život básníka, když inspirace ne a ne přijít…

Rád se označuju za básníka, i když píšu jenom texty k písním. Textař, to je takové jinaké, ale básník, poeta, to už zní lépe. Rockový básník. Poslední Rockový básník. Romantik, ztracený v dnešní zmatené době.

Dnes už je hudba zahlcená elektronikou. Kdejaký pitomec si doma na počítači slepí pár zvuků, přidá k tomu divoký rytmus a někdy i symbolicky nějakou primitivní melodii, zacykluje to několikrát dokola a hrdě tomu říká hudba. House music. Ne, děkuju. Pro mě je hudba něco jiného, složitějšího, spojení melodie, rytmu a smysluplného textu. A takovou hudbu taky tvořím.

Moje myšlenkové pochody přerušily zvuky, přicházející odněkud z boku, z vedlejší uličky.

Zastavil jsem se a zaposlouchal se do noci prozářené měsíční září. Byl to rytmický zvuk, které vydávaly boty pleskající v rychlém běhu o beton. A jako ozvěna byl slyšet tlumenější dupot několika dalších párů bot.

Zvuky se rychle přibližovaly a nabíraly na hlasitosti. Měl jsem pocit, že slyším tlumené sípění půlnočních běžců.

A kdopak nosí v tomhle proklatém městě těžké vojenské boty? Kromě mě, pochopitelně. Ale já jsem prý blázen.

V základě dvě skupiny. Policajti a skinheadi. Ani o jednu skupinu jsem zrovna nestál. Vlasatec v černé kožené bundě a se zrcadlovkami na očích by se asi nelíbil ani jedné skupině, zvlášť když jsou na lovu.

Možnost policejní akce jsem vyloučil, to by byl slyšet jekot: “Policie! Policie! Zastav! Stůj nebo střelím!”, syčení policejních vysílaček a odněkud z dáli houkání sirén. Nic z toho moje uši nezaregistrovaly, takže zbývají nejspíš holé hlavy na lovu nějakého spoluobčana tmavé pleti, popřípadě nadité peněženky.

Pravou ruku jsem dal na pažbu pistole, přímo jsem cítil impuls sebedůvěry a síly, který mnou projel. Tak pojďte, sráči. Uvidíme, co to kolem mě běží za maratónce…

Pak mi překvapením trochu poklesla čelist. Těch pár sekund, které mi zabrala analýza situace, vyhotovení bojového plánu a následný skok do úkrytu, první běžec využil dokonale. Vlastně, ona to byla běžkyně.

Nejdříve se objevil její stín, nepřirozeně prodloužená silueta běžící štíhlé ženy. Přejel po stěně budovy, sklouzl na silnici a pak ztratil na významu, protože se objevila ONA.

Strhnul jsem si brýle, abych lépe viděl, ale co jsem získal na světlosti jsem zase ztratil na rozmazanosti. Nešikovně jsem si zase brýle narazil na oči.

Byla štíhlounká, ale přitom dokonale tvarovaná. Mohl bych ji docela přesně popsat jako černobílou. Z černých riflí a úplého tílka prosvítala bledá kůže. Spousta holé bledé kůže.

Pohybovala se neuvěřitelně ladně, byla to úplná óda na pohyb. Dlouhé černé vlasy za ní vlály a dotvářely dokonalý obraz, který se mi vryje do paměti nejspíš až do konce světa. Nebo života, podle toho, co přijde dřív.

Zahnula a ladně proběhla kolem mě. Zachytil jsem pohledem nádhernou tvář anděla, bíle zářící zpoza závoje havraních vlasů, ve které se blýskaly ty nejnádhernější oči, jaké jsem kdy viděl…

Nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil a také spatřím, proběhla kolem mého úkrytu. A ve tváři, té andělsky krásné tváři, měla vepsány stopy strachu.

Těžký dusot vojenských bot a hlasité sípění mě probralo z paralýzy, kterou mi způsobil pohled na NI.

Ti, co za ní běží, jí chtějí ublížit. A to nedopustím, i kdybych měl zemřít. Postavím se jim, i kdyby proti mně běžela celá brigáda rychlého nasazení.

Vždycky jsem měl smysl pro drama a trochu pompézní romantické výstupy. A tak, než mě stačil drobný zbyteček racionálního rozumu zastavit, vyskočil jsem a postavil se doprostřed ulice, čelem k přibíhajícím pronásledovatelům.

Pravá ruka, svírající pažbičku pistole, vyjela z rozepnuté bundy a zůstala viset u mého boku. Ještě než pohyb ruky skončil, palec odcvaknul pojistku. A v komoře už byl náboj, i když je to podle zákona zakázané.

Přímo proti mně běželi čtyři muži v černých pláštích a kanadách, se zbraněmi v rukou. Horko těžko přibrzdili, aby do mě nevrazili, byli ode mě sotva pár metrů. Překvapil jsem je.

Oni mě taky. Šílená odvaha, se kterou jsem vyskočil z úkrytu, zmizela jako sněhová vločka políbená plamenometem. Potlačil jsem impuls pocházející z pudu sebezáchovy, který mi přikazoval zahodit zbraň a s ječením utíkat pryč. Když už jsi něco začal, je čas to taky dokončit, pitomče. Křečovitě jsem sevřel pažbičku čezety.

I její pronásledovatelé se teď definitivně zastavili a ruce jim prudce vyjely nahoru. Každý v nich měl pistoli dvakrát tak větší a alespoň desetkrát vražednější, než byla moje chudinka čezeta.

Mladý rockový hudebník si neúspěšně zkoušel zahrát na hrdinu akčního filmu, bleskly mi před očima titulky novin.

Ale když jednou něco začneš…

“Kampak, pánové?! Hledáte někoho?!” zařval jsem a skočil do strany, do bezpečí za svůj kontejner. Stejně jako hacker Neo z mého oblíbeného filmu jsem proletěl mezi kulkami nezraněn, i když v mém případě to bylo jen díky náhodě a štěstí, které nás blbé má docela rádo.

Hrůza mi ale nezabránila v aktivní sebeobraně. Spíš to přímo ona stiskla několikrát kohoutek čezety. A protože my blbí kladní hrdinové máme opravdu štěstí, v mém případě zřejmě kulky zasáhly. Když jsem bolestivě dopadnul za roh kontejneru a skulil se bokem, zaslechl jsem sluchem otupělým z hlasitě střelby několik zmatených výkřiků.

“Á, dostal mě!”

Na co jsem je chtěl svou střelbou proměnit, se už nedozvěděli, protože jeden z nich přeskočil, nebo spíš přeletěl kontejner a dopadl botami přímo na moje záda, čímž mi dokonale vyrazil dech a málem zlomil páteř. Zatímco mě zvedal ze země, hlavou mi blesknul úryvek z jedné pitomé odrhovačky: “Krční páteř křupne, když se na ni dupne…”

Měl obrovskou sílu. Popadl mě za límec bundy a jediným švihem mě odhodil snad pět metrů daleko, doprostřed uličky, která zažila svou (zřejmě) první bojovou scénu. A taky přímo před své kolegy.

Jediná potěšující okolnost na celé události byl výraz těžce zraněného na tváři jednoho z nich. Seděl na zemi a prsty si tisknul k břichu. Měl je rudé, krev z nich skapávala na zem a tvořila malé loužičky. Neschopný pohybu jsem fascinovaně hleděl, jak se na hraně ruky tvoří další rudá kapka a chystá se spadnout.

Pak jsem se vzpamatoval a pokusil se něco dělat. Jenomže čezetu jsem při svém nedobrovolném letu někde upustil. Pravou pěst jsem sevřel jenom na prázdno.

To už se mi ale na ramenech sevřely cizí pěsti a jedním škubnutím mě postavily na zem. Nejspíš abych mohl spadnout z větší výšky.

Promluvili všichni čtyři, téměř najednou.

“Zabij ho a pojď, nesmí nám utéct!”

“Umírám, do prdele,” zasténal Jerry. Až teď jsem si uvědomil, že mluví anglicky, s americkým přízvukem. To bych v té naší díře nečekal.

Bleskově jsem se omluvil Bohu za všechny nadávky a kletby, které jsem mu zatím adresoval, poprosil ho o pomoc a začal konečně něco dělat.

Krása chvatů aikida spočívá v tom, že protivníkovi jeho síla není k ničemu, spíš je proti němu. I když mi přitom zacvakaly nejspíš úplně všechny obratle a většina kloubů, jediným pohybem jsem se tomu za mnou vykroutil a mrštil s ním proti jeho kumpánům, kteří už stačili zareagovat.

Protože chiropraktik srazil svého nechtěného kata k zemi, vykopnul jsem kanadou pro změnu já proti tomu druhému střelci. Opět štěstí, mrška jedna zlatá, stálo na mé straně, takže jsem ho do ruky zasáhl jenom chviličku před výstřelem, který pak pochopitelně šel pánu Bohu do oken. Pistole také odletěla, jenomže ten parchant měl ještě druhou ruku, kterou mě chytil za nohu. A pak se mnou praštil o zem, až to zadunělo. Brýle mi spadly z očí.

Sice jsem stačil vydechnout a zatnout svaly, ale před očima se mi zatmělo. Pokusil jsem se odkutálet stranou, ale už mě držel za krk a začal mě škrtit.

Všechno kolem začínalo tmavnout, marně jsem se snažil odtrhnout ty jeho pařáty od svého cenného a ceněného hrdla. Zvuk tepající krve mě ohlušoval, ale i přes slábnoucí údery svého srdce jsem někde v dáli zaslechl vytí policejní sirény. A dvě prásknutí pistole, jdoucí rychle po sobě.

Sevření prstů na mém krku polevilo. Odtrhl jsem je a zalapal po dechu. Nádherný vzdoušek, ani na horách takový nemají.

Třetí výstřel. Pořád jsem měl před očima trochu tmavo.

Někdo ze mě stáhnul tělo mého rádoby vraha a podal mi ruku.

Zamrkal jsem, zrak mi pořád nechtěl pořádně fungovat. Byla to bledá, štíhlá ruka s pěstěnými černě lakovanými nehtíky. Patřila k černě oděné dívce, která se tvářila docela naléhavě.

“Vstávej! Musíme zmizet, než příjde policie!”

Hlas měla trochu hrubší, než bych čekal, a i když mluvila dobře česky, slyšel jsem tam nějaký zvláštní přízvuk, který jsem nedokázal určit. Ale stejně jako všechno ostatní na tom andělském stvoření byl krásnější, než jakýkoli jiný hlásek, který jsem kdy slyšel.

“Nevím kdo jsi, a proč jsi mi pomohl, ale teď musíme utíkat, než přijede policie. Poděkuju ti potom,” vyšlo z těch nádherných plných rtů.

Připitoměle jsem přikývnul a nechal se vést temnými uličkami. Myslel jsem, že se tady vyznám, ale oproti ní jsem byl amatér. Několikrát jsem se pokusil promluvit, ale vždy mi jen přitiskla prsty na rty a zašeptala “Psst.”

Všechno mě bolelo ale s ní po boku a ruku v ruce bych klidně běžel i maratón. Stále se pohybovala s tou neuvěřitelnou ladností, jako běžící kočka.

Zamiloval jsem se. Nebylo to poprvé (a cynik ve mně okamžitě dodal, že ani naposled), co jsem se takhle zblbnul na první pohled, ale nikdy, nikdy to nebylo ani zdaleka tak silné, jako teď.

Usmála se a pustila mě. Otočila se ke mně a tiše řekla: “Tady jsme v bezpečí, alespoň na chvíli. Děkuju ti za pomoc, i když nechápu proč jsi to udělal.”

“Já ti děkuju!” ohradil jsem se. “Nebýt tebe, tak bych tam zůstal ležet!”

“Proč jsi mi pomohl?” ignorovala mé dotazy.

“Já…” zaváhal jsem. Pak jsem se rozhodl říct pravdu, jen minimálně ošperkovanou.

“Jednu dívku pronásledovala banda haj- lumpů. Nemohl jsem to přece nechat jen tak být. A navíc… Když jsem tě viděl… Jsi ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl. Měl jsem chuť běžet za tebou…” řekl jsem schválně trochu rozpačitě. Zabralo to. Usmála se. Krásně, pochopitelně.

“Jsi milý, že to říkáš, ale…”

“Mám…” zaváhala. “Mám hodně jmen. Klidně mi říkej jak chceš, co se ti líbí…”

“Roxana…” vydechl jsem naprosto automaticky, než jsem stačil zapřemýšlet. Líbilo se jí to.

“Romantik, teda ve skutečnosti Roman…”

“Počkej, poslední rockový básník? Znám tě!” byla překvapená. Ale zřejmě příjemně. Nejspíš jsem začal zářit radostí.

Zvážněla, úsměv povadl. Pak pomalu, přemýšlivě řekla: “Nejsem jen tak obyčejná dívka…” S tím jsem naprosto souhlasil. “… a oni nebyli jen tak obyčejní chlapi. Jsou to mí nepřátelé, jedni z mnoha. Chtěli mě zabít. Víc ti říct nemůžu.”

Než jsem stačil protestovat, znovu mě umlčela prstem přiloženým na rty. Projel mnou stejný elektrizující výboj, jako když mi poprvé podala ruku.

“Nemůžu. Ale tvá pomoc nezůstane nedoceněná.” Úsměv se jí opět vrátil do tváře i do jejích překrásných hlubokých očí. “Mám k dispozici velké prostředky. Přej si něco. Pokud budu moci, splním ti to přání.”

“Chci být na věky po boku tvém, má lásko…” okamžitě jsem zašeptal. Úsměv zůstal, ale do jejího výrazu se něco vkradlo. Stále to byl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl, ale zároveň to byl taky ten nejsmutnější.

“To by nebyla zrovna odměna, kterou jsem měla na mysli a kterou by sis zasloužil,” zašeptala smutně. Než jsem stačil zablekotat něco zmateného, pokračovala: “Ale pokud je tvým přáním být na věky po mém boku a milovat mě, mohu ti ho splnit. Opravdu to tak chceš?” zeptala se. V jejím sladkém hlase zazníval varovný tón. Ale toho jsem nedbal.

“Ano, má lásko!” odpověděl jsem pravdivě a z celého svého srdce.

“Přiblížila své rty k mým. Naklonil jsem se a políbil ji, nejprve nesměle a jemně. O chvíli později už jsme se objímali a vášnivě líbali. Okamžitě jsem zapomněl na vše ostatní. Pohmožděniny a odřeniny přestaly bolet jako po injekci morfia. Ovládla mě touha.

Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že je Roxana podivně chladná, projely její zoubky mou kůží a zaryly se mi do krční tepny. Nebránil jsem se, jenom v uších mi zněla má poslední, teď už dokončená píseň…