Zlodějův příběh

Tma, vítr, déšť a zima. Takové jsou podzimní večery. Otevřeným oknem vniká do neosvíceného pokoje čerstvý vzduch a na okenní rám dopadají kapky vody. Plamen svíčky, stojící na stole pod oknem, tančí v průvanu a pomalu skomírá. Nechci, aby byla tma. Dnes večer se nenechám přemoci únavou stáří. Má chůze je už pomalá, tak pomalá, že mám strach, že než dojdu k oknu, abych ho zavřel, svíčka uhasne. Když zavírám okno, zadívám se ven do tmy a zamyslím se. Vidím mihotající se světla z ostatních domů a uvědomuji si, jak se město za dlouhá staletí mého pobytu vůbec nezměnilo. To je to kouzlo elfí nesmrtelnosti. Žijí a při tom nemají strach ze stáří, na všechno mají dost času. Ani já jsem nebyl jiný, dokud jsem byl ještě mladý, ale teď, když jsem prožil celý svůj půlelfí život mezi nesmrtelnými, ptám se sám sebe, zda jsem ho opravdu prožil naplno, zda jsem ho nepromrhal.
Sedám si na židli ke stolu, kde je připravený pergamen a brk s inkoustem. Vím, bude to dlouhá doba, než se na prázdném pergamenu objeví příběh, který chci vyprávět. A ačkoli sám nevím proč to vlastně chci udělat, přesto jsem odhodlán to zkusit. Mé staré tělo by raději spalo, ale mysl mě přemlouvá, abych setrval a psal. Koho poslechnout?
Odpověď je jasná a já začnu vyprávět. Jsem teď členem nejvyšší Rady v současném nejvýznamnějším městě elfů, Avilyalu. Vždy jsem jím ale nebyl. Můj život před tím by někoho jistě zajímal, ale já shledávám nejdůležitějším okamžikem svého života setkání právě s elfy z Avilyalu. Od té doby se můj život od základů změnil.

Před tím jsem žil v hlavním lidském městě Gaardenu. Byl jsem zloděj, syn elfího dobrodruha, který kdysi městem prošel a místní kurtizány, takže si asi dovedete představit, jak veselý život jsem měl. Sotva jsem se naučil chodit, musel jsem se starat o sebe i o matku. Když ten, kdo jí předtím „zaměstnával“ zjistil, že je těhotná, bez milosti jí vyhodil na ulici a tam jsme po dlouhou dobu žili. V zimě jsme spali v chlévech mezi dobytkem a živili se tím, co jsme dostali nebo našli. Proto mi nezbylo nic jiného, než se naučit krást. Nevzdělanému chudákovi z ulice totiž nikdo práci nedá a chudák z ulice si nemůže dovolit chodit do školy a vzdělávat se. Je to začarovaný kruh. Brzy jsem se stal velice zručným ve svém řemesle a pověst o mé šikovnosti šla dál a dál. Jenže jak se má sláva šířila, má nechuť k ostatním zlodějům stoupala. Oni všichni kradli pro nasbírání velkého majetku, já kradl zezačátku jen kvůli přežití, později, když mě jeden starý paladin začal učit, protože ve mě našel prý talent pro vznešenější řemesla, jsem si uvědomil, že s nakradeným majetkem se dá naložit i jinak, než ho propít v krčmě (ale to jsem pak přesto dělal dál a často). Napadlo mě postarat se o ty chudáky tam venku, kteří jsou na tom tak, jak jsem na tom byl já. Stal jsem se tedy samozvaným ochráncem chudiny. Dával jsem jim to, co nejvíc potřebovali a učil jejich děti, aby jednou mohly najít slušnou práci. K tomu ovšem bylo zapotřebí dostat z bohatých panáků majetek, který vydřeli z chudých. To ze mě učinilo trn v oku mocných zlodějských bratrstev i samotného krále. Netrvalo dlouho a byl jsem psancem (nutno podotknout, že odměna na mě vypsaná stoupala téměř s každým dnem). V Gaardenu už jsem neměl budoucnost. Věděl jsem to, proto jsem se nechával zlákat nabídkami ke spolupráci od mocných lidí z dalekých krajů. Vždycky jsem se však do města zase vrátil. Sám nevím proč, možná se mi tam prostě líbilo, možná to byl strach z trvalého usazení se jinde. Nevím. O tom však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, jak do našeho města přišli ti, co konečně můj život změnili.

Probudil jsem se na tvrdé, špinavé podlaze. Bylo mi jasné, že to byla krčma. Noc byla očividně veselá, jenže já si z ní nic nepamatoval. Ani jsem nevěděl, jak jsem se octl na podlaze v tom nejšpinavějším koutě. Pokoušel jsem se zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem, ale přemohla mě závrať. Po dalších neúspěšných pokusem jsem nějaké vstávání vzdal a zůstal ležet. Najednou se ozval známý hlas hostinského, který zrovna uklízel nepořádek, aby mohl znovu otevřít.„Dobré ráno, už sem myslel, že se neprobereš. Tak jak je?“ řekl.
„Hrozně. Tak zle už mi dlouho nebylo,“ zamručel jsem.
„To se ti nedivim. V noci bylo vážně veselo.“
„Na co se vlastně pilo?“
„Už ani nevim. Tak různě. Jednou na tohle, podruhý na tamto. Ale zvedej se. Musíš mi pomoct, ať můžu otevřít a pustit sem ty násosky znova.“
„Na to zapomeň, kamaráde. Je mi zle a ocaď se ani nehnu,“ odbyl jsem ho. Alespoň jsem si to myslel. Jenže za chvíli na mě přistál obsah vědra, v němž si hostinský dosud máčel hadr na vytírání.
„Řek sem vstávat!“ zakřičel.
Vyskočil jsem závrať nezávrať a prohlédl si své zmáčené oblečení. Od té doby, co jsem se stal zlodějem na úrovni, jsem si potrpěl na drahé šatstvo. Tohle bylo zrovna hedvábné, teď už žel na vyhození. Obsah vědra mu zas až tak neuškodil, ale stopy včerejší pitky byly dosti znatelné.
„Tak, převlíknout a pomáhat a honem. Víš, že tě tu nechávám bydlet jen za pomoc.“
„Za pomoc proti zlodějským bratrstvům, ne v uklízení.“
„Zatim proti zlodějským bratrstvům nemáš co dělat, tak se budeš činit aspoň s hadrem. Mazej se převlíct.“
Neměl jsem sílu dohadovat se, tak jsem vylezl schody do patra budovy, kde byl můj pokoj a převlékl se. Jak hluboko jsem ve svých očích tenkrát klesl. Kdybych někdy uvažoval o slušné práci, určitě by to nebyla špinavá dřina v hospodě.

Už několik hodin se v krčmě zase odehrávala ta nejlepší zábava, já se však od pití držel raději dál. Dnes se mi vážně nechtělo nikam ven, a kdybych měl v krčmě popíjet celý den, zítra ráno bych se už asi neprobudil vůbec. Jen jsem seděl u svého oblíbeného stolu v koutě a sledoval dění. Tato hospoda rozhodně nepatřila k podřadným putykám, kterých ve městě bylo dost a dost. Nebylo to sice žádné snobské hnízdo, ale zase nic, kde by běhaly po stolech krysy. Našli se tu lidé chudší, ale i bohatší obchodníci nebo řemeslníci. Prostě všehochuť. Často sem zabrousili také zloději z obou zdejších bratrstev, aby tu získali nějakou kořist, jenže ti, jak viděli mě, se zase rychle ztratili.
Všichni se bavili, když najednou do dveří vstoupil královský voják. Ti jsou mezi lidmi oblíbeni ještě míň než zloději. Pečlivě jsem onoho vojáka sledoval. Šel k výčepu a na něco se ptal hostinského. Ten chvíli mlčel, pak zakroutil nesouhlasně hlavou a šel si dál po své práci. Voják se ale nenechal odbýt. Znovu se hostinského zeptal a při tom ho přímo probodával pohledem. Po krátkém mlčení se oba podívali mým směrem, hostinský něco řekl a voják šel ke mně. Celou dobu jsem ho nespustil z očí.
„Ty si prej Aerton,“ řekl, ne zrovna přátelsky.
„Záleží na tom, s kým mám tu čest,“ odpověděl jsem stejným tónem.
„Zavři klapačku zloději, pudeš se mnou. Právě tě zatýkám, šmejde,“ řekl a já se neudržel a začal se smát.
„To nemyslíš vážně, ty opičáku. Ty mě zatýkáš? Za co?“
„To, co si až do teďka ukrad je ti málo? Hni se, šmejde. Ve vězení ti bude fajn,“ zakřičel a chytil mě za košili.
Prudce jsem odstrčil jeho ruku a vyskočil ze židle. Vytasil jsem meč a přísně řekl: „Mám toho dost. Kdo si král myslí, že je? Mě nazývá zlodějem, když jen lidem vracím to, co on z nich vydřel na daních.“
Voják také tasil a všichni, kdo seděli u stolů poblíž okamžitě vyklidili prostor. Moc dobře věděli, že tohle nemůže skončit jinak než bojem. Vyhrával jsem, jednak díky mé obratnosti a akrobatické dovednosti, ale hlavně proto, že královského vojáka by bez problémů přemohl každý. Jenže problém ve formě dalších vojáků na sebe nenechal dlouho čekat. Docela rychle se mnou vymetli krčmu a spoutaného mě vedli do královského hradu. To mě docela překvapilo, čekal bych vězení.
„Tak tohle je ten zloděj, co mi znepříjemňuje život?“ řekl král, když mě k němu přivedli.
„Proč jsem tady?“ nedalo mi to a zeptal jsem se.
„Hned k věci, to se mi líbí. Jednoduše, jsi zloděj a víš, jaký trest za zlodějství je. Chci k tobě být velkorysý a nabídnout ti možnost, jak si zachránit život.“
Můj výraz v tu chvíli musel být asi velice zábavný. V jednom okamžiku se ve mě vystřídalo tolik emocí, že to ani nedokážu popsat. Uvědomil jsem si, že tohle by mohlo být opravdu vážné, tak jsem se jen rozpačitě zeptal, co bych měl udělat. Král dal pokyn, aby nás ostatní nechali o samotě a začal mluvit.
„Mám tady práci, která vyžaduje tvůj talent, zloději,“ řekl. „Zítra mají do města přijet elfí vyslanci z Avilyalu. Budeme jednat o alianci. Než s nimi začnu podepisovat nějaké dohody, chci o nich vědět naprosto všechno. Ty jsi zloděj, máš talent pohybovat se neviděn a neslyšen, takže po tobě chci, abys jim byl neustále nablízku a všechno mi hlásil.“
„Mám špehovat vaše hosty? To snad ne.“
„Špehovat je ošklivé slovo. Říkejme věnovat jim zvýšenou pozornost.“
„Říkejte si tomu jak chcete, já je špehovat nebudu.“
„Pak tedy ode mě pozdravuj kata.“
Poslední králova věta zněla jako dost přesvědčující argument, a tak jsem usoudil, že je lepší slíbit králi pomoc a pak nějak řešit spor s morálními zábranami, než se nechat poslat na smrt a řešit spor s nechutí umřít mladý.
„Skvělá volba!“ řekl král. „Pokud bude tvá spolupráce k něčemu dobrá, odměna tě nemine, pokud mě ale zklameš, nechám tě bez milosti popravit tím nejhorším způsobem.“
Vysoce povzbuzující. Zvažoval jsem možnosti, pak jsem to vzdal a vrátil se do hospody. Hostinský mě ihned zasypal spoustou dotazů. „Nějak se mi o tom nechce mluvit, příteli,“ odbyl jsem ho a šel se zavřít do pokoje.
Den pomalu utekl a než jsem se nadál, byla venku zase tma. Vždy jsem miloval noci v Gaardenu. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem prostě ven. Procházel jsem se kolem brány, když jsem v dálce zahlédl světlo. Připadalo mi to jako cestovní lucerna, ale na lidi byla zvláštní. Že by už elfové? Má zvědavost mě donutila čekat, než se dostali trochu blíž. Ano, byli to elfové. Ještě nikdy předtím jsem neviděl nikoho z elfů, jenž by přijížděl přímo z jejich města. Maximálně nějaké dobrodruhy, kteří se v Gaardenu zastavili, ale nikdy ne vyslance. Jejich vzhled mě velice zaujal. Jeli na koních bez sedel a postrojů a ačkoli téměř všichni měli na sobě tmavé pláště, připadalo mi, jako by ve tmě zářili. Jsem jen zloděj, nedokážu najít ta správná slova, kterými bych popsal to, co je mi dnes všední, tehdy to však pro mě bylo zvláštní a nové.
Brána města se na noc zavírá, ale dorazí-li někdo v noci, stráže mu otevřou. Tak tomu bylo i v případě elfů. Vjeli do města a nevěděli kam dál. Začali mezi sebou rozmlouvat jejich vlastním jazykem. Nevím jak je to možné, ale rozuměl jsem jim, ačkoli jsem se elfštině nikdy neučil. Domluvili se, že si najdou nějaký nocleh a za králem půjdou až ráno. Sledoval jsem jejich bezradnou cestu městem až ke krčmě mého přítele. Zastavili se před ní a znovu začali rozmlouvat, pak vešli. Jejich přítomnost pochopitelně neušla pozornosti všech štamgastů, kteří na ně zírali jako na zjevení. Elfové nedali najevo žádné rozpaky a šli rovnou k výčepu, kde si pronajali několik pokojů. Já jsem vešel do krčmy hned za nimi. Těšilo mě, že se ubytovali právě tady, měl jsem je alespoň hezky na očích. Hned jak dostali klíče, odebrali se do pokojů, mezi lidmi se patrně nechtěli příliš zdržovat. Není divu v dnešní době, kdy jsou vztahy mezi elfy a lidmi napjaté jako struny loutny.

Sledoval jsem elfy až ke královskému hradu. Tuhle budovu nemám zrovna rád, nikdy odtud totiž nevzešlo nic dobrého. Snad jen král Osmas, ale je to už mnoho let, co byl tento klenot mezi lidmi odstraněn. Docela by mě zajímalo, co se s ním stalo. Zda ještě někde žije, nebo už je mrtev.
Můj vnitřní hlas mi říkal, že první návštěva elfů u krále nebude příliš dlouhá a ani tentokrát se nemýlil. Netrvalo dlouho a byli zase venku. Z výrazů jejich obličejů jsem poznal, že je to zas až tak netrápilo. Výsledek tohoto jednání, myslím, je příliš nezajímal. Pravděpodobně jejich přítomnost měla zcela jiný cíl, než vyjednat nějakou hloupou alianci, jenž by se stejně s nástupem dalšího lidského krále rozpadla. Moje zvědavost rostla. Moc mě zajímalo, co je pravým účelem jejich návštěvy. Už jsem je nesledoval jen abych si zachránil život, ale také kvůli své vlastní zvědavosti.
Vrátili se zpět do krčmy. Sešli se v jednom pokoji a začali znovu rozmlouvat. Schoval jsem se na terase a potichu poslouchal. Po chvíli se však elfové v řeči zarazili. Tušil jsem, že příčinou budu já, a tak jsem se chtěl vytratit. Nešlo to. Nemohl jsem se pohnout. Kouzla. Elfí kouzla. Co teď? Na terasu vyšel jeden z elfů a odvlekl mě do pokoje.
„Kdo jsi?“ zeptal se obecnou řečí.
„Královská stráž vám přidělená?“ odpověděl jsem s lehce ironickým úsměvem. Bylo mi jasné, že už stejně tuší, kdo jsem, ale bylo mi hloupé jim to na rovinu říct.
„To jistě,“ odpověděl druhý z elfů. „Jsi špeh. Proč nás posloucháš a co všechno jsi slyšel?“
„Pánové.....a dámo,“ dodal jsem, když jsem si všiml ženy mezi vyslanci, „špeh je ošklivé slovo. Řekl bych vykonavatel zvýšené pozornosti...“
„Špeh je kratší,“ zareagovala elfka.
„Možná,“ pokračoval jsem. „Nebudu tajit důvod mé přítomnosti. Ano. Král mě sem poslal, abych o vás zjistil vše, co půjde, ale chci abyste věděli, že nesloužím lidskému králi o nic víc než králi okurkových lidí z ledových krajin. Obsah vašeho rozhovoru by se nikdy do paláce nedostal.“
„Tomu můžeme a nemusíme věřit. Proč nás tedy špehuješ?“
„Vlastně jen za své vlastní zvědavosti. Je mi to trapné, ale je to tak.“
Elfové se po sobě podívali a rozesmáli se. Musím přiznat, že tak trapně jako tehdy mi v životě nebylo. Proklínal jsem sám sebe, že mě vůbec napadlo je poslouchat.
„Dobrá, pokud stojíš o naší společnost přisedni k nám,“ řekl nakonec jeden z nich.
Zvláštní reakce. Já osobně bych se nevybavoval s někým, kdo mě špehoval. Postupně se mi představili. Octnul jsem se ve společnosti bojovníka Millandra, čaroděje Althana, druida Eltheina, kněze Wirmena a hraničářky Galnen. Tato pětice a král s královnou tvoří prý nejvyšší Radu města Avilyalu. Žasnul jsem. Žasnul jsem nejen nad jejich zjevem, ale také nad jejich vyprávěním. Ani ve snu mě nenapadlo, že mohou existovat města, kde je život jiný. Tím jiný myslím život bez chudáků na ulici, bez útlaku, bez vydírání daní. Prostě jiný. Teď už pro mě není zvláštní, že život mezi elfy takový je, ale tehdy mi to přišlo jako sen. Dlouho jsem si nechal o Avilyalu a celé elfské společnosti vyprávět a během vyprávění mě přepadala čím dál větší touha odjet z lidské špíny právě k elfům. Konec konců na to mám po otci nárok.
Uběhlo několik hodin a venku se zase začalo stmívat. Napadlo mě, že bych se měl jít podívat dolů do krčmy – celý den mě tam nikdo neviděl, taky by je mohly napadat černé myšlenky. Rozloučil jsem se s elfy a sešel dolů. Právě včas, jak jsem zjistil. Do krčmy přišlo několik zlodějů z toho, no řekněme nepřátelštějšího, bratrstva. Mezi nimi byl (nebo spíše je vedl) ten nejprotivnější lidský nádiva, co kdy žil. Nikdy jsem ho neměl rád a on mě taky ne, takže (jak už to bývá) jsme se nemohli přehlédnout. Hostinský je můj dobrý přítel, jeho rodina mě vytáhla z bídy, když jsem byl úplně na dně a já jim za to teď pomáhám proti těm všetečným zlodějům, které tolik nemám rád.
„Hej, no nekecej, tohle je vážně ten půlelfí chcípák,“ zaječel na celou krčmu, když mě uviděl.
„Jen se samou radostí nezblázni, to by byla vážně škoda,“ odpověděl jsem mu ironicky.
„Možná. Sem slyšel, že tu s tebou včera vojáci vytřeli podlahu. Je to pravda?“
Hm, špatné zprávy se šíří opravdu rychle. Nechtěl jsem mu na to odpovídat. Stejně to nebylo tak důležité, protože i kdyby to pravda nebyla, nevymluvil bych mu to.
„Hele, tak sme pokecali, co kdybys teď sbalil tu bandu pitomců a vypadnul vocaď?“ řekl jsem nevrle.
„Milej jako dycky. Vypadnu, ale až si tu napěchuju kapsy.“
„Vypadneš hned!“ zvýšil jsem hlas.
„Tak to ne, kámo. Jdi se zahrabat ke svým kámošům špičatouchým a nech mě pracovat,“ řekl. Ohlédl jsem se a uviděl na schodech stát elfy. Patrně se přišli podívat, co tady řeším za problém.
„Tak jo, zasmáli sme se a teď už zmiz!“ odsekl jsem.
Zloděj jen zamumlal něco o kreténovi a on i jeho společníci vytasili zbraně. Proč všechno musí končit u zbraní a ničení hospody? Na nic jsem nečekal a začal se bránit. Samotného mě zajímalo, jak souboj dopadne, neboť jich bylo pět a já byl sám. V zápalu boje jsem postřehl něco jako náznak nesouhlasu s přesilou, stojící proti mně, na straně elfů a na chvilku mě oslepil záblesk světla, odrážejícího se od Millandrova meče. Náhodně mě souboj zavedl ke schodům, z nichž už Millandro scházel. Zastavil jsem ho a řekl, že tohle zvládnu sám. Bylo třeba napravit mou pověst po tom trapasu na terase.
Boj probíhal rychle. Proti mě stáli obyčejní začátečníci, takže mě nemohli porazit. Já byl ve městě vždy obávaným bojovníkem. Zloději se stáhli a s výhružkami a sliby odvety zmizeli z hospody pryč.
„A je to,“ řekl jsem a šel k hostinskému.
„Můžeš mi tu jednou jedinkrát v životě neudělat takovej chlív?“ zavrčel hostinský. Chápu ho, kdo to má pořád po mě uklízet?!
„Neděkuj mi tak nahlas, někdo by to mohl slyšet,“ vypadlo ze mě. Sice ho teď chápu, ale předtím mě to docela naštvalo. Nejdřív si stěžuje na zloděje, a když je vyhodím, tak si stěžuje taky. Prošel jsem mezi přihlížejícími elfy a zavřel se v pokoji. Beztak se mi už chtělo spát.

Hnusná, studená, železná rukavice mě vytáhla z postele. Úplně jsem zapomněl na krále a ten jeho přihlouplý požadavek. Když jsem se trochu rozkoukal, uviděl jsem tvář onoho vojáka, co se mnou předevčírem zametl dole v krčmě.
„Král čeká, pitomče. Ti elfové jsou zas na jednání a král o nich stále nic neví. Tak mluv! Co si o nich zjistil?“
„No vlastně v podstatě nic. Já je nestačil pořádně sledovat,“ pokoušel jsem se z toho nějak vymluvit.
„Debile! Jak dlouho myslíš, že bude král to jednání protahovat? Tak teď hezky pudeš se mnou.“
Tak tohle se mi vůbec nelíbilo. Něco mi říkalo, že jednání se uzavře už dnes a já se dostanu do velkých problémů.
Nějakou dobu mě vojáci drželi v temné, chladné místnosti. Původně jsem myslel, že je to vězení, ale pak mi došlo, že jsme nevcházeli do podzemí a v tomto městě je vězení jedině v podzemí. Seděl jsem tam v koutě a v duchu proklínal sám sebe. Kdybych králi hned plivnul do tváře, už mi mohlo být dobře někde v lese na útěku. Po několika hodinách čekání, král dorazil.
„Tak co o těch elfech víš? Co můžou nabídnout? Zajímá mě, co mi může to spojenectví přinést, co z nich mám ždímat?“
„Víte, pane,“ vykrucoval jsem se.
„Nechci slyšet, zda vím či nevím!“ zakřičel král. „Mluv přímo!“
„Nic nezjistil, můj pane,“ řekl voják, který mě přivedl.
„Jak je to možné?“ vykřikl král.
„Nebyl čas, pane. Nestačil jsem si získat důvěru potřebnou ke zjištění takových informací,“ odpověděl jsem zoufale.
„Měl jsi je sledovat, ne se s nimi kamarádit, idiote! Za tuhle zradu mi krutě zaplatíš. Měl jsem vědět, že vám zlodějům se nedá věřit. A obzvlášť se nedá věřit těm, kdo mají v sobě krev těch proradných elfů. Budeš pykat! Odveďte ho na šibenici! Hned teď!“
Rozkaz byl jasný. Už jsem nemohl krále dál pokoušet zbytečnými výmluvami. Vlastně jsem ani nechtěl. Vybavovat se s omezeným člověkem bylo pod mou důstojnost. Jenže jak se z tohoto průšvihu dostat? Vzali mi všechno vybavení a odvedli mě na náměstí, kde byla šibenice. To bylo opravdu zlé. Zákon totiž umožňuje zloděje přistižené při krádeži popravovat bez soudu. Takto krutý trest za obyčejné zlodějství se zavedl jako protiútok proti zlodějským bratrstvům, která vždy uzmula to největší bohatství z obchodních lodí a vůbec všeho, co se do města a okolí dostalo.
Stál jsem na šibenici s oprátkou kolem krku a tupě zíral do davu, jenž se ihned shromáždil. Ti nejchudší ze zvědavosti, bohatší se chtěli pokochat pohledem na smrt muže, kvůli němuž často přišli o značné množství majetku. Tolik známých tváří jsem viděl mezi lidmi. Tváře těch, kterým jsem pomohl, které jsem učil. Mě vděčili za to, že neskončili na ulici jako jejich rodiče. Všechno si uvědomovali, ale pomoci mi nemohli. Jakýkoli náznak nesouhlasu s mou smrtí by pro ně znamenal „pohodlnou“ oprátku vedle mě. Král ukončil jednání s elfy a vyšel na terasu svého hradu, aby se pokochal popravou. Z tváří elfů jsem poznal, že jednání nedopadlo tak, jak si představovali a že poslední kratochvíle jejich pobytu ve městě má být pohled na popravu. Docela se vyděsili, když na šibenici uviděli mě. Althan se obrátil ke králi a chvíli s ním rozmlouval, pak všichni i s králem zmizeli z terasy a za chvíli se objevili na náměstí. Zvláštní, král kvůli mě opustil hrad.
„Co vlastně provedl ten muž?“ zeptal se Elthein. Od začátku jsme si nejlépe rozuměli. On byl z vyslanců nejbližší mému věku, ačkoli byl o několik set let starší něž já.
„Je to zloděj. Bezcharakterní spodina společnosti. Na jeho životě nikomu nezáleží,“ odpověděl král.
„Jak to můžete vědět? Každý má své přátele. Jim na jeho životě jistě záleží,“ bránil mě Elthein.
„Přátele mezi chudinou. Ta vítá, když někdo okrade člověka, který se stará o jejich živobytí. Hloupí chudáci neví, co takový zloděj jako tenhle znamená za pohromu. O jednoho nafoukance míň.“
„Přesto se mi smrt zdá jako příliš krutý trest za zlodějství.“
„Pane vyslanče, mluvím já do vašich elfích zákonů? Vy nevíte, jak se tu zloději roztahují. Je třeba je trochu umírnit. Pokud je budu muset popravit všechny, udělám to. A tohoto popravím s nevídanou chutí. Mou zemi už okrádá příliš dlouho.“
Elthein se obrátil ke svému bratru Althanovi a zašeptal: „To přece nemůžeš dopustit. Ten půlelf nedělá nic špatného. Podle toho, co říkal včera, zaslouží spíš svatozář než oprátku. Pomoz mu.“
„Taky se mi to nelíbí, ale co mám dělat? Hájíme tu zájmy Avilyalu, nemůžeme tu tahat zloděje ze šibenice.“
„Použij nějaké nenápadné kouzlo. Já nevím. Tak dobře tvé schopnosti neznám.“
„Co je u tebe nenápadné kouzlo? Má snad najednou vzplanout provaz? Že by zasáhly samy vyšší síly?“
„Sama příroda. To je nápad, bráško. Jsi génius.“
Althan nechápal, co má jeho bratr v plánu. Já už jsem pomalu ztrácel naději. Už jsem jen čekal na králův pokyn. Ten si pohled na můj strach vychutnával, proto s vydáním pokynu nijak nepospíchal. Najednou se začal zvedat vítr. Byl čím dál tím silnější a vál jen ve městě. Za hradbami se nehnulo ani stéblo. Prach a písek se začaly vířit a po chvíli se začaly vznášet ve větru i jiné věci. Lidé už stěží udrželi rovnováhu. Někteří se utíkali schovat před nenadálou bouří, jiní si uvědomili, že je postiženo jen město a modlili se k bohům, aby se nehněvali, ale já pochopil; Elthein vytvořil tenhle zmatek, aby zakryl jakoukoli pomoc, jež přišla záhy ve formě magického šípu, který přeťal provaz a já mohl ze šibenice pryč. Seskočil jsem na zem a o nůž, přivátý odněkud větrem, jsem si přeřezal pouta. Než se kdokoli vzpamatoval, byl jsem pryč. Vítr ustál a s ním i zmatek. Král se podíval po katovi a ukázal rukou, aby to všechno ukončil, ale už nebylo koho věšet. Nikdy jsem neviděl vladaře tak rozzuřeného jako tenkrát. Okamžitě začal vyřvávat rozkazy, aby mě vojáci znovu dopadli, ale mistra zloděje je těžké najít, i když stojí právě vedle vás. Proklouzl jsem do hradu, abych si našel svoje věci. Když jsem je konečně zase měl, vyklouzl jsem nepozorovaně z města a na svém polodivokém koni, jenž se vždycky pásl poblíž hradeb jsem ujížděl do neznáma.

Po dni putování jsem stanul na hranici Avilyalského lesa, hlubokého, temného, tajemstvím a legendami opředeného hvozdu. Příliš se mi dovnitř nechtělo, ale v něm končilo území lidí a začínalo území elfů. Má naděje na lepší život. Vstoupili jsme. Já a můj věrný vraník Onist jsme poprvé vstoupili do elfího lesa. Ani jeden z nás nevěděl, co nás v něm čeká, přesto jsme směle pokračovali.
Putovali jsme lesem několik hodin, když nás zastihla noc. Našel jsem v celku kryté místo, kde jsem chtěl zaspat vzrušení posledních hodin. Dlouho jsem však nespal. Brzy mě vzbudilo, jak se mnou někdo třese. Prudce jsem sebou cuknul.
„Klid,“ ozval se známý hlas. „To jsme my.“
Ano. Byli to moji známí elfové. Jeli celou dobu v mých stopách a teď mě konečně dostihli.
„Tak tě vítám v Avilyalském lese,“ řekl Millandro. „Sám se tu ale toulat nemůžeš. Nikdy by ses nedostal ven. Zemřel bys tu.“
„Pojeď s námi do Avilyalu. Vysvětlíme pánovi tvou situaci a jsem si jistý, že ti poskytne útočiště,“ řekl Wirmen. Od něho mě nabídka překvapila, protože během našeho rozhovoru v Gaardenu byl on nejchladnější.
Co bylo dál už snad nemusím říkat. Král Silveran je velice odlišný od lidského krále. On mou snahu pochopil, neodsuzoval ji. Tak jsem tedy dostal azyl u elfů a od té doby s nimi žiji. Brzy jsem se dostal jako znalec lidské kultury a mnoha jiných věcí z běžného „neelfského“ života do nejvyšší Rady, a tak jsem svůj osud už navždy svázal s elfy.

Plamen svíce pomalu dohořívá, inkoust dochází, staré kosti bolí – příběh je dovyprávěn. Už není víc, co bych řekl. Konečně si má unavená mysl může odpočinout. Nemusí už vzpomínat na dobu dávno minulou. Tak vzdálený se mi ten čas teď zdá. Jdu spát. Už není co dál psát.

Té chladné, větrné, promočené noci zemřel muž, jehož život byl naplněn mnoha dobrodružstvími. Muž, který se narodil jako obyčejný chudák a stal se jedním z nejváženějších elfů. Muž, jenž vykonal ve svém životě mnoho velkých činů, které nemilosrdný čas proměnil jen v zrnka písku na prašných cestách věčnosti. Byl to půlelf mnoha podob – mistr zloděj, ochránce chudých, bojovník za spravedlnost, věčný smíšek a vynikající přítel. Zanechal po sobě nepatrné stopy svých kdysi nepřehlédnutelných činů, popsaný svitek na popraskaném stole v tmavém pokoji a slzy v očích přítele, jenž ho miloval jako vlastního bratra a jenž teď dopisuje těchto několik řádků k jeho dojemnému, trochu neobratnému vyprávění.
Tímto ti já, Elthein z Lananyalu, se zármutkem v srdci, Aertone z Gaardenu, slibuji, že co budu kráčet po tomto světě, nikdy nezapomenu na přátelství silnější než základy země, které pojilo nás dva.
Pokoj tvé duši, příteli.