Už nikdy víc otrokem

Zuboženému vyhublému muži se zachvěl hlas, když měl oslovit samotného vládce Temných elfů, který seděl na svém trůnu a přísným pohledem si prohlížel všechny přítomné. Po dlouhém tichu nakonec muž promluvil: „Pane, stěžujete si, že naše práce je pomalá, ale nemůžeme pracovat rychleji. Nemáme téměř co jíst, spousta z nás je nemocných, navíc jsou mezi námi příliš staří lidé na práci, máme mezi sebou děti, je nám zima. Nemůžeme lépe pracovat.“
Felderan dlouho neodpovídal. Zadíval se do světla jedné z loučí a chvíli přemýšlel, pak promluvil: „Že je vám zima, za to si můžete sami. Kdybyste se neflákali s dostavbou města, měli byste cely, ve kterých by nebyly díry. A víc jídla taky nedostanete. Už tak ho dostáváte až moc. Budete pracovat, i kdyby nad vámi měli stát dozorci s bičem.“
„Ale pane,“ vzdychl zklamaně muž a natáhl prosebně ruce směrem k Felderanovi. Ten se znechuceně odtáhl.
„Co si to dovoluješ, ty špíno?!“ vykřikl generál Darwales, praštil člověka bičem a odtáhl ho dál od trůnu. Napřahoval se na další ránu, ale Felderan ho zarazil.
„Nech ho!“ vykřikl. „Odveďte ho zpátky do cely!“ rozkázal Felderan vojákům stojícím kolem.
„Co se s tebou děje?“ zeptal se Darwales, když zůstali sami.
„Já nevím,“ vzdychl Felderan. „Když jsi toho člověka chtěl praštit, viděl jsem na jeho místě sebe a svém místě Torrana.“
„Nesmíš na to neustále myslet, porazili jsme ho a hotovo. Jsme svobodní. Nesmíš myslet na ta léta v otroctví, teď musíme koukat dopředu.“
„Jo, jsme svobodní, ale co nám ta svoboda přinesla? Odešli jsme z Torry a teď jsme všichni narvaní tady, kam se nevejdeme. Spousta z našich ještě stále žije v provizorních chýších. Jídla není nazbyt, nemáme ho dost pro vlastní národ a ještě živíme otroky. Darwale,“ vzdychl Felderan zničeně. „Co mám dělat? Na co si vzpomenu, všechno je potřeba zlepšit. No, někde se začít musí, tak začneme u otroků. Takové množství je luxus, který si nemůžeme dovolit.“
„Není problém, zajdu tam s vojáky a trochu to pročistíme. Jak velký úbytek máš asi tak na mysli?“
„Ne, fuj, to ne. Takhle jsem to nemyslel. To máš z toho zabíjení radost nebo co? Ne, nejsme barbaři. Vyber ty, kteří nemůžou pracovat a jednoduše je propusť.“
„Propusť?“ podivil se Darwales. „Vážně nám nějak měkneš, příteli. Když je pustím…“
„Tak stejně pochcípají někde v bažinách. Jak daleko se odtud můžou dostat? I kdyby bažinami prošli, tak je sežerou vlci nebo je potká něco jiného, ale my budeme mít ruce čisté. Od nás vyšla dobrá vůle je propustit.“
„Já tě nepoznávám. Ještě před několika měsíci bys neváhal a pár bys jich zabil vlastnoručně.“
„No, nejspíš jsem se změnil. Nebaví mě pořád někde něco zabíjet a ničit. Proč musíme dostávat své pověsti nelítostných vrahů?“
Darwales nechápal změnu v chování svého vládce, ale dál se dohadovat nechtěl, tak raději změnil téma.
„Už jsi četl poselství od rady vládců?“
„Jo, četl. Mimořádné zasedání u příležitosti poražení Torrana, takže bych se nejspíš měl dostavit. Něco mi říká, že mi nebudou chtít potřást rukou.“
„Proč myslíš? Třeba ti chtějí pogratulovat k nabyté svobodě.“
„Nemyslím. Pár jich je svobodných, ale většina rady je v otroctví démonů. Ti se budou pokoušet naše vítězství nějak očernit.“
„Nebo se naopak inspirují a půjdou naší cestou.“
„Kéž by. Jo, když už mluvíme o radě, odcházím ráno, nechám ti to tu na povel.“
…
Rada vládců je nejvyšší orgán Temných elfů. Scházejí se tu vládci všech oblastí, kde Temní elfové žijí a řeší se problémy, které se týkají temnoelfského národa jako celku. Mnozí z vládců sem jezdí tajně, neboť démoni, kterým slouží, mají strach z povstání, jež by mohlo vzniknout propojením všech vládců. Vládcové jsou rozdrobení, každý se pevně drží své pozice a dosáhnout mezi nimi nějaké domluvy je takřka nemožné. Ti, co spolu sousedí, si zpravidla jdou vzájemně po krku a když na sebe nemůžou vojensky, snaží se jeden druhého nějak shodit před radou, aby byl odvolán a jeho území připadlo jeho sokovi. Rada má svého představeného. Většinou to bývá autoritativní, všemi uznávaný vládce, který nějak zapůsobil na ostatní. Představený pak získává titul absolutního vládce Temných elfů, kterému se zodpovídají všichni ostatní vládcové. Volí ho rada jednohlasnou shodou a stejným systémem ho může rada zase odvolat, ale jen za nějaké velmi závažné provinění.
Od té doby, co Felderan objevil své magické schopnosti a naučil se přenášet z místa na místo, už na radu necestuje jinak. Umožňuje mu to opouštět Siranské hory až na poslední chvíli a může díky tomu také cestovat nalehko. Už tradičně se rada konala v bývalém chrámu jakéhosi dávno poraženého boha, na kterého už všichni zapomněli. Nicméně je to stále ještě chráněné místo, kam démoni nemohou posílat svoje špehy a kam nemůžou ani oni sami. Proto Temným elfům vyhovuje. Felderanovi se tu nikdy nelíbilo. Bažina, kam jen oko dohlédne, pořád je tu tma a vůbec je okolí takové povadlé a velice deprimující. Ještě horší než Siranské hory, které jsou obecně považovány za nejnehostinnější místo v Akay. Nicméně toto místo se nenachází v Akay.
Felderana překvapilo, že se dostavili všichni vládci. To se normálně nestává. Většinou je někdo zaměstnaný nějakou válkou nebo se nevyvlékne z povinností, uložených mu jeho démonským pánem. Nedávné povstání v Akay zřejmě zapůsobilo na všechny Temné elfy, třebaže na každého svým způsobem. Felderan byl stále víc napjatý a zasedání se už nemohl dočkat.
Večer konečně zasedání začalo. Jako vždy vládcové zasedli v hlavní lodi chrámu. Nejvyšší vládce měl křeslo na místě, kde kdysi stával oltář, ostatní seděli kolem v kruhu. Dlouho panovalo mezi vládci ticho, jen si vyměňovali více či méně přísné a vážné pohledy. Někteří se tvářili až příliš důležitě. Felderanovi ujel jeho obvyklý ironický úsměv a mírné zakroucení hlavou. Ostatní si toho samozřejmě všimli a stalo se to pro ně vhodným začátkem diskuse.
„Felderane,“ oslovil Felderana nejvyšší vládce. „Zrovna ty nemáš důvod ke smíchu. Nezapomeň, že tato rada se koná z větší části kvůli tobě a tvému nanicovatému povstání.“
„Nanicovatému?“ vyhrkl Felderan rozhořčeně. „Při tom povstání umírali moji vojáci, osvobodilo nás z otroctví toho arogantního zubatého démona a vy mu řeknete nanicovaté?“
„Slyšel jsi dobře! Čeho sis myslel, že dosáhneš, když zničíš Torrana? Jak dlouho podle tebe ta tvoje „svoboda“ vydrží?“
„No, já a moji vojáci se postaráme, aby to bylo dlouho.“
Do diskuse se vložil další z vládců. Vládce Toryalu neboli Temného města, oblasti na východ od Siranských hor, byl vysoce vážený mezi všemi a nikdo nepochyboval o tom, že právě on se stane příštím nejvyšším vládcem, samozřejmě pokud by přežil toho stávajícího. Byl rovněž velkým odpůrcem Felderana. „Dlouho? Jak dlouho? Rok, dva? Ne, Felderane, to není dlouho. Dokonce i v očích smrtelníků je to krátká doba. Torran je pryč, ale je jen otázkou času, než na jeho místo nastoupí někdo další.“
„Ať přijde kdo chce. Nebojím se postavit jakémukoli démonovi.“
„Dobrá. Ať je tedy po tvém. Uznejme, že svou zem dovedeš ochránit, ale máš vůbec ponětí, co tvé povstání způsobilo ostatním vládcům, kteří nemají to štěstí jako ty a já, že nežijí v otroctví démonů? Máš ponětí, jaký teror démoni začali? Ty moc dobře víš, jaké je chování démonů k Temným elfům, ale o tom, co se děje teď, nemáš ani ponětí, jinak bys sem vůbec nejezdil, ale připlazil se k nohám samotného pekelného Pána a škemral o odpuštění.“
„To je pravda,“ vykřikl jeden ze slabších vládců, jehož lid byl už po mnoho generací v otroctví. „Démoni se nás teď bojí a zacházejí s námi jak nejtvrději dokáží.“
„O důvod víc, ukázat jim, že jejich strach je oprávněný. Nakopeme jim zadky. Věřte mi, když povstaneme všichni najednou a budeme se navzájem podporovat, tak nás nemůžou porazit.“
„Možná porazíme jejich vojska, ale nikdy bychom nemohli zvítězit, dokud by oni nebyli zničeni a přiznejme si, že většina z nás k tomu nemá potřebnou moc,“ poznamenal další z porobených vládců.
„Když to bude nutné, objedu všechny porobené země a ty démony zabiju vlastnoručně, přísahám.“
„A když tě nějaký z nich zabije? Nebo když zjistíš, že ani tvé sebevědomí na to nestačí? Co potom? Máme se prostě připlazit zpět a říct: ,Ach, to byl omyl, odpusťte nám, my už to víckrát neuděláme.´ ? Blbost!“ namítnul další z vládců.
„Pravda. Nejspíš teď budu mluvit za všechny porobené vládce, když řeknu, že démonům se nemůžeme postavit. Musíme jim dál sloužit. Povstání je příliš riskantní pro náš lid.“
„Kecy! Bojíte se jen sami o sebe. Víte, že povstání musí v první řadě vyjít od vládce a máte prostě strach, že vás démoni kuchnou. Jste jen banda zbabělců, nic víc. Můj otec za myšlenku svobody položil život a já se nebál riskovat totéž. A vy tu kňouráte jak stromožrout, když mu chcípne strom.“
„Smělá řeč, Felderane, ale všimni si – tady z tvých řečí nic nevzejde.“
„Jim se zas až tak moc nedivím. Taky mi trvalo dlouho, než jsem se rozhodl něco dělat, ale tvůj postoj mě udivuje Firwenne. Jsi jeden z mála neporobených a léta už odoláváš pokusům o obsazení tvého území. Proč nechceš, aby byli i ostatní svobodní?“
„Kdyby to bylo možné, byl bych první, kdo by se stavěl do čela, ale je to hloupost, výplod choré mysli tvé a tvého otce.“
„Mlč! Mému otci nikdo z vás nesahal ani po kotníky. Ještě jednou o něm promluvíš ve zlém a useknu ti hlavu v souboji!“
„Jistě, co si to vlastně dovoluju. Vždyť tvůj otec byl vlastně hrdina. Pravý milovník svého národa, který se zapletl se stromožroutkou. Z té jeho aféry je mi zle. Pro ní zemřel a ne za svobodu. Kde schováváš toho parchanta, co s ní měl?“
Felderan sáhl po meči a všechno by jistě skončilo zle, kdyby nezasáhl nejvyšší vládce. „Dost! Tohle není předmětem diskuse. Jestli měl Enrewolf dítě s elfkou nebo neměl, se neví a není naším momentálním úkolem to zjišťovat. Vyzývám vás, Felderane a Firwenne, abyste drželi své vášně na uzdě.“
Felderan nenáviděl narážky na vztah jeho otce s elfkou, protože jen on, jeho bratr, generál Kerwin a Enrewolfův nejlepší přítel, Felderanův současný nejdůvěrnější rádce a dřívější vychovatel Darwales, věděli jak to doopravdy bylo. Vlastě celou pravdu věděl jen Darwales, ale zavázal se slibem mlčení. Felderan věděl, že mu v žilách koluje krev Temných elfů jen z poloviny a byl rád, že to neví ostatní.
„Proč se mi zdá, že tahle rada je jen ubohá fraška? Proč byla svolaná, vždyť váš postoj je jasný, co tedy máme řešit?“
„Máš pravdu, Felderane, náš postoj je jasný. Rada byla svolána z jednoho prostého důvodu. Přišlo mi několik žádostí od vládců, aby byla svolána rada, kde by se odhlasovalo tvé potrestání.“
„Potrestání? Proč?“
„Persekuce od démonů jsou velmi tvrdé…“
„Chápu. Démoni se mě bojí, tak vás použijí jako loutky pro mé odstranění. No dobrá, tak dělejte, co musíte.“
„Navrhuji, abychom hlasovali o Felderanově sesazení z trůnu v Siranských horách, jeho uvěznění a následném soudu závažnosti jeho činu…“
„Jeho čin je jasný – velezrada, zasluhuje tedy smrt,“ vykřikl vládce, obecně považován za nejslabšího.
„Byl bych rád, kdybych nebyl přerušován,“ zareagoval nejvyšší vládce. „Ještě někdo si myslí, že Felderanův čin by měl být souzen jako velezrada?“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo souhlasné mručení a spousta vládců zabodla své meče do otvorů v podlaze před jejich křesly, což bylo vyjádření souhlasu. Ostatní stále ještě váhali, mezi nimi i Firwenn, báli se pomsty démonů, ale hluboko v srdci schvalovali a obdivovali Felderanův čin, proto se jim nechtělo s ním naložit tímto nespravedlivým způsobem. Nakonec však i oni podlehli vypjatosti situace a dali najevo, že souhlasí.
„Pak je to tedy jasné. Felderane, povstaň,“ oslovil nejvyšší vládce Felderana. „Tímto tě z rozhodnutí rady prohlašuji za sesazeného z trůnu v Siranských horách a všech přilehlých územích. Současně jsou zbaveni nároku na trůn i tvoji případní potomci nebo jiní rodinní příslušníci, ačkoli si myslím, že žádného následníka nemáš. Nebo se mýlím?“
Felderan bez dlouhých rozpaků zakroutil hlavou. Nejvyšší vládce přikývl a pokračoval. „Tedy dobrá. Rada se rozhodla soudit tvůj čin jako velezradu. Jak víš, jediným trestem je smrt. Je tedy čas hlasovat o tvé vině. Vyzývám tedy ostatní, aby…“
Jeho řeč byla přerušena rychlým temnoelfským poslem, který vpadl do zasedacího sálu a bez vydechnutí promluvil k pánu Firwennovi: „Pane, omlouvám se za takhle hrubé přerušení, ale jsme napadeni. Potřebujeme vás.“
„Napadeni? Kdo by se opovážil?“
„Gorrann, pane. Táhne na nás celá armáda jeho nestvůr. Podle zvědů mají ohromnou početní převahu, musíme vymyslet hodně chytrou strategii, jinak nemáme šanci se ubránit.“
„Welleth, stůj při nás. Pánové, jistě chápete, že musím vaší společnost opustit.“ Firwenn se zvedl a chvatně odcházel ze sálu se svým poslem.
„Firwenne,“ zastavil ho nejvyšší vládce. „Myslím, že rada by se měla rozpustit. Vrátíme se do svých zemí a kdo bude jen trochu moci, pošle ti pomoc.“
Firwenn přikývl a pak bleskurychle ujížděl zpět do své země. I ostatní vládci se chvatně vrátili domů – spousta z nich s vědomím, že nebude moci poslat žádnou pomoc, protože sami jsou pod dohledem démonů.
Jako poslední odcházeli Felderan a nejvyšší vládce. „Mám dost vojáků a mou zemi teď nic neohrožuje, můžu pomoct,“ nabídl Felderan.
„Tvou zem? Nezapomeň, že ty už tam nevládneš. Prokazuji ti velké milosrdenství, když tě nechávám volně odejít, ale jestli povedeš siranské vojáky do války jako jejich vládce, tvůj osud bude jasný.“
„To je už teď. Ale dobrá. Jsem čestný, proto ti slibuji, že nepovedu siranské vojáky do války jako jejich vládce.“
„Je mi jasné, co uděláš. A taky je mi jasné, že oni za tebou půjdou, máš je skvěle vycvičené. Jdi, Firwenn tě potřebuje, ikdyž to sám nepřizná.“
Felderan přikývl a portálem se vrátil do Siranských hor, kde na něj už netrpělivě čekal Darwales.
„Felderane, máme zprávy…“
„Já vím. Ať si vojáci nastoupí, musím k nim nejdřív promluvit.“
Po chvilce se všichni vojáci shromáždili před palácem. Prostor před palácem byl velký, přesto mnoho vojáků stálo až na hradbách města. Tak velké bylo Felderanovo vojsko. Jakmile začal Felderan mluvit, zvuk se rozléhal celými jeskyněmi, v nichž bylo město vybudováno, takže ho slyšeli všichni.
„Vojáci, v první řadě bych vám měl říct, že už nejsem vaším pánem. Dnes jsem byl radou sesazen z trůnu.“ Mezi vojáky vyvstala vlna pobouření a nesouhlasu. Felderan chvíli mlčel, ale pak je uklidnil a pokračoval: „Důvod a další vývoj situace se jistě dozvíte, ale ne teď. Teď tu před vámi stojím jako jeden z vás a žádám vás, abyste mi naposledy pomohli. Země pána Firwenna byla napadena Gorrannovými příšerami. Pokud jim nepřijdeme na pomoc, neubrání se. Jak víte, tyto země jsou jedny z posledních svobodných a je naší povinností nenechat je padnout. Já vás do boje nesmím vést jako vůdce, proto nikomu z vás nemohu přikázat, aby se zapojil, takže rozhodnutí je jen na vás. Já půjdu, i kdybych měl jít sám, ale než půjdu, chci vyzvat vás, kteří jste v minulých bitvách prokázali oddanost a odvahu, abyste mě následovali. Poprvé to nemusíte udělat. Poprvé vás nežádám, abyste prokázali odvahu v boji, jehož se musíte zúčastnit, nýbrž abyste prokázali odvahu jít do boje, který zatím ještě není váš. Teď se ptám – je tu někdo, kdo mě bude následovat?“
Po těchto slovech zavládlo ticho. Ani generálové Darwales a Kerwin se nezmohli na jediné slovo, přestože byli dávno rozhodnutí svého pána následovat. Jako první vystoupil z davu velitel „Stříbrných čepelí“, nejvíce vážené jednotky, která vždy následovala vládce do nejkrutějších bojů v prvních liniích, a za ním celý jeho oddíl.
„Můj pane, moji muži a já jsme vždy stáli za tebou v těch nejhorších bojích. Vždy ti patřila naše věrnost a ačkoli rada říká, že tě už nemusíme následovat, styděli bychom se pohlédnout smrti do tváře, kdybychom tě teď opustili. Dokud bude dýchat jediný z nás, nepůjdeš do boje sám.“ Nato celý oddíl poklekl u Felderanových nohou. Po chvilce ticha se jeskyněmi rozezněl pokřik. Jediný pokřik, který Temní elfové z Akay znali už po staletí, s kterým se vrhali vstříc těm nejkrvavějším řežím, jediné jméno, za něž by neváhal kdokoli z nich položit život: „Za pána Felderana!“ „Felderan!“
„Děkuji vám,“ řekl s dojetím Felderan. „Tak tedy vyrážíme do Toryalu.“
Vojáci vyrazili. V předu vedl „Stříbrné čepele“ jejich velitel, zatímco Felderan s oběma svými generály zůstal kus vzadu.
„Do Toryalu je to dost daleko. Cesta může trvat až tři týdny,“ poznamenal Kerwin.
„Já vím. Musíme pochodovat co nejrychleji a odpočívat co nejmíň. Nebo ještě líp, vykašleme se na pochod ve formacích. Po cestě formace nepotřebujeme, jdeme do boje, ne na přehlídku. Oficiálně tu teď velíte vy dva, takže vás žádám, abyste vydali rozkaz vykašlat se na formace. Ať se vojáci drží pohromadě jen v rámci oddílů, ale jinak ať pospíchají nejrychlejší cestou jakou znají. Zformujeme se až na místě.“
„To není špatný nápad, ale to nás o moc nezrychlí,“ řekl Darwales.
„Jakýkoli další nápad na urychlení cesty vítám.“
„Teď mě napadá…Co využít řeku? Řeka je přece jen asi den cesty od Toryalu,“ napadlo Kerwina.
„Kde vezmeme lodě? Nemáme ani jednu.“
„My ne, ale Elroňané jich mají spoustu. Posádka v tý jejich obchodní stanici v podhůří bude minimální.“
„Ne, to nejde. Máme přece dohodu, že pokud budou odvádět daň, necháme jí napokoji a oni daň platí.“
„Tak se na to vykašli. Co je důležitější?“
„Moje čest!“
„Počkat!“ vložil se do diskuse Darwales. „Tu dohodu uzavřeli s Felderanem, ale ten je přece sesazený. Když tě tam, Felderane, neuvidí a vojáky povedeme já a Kerwin, můžeme elronskýmu králi říct, že prostě tu dohodu odmítáme akceptovat.“
„To by šlo. Dobře, veďte vojáky k tý stanici, já se budu držet stranou a připojím se k vám později.“


…
Felderan čekal u řeky dvě míle za stanicí. Po pár hodinách se konečně objevilo několik menších lodí, přizpůsobených k rychlému pohybu po řece. Felderan se přenesl na první z nich, které velel Darwales.
„Co vám sakra trvalo takovou dobu?“
„Ale, ty paka se cukali nám lodě dát, tak sme jim museli nakopat zadky.“
„S tím jsem tak nějak počítal, ale i tak to trvalo nějak dlouho.“
„No jo, trvalo to, ale zase se to obešlo bez mrtvol,“ řekl Darwales hrdě.
Felderan se zasmál. „Vy ste nikoho nezabili? Překvapujete mě.“
„No, chtěli jsme jen ty lodě, ne válku s Elronem.“
…
Po dvou dnech na řece se konečně v dálce objevila světla temnoelfského přístavu. Felderan navrhl vylodit se v bezpečné vzdálenosti od něj. Nevěřil, že by nebyl obsazený nepřáteli. Jako první byli na břeh posláni zvědové. Měli rozkaz zjistit, jak je na tom přístav a jak pán Firwenn zvládá situaci. Ačkoli bylo nutné přijít na pomoc rychle, Felderan se rozhodl vyčkat na návrat zvědů.
První se vrátili zvědové od přístavu. Jak všichni čekali, byl obsazen. Vůdcové zaváhali. Nebylo nutné ho dobývat zpět, ale zase nechtěli, aby jim tamější posádka vpadla do zad na cestě k Toryalu.
„Co rozdělit se. Gorrann nechává v přístavu jen malou posádku. Dva naše elitní oddíly by ho mohli vyčistit,“ navrhl Kerwin.
„Nerad bych naše síly rozděloval. Ještě stále nevíme, jak to vypadá u hradeb Toryalu.“
Do diskuse vůdců se přidal další zvěd, který se právě vrátil: „Pane Felderane, z jihu se k přístavu blíží armáda Lorda Therenna. Do večera tam bude.“
„Díky bohům. V tom případě my se na přístav můžeme vybodnout a jít k městu. Ať velitelé oddílů zvednou vojáky. Fofrem!“
Armáda se zformovala a vyrazila směrem k městu Toryalu. Šli sotva pár hodin, když před sebou uviděly jednotky démona Gorranna. Ty už je čekaly, aby je odřízly od města, které už nebylo daleko od padnutí. Bylo nutné probojovat se k hradbám co nejdříve, nebo alespoň odvést co nejvíce démonových bestií na druhou stranu fronty. Felderan rozdělil armádu na tři části, z nichž jedné velel sám a druhým dvěma jeho generálové. Sám se svými elitními oddíly se vrhl na nepřátele, následován oddíly pod velením Darwala. Démony zuřivost akayských Temných elfů zaskočila natolik, že chvíli nebyli schopni se účinně bránit, takže jich dost padlo. Pak se ale vzpamatovali a boj začal být krutý a krvavý. Unavení vojáci démona se nemohli rovnat s poměrně odpočatými Temnými elfy, plnými odhodlání zachránit jedno se svých největších měst nebo zemřít, a tak řady nepřátel rychle řídly. Jak se to dozvěděl Gorrann, ač nerad, musel poslat posily. Poslal jich tolik a z tolika směrů, že Felderan raději své vojáky z boje stáhl. Jenže neměl kam ustoupit. Nepřátelé by je následovali až k řece, proto po chvíli zavelel pokračovat v boji.
„Je jich nepočítaně, můj pane. Takhle se k hradbám neprobojujeme,“ poznamenal velitel „Stříbrných čepelí“, když na sebe narazili s Felderanem v boji.
„Nemáme na výběr. Moc bych se divil, kdyby nám už nějaké jednotky Gorrann neposlal do zad, takže Kerwin si tam v pozadí taky užije legraci. Nemáme je kudy obejít. Musíme prostě Gorrannovo vojsko odlákat od města sem.“
„Když se udržíme do rána, mohl by nám pomoci Lord Therenn.“
„Na to spoléhám.“
Na bojující strany se snesla noc. To Temným elfům přineslo nepatrnou výhodu, neboť za ta léta v podzemí pro ně tma byla lepším prostředím než světlo. Démoni sice na tmu byli také zvyklí, ale přesto se jim lépe bojovalo na světle. Felderanovy vojáky už však pomalu zmáhala únava. Boj byl nepřetržitý a konec byl v nedohlednu. Víc než na sekání nepřátel se Felderan soustředil na pohybování se po bitevním poli a povzbuzování svých věrných. V duchu se modlil ke všem bohům, aby pomoc přišla brzy, přestože normálně na modlení moc nedal. Za ta léta ve službách démona se naučil věřit hlavně sám sobě a své vytrvalosti.
Chvíli před rozedněním se konečně ozvaly zvuky rohů Therennova vojska. Prořídlé řady Felderanových vojáků to naplnilo novým odhodláním. Nové posily se vrhly na nepřátele jako lavina. Gorrann už neměl moc dalších jednotek, jež by mohl na druhou stranu fronty poslat. Soustředil se hlavně na dobytí města, kde by se potom mohl opevnit. Temným elfům se brzy podařilo nepřátele zahnat na ústup. Měli trochu času se znovu seskupit a dohodnout se na společném útoku.
„Lorde Therenne, jsem rád, že vás vidím,“ řekl s vděkem Felderan.
Nejvyšší vládce se rozhlédl po bitevním poli. „Odvedli jste tu dobrou práci.“
„Přesto, bez vás bychom jí už asi neodváděli příliš dlouho.“
„Neslavme předčasně, Felderane. Gorrann se nenechá porazit tak snadno. Nesmíme mu dovolit získat město.“
„Ne, to nesmíme. Zvědi mi hlásili, že jeho armáda už sice není tak veliká jako předtím, ale na dobytí města by to ještě mohlo stačit. Nesmíme dlouho otálet.“
„Navrhoval bych, abychom vojska rozdělili na čtyři části. Jedna část by se vydala čistit podél západní části hradeb, druhé podél východní části, třetí by šla odsud, od jihu a čtvrtá by kryla záda. Jen pro všechny případy.“
„Jo, to zní dobře. Nemáme čas vymýšlet složité manévry. Jdeme na to!“ zavelel Felderan.
K překvapení Temných elfů, démon své vojáky stáhl přímo před brány města, kde čekal plně připraven střetnout se s Felderanem a Therennem. Značná část jeho jednotek se stále pokoušela dostat do města, které už se drželo z posledních sil, zatímco zbytek se střetl s posilami před hradbami. Když pán Firwenn uviděl posily, rozhodl se pro výpad z města a odehnání nepřátel od hradeb. Démon se tak dostal do pasti, z níž nebylo úniku. Jenže o to krutěji se nepřátelé bránili. Bylo to stejné jako zvíře zahnané do kouta. Navíc se do boje poprvé zapojil sám Gorrann. Byl to jeden z těch hrozivějších démonů, disponují velkou mocí. Vojáci proti němu neměli moc šancí. Jak ho Lord Therenn spatřil v boji, rozhodl se mu postavit osobně.
„Takže samotný nevyšší vládce těch ubohých krys se chce se mnou měřit?“ zasmál se Gorrann.
„Ubohých krys, které tě rozdrtí, Gorranne.“
„Toho se ty už nedožiješ!“ zařval démon a mrštil po Temném elfovi kopí. Ten uhnul a v odpověď se pokusil o výpad mečem, ale démonovo brnění bylo příliš silné, než aby jím meč pronikl. Lord Therenn proto rychle ustoupil z dosahu démonových rukou, v jedné z nichž třímal obrovský palcát. Démon se vrhl proti němu a vládci Temných elfů nezbylo nic, než uhýbat smrtícím ranám. Během uhýbání narazil na kopí, které po něm na začátku boje mrštil démon. Zvedl ho ze země a hodil ho po svém soupeři. Mířil na krk, kde zbroje bývají nejslabší. Byl by se i trefil, ale démon jen napřáhl ruku, kopí se vrátilo zpět a probodlo soupeři nohu. Therenn spadl na zem a zavrčel několik nadávek v jazyce Temných elfů. Než se stačil zvednout, přišel k němu Gorrann, vytáhl kopí z jeho nohy a chystal se mu ho zarazit do srdce. První pokus Temný elf odrazil mečem a druhému se mu podařilo uhnout. Démon zuřivě zavrčel a spolu s třetím bodnutím se ještě rozmáchl palcátem a srazil jím nepřítele opět k zemi. Úder Therennovi rozdrtil několik žeber. Nebyl už schopný se pohnout. Právě, když se démon chystal vše ukončit, vložil se do souboje Felderan a srazil ho bleskem. Kovová zbroj tu teď nebyla příliš velkou pomocnicí, a tak její nositel pod náporem bolesti skončil na zemi. Felderan na nic nečekal a poslal další blesk. Pak zvedl ze země meč svého vládce a šel k hekajícímu vládci temnot.
„Dobře se rozhlídni po bitevním poli, zrůdo. Tvoje potvory za chvíli chcípnou, stejně jako ty.“
Démon plivl Felderanovi do tváře. „Jste otroci a těmi zůstanete. Můžete vyhrát několik bitev, ale válku nevyhrajete.“
„Toho se ty už nedožiješ!“ Na to Felderan máchl mečem a o kus dál dopadla na zem démonova hlava. Pak přiběhl ke svému vládci a klekl si vedle něj na zem.
„Díky!“ vykoktal Therenn.
„Můj pane…“
„Jsi dobrý vůdce, Felderane,“ nenechal Therenn Felderana nic říct. „Jsem hrdý, že má poslední bitva byla po tvém boku. Měl jsi od začátku pravdu, Fe…“ Vládce už nedomluvil. Z pusy se mu vyvalila krev a jeho oči se už navždy zavřely.
Po smrti vůdce morálka nestvůr značně klesla. Přestaly být organizované a nechaly se snadno porazit. Možná by se totéž stalo i na straně Temných elfů, ale Felderan je nenechal myslet na ztrátu. Vedl je do boje s nevídaným odhodláním. Většina nepřátel byla pobita, jen hrstka se zachránila útěkem. Temní elfové je nepronásledovali.
Vojáci začali sbírat raněné a mrtvé, zatímco Felderan s několika dalšími veliteli vyrazili k branám města, kde čekal Firwenn.
„Čekal jsem všechno, jen ne tvou pomoc,“ pronesl, když se s Felderanem pozdravili.
„Ale vítáš jí, nebo ne?“ poznamenal Felderan.
„To si piš. Ale jak jsi mohl přivést své vojáky? Já myslel, že tě rada zbavila trůnu.“
„Taky jsem je nevedl. Šli dobrovolně pod vedením svých generálů.“
„Z tvé iniciace.“
Felderan se jen usmál a sklonil hlavu.
„Zahlédl jsem i Therennovy prapory. Kde je?“
„Padl. Gorrann ho zabil.“
„To je zlé. Děkuji ti za tvou pomoc, nedokázal bych se ubránit, kdybys včas nedorazil.“
„Na koho jiného by se mohli Temní elfové spolehnout, když ne jeden na druhého. To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.“
„Přiznám se, že kdyby to bylo opačně, já bych ti na pomoc nepřišel.“
„To je rozdíl mezi námi dvěma, Firwenne.“ Felderan už dál v rozhovoru nepokračoval. Vrátil se ke svým vojákům
…
Nejvyšší Toryalský kněz dokončil modlitbu. Během následujícího ticha před branami Toryalu vzplály pohřební hranice mrtvých vojáků, jimž dominovala hranice Lorda Therenna. Po zapálení všech zdvihli Temní elfové nad hlavy poháry, pronesli tiše své modlitby a vyprovodili padlé na jejich poslední cestu přípitkem, jak bylo temnoelfským zvykem. Pak se dlouho dívali do plamenů, vzpomínali na své padlé přátele a příbuzné a prosili bohyni Welleth, aby je milosrdně přijala ve svém království.
„Rozeslal jsem posly. Svolávám znovu radu a bylo by na místě, abys mě tam doprovodil,“ řekl vládce Firwenn Felderanovi.
Felderan nespustil oči z hranice nejvyššího vládce. „Therennova hranice ještě neuhasla a ty už myslíš na obsazení jeho místa?“
„Nemůžeme být bez nejvyššího vládce dlouho, navíc jsme nedořešili, co s tebou.“
„Tak o to ti jde? Jak chceš. Stejně tomu neujdu a jestli to má být dnes nebo zítra, to už je jedno.“
…
Nové zasedání bylo tiché. Zpráva o Therennově smrti všechny vládce hluboce zasáhla. Po delší době však Firwenn ticho přerušil slovy: „Měli bychom pokračovat, kde jsme minule přestali. Zbývá nám rozhodnout, co s Felderanem.“
„Vzhledem k situaci by bylo nejlepší začít volbou nového nejvyššího vládce,“ poznamenal jeden z přítomných.
„Ne,“ odporoval Firwenn. „Na to máme ještě čas. Nebudeme nechávat Felderana v nejistotě déle, než je nutné.“
„Jak jsi ohleduplný, Firwenne,“ procedil mezi zuby Felderan.
„Rozsudek z minulého zasedání je jasný, Felderan bude popraven, zbývá určit kdy a jak,“ řekl vládce, který při minulém zasedání obvinil Felderana z velezrady.
„Rád bych, abychom o Felderanově vině hlasovali znovu,“ navrhl toryalský pán.
„Proč?“
„Ta bitva mi otevřela oči. Nezáleží na tom, zda budeme démonům vzdorovat nebo zda se jim budeme klanět, pořád s námi budou jednat stejně. Když necháme situaci tak, jak je, budeme s nimi bojovat stále a bude nás u toho stále spousta umírat, ale kdybychom se jim postavili a dokázali, že se nebojíme, pravděpodobně by nám dali pokoj. Časem určitě. Proto bych nechtěl, aby ten, kdo nám šel první příkladem byl za to popraven.“
Nastalo ticho. Ti vládcové, kteří předtím váhali, teď dali Firwennovi za pravdu a své původní rozhodnutí změnili. Felderan byl prohlášen za nevinného a vláda nad jeho zemí mu byla vrácena.
„Teď můžeme přistoupit k volbě nového nejvyššího vládce,“ navrhl Firwenn.
„Moje chvíle skončila a tvá začíná, Firwenne,“ zasmál se Felderan. „Všichni víme, že je tu jen jeden kandidát, takže proč volit, když stačí jen odsouhlasit?!“
„Máš pravdu. Je jen jeden kandidát. Ten, kdo si nehlídá jen svůj prospěch, kdo miluje náš národ víc než svůj život, kdo by se za svůj národ bil dokud by mu zbývaly síly, za kým by náš národ šel i do Pekla. A takový je tu jen jeden a jemu patří můj hlas.“ pronesl Firwenn, přičemž se významně podíval na Felderana.
Ostatní pochopili a jejich údiv se brzy proměnil v nadšení a všichni následovali Firwennův vzor. Felderan se najednou ze zrádce stal hrdinou. Po volbě vládci povstali a Felderan zaujal místo náležející nejvyššímu vládci. Chrámem se rozezněl pokřik: „Čest Lordu Felderanovi!“