Padá hvězda

Padá hvězda

S vypětím všech sil nahodil motor svého jednomístného vesmírného plavidla. Šlo to ztuha. Startér byl už dost starý a Olpham rozhodně neměl energie nazbyt. Zakašlal. Na ruce, kterou si zakryl ústa se objevila krvavá skvrna. Trysky zaburácely a s velkým hlukem počaly spalovat první palivo. Loď sebou lehce škubla a rozjela se po rozlehlé zasněžené pláni obrovskou rychlostí. Na ten úžasný pocit, kdy se stroj odpoutává od země se nedá zvyknout, ale Olpham už neměl sílu si ho užít… Oddechnul si. První část náročného úkolu byla úspěšně zdolána. Odstartoval a neztratil vědomí. Zranění je příliš vážné. Je na tom špatně a moc dobře to ví… Konec se blíží…
Když opustil atmosféru, obklopila ho nekonečná hlubina vesmíru. Absolutní ticho narušoval jen tichý chod motorů. Olpham zhasnul světlo v pilotní kabině, aby si mohl dostatečně vychutnat zářivé hvězdy. Bude to naposledy, neboť ta jeho velmi brzy spadne. Jak krev pomalu opouštěla tělo, dostával čím dál více takový podivný stísněný pocit. Opřel se v křesle a s pohledem upřeným do vzdáleného kosmu začal přemýšlet…
Chci domů! Byl jsem pryč velmi dlouho, ale jelikož mi na tomto světě zbývá už jen pár okamžiků, chci se ještě jednou podívat na planetu Sibou. Celé roky uplynuly ode dne, kdy jsem opustil řád sibouských rytířů, ale duchem jsem s nimi šel po boku do každé bitvy… Mám čas na poslední přání, poslední rozhodnutí, poslední čin. Pojedu domů!
Třesoucí se rukou zadal palubnímu počítači cíl své cesty a naprosto vyčerpán zapnul autopilota. Ani teď neupadl do mdlob. Vykašlal další chuchvalec krve a pak se opět uvelebil tak, aby nemusel namáhat své ochablé svalstvo vahou kterékoli části svého těla. Sklopil si opěradlo a hleděl skrze sklo do tajemných dálek… Tam někde je domov. Uvidím ho ještě?
Přiložil si ruku k hrudi. Rána po olověném projektilu stále pálila a krvácela. Ještě před pár hodinami tam nebyla… Zvláštní, jak je rozsudek smrti někdy tak rychle vynesen. Zlomek vteřiny zničí to, co příroda budovala devět měsíců… Kulka minula srdce, ale poškodila jiný důležitý orgán, bohužel tak nezbytný k dýchání. Na válečníka jsem už příliš starý. Jednou to přijít muselo. Dočkal jsem se nepřítele, jež byl rychlejší než já….
Jediné co Olpham po bitvě pro ošetření udělal, byla aplikace dávky morfia. Nehledal doktora ani obvaz. Požadoval jen analgetikum. Jakoby už nechtěl žít. Už udělal vše. Své věci si dal do pořádku. Všichni jeho blízcí a známí byli buď mrtví nebo neznámo kde. Když se před nedávnem rozkřikla zpráva, že poslední sibouský rytíř, Luke Hero, je nezvěstný, přišel Olpham o poslední důvod snažit se žít dál. Od té doby se přestal smrti vyhýbat a vykročil jí naproti.
Když nevíme pro co žít, je to smutné. Ale vědět, že náš život pozbyl smysl, je mnohem horší. Obzvláště válečníci, kteří umí „jen“ bojovat, si mimo válku mnohdy nedovedou najít jiný způsob seberealizace. Olpham sice do této skupiny bojovníků nepatřil, ale už dávno přišel o své iluze… Proto se rozhodl opustit civilizovanou část galaxie a začal vyhledávat dobrodružství na odlehlých planetkách.. Bylo mu jedno, koho na svých cestách potká. Nezajímalo ho, jestli přežije. Uměl jen velet a poslouchat rozkazy. Nikoli žít. To zapomněl, když Luke zmizel…
Až po několika letech strávených v ústranní se dověděl o politickém převratu. Sibouští rytíři byli zakázáni a jejich nejvyšší hodnostáři popraveni. Planeta se stala sídlem představitele nového řádu a byla přejmenována na Merc… Tohle všechno mne naštěstí minulo. Je mi jedno, jak jí lidé říkají. Pro mě je to navždy Sibou – domov, kam jsem se dosud nevrátil
Ačkoli to vše může vyznívat dost depresivně, Olpham se při těchto myšlenkách usmíval do černého kosmu. Z pohledu obyčejného smrtelníka možná promrhal svůj život. Ale každý skutečný rytíř by před ním musel hluboce smeknout. Splnil všechny úkoly a vybojoval každou bitvu. Chtít vyhrávat věčně může jen blázen. Moudří vědí, že vítěz se o svém triumfu doví až během své poslední hodinky… Olpham to cítil. V životě sehrál nelehkou roli válečníka a zhostil se jí skvěle…
A dnes se konečně setkal se smrtí. Přišla v té kulce, jenž mu provrtala plíce. Celý život s námi zubatá hraje tu brutální hru. Pokud prohrajeme, vezme nás na onen svět. Když vyhrajeme, najde si nás zanedlouho znovu. A ačkoli teď Olpham evidentně prohrával, cítil se jako vítěz. Už nebylo proč bojovat. Teď se jen chtěl vrátit domů na Sibou.
Tep se mu stále zpomaloval. Už mnoho krve proteklo ranou. Přesto dál pozoroval jasné hvězdy a přemítal. Sibou je ještě daleko. Možná už ji nikdy neuvidím, ale i zemřít na cestě domů je pro mne krásná smrt.
Venku jakoby se čas zastavil. Loď se jevila, jako když vůbec neletí. Jen pohybující se hvězdy svědčily o opaku. Motá se mi hlava, ale naštěstí necítím žádnou bolest. Nedokážu ani pohnout rukou. Můžu jen hledět do černé tmy a doufat, že ještě zahlédnu světlo Sibou. Bože to ticho, které se mi kdysi zdálo děsivé, je dnes tak krásně uvolňující. Krásnější než hymna mojí planety. Kéž bych ji naposled spatřil…
Pohlcen vesmírem putoval koráb stále dál. Jeho pilot se nacházel ve vážném stavu. Jen jeho silná vůle a nepřekonatelná touha spatřit „svoji“ planetu naposledy ho udržovala při vědomí. Motory jemně hučely tu nejsmutnější melodii. Předtím ji Olpham nevnímal, neboť byl ponořen do svých vzpomínek. Ale jak se blížil konec, už se nedokázal plně soustředit. Jeho oči zvlhly pod návalem slz. Krásný pocit bezstarostnosti ho opouštěl, jak morfium sláblo. Další dávku neměl. Byl odsouzen zemřít v bolesti?
A pak to spatřil… Malý světlý bod, který se rychle zvětšoval. Planeta, které zasvětil drtivou většinu svého života teď ležela před ním, jako na dlani. Jsem doma! Zalila ho vlna radosti. Zmohl se sice jen na lehký úsměv, ale pohled na tu nazelenalou planetu odplavil veškerou bolest.
V minulosti se mu tenhle výjev naskytl mnohokrát. Vždyť z každé vojenské operace se vracel na tu samou planetu, ale teprve dnes si uvědomil, jak je krásná. Zvláštní pocit, že výjimečnost některých okamžiků pocítíme až tehdy, když jsou naše poslední…
Teď už nic nechtěl. Věděl, že ve svém životě zvítězil. Není důležité jak jsem žil, ale že jsem vždy dokázal, co jsem si usmyslel. Lidé na mne mohou pohlížet různě, ale sám před sebou jsem obstál…
Jeho dech se krátil, ale na tváři měl stále ten blažený úsměv. Dosáhl cíle. Už není co dokazovat. Moje role v tomto světě skončila. Při pohledu na tu nejkrásnější planetu ze všech pomalu ztratil vědomí…

Spadla hvězda… Tu už však Olpham neviděl...




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/