Tanečnice osudu - 15. část

Ash‘raen‘shina se s nově získaným zájmem zadívala na poraženého žoldáka. Přestože předchozí Mierhalova slova nebyla příliš hlasitá, muž promluvil tak pevným a temným tónem, že jeho hlas přilákal ostatní členy družiny, kteří stále setrvávali roztroušení po krvavém bojišti. Kromě Durgana a Jergunila se kolem zajatce shromáždili všichni. Mierhalův pohled byl plný zloby, naopak Hirnův velmi chladný. Když se tmavovláska rozhlédla kolem sebe, tak spatřovala ve tváři zbylých přátel údiv, po chvíli vystřídaný šokem z poznání.
„Hrusk Gradin,“ promluvil nakonec Gilivan. „Je to opravdu on?“ Jeho oči se střetly s Mierhalovými.
„Ano, je,“ potvrdil válečník trošku klidnějším hlasem, než jaký jej opanoval před chvílí. „Bohužel.“
„Ale vždyť…on byl dřív s náma proti orkům, ne?“ zeptala se nešťastně Zistela.
Na její otázku však nikdo nic neodpověděl, ale Ash‘raen‘shina si všimla, že dle hmatatelného houstnoucího napětí kolem svých přátel musela malá půlorčice lehce získat odpověď.
Sama tmavovláska měla mysl zatemněnou předchozími zážitky z bitvy, které se jí teprve teď vkrádaly do mysli – ještě před chvílí totiž neměla na žádné přemýšlení čas. Jen vratce stála, opírala se o Hirna a unaveným, téměř ledabylým pohledem sledovala stejně jako všichni přítomní žoldáka uvězněného uprostřed kruhu dobrodruhů. Těkal z jednoho na druhého pohledem a temná elfka si všímala i u něj grimas poznání, kdy si vzpomínal na jednotlivé tváře.
Jeho nervozita zjevně dosáhla vrcholu ve chvíli, kdy vycenil zuby a vykřikl: „Proč se na mě všichni takhle díváte?! Copak vám nestačí, že jste nade mnou triumfovali?“
Ani jemu však v té chvíli nikdo neodpověděl.
Nakonec však mlčení prolomil kouzelník Sirgis: „Nemohu uvěřit tomu, co vidím. Vždy jsem měl za to, že ty a tví žoldnéři jste čestnými muži.“
Hrusk si pevně svíral ránu na rameni, ze které prýštila krev. Jeho tvář byla bledá a rty se mu chvěly, ale v jeho výrazu temná elfka nenalezla jedinou známku bolesti. Spíše odevzdanost a opovržení.
„Cha! Časy se změnily, mágu,“ řekl a odplivl na zem krvavou slinu.
„Skončila válka,“ odtušil Mierhal chraptivým hlasem, „nic jiného. Orcká hrozba stále trvá, silných mužů je stále třeba. Nechápu…“
„Tak nechápeš!“ vyprskl poražený žoldák. „Klidně se podivujte a ohrnujte nade mnou nos, jestli si myslíte, že mě pokoříte ještě víc!“
Jeho výbušná slova všechny překvapila, vpravdě ani Ash‘raen‘shina si takto nepředstavovala chování zajatce. Hrusk se nad rozpačitými pohledy dobrodruhů zašklebil a ještě dodal: „A snad si nemyslíte, že já a moje banda jsme jediní, kdo zvolil tuhle cestu…“
Při těch slovech upřel na krátký okamžik oči na Hirna a ten odvrátil zrak. Temná elfka si ještě stačila všimnout něčeho zvláštního ve válečníkových očích.
Stále mi připadáš kvůli něčemu tajemný, Hirne, pomyslela si. Ale na druhou stranu…já tobě nejspíš také.
Dále nad tou výměnou pohledů dvou mužů neuvažovala a snažila se soustředit na nastalou situaci.
„Proč toho lotra vůbec posloucháme?!“ vykřikl náhle Durgan, který opustil zraněného Jergunila a nepovšimnut se vmísil do kruhu. Po těch slovech vykročil dopředu se zbraní v ruce. „Já říkám – skoncujme to s ním!“
Rozvášněného trpaslíka však zastavila pevná Mierhalova ruka, která přistála na jeho rameni. Durgan se prudce otočil a v očích se mu zračila hněvivá otázka.
„Ne, Durgane,“ promluvil klidným, ne však přívětivým hlasem muž. „Myslím, že by bylo spravedlivé, aby jej odsoudili vesničané.“
„Stejně ho zabijou!“ nenechal se přesvědčit trpaslík. „A rozhodně to bude pomalejší a bolestivější způsob. Vždyť se na toho zmetka koukni, stejně dodělává, to ho ještě budeme léčit a krmit?“
„Teď už nám stejně o nic nejde,“ konstatoval Hirn. „Mierhal má pravdu, měli bychom nechat vesničany, ať rozhodnou o jeho osudu. Milosrdnější to vážně nebude, ale spravedlivější ano.“
Durgan se vytrhl ze sevření Mierhala a ještě jednou se zamračil na zajatého žoldáka. „Pravda, nakonec ještě budeš litovat, že jsi nezemřel v boji.“
Ash‘raen‘shina si nemohla nevšimnout změny v Hruskově tváři – nenávist konečně vystřídal strach a nejistota. A ona jej docela chápala. Byla si jistá, že pokud jej předají do rukou stráží, kterým žoldáci zabili několik spolubojovníků, ti mít slitování nebudou. Pravděpodobně bude popraven odstrašujícím způsobem. Trpaslík odkráčel za zraněným přítelem a na místo boje se na několik úderů srdce opět sneslo ticho.
Nakonec Mierhal přistoupil k zajatci, donutil jej se postavit a vůbec při tom nebral ohled na jeho zranění.
“Jak zle je na tom Jergunil?” zeptal se Hirn zachmuřeného Durgana.
Trpaslík si promnul vous a odvětil: “Má ránu na boku, docela to teče, ale myslím, že to zvládne. Zdá se mi, že to zranění vážnější než je. Zatím jsem mu to zacpal, jak nejlépe to šlo.”
Válečník v namodralé zbroji přikývl.
„Co uděláme s mrtvými?“ zeptal se tiše Kirinel.
„Nechal bych je tu napospas divé zvěři,“ odtušil s chladnou tváří Gilivan. „Myslím, že si potřebujeme odpočinout a ne se starat o mrtvoly.“
„Souhlasím,“ přidal se Sirgis. „Ti muži si stejně důstojný pohřeb nezaslouží. Odejděme z tohoto pochmurného místa najít vhodné tábořiště.“
Mierhal si s Hirnem – jak to dělávali často – krátce vyměnili pohledy a poté válečník, držící zajatce, přikývnul a obrátil se na půlelfa. „Jestli máš dost sil, poohlédni se prosím po vhodném místě. Co nejlépe poblíž nějakého potoka, ať ze sebe můžeme smýt krev.“
Kirinel na nic déle nečekal, rozběhnul se a zmizel mezi kmeny stromů. Kruh zvědavých dobrodruhů se rozpadl a každý se vydal najít vhodné místo ke krátkému odpočinku. Hirn spolu s Ash‘raen‘shinou vystoupali na svah, kde válečník v namodralé zbroji ženu opatrně posadil.
Ash‘raen‘shina se jej pustila a svalila se na sypkou lesní půdu. Únava na ni doléhala čím dál více. Ruce i nohy nechala volně ležet, téměř neschopna s nimi pohnout. V ramenou cítila pulsující bolest, neboť ta byla nejvíce otřesena vykrýváním ran těžkých mečů a mlatů žoldáků. Hrdlo ji ostře pálilo jako vzpomínka na dusící stisk Hruskovy ruky.
Mé tělo není stavěné na takovou řež, pomyslela si, avšak byla ráda, že snad alespoň trošku pomohla Hirnovi v těžkém boji.
Ten seděl vedle ní a i na něm byla znát únava, třebaže daleko menší než tomu bylo u temné elfky. Tmavovláska vycítila jeho pohled a otočila jeho směrem hlavu. Jejich pohledu se střetly a Hirn se opatrně zeptal: „Bolí tě něco?“
Ta otázka vyvolala na tváři temné elfky mírný úsměv. „Celé tělo, Hirne.“
A také duše…Nikdy si na boj a umírání nezvyknu.
Rychle však dodala: „Ale vážně nejsem zraněna, neboj.“
Hirn úlevně přikývl a řekl: „To jsem rád. Už jsem mnohokrát viděl, že muži ve válečné vřavě a těsně po ní téměř nic necítili, až chvíli poté přišli na mnohdy i vážná zranění.“
Ash‘raen‘shina si vzdychla: „Snad ne…Spíš doufám, že bude Jergunil v pořádku, nevypadal moc dobře.“
Muž natáhl krk a hleděl směrem, kde odpočíval jeho zraněný přítel. „Až tak vážné to snad nebude,“ odtušil. „Vím, že toho vydrží vážně hodně. Navíc vzpomeň co říkal Durgan. A ten už viděl hodně zranění, aby to mohl posoudit. V této chvíli pro něj jistě udělal to nejlepší a až se utáboříme, tak sem u bude věnovat Kirinel, který má s léčením největší zkušenosti. “
Jeho pohled se opět obrátil na temnou elfku a chvíli ji sledoval. „Byla jsi při boji vážně skvělá, moc jsi mi pomáhala.“
„Snad jsem se ti příliš nepletla pod nohy,“ prohlásila žena.
„Co to povídáš? Vůbec ne, mohl jsem si dovolit mnohem více, když jsem věděl, že tě mám po svém boku. Ihned bylo vidět, že jsi na tuto roli uvyklá.“
Ash‘raen‘shina se jen usmála a poté zavřela oči, aby nabrala co nejvíc sil. Během chvíle se pak vrátil Kirinel a oznámil družině, že nedaleko našel vhodné místo pro tábořiště. Hirn pohotově vstal a pomohl na nohy Ash‘raen‘shině, která měla mnohem větší problémy, a opět ji podepřel.
Společně s ostatními pak opustili místo masakru a následovali Kirinela. Mierhal před sebou vlekl Hruska a Durgan s Gilivanem pomáhali zraněnému Jergunilovi, který při každém kroku svíral zuby. Temné elfce se však zdálo, že měl Hirn pravdu a barbarovo zranění bylo sice nepříjemné, ale snad ne příliš vážné. Ačkoliv neputovali dlouho, Ash‘raen‘shině se čas vlekl pomalu, neboť cítila námahu v každém pohybu. Stopař nakonec zavedl své přátele na menší lesní mýtinu, která poskytovala poměrně dobré krytí, neboť byla obklopena hustě rostoucími stromy a křovinami. Aniž by někdo cokoliv řekl, všichni si opět posedali do čisté hebké trávy. Jenom Mierhal přivazoval zajatce ke kmeni.
Kirinel také stál a ukázal jedním směrem: „Nedaleko odsud je potok, odhaduji tak třicet kroků.“
Temná elfka se zaposlouchala a skutečně zaslechla zurčení vody. Byla vděčná za to, že tento tajemný les je bystřinami celý protkán.
Hirn, který seděl vedle Ash‘raen‘shiny se zvedl a řekl: „Myslím, že je načase se umýt.“ Podíval se na Ash‘raen‘shinu a na Zistelu a řekl: „Ale dámy by měly mít přednost.“
Tmavovláska pouze zakroutila hlavou a řekla: „Děkuji, ale půjdu až později, ještě si potřebuji trošku odpočinout.“
Zistela však vyskočila na nohy a utíkala k potoku. Vzhledem k tomu, že v průběhu boje podporovala své přátele střelecky, měla stále dost sil.
„Hirn za ní ještě zavolal: „Ale buď co nejblíž, Zistelo, pár žoldáků nám uteklo a můžou se pohybovat poblíž!“
Malá půlorčice pak beze slova zmizela mezi keři.
„Možná by bylo lepší příště chodit alespoň po dvojicích,“ navrhnul Mierhal, který prozatím skončil se zajatcem.
Několik dobrodruhů přikývlo a Jergunil, kterého nyní opečovával Kirinel a kterému se vracela barva, se se smíchem zeptal: „A s kým se půjde koupat Ašrena?“
Temné elfce se nahrnula krev do tváří, ale na statného válečníka se usmála, potěšena jeho rychle se lepšícím stavem i náladou.
I ostatní dobrodruhové se zasmáli a Kirinel prohlásil: „S tebou rozhodně ne, Jergunile, jestli se budeš chtít opláchnout, tak jen za doprovodu nějakého statného chlapa, aby tě držel. To zranění rozhodně není hezké, musíš být na sebe opatrný.“
Jergunil se jenom ušklíbl a vzápětí bolestně syknul, jak mu půlelf stáhnul provizorní obvaz kolem rány. Zistela se vrátila zanedlouho a po ní k potoku postupně vyráželi i další. Ash‘raen‘shina stejně jako prve ležela na zemi a zcela se oddávala odpočinku. Hlavou se jí honilo mnoho myšlenek, nejvíce z nich na předchozí bitvu. Ačkoliv si byla vědoma nutnosti zlikvidování žoldáků, radost rozhodně neměla. Moc dobře si také uvědomovala, že jen o vlásek unikla smrti. Kdyby řež trvala jen o něco déle, vousáč Hrusk by ji zcela jistě zardousil.
Přesto však žiji a už je snad po všem. Brzy se vrátíme do vesnice a snad ještě jednou navštívíme Iliirju s Hurbrarem.
Právě vzpomínka na přívětivou ženu s duhovýma očima jí do žil vlila novou krev. Otevřela oči, posadila se a rozhlédla. Netušila, jak dlouho odpočívala. Vstala a protáhla se. Roztroušení dobrodruhové se mezi sebou tiše bavili nebo také odpočívali, nikde však neviděla Hirna s Gilivanem. Po tom náhlém návratu alespoň trochy sil ucítila neodbytnou touhu jít ze sebe okamžitě smýt krev a bláto. Až na zajatého Hruska, který po ní vrhnul ne příliš přívětivý pohled, si jí nikdo nevšímal, proto se tiše vydala směrem k potoku. Jakmile opustila mýtinu a trošku se přiblížila k bystřině, zaslechla šplouchání vody a cinkání zbroje. Domyslela si, že se pravděpodobně jedná o Hirna, Gilivana nebo oba dva. Proto své kroky nasměrovala podle tušeného toku říčky doprava, aby našla vhodné místo k umytí se dále od mužů.

Hirn Ganiad klečel umyt a osvěžen u potoka v prostých šatech a drhnul ze svých bot a zbroje stopy po boji. Byl rozhodnut svou kroužkovou zbroj později večer u ohně řádně naolejovat. Pár kroků od něj tu samou činnost prováděl Gilivan. Oba přátelé při umývání i následném čištění věcí mlčeli. Každý přemýšlel nad předchozí bitvou a své úloze v ní, ale Hirn zároveň ucítil jakousi odtažitost, která se mezi nimi vytvářela. Věděl, že možná bude plné pochopení přátel zanedlouho potřebovat, proto jakékoliv nevyřešené spory chtěl vyřešit co nejdříve.
„Udělal jsem ti něco, Gilivane?“ zeptal se přímo a díval se světlovlasému muži do očí.
Vznešený elf na něj krátce také upřel pohled a odvětil: „Proč se ptáš?“
„Sice nepatříš mezi nejhovornější, ale mám pocit, že se mnou nechceš mluvit.“
Jasně modré oči se do těch Hirnových nyní zabodly na mnohem delší čas. „Přiznám se, že tě příliš nechápu. Neustále hájíš tu temnou elfku před starým přítelem.“
Hirn s povzdechem upustil kroužkovou košili na zem. „Takže přeci jen jde o tohle.“
„A co sis myslel? Ta…Ašrena tě poblouznila.“
„Co to povídáš?!“ zeptal se trošku rozhněvaně muž.
„Jenom pravdu, příteli.“
„Já zase nechápu, proč ji tak nenávidíš.“
Vznešený elf se naklonil a ztišil hlas. „Je to temná elfka, Hirne. To samo o sobě stačí. Ať už na ní vidíš cokoliv, tak si dej pozor, aby tě později neuštkla.“
„Přeháníš,“ odfrkl si Hirn. „To jen ty ji pořád urážíš a vrháš na ní před ostatními špatný stín. Ty tvé první poznámky vůči ní byly přinejmenším nechutné. Pak se nesmíš divit, že to schytáš.“
Gilivan se ušklíbl: „Zdá se, že mi to ještě přeješ.“
„To jsem neřekl, jenom že…“
„Podívej se, příteli. Cokoliv jsem o ní řekl, dostala po zásluze. Je to temná elfka, ale ty to stále nehodláš pochopit. Víš ty, co to vůbec znamená?“
„Co by to mělo znamenat? Nevšiml jsem si žádného velkého rozdílu kromě zelené pleti oproti jiným elfům.“ Gilivan rezignovaně zakroutil hlavou. „Temní elfové jsou skoro jako divá zvěř. Jsou neuvěřitelně barbarští. Všechno, co jsem o ní řekl, byla pravda. Jestli si ta děvka zaslouží žít, tak jenom jako ta nejnižší otrokyně. A to samé platí o všech temných elfkách. A jejich muži – ti by si zasloužili být pozabíjeni bez milosti.“
„Netušil jsem, že máš choutky vymazat celý jeden elfský rod z Yveninu.“
„Neřekl jsem, že bych to udělal, ale že by si to zasloužili. Kdyby se mi dostali do rukou, využil bych ten jejich nadbytek sil, co využívají k válčení, v dolech.“
„Mysli si, co chceš, Gilivane, ale říkám ti – nechovej se k ní podle toho,“ prohlásil důrazně Hirn s prstem napřaženým na elfa. „Já nikdy nepochopím rozpory mezi jednotlivými druhy elfů a myslím, že ostatní v družině také příliš ne, tak nás do toho nezatahuj!“
Na dlouhou chvíli se oba odmlčeli a hlavní slovo tak opět dostalo šumění potoka.
„Jednou možná budeš litovat, že jsi mi nenaslouchal,“ prohlásil Gilivan.
„To nech na mě. Ty se radši k Ash’raen‘shině chovej slušně,“ odsekl Hirn.
Vznešený elf se smutně pousmál a vstal. „Jak jsem si myslel, úplně tě poblouznila.“
Po těch slovech se Gilivan otočil a kráčel rozezleně pryč od dlouholetého přítele.
Hirn se zadíval do vody a chvíli o tom přemýšlel. Sám sobě pak řekl: „A i kdyby, tak co…“
Povzdechl si a dále se věnoval svojí výstroji.

Po chvíli chůze se Ash’raen‘shina přiblížila k průzračnému potoku a rozhodla se, že už je dostatečně daleko a vykoupe se. O kousek dál však zaslechla znatelně hlubší šumění vody. Nedalo jí to a šla se tím směrem podívat. Šumění sílilo a nakonec se dostala k malému vodopádu, pod kterým se rozprostíralo tmavě modré jezírko. Spokojeně se usmála s pocitem uspokojení, že našla toto místo.
Konečně se opravdu pořádně vykoupu…
Rychle se svlékla, oblečení a boty složila na břeh a vzápětí ponořila nohy do chladivé vody. Pod chodidly ucítila oválné kameny, na kterých málem uklouzla. Dlouho však neváhala a do jezírka se ponořila celá. Vodní hladina pohltila její tělo až po krk a ona doplavala doprostřed jezírka. Tam se uvolnila a už jenom vychutnávala pocit, kdy z jejích namožených svalů voda jakoby smývala únavu. Tmavovláska sice věděla, že to není úplně tak pravda, ale bylo to přinejmenším velmi osvěžující. Nějakou chvíli jen volně plula vodou a snažila se na nic nemyslet. Poté se pohnula směrem k vodopádu, aby z ní proud vody důkladně smyl všechny nečistoty. V tom místě sice byla temná elfka schopna dosáhnout na zem, ale tlak vody ji díky unaveným nohám téměř potopil. Chvíli pod spádem setrvala, než udělala tempo a ocitla se mezi vodopádem a převisem. V tomto „úkrytu“ si pak shrnovala vlasy z očí a ty si protírala. Když je otevřela, hleděla na kamennou plochu, jež byla na přírodní útvar až neobvykle rovná. Kámen byl zarostlý mechem, po kterém Ash‘raen‘shina přejela instinktivně rukou. Část porostu se sloupla a odhalila tak nerovnosti na kameni. Tmavovláska přivřela oči a zahleděla se detailněji. Ony nerovnosti totiž také příliš nepřipomínaly výtvory přírody. Během chvíle rukou obnažila větší plochu a uzřela tak část jí neznámého epického výjevu, vyrytému do kamenné desky. Rytiny byly velmi jemné a ani zub času z tvrdého kamene neohlodal jejich krásu. Temná elfka nepochybovala o tom, že výtvor byl dílem mistra. Co ji ale zaujalo ještě víc, byl fakt, že se svým stylem velmi podobaly výzdobě Hurbrarova paláce. Pouze se domýšlela, že by mohlo jít o kus stěny. Ale jak se dostal do koryta řeky, netušila.
Snad je tak starý, že v dobách, kdy se tu ocitnul, žádná řeka tímto místem neprotékala…
Tmavovlásce se hlavou honilo mnoho otázek, ale na jedinou nebyla schopna nalézt odpověď.
Tento les nejspíš pamatuje ty nejstarší civilizace a skrývá mnohá tajemností…
Byla rozhodnuta, že jestli se s Iliirjou nebo s Hurbrarem ještě někdy setká, zeptá se jich na to. Ještě chvíli si reliéf udiveně prohlížela, když k ní skrze hučící vodu prorazil jiný zvuk – něčí hlas.
Ash‘raen‘shina se leknutím přitiskla ke stěně a ještě více se zanořila do vody ze strachu, že by se vážně mohlo jednat o nějakého z uprchlých žoldáků.
Ještě po několika výkřicích však zřetelně rozeznala své jméno. Rychle vyplula do jezírka, a jakmile překonala vodní smršť, zahlédla na břehu mužskou postavu. Po několika zamrkáních poznala Hirna v prostém oblečení, který stál u jejích šatů. Úlevně se na ní díval, ale jakmile se na něj vyplašeně usmál, trošku se zamračil.
„Co se děje, Hirne?“ zeptala se tmavovláska.
„Proč se mi schováváš, Ash‘raen‘shino, měl jsem strach, že ses utopila.“
„Utopila?“ zasmála se žena. „To jezírko není až tak hluboké. Ale proč mě hledáš?“
Hirn si zhluboka vzdychnul: „Když jsem se vrátil do tábora, nebyla jsi tam. Nikdo si nepamatoval, že bys odcházela a ani po chvíli ses nevracela. Radši jsem se šel poohlédnout k potoku, jestli jsme se neminuli, ale ani tam jsi nebyla. Napadlo mě hledat tě podél toku, jestli jsi nešla někam dále a koukám, že jsem měl pravdu.“
Na chvíli se odmlčel, ale než stačila temná elfka cokoliv říct, pokračoval: „Copak jsi nemohla někomu aspoň říct, že jdeš k říčce? Ještě si velmi dobře pamatuji tvou včerejší procházku, měl jsem jen strach, aby se to neopakovalo.“
To bylo včera? napadlo temnou elfku. A já mám pocit, že jsem v Hurbrarově sídle strávila několik dní… „Máš pravdu,“ řekla nahlas. „Omlouvám se, asi vážně působím problémy.“ Při těch slovech vrhnula po válečníkovi co nejlítostivější a nejomluvnější pohled.
Ten zjevně zapůsobil, neboť Hirnův výraz roztál, on se pousmál a po chvilce řekl: „Neboj, je ti odpuštěno. Ale budu tě teď muset pohlídat.“
Tmavovláska přikývla a významně se rozhlédla kolem sebe. „Ale uznej, Hirne, není to tu hezké?“ Oči jí spočinuly na vodopádu, který skrýval tajemné svědectví reliéfu. Nakonec si ale pomyslela, že v téhle chvíli dobrodruha takové věci nejspíš zajímat nebudou, proto se rozhodla o tom mlčet. Obrátila k němu svůj zrak a on se stále díval jejím směrem. Ačkoliv za ním mezi stromy prosvítalo slunce jí přímo do tváře, měla dojem, že se jí válečník nedívá do očí, ale snaží se prohlédnout vodní hladinu. Proto stydlivě odplavala trošku dál a chytla se do kříže rukama ramen.
Válečník se na ni lišácky pousmál a řekl: „Musím tě mít radši pořád na očích, Ash‘raen‘shino, i když budeš vylézat.“
„Hirne,“ oslovila jej temná elfka vyčítavě.
Proč se vůbec tak stydím? Tak dlouhou dobu jsem byla po vůli Razrashovi a mnoho jeho poskoků mě vidělo nahou. Možná právě proto...
Muže opustil úsměv a on si sedl na břeh sledujíce zem. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Nakonec pozvedl hlavu a řekl: „Zapomněl jsem se ti omluvit za to, že jsem tě předtím v boji praštil. Bylo ode mě barbarské uhodit takové milé stvoření jako jsi ty.“
Tmavovláska také zvážněla a zavrtěla hlavou. „Za nic se nemusíš omlouvat. Spíše já bych ti měla poděkovat. Kdybys to neudělal, asi bych se nestačila včas vzpamatovat. Možná jsi mi zachránil život.“ Hirna zjevně to prohlášení uklidnilo a řekl: „Jsem rád, že to tak bereš, Ash‘raen‘shino, opravdu jsem ti nechtěl nijak ublížit.“
Tmavovláska si teatrálně sáhla na trošku napuchlý ret a řekla: „No, je to jen za to, že mě oslovuješ jako jeden z mála mým celým jménem…“
Válečník se zasmál: „Jsem rád, že máš dobrou náladu, Ash’raen’shino.“ Výslovnost jména neopomněl zdůraznit.
Tmavovláska však zvážněla. „Nemám, Hirne, ale snažím se aspoň trošku na všechnu tu hrůzu zapomenout.“
Po chvíli dodala: „Alespoň už je tomu konec, doufám.“
Hirn však zakroutil hlavou: „Možná ne zcela. Ještě musíme vyslechnout Hruska.“
Temná elfka zmateně zamrkala: „A to je takové zdržení?“
„Nejde o ten výslech samotný, ale o to, co nám při něm řekne.“
Když zmatení z ženiny tváře nezmizelo, dobrodruh pokračoval: „Nesmíš zapomínat, že několik jeho druhů uteklo a v jejich táboře můžou čekat další. Je možné, že nevyrazili všichni a stále zbývá slušný počet žoldáků.“
„Chceš říct, že bude další boj?“ zakňourala Ash’raen’shina.
„Já to nevím, proto musíme Hruska důkladně vyslechnout. Vzpomínám si, že jeho kumpanie byla v době války početně velmi silná; sice nepředpokládám, že by se k těmto černotám přidali všichni jeho spolubojovníci, ale...Prostě nesmíme nic podcenit.“
Temná elfka o tom přemýšlela a nebyla z toho vůbec nadšena. Vidina dalšího boje jí na náladě rozhodně nepřidala.
Jakoby už neproteklo dost krve…Doufám, že jsme vážně porazili všechny až na těch pár, co uteklo. Na druhou stranu – jestli jich je vážně víc, tak můžeme být osudu vděčni, že jsme tu bandu nepotkali v plné síle. Z přemýšlení ji vytrhl známý Hirnův zvláštní pohled. Přesně takový, jakým se na ní díval před tím, než jí před bitvou vtisknul polibek.
Ash’raen’shina se z toho cítila trošku rozpačitá. Hirn jí byl čímsi blízký, že ji cosi nutilo prozradit o sobě mnohá tajemství. Stále však nevěděla, co si má o jeho vztahu k ní myslet.
Mlčení protrhl jako první on, když se zeptal: „To tě vážně baví se mnou mluvit z prostředku jezírka?“ „Odsud mám alespoň nějakou jistotu, že se budeš soustředit převážně na rozhovor,“ odtušila temná elfka s úsměvem.
Muž zřetelně zčervenal, neboť si nejspíš nebyl vědom toho, že předtím vážně uplavala před jeho zkoumavým pohledem. Zdálo se, že chvíli hledal slova, aby nějak zamaskoval či popřel její domněnku, ale nakonec raděj nic neříkal. Ash’raen’shina se nad jeho rozpaky musela pousmát.
Nakonec ze sebe přeci jen vysoukal: „Omlouvám se.“
„V pořádku,“ řekla chlácholivě Ash’raen’shina. „Horší by bylo, kdyby ses mě štítil.“
Dobrodruh ji probodnul pohledem „Je zvláštní, že to říkáš, má omluva byla dvojsmyslná.“
„Teď ti nerozumím, Hirne. Ty jsi toho pro mě udělal mnohem víc, než já pro tebe, tak proč se stále omlouváš?“
„Víš, jde o to ráno a…Gilivana.“ Při těch slovech se díval do země a hrál si s oblázky. „Osočoval jsem tě, že Gilivana provokuješ. Uvědomil jsem si, že on tě opravdu velmi nesnáší a že ta rozepře je převážně jeho vinou.“
Pořád se to ke mně vrací…Mluvili snad ti dva o mně?
„Není to jen Gilivanova chyba. Kdybych se jím nenechala vyprovokovat…“
„Máš právo bránit svou čest,“ skočil temné elfce do řeči muž. „Navíc mám pocit, že se odehrálo kromě toho incidentu v hostinci ještě něco…kvůli čemu jsi mu dala facku.“
Ash’raen’shina zakroutila hlavou: „To je už jedno…Mě spíš mrzí, že jsem svou přítomností vyvolala napětí mezi starými přáteli.“
„Myslím, že kromě Gilivana jsou tu všichni rádi, že jsi mezi námi.“
Kéž by, pomyslela si temná elfka. Dál k tomu tématu nic neříkala, jen se na Hirna usmála.
Ten jí úsměv opětoval a zeptal se: „Jak dlouho se ještě budeš koupat?“
„Dokud mě nepustíš,“ odtušila tmavovláska.
„A já ti v něčem bráním?“ zeptal se překvapeně dobrodruh.
Zasmál se jejímu prosebnému pohledu, udělal několik kroků do lesa, vstal a otočil se.
Ash’raen’shina na nic nečekala, doplavala ke břehu, vzala své šaty, opět kousek odplavala a začala je máchat a drhnout o sebe, aby je zbavila co nejvíce špíny a krve.
„Můžu se otočit, než to domácháš?“ zvolal Hirn.
„Ne, moc hluboko nejsem.“
„No právě…“
„Hirne!“
Odpovědí temné elfce byl jen další smích. Upřímně byla ráda, že se oběma podařilo navodit uvolněnou atmosféru a nemyslet na předešlou řež.
Když byla s praním hotova, vystoupila na břeh a začala se oblékat. Pečlivě sledovala dobrodruha, jestli se neotáčí. Když byla hotova, chtěla Hirnovi říct, že se může otočit, ale ten se náhle přikrčil a vytasil od pasu meč. Bez jakéhokoliv postranního úmyslu pohlédl na Ash’raen’shinu a pokynul jí, aby byla opatrná. Ta poklekla na jedno koleno a sledovala les.
Hlavně ať to není nic zlého…
O úder později zahlédla v dálce mezi stromy postavu kráčející jejich směrem. Její chůze byla bezstarostná a nedlouho poté v ní poznala Mierhala. Hirn se narovnal, zasunul meč a očekával příchod přítele.
Tmavovláska si oddechla a zatím ždímala mokré vlasy.
„Děje se něco, Mierhale?“ zeptal se Hirn, když se přítel přiblížil.
Příchozí dobrodruh přelétl tázavým pohledem z jednoho na druhého a řekl: „Ne, jenom, že od chvíle kdy jsi šel hledat Ašrenu jste se ani jeden dlouho neukázal. Radši jsem vás šel hledat.“
Hirn se usmál a ukázal na jezírko: „Našel jsem Ash’raen’shinu se tady koupat, tak jsem ji musel pohlídat.“
„Pohlídat?“ Mierhal se nedůvěřivě podíval na temnou elfku, ale ta jen pokrčila rameny.
Snad si nemyslí…
„Pojďte raděj oba už zpátky, brzy se začne stmívat. Tábor už je rozdělán a Zistela už chystá nějakou svou specialitu.“
Na mužově tváři se rozlil drobný úsměv, který však téměř stejně rychle vychladl. „Také hodlám co nejdřív vyzpovídat Hruska, dokud z nás ještě má strach a respekt. Nerad bych se uchyloval k nějakým drsnějším praktikám.“
„Myslím, že bude mluvit,“ odtušil Hirn, „řekl bych, že už nemá co ztratit.“
Mierhal pouze přikývl a vydal se zpátky do tábora. Ash’raen’shina s Hirnem jej následovali.