|
I
Ráda bych na vás, Oněgine,
nevzpomínala raději,
když máte lásku dívky jiné
a jí dáváte naději.
Mám ale trochu podezření,
že ve vás tolik touhy není,
že pohled naplněný citem
jen zřídka vy jí oplatíte.
A někdy se mi zkrátka zdá,
že za tím bledým pyšným čelem,
jež střeží vaše oči smělé,
se skrývá jenom slovo „JÁ“.
Přiznávám však, že vlastní cit
mi brání tomu uvěřit.
II
Miluji vás a vy to víte.
Necháváte mne aspoň snít,
o tom, že mne snad políbíte,
o všem, co nesmím nikdy mít.
Jste hodný nebo prohnaný?
A je vám líto Taťány?
Nebo se v duchu smějete
nad slepou touhou děvčete?
Chováte se vždy přiměřeně,
a to vám může být jen ke cti.
Proč ale slýchám o vás zvěsti,
že umíte být krutý k ženě?
Toužím vás poznat docela,
však zklamat bych se nechtěla...
|