Bez názvu

            Po téhle planetě chodí něco kolem 15 miliard lidí. 15 miliard lidí s cílem. Se snem, který chtějí uskutečnit. Málokomu se to povede. Každý si jde za svým. Sobecky. Nekouká po ostatních, šlape po nich. Slabé nechává zadupané hluboko pod sebou s obličejem v bahně. Je mu jedno kolik se jich v tom bahně udusí a nebo kolik se jich za ním zvedne. Jde dál. Kouká jen dopředu. Tupě kráčí za svým cílem než ho zašlápne do bahna jiný, silnější. Pak už záleží jen na jeho síle, jestli se zvedne a nebo se nechá rozdupat stádem.

Samotný člověk si připadá ztracen v téhle mase snů a vizí. A o tomhle člověku tady to je.

 

Troska ploužící se hřbitovem plný náhrobků beze jmen. Slunce dávno zapadlo a ještě pořád nevyšlo. Obloha je pochmurná, tmavá a honí se po ní černé mraky. Silný vítr si pohrává s podzimním shnilým listím.

Jeden krok za druhým se postava plouží po hřbitově. Bez cíle, beze snu, bez vize, která by jí držela na hladině. Posouvá se dál a dál a bezcílně bloudí tím, čemu ostatní říkají život. Celé tohle bloumání je jedna velká deprese.

Tmavé oči zapadlé, bez života, upírají se v dál. Vyhlíží něco lepšího. Něco co změní jeho bloumání hřbitovem. Cestou naráží do náhrobků a jen tiše kleje..nezastavuje se. Jde dál. Do temné noci.

Dál bloumá bez rozmyslu, snad chodí v kruhu. Sám neví.

Nezastavuje se. Neví kam jde, za čím jde a nebo snad za kým jde.

Jedna noha střídá druhou. Hlava klimbá v rytmu chůze, ramena svěšená.

Z mraků se začnou snášet kapky deště. Postava pozvedne hlavu vstříc kapkám. Nechá si jimi opájet. Lačně je chytá do úst. Kapky jí stékají po tvářích. Není poznat jestli to je déšť nebo slzy. Je tak zaujat deštěm že...

Naráží. Naráží do kamenné vysoké zdi. Převysoké. Chvíli na ní nevěřícně kouká. Konec Světa?

Zdvihá ruku a sahá na ni. Chladná a vlhká, porostlá mechem. Temná. Bez života. Jako všechno kolem.

Jde podél zdi. Konečky prstů jede po zdi, jakoby se ujišťoval, že jde správně. Drží se jí jako jediného záchytného bodu. V srdéčku mu začne světélkovat naděje.

Zeď lemuje alej opadaných stromů pod kterými jsou kupy listů. Zetlelých a smradlavých. Po kolena se jimi brodí, ale neustává. Jde pořád dál.

Najednou konec zdi. Úlekem málem upadne. Malá branka v té obrovské zdi. V té ohradě ve které do teďka žil. Bez žádné naděje na lepší zítřek. Na lepší život. Zatím nic jiného nepotkal, tak mu to nevadilo.

Opatrně vyhlédl do branky. Za okraj zdi. Za okraj jeho představivosti. Za kraj jeho všeho.

Stála tam. V záři jaké umí jen slunce. Vypadala jako anděl. Zlaté vlasy splývající po ramenech spadající skoro až k pasu. Krásné tělo. Krásné všechno. Krásnější než jeho nejhlubší a nejfantastičtější představy.

Bojácně vylezl zpoza branky.

Natáhla k němu ruku. Bál se. Bál se jí dotknout svýma špinavýma rukama. Bál se udělat cokoliv, aby jí neztratil, ale bál se, že když nic neudělá, ztratí ji také.

Přistoupila blíže. Její záře ho oslepila a okouzlila zároveň. Něco tak překrásného v životě neviděl.

Pozvedl ruku. Ona ho chytla za prsty. Chtěl ucuknout a utéci zpátky na hřbitov. Ohlédl se na listí, na náhrobky beze jmen, na tmu, na samotu. Znovu pohlédl na andělskou tvář. Po jeho těle se rozlilo teplo.

Anděl udělal krok z branky, směrem od hřbitova. Troska se rozmýšlela. Andělská postava se zatvářila rozmrzele a pustila ho.

Troska se najednou cítila opět sama. Oblil jí studený pot po celém těle. Udělal znova krok směrem k andělovi. Ten se znova usmál. Ukázal bílé dokonalé zuby. Chytily se znova za ruce a vykročili směrem od hřbitovní zdi.

Andělská krása a troska bez cíle. Stačila chvíle a věděl, že jde správným směrem. Našel svůj sen.

Kráčel s andělem bok po boku..proplétali se životem. Teď už byl růžový. Na obloze bez jediného mráčku zářilo krásně kulaté slunce. Bylo slyšet jak se vítr prohání mezi zelenými listy vzrostlých listnatých stromů. Dokonale krásné zpěvy překrásně zbarvených ptáků se nesly vzduchem, který měl příchuť vanilky. Zeleňoučká tráva se pohupovala, jako kdyby jim kynula na cestu.

Díky jí, andělovy jeho života, našel opět cíl jeho putování. Konečně našel to, co celou dobu hledal. Sám sebe. Své pravé jméno.

Už se nezdálo tak bezcílné a pochmurné jako před tím. Naopak. Bylo překrásné a plné štěstí. Věděl, že s ní bude šťastný. Věděl, že se jí nikdy nevzdá.