F

Zády jsem se opřela o slizkou zeď, po níž stékaly kapky chladné vody. Cítila jsem se strašně, jako by mě pomalu opouštěly poslední zbytky sil. Tady, ve vězení Ahrem, vše plynulo tak pomalu, vše se tu ploužilo nějakým podivným časovým pásmem. Byla jsem tu rok, dva, deset let? Jen ztěží jsem si vybavovala minulý den, včerejší noc a co se dělo před týdnem už docela zahalil neprostupný mlhový závoj. Věděla jsem, že jsem pod vlivem jakési drogy, ale neodvážila jsem si ji od zuřivě vyhlížejících stráží nevzít. A vlastně jsem se tomu ani nebránila, co by bylo, kdybych si ji nevzala? Černé sny i myšlenky, nekonečné zírání do zdí v chabě osvětlených celách, bezútěšné vzpomínky na minulý život? Ne, o to jsem nestála. Takhle to bylo lepší, bylo to alespoň uklidňující čekání, čekání na smrt. Jen ta jediná vzpomínka, ta jediná minulost, jediná má "existence" mi stále dokola probíhala hlavou: Jako malá jsem milovala les. Hltala jsem jeho atmosféru, běhala jsem tam jen tak, za srnami, ptáky, nebo z radosti, že tam jsem, že jsem ve společenství stromů. Byly to pro mne ty nejčistší, nejvznešenější bytosti na zemi. Nekonečné hodiny jsem hleděla na jejich mohutné kmeny, porostlé křiklavě zeleným lišejníkem. Nazpaměť jsem zanala záhyby na kůře obrovského dubu, pod jěhož kořeny tichounce bublal potůček, v jehož větvích jsem sedávala a pozorovala jsem svatojánské mušky, které opodál tančily, zatímco se nad krajem snášel večer. Postupně jich přibývalo, až jsem nemohla rozpoznat, kde končí jejich hejna a kde začíná hvězdná obloha. Vždy jsem se vracela po tmě. Doma mne nehladali, byla jsem tam jen jako osoba, která si prací vidělá na stravu a střechu nad hlavou. Jenže tenkrát jsem nezůstala v lese, tenkrát jsem se vrátila domů dřív. Když jsem vešla do světnice, strhla se neuvěřitelná bouřka, otec mě zbil páskem a matka... matka mi vypálila na rameno veliké písmeno F. S pláčem jsem utekla do svého světa stromů, do jejich vyrovnané a klidné říše. Tam, v koruně velikého dubu, jsem klidně usnula. Ráno mi bylo strašně, vypálené F mě pálilo jako oheň. Věděla jsem, že rodiče byli opilí, vždyť mne už tolikrát zbili do bezvědomím, vždyť to nebylo poprvé, ale stejně to byla zrada. Potom jsem dlouhý čas běhala lesem, nikdy jsem se nepřiblížila k stezce, nikdy jsem nezavítala v ta místa, kam většina obyvatel přilehlé vesnice Harik chodila pro pitnou vodu. Stala se z mě nezkrotná dívka, ochránkyně stromů a strážkyně lesa. Až jednou jsem potkala za celou tu dlouhou dobu zase člověka. Byl to krásný mladý muž. Skláněl se nad studánkou a já myslela, že pije. Bezhlavě jsem se do něj zamilovala, neznala jsem ho a přece, viděla jsem ho jen málo a přece, odpustila bych mu snad všechny hřích, nebo jsem spíše nevěřila, že by nějaké měl. Zahlédl mě v korunách stromů. Nelekl se, naopak jsme se sblížili natolik, že mne navštěvoval každý den. Nosil mi zprávy z vesnice, vyprávěl mi příběhy... Byly to krásné časy. Věděl, jak moc mi záleží na stromech, květinách a tvorech lesa. Ale i přes to mne donutil, abych se vrátila do vesnice. Kvůli němu jsem to udělala. Tak jsem ho milovala, netušila jsem, co se stane. Nějaký čas jsme žili v klidu a potom, potom přišli lidé z města. Les pokáceli, zvířata, která nestačila utéci zabili, prameny vod znečistili. On to věděl, vedl je, radil jim, prozrazoval jim má nejtajnější místa, kde rostly skutečné unikáty. Zhroutila jsem se. Pro lásku kněmu i k lesu, pro víru v něj i v les, ale nejvíce, nejvíce pro víru v sebe. Nabyla jsem přesvědčení, že lidé neumí nic jiného, než ubližovat, ubližovat, ubližovat. Nadešel svatý večer. Vál tichý vánek, na nebi svítily zářivé hvězdy. Až krev mého milence stekla po okraji stolu na podlahu. Ze zad mu čněla vidlice na rožnění, oči měl převázané suchou trávou a na rameni ještě doutnalo krvavé F. Tak se ze mne stala vražednice... Od té doby jsem nikoho nešetřila, rukama mi prošly tisíce nevinných obětí, tisíce dětí, stovky matek a desítky králových vojáků. Teď mi skanula kapka chladné vody na čelo. Nechala jsem ji stékat níž, po nose až k rameni, na němž se vyjímala ona jizva, která měla na svědomí všechny ty lidi. Za chvíli uslyším zachrastit klíče v zámku. Svážou mě, zašijí do pytle a svalí ze skály do rozbouřeného oceánu. Ale ne, já to neucítím, mne nezabijí, protože má duš zahynula už tam, už tam se stromy, s ptáky a laněmi. Tam v Lese F.