Volání trůnu

Jak už to v Elronské zemi v prvních jarních dnech bývá, bylo tmavé a deštivé ráno. Starý čaroděj pospíchal dolů z komnaty v nejvyšším patře čarodějnické věže a pak pokračoval do trůnního sálu královského hradu. Čekal příchod jedné osoby, kterou nadevše miloval.
Tou osobou byla jeho dcera, mladá čarodějka Eleira. Dlouhých deset let strávila na cestách v družině váženého paladina Sira Antomidase. Za tu dobu se toho leccos naučila, ale dnes, když je Sir mrtev a družina se rozešla, přišel čas vrátit se domů. Dobře věděla, co jí čeká. Otec jí bude chtít zařadit do čarodějného bratrstva, jehož je představeným, ale jí ta vidina nijak nelákala. Zalíbila se jí volnost dobrodruhů. Chodit si kdy a kam se jí zlíbí - tu do Nomerské říše elfů, tu do trpasličích dolů v Najských horách. Ani si nedovedla představit, že by celé dny seděla na měkké židli a dohadovala se o malichernostech. Měla v plánu to otci říct, ale teď mu nechtěla kazit radost ze setkání. Chtěla být alespoň na chvíli hodnou dcerou.

Eleira
Rozrazila jsem dveře a vstoupila do chodby, kde mě vítali vojáci. Některé znám z mládí, z dob, kdy jsme si spolu hrávali, jiní si mě pamatují jako malou holčičku, která často utíkala k nim do zbrojírny místo studia. Při vzpomínce na to všechno jsem se usmála. Jeden z vojáků mi otevřel dveře a já vešla do trůnního sálu. Oči všech přítomných se překvapivě neupřely na mě. Trochu mě to zarazilo, ale když se mi otřelo něco černého o nohu, uvědomila jsem si, na co se všichni dívají. Můj nejlepší přítel na cestách, panter Wores, kráčel hrdě vedle mě. Společně jsme došli až k trůnu, kde jsem poklekla.
„Můj králi,“ řekla jsem a sklopila hlavu.
„Vstaň, děvče. Ty tu přece nemusíš klekat,“ odpověděl král s vlídným úsměvem.
Vstala jsem a vzápětí se zeptala: „Proč jste mě povolal, pane?“ Nemám totiž ráda dlouhé řeči, které stejně nic neřeknou. Raději jdu k jádru věci. Ne že bych nebyla ráda doma, ale králův naléhavý vzkaz mi nějak nedal spát. Také jsem se chěla vyhnout dalším projevům náklonnosti od krále. Tenhle stařík si mě velice oblíbil. Vlastní děti nemá. Jeho žena zemřela při porodu syna, ale ten se žel narodil mrtvý a král se už vícekrát neoženil.
„Hned k věci. Přesně, jak tě znám. Nuže, potřebuji od tebe službu. Máme problémy se zloději v Etronu. Ty se s nimi prý znáš. Víš, jak s nimi jednat. Jejich řádění překračuje veškeré meze.“
Zloději. Ano, znám se s nimi. Nic, na co bych ráda vzpomínala. Spousta pitek a oplzlé řeči. Souhlasila jsem, že králi pomohu, aspoň vyřídím staré účty. Král byl souhlasem nadšen. Jeho další nápad mi ale zrovna po vůli nebyl. Chtěl, aby mě doprovodil jeden jeho přítel a byl mi k ruce při potížích. To mi ještě scházelo – nějaký stařík, co mi bude jen překážet.

Aldrin
Zase jsem šel pozdě, jako poslední dobou pokaždé. Zastavil jsem svého koně těsně přede dveřmi a vběhl do chodby. Vojáci už mé pozdní příchody znali a jen se tiše smáli. Copak můžu za to, že se na mě lepí potíže a na cestách nemám na chvíli pokoj od orků? Přede dveřmi do trůnního sálu jsem se zastavil, abych se vydýchal. Vešel jsem s noblesou, tak typickou pro můj lid.
„To je ten přítel, o němž jsem mluvil, Eleiro,“ pronesl král, jakmile mě spatřil.
Ke mně se obrátila jakási postava, co měla až doteď na hlavě kápi. Když kápě spadla, objevily se krásné kaštanové vlasy a tvář tak půvabná, že se mi zdálo až nemožné, aby dívka byla obyčejný člověk. Přišel jsem blíž a podal jí ruku.
„Jsem Aldrin, původně z druidského hájku, teď z Nomeru. Jsem hraničář a dobrodruh.“
Ona mou ruku odmítla. Jen rázně odpověděla: „Já jsem Eleira. A váš styl života mě skutečně nezajímá, Adldrine původně z druidského hájku, teď z Nomeru.“
Vskutku rázná žena. Na cestě s ní, bude ještě určitě legrace.

Eleira
Musím uznat, že můj společník, myslím teď Aldrina, není nejhorší. Když už nic jiného, alespoň se na něj dá dívat. Nejvíc mě potěšil, když souhlasil s okamžitým odchodem do Etronu.
Etron je největší přístav a cesta z Elronu není moc dlouhá. Celou cestu jsme jeli mlčky. Elf se nejspíš vzpamatovával z našeho prvního setkání. Za to naši zvířecí přátelé, Wores a jeho jestřáb Arey, si rozuměli dokonale.
Octli jsme se těsně za branou města. Můj společník se na mě podíval tázavě. Poprvé jsem se na něho usmála. „Jen se nebojte zeptat, kam dál. Vím, vypadám zle, ale občas jsem i hodná.“
Aldrin úsměv opětoval a odpověděl: „Měl jsem trochu strach po našem setkání v Elronu na vás promluvit. Ale dobře, tak kam dál?“
„Pojďte za mnou.“

Aldrin
Jsem moc rád, že se čarodějka začala trochu usmívat. Její přísný pohled mi nebyl příliš příjemný.
Dovedla nás až k velké budově. Řekla, ať zůstanu venku a sama se chystala vejít. Protestoval jsem. Nejel jsem s ní, abych čekal za dveřmi jako pes. Znovu se objevil ten starý známý vražedný pohled. „Nebudu se o tom bavit. Já tu mám řešit problém, vy jste doprovod a ten teď skutečně nepotřebuju,“ připomněla naše role.
Tohle si líbit nenechám. Jsem dost klidný, ale žádný krátkověký člověk se mnou takhle jednat nebude. „Dámo, možná zapomínáte, že nemluvíte s žádným poskokem. Jsem tu se stejným pověřením jako vy.“
Jen se zamračila, vešla do budovy a zabouchla dveře. Její panter šel s ní, zatímco já a Arey jsme zůstali venku. Kdybych neslíbil Korvettovi, že splním, co žádal, okamžitě bych odjel. Namyšlená čarodějka.

Eleira
Namyšlený elf. Co si o sobě vlastně myslí? Je tu jen z mé dobré vůle.
Šéf zlodějského cechu byl výjimečně doma. Okamžitě jsem šla za ním. Jak je mezi zloději zvykem, rozrazila jsem dveře, vpadla do jeho pokoje a sedla na stůl přímo před něj.
„Nazdar,“ vybafla jsem na něj.
„Ahoj, Krásko. Co tě k nám přivádí?“
„Hádej, tupče. Král. Prý nějak moc řádíte. Musíte se trochu uklidnit, jinak se Starej naštve a přijdete o všechny výhody, který vám ochrana pod jeho křídlama poskytuje.“
„Krásko! Vrať se do toho vašeho pitomýho Elronu a vyřiď Starýmu, ať si z nás přestane dělat srandu. To on to začal. Ty jeho hovada navlečený do uniforem po nás pasou jako nikdy. Kdejakej rekrut se může přetrhnout, jen aby někoho z nás chytil. Nějakej páprda jim za to prej slíbil vysoký odměny. Až Starej zase začne dodržovat dohodu, znova se umírníme a budem držet piráty v šachu jako dřív. Ale něco za něco. Do teď dohoda klapala, může i dál, nebo ne?!“
„V tomhle asi král nebude mít prsty. Najdu ten odměnovej maják, co tu svítí a zhasnu ho. Pak se uvidí.“
„Fajn, Krásko. Jak se všechno vrátí do starejch kolejí, necháme toho řádění. Ještě něco máš na srdci, zlato?“
„Ani ne,“ řekla jsem a ihned odešla. Proti zlodějům nic nemám, ale jejich šéf, je opravdu idiot.
Aldrin
Zrovna, když jsem se začínal na ulici nudit, otevřely se dveře a má společnice byla venku.
„Jak to šlo?“ zeptal jsem se.
„Docela dobře. Máme další práci. Někdo, a král to asi nebude, tu vypsal na zloděje vysokou odměnu. To je porušení dohody mezi králem a zloději. Musíme ho najít a urovnat to. Jdeme!“
„Kam?“
„Informace se tu dostanou jedině v krčmě u Sylvy.“
Jedno se Eleiře musí nechat, v království a všech jeho městech se vyzná dokonale.
Zřídkakdy navštěvuji lidské hospody. Jsou tak špinavé jako tahle. Spousta stolů, po nich se válí opilci, zápach. Ach, jak rád bych býval teď čekal venku. Jenže zrovna tentokrát se jí zdálo, že mě bude potřebovat. Hostinská, menší otylá žena, stála za výčepem a přísným pohledem sledovala dění. Jen zahlédla Eleiru, její výraz přešel do úsměvu. Eleira úsměv opětovala. Zůstal jsem stát opodál, zatímco Eleira si šla promluvit s hostinskou.
„Ahoj, Sylvo. Jak se daří?“
„Dobře. A tobě? Dlouho jsi se neukázala. Vidím, že sis našla doprovod. Fešák.“ Potutelně se usmála a podívala se po mně.
„Tenhle? Ne, ten ke mně sice patří, ale je to jen otrapa, kterýho mi strčil král k ruce,“ odpověděla jí čarodějka. Jednou jí tu větu připomenu.
„Takže jsi tu za nějakým účelem?“
„Ano, jsem, ale teď to necháme být. Co tvoje dcera a její malé?“
„Mají se dobře. Tak, co si dáš k pití?“
„Však mě znáš, nejsilnější víno.“
„A tomu fešákovi?“
Spiklenecky na Sylvu mrkla. „To samý, chci vidět jeho výraz.“
Přišel jsem blíž a vzal do ruky pohár s nápojem. Po prvním přičichnutí jsem se divil, jak tohle můžou nazývat víno. Eleira do mě šťouchla a zašeptala: „K tomuhle se nečuchá, jestli chceš být při smyslech, až to spolkneš.“ Čím dál lepší. Rychle jsem lovil v paměti a vzpomínal na chuť nejsilnějšího vína, co jsem kdy pil, abych se na tohle trochu připravil. Nakonec jsem co nejrychleji pohár vypil. Po spolknutí posledního doušku jsem měl problém uvědomit si, jestli stále ještě stojím na nohou. Nevím proč, ale na mysl mi přišel skřetí dryák, kterým si na cestách dodávají energii. Jednou, když jsem na tom byl opravdu špatně, jsem jeho výživné hodnoty musel využít. Doufal jsem, že něco tak odporného už v životě nevezmu do úst. Bohové, jak jsem se tenkrát mýlil.

Eleira
„Tak co na to říkáš?“ zeptala jsem se Aldrina, když se trochu vzpamatoval.
„To není pití, ale zbraň,“ odpověděl po chvíli. Dokonce si ani v tu chvíli neuvědomil, že jsem ho začala oslovovat trochu důvěrněji. Objednala jsem mu ještě jeden pohár a šla do krčmy klást otázky. Místní štamgasti bývají dost upovídaní, ale při zmínce o honu na zloděje ode mě každý odvrátil zrak. Zklamaně jsem se vrátila k elfovi a objednala další víno. Docela mě zajímalo, po kolikátém poháru, padne pod stůl.
„Zjistila jsi něco?“ oslovil mě stejně, jako já začala oslovovat jeho. Tak přece vnímal.
„Ne. Všichni se tu bojí o zlodějích i přemýšlet, natož pak mluvit.“
„Podívala ses jim do myslí?“ zeptal se.
„Někdy je to nezbytné. Čtu jim v myslích strach, ale někde tu také cítím krysu. Někdo nás pečlivě pozoruje.“
„Vím, támhleta osůbka v rohu. Tihle půlčíci mají oči všude. Někomu slouží, to poznám.“
„Pravda. No, nebudeme si ho prozatím všímat. Mám chuť se opít, hlídání necháme Woresovi s Areyem.“
Pak už jsme jen pili. Aldrin mě překvapil, na elfa snesl dost. Chudák. Nevěděl, co ho ráno čeká.

Aldrin
Moje hlava. Rozhodně to nebyla moje první kocovina, ale tohle bylo horší než kopnutí od koně. Konečně se mi podařilo trochu rozkoukat. Všude prach, kamení a sláma. Krčma sice byla špinavá, ale tolik přece jen ne. Chtěl jsem sáhnout do svého batohu pro nějaké bylinky proti kocovině, avšak ruka se zastavila, jakmile se hnula několik centimetrů od hlavy. Pouta? To snad ne. Připoutaný a v kobce. To jsem to dotáhl. Hledal jsem Eleiru. Seděla celkem klidná vedle mě. Taky připoutaná.
„Tak co dělá hlava?“ zeptala se škodolibě.
„Zpočátku jsem myslel, že mi jí usekli.“
„Náš přítel půlčík se vyznamenal. Musíme pryč.“
Ani mě nenapadlo ptát se jak. Eleiřina ruka hladce projela okovem a hned za ní druhá. Tihle čarodějové. Jen mě zajímalo, jak chce dostat z pout mě. Odpověď přišla záhy ve formě jakéhosi kouzla, po jehož zásahu se okovy rozpadly. Stejně si pak poradila i se zámkem na dveřích.
„Měli bychom najít naše věci,“ navrhl jsem. Svoje bylinky jsem skutečně chtěl zpět, protože bolest hlavy mě neskutečně týrala. Najednou se ozvaly kroky. Schovali jsme se do stínů. Do naší bývalé cely vstoupilo několik po zuby ozbrojených vojáků a s nimi nafintěný šlechtic. Jak ho Eleira uviděla, opustila stíny a uštědřila mu pořádnou ránu pěstí.
„Treji, ty kryso prodejná! Co to má znamenat?!“ zakřičela.

Eleira
Čaroděj Trej. Vždy jsem myslela, že je jeden z mála čarodějů v bratrstvu loajální mému otci a nenechal by se nikým koupit. Dlouho byl mým dobrým přítelem a ochráncem.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se znovu. Tentokrát už jsme nebyli v kobce, ale v salonku v Trejově domě.
„Můj zvěd mi řekl o tvém pátrání u Sylvy, El. Vysvětlím ti, co se tu děje. Celá ta komedie se zloději je past na tebe, má dámo, proto bylo nutné tě uklidit na bezpečné místo,“ řekl mírně.
„Na mě? Proč? A hlavně od koho?“
„Od vůdce města. Znáš přece Lorda Corycha. Má ambice stát se králem a lid si ho zvolí, neurčí-li král svého dědice.“
„Stále mi uniká spojení se mnou.“
„Ty to nevíš?“ ozval se do teď mlčící Aldrin. „Král má v plánu jméno svého dědice už brzy veřejně oznámit. Zatím je to tajemství, takže rozhodnutí může znát jen někdo, kdo má zastání v čarodějném bratrstvu. Každý, kdo by se snad chtěl stát králem, bude mít po ohlášení smůlu. Je tu jen jedna možnost – dědic musí zmizet, zemřít, hrdinně padnut, prostě něco, ale dřív, než se bude oficiálně vědět, že je dědic.“
„Přesně tak. A jelikož TY máš být královou dědičkou, Corych se rozhodl tě odstranit.“
„Já mám být královnou? To snad král nemyslí vážně?“
„Myslí. Ví, že nestaneš-li se královnou ty, souboj o trůn vyhraje Corych. Corych má velké zastání u šlechty, ale hlavně u bratrstva. Čarodějové by ho moc rádi viděli na trůnu. On se o ně opírá a oni nedělají nic zadarmo. Přestože bratrstvu předsedá tvůj otec, je to dost úplatná organizace. Garen má několik věrných, kteří mu kryjí záda, aby ho nějaký sebevědomý čaroděj nesvrhl. Mezi ně patřím i já, proto riskuji a pomáhám ti. Musíš být opatrná. Na to, co ti tu říkám, nemám žádný důkaz, ale Corych mi důvěřuje. Myslí si, že jsem na jeho straně. Brzy sem přijde, aby tě definitivně odstranil z cesty. Zdržím ho. Ty musíš do jeho sídla a získat dopisy, které si píše s bratrstvem. Podle mých informací má nějaké zajímavosti od čarodějů a nějaké dopisy, týkající se tebe, co ještě neodeslal. Pospěš!“
„Zajímavé. Až se tohle dozví král, bude Corych platit. Aldrine,“ obrátila jsem se teď nejen ke společníkovi, ale i k příteli. „Zůstaň prosím tady. Najdi Worese a Areye a pošli po nich zprávu zlodějům, že je problém vyřešen.“

Aldrin
Když se mi Korvet svěřil, že chce ze své oblíbenkyně udělat královnu, bylo mi to upřímně řečeno jedno. Neznal jsem jí, ale za tu krátkou dobu, strávenou s ní, mi došlo, proč zvolil právě takhle. Lepší královnu by asi elronští hledali velmi těžko.
Poslal jsem zlodějům zprávu, přesně jak chtěla. Dlouhé čekání jsem trávil hovorem s Trejem. Ještěže elfové nemají takové organizace jako lidé.
Konečně Corych dorazil. Trej mě odvedl do vedlejšího pokoje, pak šel získat čas.
„Lorde, čekal jsem vás,“ pronesl téměř obřadně.
„Kde je?“
„Ve sklepních kobkách. Ale je tu problém. Je s ní králův přítel Aldrin. Co s ním budeme dělat?“
„Král ho do toho neměl zatahovat. Budeme ho muset taky odstranit.“
„Je to vysoce postavený elf u dvora královny Solmerat. Ta jeho smrt nenechá jen tak. Budou nám tu čmuchat elfové a ti mají dobré nosy.“
„Král ho poslal se svojí budoucí dědičkou řešit problém. Když zloději mohli zabít ji, proč by nezabili i jeho?“
„Pravda.“
„Kdybych tě neznal, Treji, řekl bych, že ztrácíš nervy. Nebo, že chystáš podraz.“
Eleira svůj návrat načasovala výborně. „Popravdě jste to vy, Lorde Corychu, kdo by měl ztratit nervy. Ve vaší pracovně se nacházela zajímavá korespondence. Uvidíme, co na ní řekne král.“
Lord chtěl problém vyřešit rychlým útěkem. Chtěl jsem být nějak nápomocný, tak jsem mu zastoupil cestu.
„Z pověření krále, vás zatýkám za vlastizradu, Lorde Corychu.“
„Vy? Jak se opovažujete? Tohle není vaše zem, Aldrine. Vaše slovo tu nic neznamená.“
„Sklapni, zbabělče. Jdeme za králem,“ zavelela Eleira
„Aby mě mohl oběsit? Nikdy!“ S těmi slovy po mě sekl dýkou. I přes úhyb mě řízl do boku. Když jsem ani přesto neuhnul z cesty, rozpřáhl se a chtěl mě bodnout. Než ale dokončil pohyb, padl mrtev k zemi s Eleiřiným vrhacím nožem v zádech.
Trej se vrátil do Elronu s námi, aby potvrdil králi naše tvrzení. Král byl velmi pobouřen, ale měl radost ze zažehnaného boje o trůn.
„Bojím se, že takových přijde ještě víc. Bratrstvo si najde jinou loutku. Nic ve zlém, Garene,“ obrátil se král na Eleiřina otce. Ten jen smutně přikývl. Právě v tu chvíli si Eleira rozmyslela odmítnutí nabídky trůnu. Uvědomila si, co by se stalo, kdyby to udělala. Zatím má ještě čas poznávat svět. Král Korvet tu ještě nějakou dobu pobude.
Venku mě Eleira zastavila. „Odjíždíš bez rozloučení?“
„Tobě to vadí?“
„Jistě,“ zasmála se a objala mě.
„Au,“ zaskuhral jsem, když se nedopatřením dotkla mého zranění.
„Promiň. Ještě to bolí?“
Přikývl jsem s očekáváním nějakého šíleného nápadu, který přišel záhy.
„Tak to bych tě měla vzít k Sylvě, její víno tě vyléčí.“
„Asi dám raději přednost bylinkám,“ zasmál jsem se.
„Škoda. Sylvě ses líbil.“
„Všiml jsem si.“
Ani jeden z nás už nevěděl, co by řekl, přesto se ani jednomu nechtělo odjet jako prvnímu.
„Raději už pojedu, nějak se mezi lidmi necítím dobře,“ odhodlal jsem se nakonec. Naklonil jsem se k Eleiře a dal jí pusu na tvář. „Předej to Sylvě. Vyřiď jí, že až mě přepadne touha pořídit si zase kocovinu, přijdu na pohár.“
Zatvářila se smutně.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Víš jak se na mě bude Sylva vytahovat, že jí elf poslal pusu? Já chci taky!“
Rozesmál jsem se. „Tenhle dluh mi bude připomínat, abych se vrátil do Elronu k jeho splacení.“
„Vy chlapi nic nepochopíte napoprvé,“ vzdychla a než jsem se rozkoukal, políbila mě.