Soumrak skřetů

(věnováno Zinnien)

„Děti umírají hladem, Grischi!” křičela žena.
„Nemáme už nic, poslední útok nás připravil o většinu zásob,” odvětil ponuře náčelník. „Seženu nám potravu, Dasho. Ale poteče krev…”
Grisch objal svou ženu a mlčky naslouchal dětskému pláči. Nebyla zrovna vhodná doba na krveprolití. Jeskynní labyrint se hemžil stovkami drobných šedivých postaviček s rudě zářícíma očima. Náčelník byl vyšší, silnější a hlavně chytřejší než jeho druhové, snad proto si vybojoval své postavení. Nyní toho litoval. Nerad myslel na to, co přijde, ale musel.
„Bude jídlo, Dasho. Pro děti i pro nás. Neboj se.”
Svolal prořídlé řady svých bojovníků, aby jim sdělil plán útoku. Věděl o vesnici, kde za pár dní skončí sklizeň nebývale hojné úrody pšenice…
***
Přicházel soumrak a vesnice se pomalu chystala ke spánku. Všichni padali únavou po celodenní práci. Vymlácené obilí ale už leželo v sýpkách a vesničané se těšili na blížící se svátek.
Muž, který stál na stráži se usilovně bránil spánku a hleděl k obzoru z otevřeného tři sáhy vysokého dřevěného posedu. Nevšiml si šedivé postavičky, jež se mihla ve křoví, ani tichého zadrnčení tětivy. Dobře mířený šíp prorazil hrtan a muž tiše dopadl do trávy. Skřet odkryl malou olejovou lampu a rychle jí zamával. Na vrcholu kopce před vesnicí se ve světle hvězd vztyčily silutety Grischových bojovníků.
Rozběhli se do údolí.
Mnoho mužů, žen i dětí zemřelo rychle, ve spánku, většině však nebyla tak milosrdná smrt dopřána. Zahnuté šavle, tesáky, dýky i kyje dopadaly na čerstvě probuzené vesničany. Přesto však někteří dokázali sebrat alespoň nůž nebo sekeru a pobít několik vřískajících skřetů, než podlehli přesile.
Grischovi bojovníci pobili všechny. I přes to, co se povídalo, neznásilňovali - lidské ženy jim připadaly ošklivé.
Do hor se vraceli o poznání veselejší, povzbuzení snadným vítězstvím i ukořistěnou pálenkou. Dokonce i ti, kterým náčelník uložil táhnout povozy s lupem a těly zabitých spolubojovníků, se svého úkolu zhostili bez reptání. Koně a dobytek museli pobít a naložit, neboť v přítomnosti skřetů se zvířata plašila a odmítala táhnout. Grich celou cestu mlčel a doma jen chladně opětoval vřelé obětí své ženy…
Vyšel před jeskyni. Chtěl být sám. V jeho tváři se zračily obavy.
„Za tohle nás zničí,” zamumlal při pohledu na spokojené druhy, kteří si bezstarostně užívali svého vítězství. Oni nemysleli na budoucnost. Najednou zpozorněl. Úzkou soutěskou k němu vystupovala osamělá postava. Podle červeného svitu v jejích očích poznal, že jde o skřeta, i přesto sáhl po meči - ve svém postavení měl spoustu nepřátel.
„Kdo jsi?”
„Sazik ze Severních Darhiů,” představil se neznámý. „Přináším zprávy Grischovi, náčelníkovi Lidu pod Horou.”
Grich si příchozího pozorně prohlížel. Podle rituálních jizev na tváři musel být významným bojovníkem svého kmene.
„To jsem já, mluv.”
„Darhiové mají nyní mocného ochránce. Slyšels o mágovi jménem Phaethon?”
„Bojoval s Východními Darhii a vyhladil elfy v Dar Caithinu. To vše za pomoci trpaslíků,” řekl náčelník.
„Ano, to víme, ale nyní bojuje v našich řadách.”
Grisch vrhl na Sazika pochybovačný pohled. Skřeti snadno a rychle zapomínali a nedokázali uvažovat v širších souvislostech. Většinou v žádných souvislostech. Grich byl výjimka, což většinou pociťoval jako prokletí.
„Chceš říct, že vy v jeho,” zabručel nakonec.
Příchozí sebou trhl.
„Snad abychom to projednali uvnitř. Mám hlad - to mě ani nepohostíš?”
„Později, Saziku. Jsi chytrý, ale já taky. Kde bereš jistotu, že nás nezradí.”
„Co ti vadí na tom, že se obrátil proti našim nepřátelům?” zeptal se vyslanec.
„Když zradil trpaslíky, jednou klidně zradí nás. Ale budu o tom přemýšlet, Saziku. Pojď se najíst, ale před mými muži o tom nemluv!” pronesl tiše, ale výhružně Grisch.

***
Narlic procházel vesnici se směsicí žalu a vzteku, která se při pohledu na zkrvavená těla jeho rodičů změnila v nastupující šílenství. S nepříčetným výrazem ve tváři hledal tělo své jedenáctileté sestry. Nenašel je. Mnoho naděje však necítil - předpokládal, že ji nájezdníci odvlekli, aby uspokojovala jejich odporné choutky. O tom věděl své; mnohokrát naslouchal vyprávění starého Saviroa, z jehož kdysi tak moudré hlavy zbyla po úderu kyjem jen krvavá kaše…
„Taino!” vykřikl se zoufalstvím v hlase. „Kde jsi sestřičko…” dodal šeptem.
Dál procházel mezi zpustošenými domky a prohlížel desítky těl.
Sousedé, přátelé, známí…
Tainu nenašel. Vztekle hleděl k horám, zahaleným v mlžném oparu. Raději by viděl sestru mrtvou, než v rukou jejich nelidských obyvatel.
„Zabiju vás,” zasyčel do ticha. „Všechny.”
Vypřáhl koně z prázdného vozíku, osedlal jej a vyrazil k horám.
***
Laithaen seděl v rozsoše mohutného dubu a přesnými pohyby jemných rukou vyřezával z malého špalíku světlého dřeva figurku dívky. Jeho zelenohnědý oděv splýval s kůrou a listovím, věděl, že si ho nevšimne nikdo, komu se sám neukáže. Přestože si čekání krátil výrobou dárku pro svou vyvolenou, ani na okamžik nepolevil v ostražitosti. Zaslechl kroky. Bleskově schoval nehotovou figurku i nožík do torny a v jeho rukou se objevil tenký pruh kůže s uzlíkem uprostřed. Slunce ještě nezapadlo a příchozí navíc přicházel z opačné strany, než skřet, na kterého čekal, v těchto místech byl ale každý podezřelý.
„Člověk…” podivil se Laithaen. Se zájmem hleděl na mladého muže, vedoucího za uzdu hnědáka, který se dle jeho mínění hodil spíše k zápřahu.
Když se neznámý ocitl pod ním, bleskurychle seskočil a ovinul škrtící šňůru kolem jeho krku. Zručně smyčku utáhl a pocestný ztratil vědomí.
***
Narlic ucítil ledovou vodu na tváři. Potřásl hlavou a otevřel oči. Zjistil, že je svázaný. Vzápětí se nad ním sklonil nevysoký elf s jemnými rysy a pronikavýma černýma očima. Zpod zelené čapky mu prýštily prameny dlouhých havraních vlasů.
„Tak povídej,” zašeptal elf.
„Okamžitě mě pusť, elfe!” vykřikl mladík.
Laithaen se usmál.
„Přestaň ječet a řekni mi, kdo jsi a co tu děláš,” poručil elf.
„Jsem Narlic z Kolomny. Mou vesnici vyplenili skřeti a já se jedu pomstít a zachránit svou sestru.”
Elf si zkoumavě prohlédl do modrých očí vysokého zrzavého mladíka.
„Buď mi lžeš, nebo ses zbláznil.”
„Je mi jedno, jestli zemřu. Vím, co je má povinnost.”
Laithaen si povzdechl. Elfové tvrdili, že lidé jsou hloupí a neumějí si vážit života. Tento mladík byl jasným důkazem. Elf obratně rozvázal řemeny, Narlic se posadil a promasíroval si zápěstí.
„Jak to myslíš s tou sestrou?” zeptal se elf.
„Nenašel jsem ji ve vesnici. Nejspíš ji odvlekli…”
„Pak se raduj, ty blázne. A vrať se domů, třeba ji najdeš!” řekl elf.
„Jak to myslíš?”
„Skřeti neberou zajatce. Vaše - i naše - ženy znásilňují jen v krajní nouzi. Takže pokud tvou sestru nezabili, zřejmě se jí podařilo uprchnout.”
Narlic zaváhal.
„Jak to víš, elfe?”
„Jmenuji se Laithaen, člověče… Jsem zvěd a vím ledacos. No, mám tu práci, takže se seber a zmiz. Cesta by teď měla být bezpečná.”
Narlic pohlédl na elfa, který mu sahal sotva po ramena, s novým respektem.
„Díky, Laithaene. Ale až najdu svou sestru, živou či mrtvou, vrátím se pro svou pomstu.”
„Tvůj král už začal rekrutovat mladé muže do další války proti skřetům. Dej se naverbovat. Budeš tak platnější.”
Narlic se rozloučil a vydal se na cestu zpět do rodného údolí. Brzy padla tma a musel přenocovat v nebezpečném lese, nikdo jej však neobtěžoval.
***
„Přeji ti šťastnou cestu, Saziku. Svému novému pánovi vyřiď, že Grisch jeho nabídku zváží…”
Jizvami ozdobená tvář se zašklebila.
„Pokud má tvůj lid přežít, budeš ji muset přijmout,” prohlásil.
„Možná je lepší zemřít svobodný, než žít jako otrok nějakého mága.”
Sazik ztuhl.
„Nejsme otroci!” zasyčel vykročil do noci.
„Zatím,” zabručel Grisch.
Sazik klusal po klikatících se pěšinkách a jeho noci uzpůsobený zrak jej neomylně vedl do hloubi lesa. Přemýšlel o Grischovi. Nerad to připouštěl, ale věděl, proč o jeho spolupráci Phaethon tak stojí. Náčelník Lidu pod Horou byl vskutku výjimečný. I Sazik byl chytrý - koneckonců, i když to Grischovi neprozradil, byl kouzelníkem svého kmene a nyní i Phaethonovým učedníkem. Ale vést bojovníky do bitvy by nedokázal…
Zastavil se a zpozorněl. Umění vycítit nebezpečí, jež si od mládí pěstoval, jej varovalo před číhající hrozbou. Potichu vytáhl z kožené pochvy dlouhou ocelovou dýku, vzácnou kořist, děděnou ze slavnějších dob jeho lidu.
Ve hvozdu panovalo naprosté ticho.
Sazik začal rychle, ale pravidelně dýchat a snažil se vnímat les všemi smysly. Vycítil elfa, číhajícího na nedalekém stromě. Sazik nemiloval souboje a už vůbec ne bitky s někým tak nebezpečným, jako jsou elfí zvědové. V mžiku se otočil a utíkal pryč.
Věděl, že elf běží za ním a tak prchal s nesmírným úsilím. Mumlal pradávné formulky, které dokázaly zrychlit jeho kroky. Měl zvěda v patách, ale cítil, že se dostane k sídlu Grischova kmene dřív, než jej neznámý dostihne…
***
Laithaen v duchu klel. Ještě se nestalo, že by nedokázal dohonit prchajícího skřeta. Tušil, že za bleskurychlým úprkem posla Darhiů stojí nějaká kouzla. Když se přiblížili k jeskyni, ústící do neprobádaného labyrintu pod horou, kterou elfové nazývali Naria, lidé Itheus, trpaslíci Gham a skřeti prostě Hora, zastavil se. Tam už by riskoval příliš. Povzdechl si a zmizel mezi stromy.
***
Zpráva o elfím zvědovi Grische rozladila. Nervózně si promnul zploštělý nos.
„Pošlu s tebou pár bojovníků… Zítra.”
O to ale zase tolik nešlo. Hora byla daleko od elfích hvozdů a ke střetům s touto rasou zde nedocházelo. Skřeti a elfové žili dost daleko od sebe na to, aby se mohli přehlížet.
„Elf…” bručel Grisch. Toužil jej najít, zajmout a pěkně po svém se jej zeptat, co tu pohledává…
„Možná se spojili s lidmi,” nadhodil Sazik.
Lidé neměli Dlouhověké v lásce a často s nimi válčili. Skřety ale nenáviděli všichni. Mohli se spojit?
„Možná. Jeden elf ještě nic neznamená…” řekl nepřesvědčivě náčelník.
„Nic si nenalhávej, Grischi! Bez Phaethona jsme ztraceni!”
„Jsme ztraceni s ním i bez něj, Saziku. To mě trápí. Co z nás zbylo? Pár kmenů. Neumíme ani vyrábět kov…”
„Phaethon nás to naučí! Slíbil to!”
Grisch se zaposlouchal do zvuků, které se ozývaly z jeskynního labyrintu. Mlaskání, hádky, zvuky rvaček i souloží…
„Koho, Saziku? Tebe? Mě? Snad. Ale co ostatní? Zajímá je jen žrádlo, chlast, rvačky a ženské. Nic složitějšího nepochopí,” zabručel trpce Grisch.
Skřetí kouzelník neodpověděl.
***
Narlic dorazil do vesnice ještě před polednem druhého dne. Přemýšlel, kam by jeho sestra šla, kdyby žila. Nikdy neopustila Kolomnu, nebyla dosud ani na trhu v Ningardu. Neskrývala se snad dosud někde ve vesnici? Nezešílela po hrůzné noci?
Volal, hledal… Marně.
Nakonec se vydal k městu.
***
Desítky mužů masakrují mžourající hlídky u vchodu do jeskyně. Náčelník se zoufale snaží zorganizovat obranu, ale několik desítek lidí se snadno, příliš snadno probíjelo stovkami Grischových bojovníků. Světlo, pronikající zvenku, skřety oslepovalo. Nemusel ani velet ústup. Stále větší množství jeho válečníků prchalo do klikatících se chodbiček.
A z míst pro lidi nedostupných pak s bezmocným vztekem naslouchali plenění…
Grisch se s křikem probudil. Vzpomínka na poslední lidský útok jej pronásledovala nejen ve snech, v nich ale byla mnohem palčivější.
„Grischi, ach Grischi…” zamumlala Dasha.
„Oni se vrátí, tak jako ten sen, Dasho,” řekl pochmurně náčelník a po chvíli opět usnul.
***
Laithaen rozmrzele sledoval dvacet skřetů doprovázejících posla. Ve dne by si s nimi možná poradil, nyní ale viděli lépe než on a přestože jejich luky i střelecké umění byly o poznání horší než jeho, proti tolika střelcům neměl mnoho šancí. V noci ne…
Přemýšlel, jestli se jim podaří dostat na území Severních Darhiů před úsvitem. Při ďábelském tempu, které skřetí kouzelník udával se jim to mohlo podařit. Elf nepochyboval, že Grisch určil jako doprovod své nejlepší bojovníky. Rozhodl se neztrácet čas a přiznat neúspěch. Vicar - generál spojených armád tří lidských království, stejně jako jednotek trpaslíků a elfů - se bude muset spokojit pouze s dohady.
Malý elf se rozběhl do údolí, kde už na něj čekal rychlonohý kůň.
***
Narlic procházel zablácenými uličkami Ningardu a vyptával se snad každého na svou malou sestru. Naději už ale ztratil, pokud o ní nevěděly stráže u brány, nebylo pravděpodobné, že by zde byla. Nakonec zapadl do jedné z mála hospod a propíjel peníze, které v témže městě před několika dny na trhu vydělal.
„Proč ten smutek, mladý muži?”
Narlic otráveně zvedl hlavu. Muž ve zbroji s insigniemi Ganirského království se povzbudivě usmál.
„Můžeš se mnou počítat, verbíři. Ale nejdřív musím najít svou sestru,” zabručel Narlic a popsal mu své kruté zážitky.
„To je smutné, mladíku. Poptám se svých známých, jestli ji neviděli, ale…”
„Já vím. Naděje je malá.”
Verbíř si soustrastně povzdechl a odešel k dalšímu stolu.
***
Vicar si svou audienční místnost stačil za tu krátkou dobu, po kterou jeho armáda pobývala v Ningardu, velmi honosně vyzdobit. Laithen neměl mnoho pochopení pro lidský vkus. Elfové si v drahých kovech příliš nelibovali.
„Ještě jedno takové selhání, elfe, a poohlédnu se po jiném zvědovi!” běsnil generál, vysoký a hřmotný plavovlasý muž s načervenalou pletí. I přes poněkud barbarský zjev jeho chladné šedé oči nenechávaly nikoho na pochybách o jeho inteligenci ani vůdcovských schopnostech.
Laithaen přikývl.
„Ovšem z toho, co jsi viděl, usuzuji, že se Grischovi skřeti zřejmě hodlají přidat k Phaethonovi…”
„Zřejmě, generále,” řekl elf. „Nějaké nové zprávy o tom mágovi? Je to osamělý šílenec nebo pro někoho pracuje?”
„Zatím nic nového. Tak jako tak ale chci zabránit spojení Lidu pod Horou s Phaethonovými jednotkami,” začal Vicar.
„Můžeme je obklíčit a počkat na příchod trpaslíků,” navrhl elf. Jedině malý národ dokázal pronásledovat skřety i do jejich nejhlubších skrýší. Zatím však hlavní voj trpaslíků nedorazil a v táboře bylo jen několik jejich elitních bojovníků.
„Ne, Laithaene. Nechci rozdělovat armádu, mohla by to být osudná chyba, pokud by se o tom Phaethon dozvěděl… Ale ty napravíš svou chybu.”
Elf už tušil.
„Chceš, abych zabil Grische,” konstatoval.
„Přesně tak. Je mi jedno, jak se k němu dostaneš. Věřím ti. A tvému luku…”
Laithaen se lehce uklonil, aby skryl poněkud otrávený výraz ve tváři. Generálovi však elfovo rozladění neušlo.
„Co se ti nelíbí?”
„Nic důležitého, Vicare. Doufal jsem, že se vydám navštívit svou dívku, bude mít narozeniny. Jak říkám, nic důležitého. Ráno odjíždím.”
„Služba po nás žádá i větší oběti, Laithaene. Doufám, že to víš.”
„Jistě, generále…”
Armáda tábořila vně městských hradeb. Stany elfích jednotek se rozkládaly odděleně od lidských. Z mnoha různých důvodů. Zvěd došel ke svému stanu, na kousek pergemenu napsal dopis, přibalil drobnou sošku a balíček svěřil jednomu z poslů. Jeho postavení mu umožňovalo využívat posly i k soukromým účelům.
Převaloval se na svém lůžku, ale spánek nepřicházel. Vydal se do města. Strážný poněkud neochotně otevřel malou branku a vpustil jej dovnitř. Laithaen ignoroval chladné a občas i nenávistné pohledy sebevědomých příslušníků lidské rasy a usadil se v rohu jedné z hospod. Všiml si známé tváře.
„Zdravím tě, Narlicu.”
Oslovený na něj upřel kalný pohled.
„Lai… Lai…”
„Laithaen. Takhle svou sestru nenajdeš,” řekl elf a posadil se.
„Ty mi neraď! Zkoušel jsem, zkoušel, všechno…” mumlal Narlic. „Nikoho už nemám, jen Tainu…”
Elf si povzdechl. Vytáhl mladíka k pumpě, probral jej proudem studené vody a pak se posadili pod rozložitý buk, který rostl nedaleko náměstí. Kupodivu jej lidé zapomněli pokácet.
„A teď mi řekni, jak vypadá - všechny podrobnosti. Zvláštní znamení, způsob řeči, prostě všechno,” přikázal Laithaen.
„K čemu to bude?” zabručel Narlic.
„Nejsem jen tak obyčejný zvěd, mladíku. A můžu pro tebe ledacos udělat, i když nic neslibuju. Takže začni.”
Narlic se snažil rozpomenout na všechno, co se jeho o sedm let mladší sestřičky týkalo.
„Nepřeháníš s tou její krásou, Narlicu?” zabručel Laithaen.
Mladík se ostře ohradil.
„Nerozčiluj se. Zelenooká zlatovláska, hmmm, trochu mladá, ale mám jisté podezření,” řekl chmurně elf.
„Jaké?”
„Nechci tě strašit, ale majitelé bordelů loví osamělé dívky a…”
„Ona by nikdy!” vykřikl Narlic.
„Dobrovolně asi ne, mladíku. No, uvidím, co se s tím dá dělat. Ale nejprve musím vyřídit jinou věc. Zmíním se o tom několika svým přátelům a za dva dny jsem zpátky.”
„Ale co když právě teď…” Narlic to ani nechtěl domyslet.
„Možná. Ale na zítřek se musím vyspat, čeká mě…”
„Prosím, Laithaene!”
Drobný elf s povzdechem vstal. „Že jsem raději nezůstal doma,” zabručel. „Dáme se do toho.”
Elf využil své autority i peněz a vypůjčil si od nižšího důstojníka, jehož postava byla podobná Narlicově, zbroj a meč.
„Hoď to na sebe. A snaž se tvářit jako voják, který si chce užít, zatraceně!”
Vydali se do temných uliček špinavého města. Příchod armády vždy způsobil rychý a většinou krátký rozkvět jistých druhů podnikání, bordelů k prohledání tedy měli hned několik…
***
Grisch procházel rozlehlou spletí chodeb, již tak dobře znal. Jeho bojovníci jej uctivě zdravili a on jim nevrle odpovídal. Musel se rozhodnout. Pokud se války proti jeho lidu účastní i elfové, je možné, že se do aliance připojí i trpaslíci. Věděl, co by to znamenalo. Konec.
Náčelník Lidu pod Horou oplýval u skřeta nevídanou moudrostí. Právě proto však věděl, že tak chytrý, aby vymyslel jakýkoli úspěšný plán obrany proti něčemu takovému, zase není. Dokázal by to tajemný Phaethon?
Skřetích kmenů bylo hodně, ale jejich řady dávnými válkami i vyhlazovacími akcemi lidí značně prořídly.
„Phaethon,” mumlal znechuceně Grisch.
Rozhodl se. Má-li jeho lid padnout, ať padne ve svém vlastním boji…
***
K poslednímu veřejnému domu ve městě kráčel unavený elf jen s krajním znechucením a obavami. Tento měl vskutku nejhorší pověst. Nabízel ukojení i těch nejodpornějších choutek…
„Zatím ses držel dobře, Narlicu…” začal opatrně Laithaen. To uznání bylo zcela upřímné, mladík se ukázal být velice dobrým hercem. Pokaždé, když zjistili, že v dotyčném bordelu Taina nepracuje, dovedně sehráli znechucení nad vzhledem místních dívek a vycouvali.
Vysvětlil Narlicovi, do čeho půjdou teď. Mladík zbledl.
Žena ve středních letech je zdvořile přivítala.
„Nějaké zvláštní přání? Chlapci? Zvířata? Děti? Mrtvoly? U nás si za peníze můžete dovolit cokoli,” řekla s úsměvem.
Narlic ztuhl.
„Můj přítel je poněkud ostýchavý,” zachraňoval situaci elf. „Touží po mladé dívce. Velmi mladé. Nejlépe zlatovlasé…”
„Ach, jistě jste se doslechl o Taině, mladý muži. Za tu je ale zvláštní příplatek.”
Laithaen nenápadně strčil do Narlica.
„Ano, přesně po té toužím,” dostal ze sebe mladík. „Peněz mám dost.” Z půjčeného měšce vysypal několik zlatých mincí.
Bordelmamá se usmála.
„Tak se posaďte a dejte si u nás něco k pití. Práve je u ní zákazník, ale za chvíli bude volná. A co vy?” obrátila se na elfa.
Než stačil odpovědět, Narlic už běžel do schodů, vedoucím k jednotlivým pokojům. V patách měl svalnatého holohlavého muže s obuškem, který se vynořil jakoby odnikud.
„Váš přítel je poněkud nedočkavý,” začala majitelka, ale to už drobná elfí ruka sáhla po vrhacím noži, který vzápětí zasáhl mužovo koleno. Strážce se s řevem skutálel ze schodů.
Zatímco se Laithaen řítil do schodů, Narlic rozrážel dveře pokojů a nahlížel dovnitř. Když k němu elf doběhl, už byl uvnitř třetího.
„Nedělej to!” zaječel elf.
To už ale mladík vrážel meč do těla mohutného muže, který ležel na drobné dívence, jejíž ruce i nohy byly doširoka roztažené a přivázané k posteli.
Narlic svalil chroptícího muže na zem. Poněkud sádelnaté tělo zůstalo ležet na zádech a ztuhlo. Laithaen najednou nemohl popadnout dech. Jeho podezření se potvrdilo.
„Víš, koho jsi zabil?” vydechl nakonec, zatímco Narlic odřezával kožené popruhy, poutající jeho sestru. Byla opravdu neuvěřitelně půvabná. Vytáhl nůž a pomohl mu.
„Vím,” zasyčel mladík. „Prase…”
Seběhli dolů a vyřítili se i s duchem nepřítomnou dívkou ven.
„Byl to generál Vicar, nešťastníku,” řekl elf, když se zastavili, aby popadli dech a alespoň trochu zahalili nahou Tainu.
Narlic strnul.
„Udělal bych to znovu, i kdybych věděl, kdo to je,” řekl nakonec.
„No, to už je jedno. Musíme vypadnout z města,” zamumlal Laithaen. V té chvilce klidu si uvědomil, že jeho kariéra právě skončila.
„Jak může král něco takového trpět?” zamumlal Narlic a bezmocně hleděl do prázdných očí své sestry.
„Jak vidíš, může… Zvedej se.”
***
Ninweneth se marně přesvědčovala, že se Laithaenovi nemůže nic stát. Tušila, jaká nebezpečí mu jako Vicarově zvědovi hrozí. Tkala a jemná nit se zvolna měnila v hebké plátno. Pracovala bezchybně, i když na svou práci nemyslela. Z chmurných myšlenek ji vyrušil jakýsi rozruch. Odložila člunek a vyšla před skromný ale útulný dřevěný domek.
„Laithaene!” vykřikla a srdce jí poskočilo radostí.
Elf seskočil z koně a vroucně se s dívkou objal. Narlic si všiml, že Laithaen je o poznání menší než ona.
Laithaen představil Narlica i jeho sestru a pak svolal všechny v osadě přítomné elfy, aby jim vysvětlil svou situaci. Úsměvy rychle pohasínaly.
„Chápeme to, Laithaene,” pravil opatrně Ilain, jeden z nejstarších místních elfů.
„Co mohl dělat?!” vykřikla vztekle Ninweneth a vzpurně pohodila hřívou hnědých vlasů. „Víme přece, jaká jsou lidé prasata!”
Narlic se nadechl.
„Až na výjimky…” dodala dívka.
„Nechci nás ohrozit,” řekl klidně Laithaen. „Ráno s Narlicem odjedeme. Chci jen, abyste se postarali o jeho nešťastnou sestru.”
Elfové pookřáli. Pokud by je jeden z nich požádal o ochranu, těžko by mohli odmítnout, jejich vztahy s lidmi však byly už tak dost křehké.
Narlic opatrně zívl. Po vyčerpávající týdenní cestě byl na pokraji vyčerpání. Ilain si jejich únavy všiml a rozhodl se shromáždění neprotahovat.
„Je mezi vámi někdo, kdo by se chtěl ujmout toho děvčete?”
Nabídlo se několik elfích žen. Ninweneth mezi nimi nebyla.
„Myslel jsem, že se o ni postaráš ty,” zašeptal Laithaen své dívce.
„Nemůžu, miláčku,” sykla mu do ucha. „Pojedu s vámi…”
„To nedovolím!”
„Nemáš mi co rozkazovat!”
„Je to příliš nebezpečné. Určitě nás sledují lovci lebek. Vicar byl důležitý muž.”
Tak, jako v mnoha příbězích, jej dívka rychle přesvědčila. Některé jsou už takové.
***
Grisch lehce pokynul Sazikovi, aby se posadil.
„Mám zprávu pro tvého pána, Saziku. Vyřiď mu, že Lid pod Horou pro něj bojovat nebude.”
Ozdobné jizvy na skřetově tváři se zavlnily, když se usmál od ucha k uchu.
„Situace se změnila, Grischi. Před Ningardem se proti nám shromažďuje obrovská armáda…”
„Tušil jsem to. Mají i trpaslíky?”
„Zatím na ně čekají. Ale to není to důležité. Můj pán zjistil, že generál Vicar, který to celé vymyslel a vedl, byl zavražděn.”
Grisch na Sazika se zájmem pohlédl.
„Phaethon chce využít panujícího zmatku a vpadnout tam. Já jsem předvoj armády, která tu bude už za několik hodin. Spěcháme. Phaethon tě žádá o službu v této bitvě. Rozumíš, Grischi? Žádné poddanství, natožpak otroctví. Jen jedna bitva…”
Bylo to lákavé. Velice. A dokonce i nadějné.
„Budu mít možnost hovořit s Phaethonem osobně?”
„Jistě. Přijede s ostatními. Jsem tu proto, abych tě na příchod vojska připravil.”
„Rozmyslím si to, Saziku. No, bude tu těsno, ale myslím, že Hora tu armádu pojme. Doufám ale, že máte vlastní zásoby…”
„Přirozeně.”
***
Dáin Pětismrť hnal své tři poníky, které pravidelně střídal, k Dar Anviru a při pomyšlení na své oběti se krutě zašklebil. Předpokládal, že se pronásledovaný elf ve své osadě zastaví. Dáin byl trpaslík, nájemný zabiják a lovec lidí. A nejen lidí…
Doufal, že vrahy zajme živé - kvůli větší odměně, kterou mu Ningardský místodržící Ganirského krále přislíbil.
Vysláno bylo pochopitelně i několik dalších lovců, Dáin však měl značný náskok a nehodlal jej ztratit…

***
Phaethonovu tvář kryla zlověstně vyhlížející bílá maska, kontrastující s dlouhým černým pláštěm s kápí.
„Vážím si tě, Grischi,” pravil mág. „Jsi vskutku osobnost.”
„Mám spoustu otázek. Například o co ti vlastně jde. O zájmy mého lidu těžko.”
„Budu upřímný, Grischi. Chci ovládnout svět.”
„Jsi blázen!” vykřikl Grisch.
„Možná. Ale mám Moc!”
„Jsi člověk nebo elf, Phaethone?”
„Na tom nezáleží.”
„Koneckonců, tvé dalekosáhlé plány teď nejsou zase tak důležité. Co víš o armádě u Ningardu?”
„Zatím asi patnáct tisíc mužů. Z toho tři tisíce elfů.”
„Není nás o moc víc, mágu. A ať si je zmatek po smrti generála jakýkoli, nemáme mnoho šancí.”
„Díky mým kouzlům ano, náčelníku. Zaútočíme ve chvíli, kdy nás rozhodně nebudou čekat - před úsvitem. Když začne vycházet slunce, sešlu na bojiště magickou temnotu. To bojového ducha nepřátel zcela jistě podlomí.”
Grisch kouzlům nedokázal důvěřovat.
„A co když se kouzlo nezdaří? Tisíce sluncem oslepených bojovníků. Jatka…”
„Zdaří se. V nepřátelském táboře není nikdo, kdo by se mi mohl postavit. Jen pár bezvýznamných léčitelů.”
Ještě dlouho hovořili o strategii, než se uložili ke spánku. Phaethon nakonec náčelníka Lidu pod Horou přesvědčil. Grisch nepochyboval, že mág naprosto zešílel, ale lepší příležitost k vítězství nad lidmi se už zřejmě nenaskytne a chtěl být při tom.
***
Trojice se za úsvitu rozloučila s obyvately Dar Anviru a rozjela se dál k východu. Jeli mlčky, naplněni obavami a nejistotou. Les rychle řídl a k poledni je uvítala políčka sousedního království. Zastavili a elf vytáhl z torny trochu sušeného masa.
„Kam nás vlastně vedeš?” zeptal se Narlic.
„Sám nevím, mladíku. Někam, kde se budeme moci bránit pronásledovatelům… nebo spíš pronásledovateli,” odvětil Laithaen.
„A kde bereš tu jistotu, že za námi vůbec někoho poslali?”
„Za jiných okolností bych mezi těmi lovci byl i já, Narlicu,” uchechtl se elf.
„Kdybych věděla, jak špinavou práci pro Vicara děláš…” zabručela Ninweneth.
„To, jak moc špinavé je chytání zločinců, záleží na úhlu pohledu,” řekl chladně elf.
„Zločinců?” podivila se Ninweneth.
„Uvědom si, má milá, že Narlic je vrah. Měl jsem ho okamžitě udat. Třeba by měli pochopení pro jeho pohnutky a místo čtvrcení by ho jen pověsili…”
„Víš, kdo po nás jde?” zeptal se Narlic.
„Dva elfové, z těch nemám strach - nechají nás běžet. Pak možná pár lidí, kteří sice stačí na nějaké obyčejné lapky, ale ne na Laithaena… a Dáin Pětismrť. Ten je nebezpečný.”
„Trpaslík?” zeptala se dívka.
„Ano, trpaslík… Jednou jsem s ním pracoval. Dejte mu dost zlata a zabije i vlastní matku. Prostě trpaslík…” zamumlal znechuceně elf.
„Je lepší než ty?” chtěla vědět Ninweneth.
„Je,” odvětil prostě elf. „Pojeďme…”
***
Dáin sledoval stopy a řítil se vstříc své kořisti.
„Nemáš šanci, Laithaene,” zabručel pod vousy. „Neunikneš mi a moc dobře to víš…”
Nezáleželo na tom, že pronásledování měli rychlejší koně, Dáin potřeboval mnohem méně odpočinku, stejně jako jeho poníci. Trpaslík věděl, že kdyby lovil pouze elfího zvěda, měl by to těžší, ale ten mizerný člověk ho musel zdržovat. A hlavně ta dívka.
„Měl ses na ně vykašlat, ty bastarde…” mumlal Dáin a dál se hnal lesem.
Vzpomínka na k smrti vyděšené elfy z Dar Anviru jej hřála u srdce.
„Nejsou tady, pane. Nechtěli nás ohrozit. Tu lidskou dívku mají s sebou…”
Rád naháněl strach. Zvláště „vznešeným” elfům…
***
Laithaen zamířil k dalšímu lesu. Začínala jej přepadat beznaděj. Sám by ještě několik hodin vydržel, ale Ninweneth a Narlic už padali únavou.
Utábořili se na malé vyvýšenině v poměrně hustém lese. Narlic téměř okamžitě usnul.
„Laithaene?” zašeptala dívka.
„Hmmm…”
„Zdržujeme tě. Oba.”
„Záleží na tom?”
„Záleží. Neměla bych se oddělit a zmást Dáinovi stopu?”
„Nechci, abys kvůli mně zemřela, Ninweneth.”
„Po mně přece nejde.”
Elf se trpce usmál.
„Zabil by tě. Znám ho. Spi - máš po mně hlídku.”
„Pak ale stejně zemřu, až nás dostihne.”
„Dáin je sice nejlepší, ale není to bůh. Kdo ví, jak to dopadne… Ale něco pro nás udělat můžeš,” zamumlal Laithaen a vysvětlil dívce svůj nápad.
***
Horu zahalil soumrak a tisíce skřetích bojovníků se připravovaly na dlouhý pochod údolím k nic netušícímu nepříteli. Grisch sestoupil do nižších pater labyrintu a poklekl před prastarým žulovým oltářem. Rychle se pomodlil za vítězství; šaman Lidu pod Horou zahynul při posledním lidském nájezdu a tak se této povinnosti musel zhostit sám.
Učinil tak, přestože věděl, jak je to zbytečné.
Bohové jeho lidu byli už dlouho mrtví…
***
Úsvit pozlatil koruny stromů. Narlicova hlava pomalu klesala, už ji nedokázal udržet vzpřímenou. Pomalu se nořil do hájemství snů.
Trpaslík se pomalu plížil vstříc své kořisti. Coul po coulu, stopu po stopě. Pak vytáhl dlouhou trubičku a vložil do ní šipku. Namířil a chvíli přemýšlel, která silueta je Laithaen. Nadechl se a foukl.
Elf se při tom zvuku okamžitě probudil, bleskově vstal a tasil meč.
Ninweneth sténala a z pootevřených úst jí vytékal pramínek slin.
Dáin tiše zaklel a sáhl po sekeře. Věděl, že další výstřel by nestihl, protože drobný elfí zvěd už neomylně běžel jeho směrem.
I Narlic už tasil.
Ostří sekery ve svalnatých trpaslíkových rukou prosvištělo jen coul od elfova těla. Ani Laithaenova čepel nenašla svůj cíl. Dvojice kolem sebe kroužila ve světle úsvitu a nevydala ani hlásku.
Narlic máchl svým mečem po trpaslíkovi a vzpápětí se s řevem zhroutil k zemi. Přesně propočítaný úder sekery mu rozdrtil koleno, aniž by přesekl nohu.
Laithaen se pokusil využít okamžiku trpaslíkovy nepozornosti, ale marně. Dáin s tím počítal a ostří odseklo elfí ruku, svírající prastarý meč. Elf uskočil a levou rukou sáhl po vrhacím noži. V té chvíli jej ale jako blesk rychlý trpaslík srazil svou vahou k zemi a omráčil dobře mířenou ranou pěstí.
Zručně oba zmrzačené muže svázal a krvácející pahýl Laithaenovy paže na chvíli vnořil do žhavých uhlíků skomírajícího ohniště. Pohlédl na dívku, znehybněnou jedem z východu. Uznal, že jeho sok byl chytrý, když ji navlékl do svých šatů, aby jej zmátl. Lhostejně pohlédl do jejích slzami zalitých hnědých očí a…
„Nezabíjej ji,” zaúpěl Narlic. „Je nevinná.”
…jediným rychlým úderem jí uťal hlavu.
***
Tisíce skřetů se rozběhly k nepřátelskému táboru. Únava po celonočním pochodu se rozplynula jeko dým.
Hlídky spojené armády začaly okamžitě burcovat své spolubojovníky, kteří na sebe navlékali zbroje a vybíhali ze společných stanů. Armáda šedivých postaviček se vřítila mezi rozespalé válečníky.
Phaethon chvíli pozoroval krutou řež, pak vyskočil na svého vraníka a hnal ho k severu.
Stovky mužů umíraly pod zběsile bijícími zbraněmi skřetů, louče dopadaly na plátěné stany a zlověstná zář ohňů zalila bojiště.
Nenašel se nikdo, kdo by dokázal zorganizovat obranu a lidé začínali propadat panice. Bojiště zrudlo krví.
Z městských bran vybíhali osamělí vojáci, kteří byli ve městě za zábavou.
Skřeti vyli, opojení krví a předtuchou snadného vítězství.
Grisch vnořil meč do břicha muže, který si nestihl obléct zbroj, a znepokojeně zvedl hlavu. Svítalo.
Na bitevním poli se objevily jednotky elfů, kteří měli v odděleném táboře dost času na vyzbrojení. Pod vedením svého velitele se vrhli do útoku.
Lidé využili příležitosti a přimkli se k bojovníkům staré rasy.
Slunce se vyhouplo nad obzor.
Grisch pohlédl na pahorek, na němž měl stát temný mág.
Nebyl tam.
Náčelník Lidu pod Horou zaklel.

Skřeti, oslepení přemírou světla, začali ustupovat před početně slabšími jednotkami nepřátel.
Stále víc a víc malých bojovníků se ocitalo v obklíčení.
Grisch zavelel ústup.
Bitva se rychle měnila v krvavá jatka.
Mžourající příslušníci Lidu pod Horou se rozběhli k domovu, pronásledováni nelítostnou elfí jízdou.
Dlouhá čepel zasáhla náčelníkovu přilbici a Grisch zůstal ležet mezi svými zkrvavenými spolubojovníky…
***
Jezdec na černém koni zastavil před mohutným Narghorovým hradem, seskočil a vběhl dovnitř.
„Vítám tě, Darhare. Takže?” ptal se s nedočkavě Narghor I., král Swanheimu.
„Můj plán vyšel beze zbytku, bratře. Skřeti se dostali do pasti, ale než byli pobiti, padla zhruba polovina spojené armády.”
„Jak to děláš, že ti všichni uvěří, že jsi mág, ty šarlatáne?!” zamál se s úlevou král.
„Není to tak těžké, když žádní skuteční mágové nejsou. Stačí znát příběhy a představy těch, ke kterým přicházím. Oni tak zoufale touží po čarodějích - a třeba i temných a nebezpečných - že uvěří všemu…”
„Myslíš, že magie neexistuje?” zamumlal smutně král.
„Tak, jak ji známe z legend asi ne, Narghore. Setkal jsem se se skřetím kouzelníkem, který ovládal zajímavé dechové techniky, zrychlující běh a zlepšující vnímání… Ale ohnivé koule a přivolávání démonů z podsvětí, to jsou jen pohádky.”
„Rád bych jim věřil… No, díky tobě si již brzy podmaním jih, Darhare. Učiním tě správcem nových provincií.”
„Díky, bratře. I když, kdyby Vicara nepotkala tak nečekaná smrt a kdyby mě tví zvědové včas neinformovali…”
„Zapomeň na kdyby, Darhare, a pojď to zapít!” pravil král.
Darhar odešel do své komnaty, svlékl černý čarodějský háv a uklidil jej spolu s hrozivou bílou maskou do truhlice.
„Sbohem, Phaethone…” zamumlal světlovlasý muž s poněkud nevýraznou tváří, oblékl se a spěchal na oslavu…
***
Laithaen otevřel oči a chvíli tupě zíral na vlhké stěny kobky. Pak se vrátila bolest, tělesná i duševní. Jeho levá ruka byla připoutána k okovu ve zdi, pahýl pravé ruky měl volný. Desetidenní cesta do Ningardu mu připadala jako horečnatý sen. Teď byla jen kobka a čekání na krutou smrt.
I Narlic, přikovaný k protější zdi, se probudil.
„Odpusť, Laithaene…” zasténal mladík.
„Ty za nic nemůžeš, blázne,” odvětil elf.
Těžké dubové dveře kobky se otevřely a mohutný pacholek přivlekl dovnitř zmítajícího se skřeta.
„Vedu vám společnost. Zítra ho rozčtvrtí spolu s vámi…” uchechtl se svalovec, sešrouboval okovy kolem útlých šedivých rukou a odešel.
Grisch apaticky pohlédl na své spoluvězně.
„Ty jsi Grisch, náčelník Lidu pod Horou, ne snad?” nadhodil elf.
„Byl jsem. Teď nejsem nikdo,” řekl skřet. Řeč, jíž se mluvilo v Ganiru a okolních zemích, docela ovládal, i když se nedokázal zbavit silného přízvuku.
Narlic si odplivl.
„Vyvraždil jsi mi rodinu a má sestra i díky tobě zešílela, ty bestie!” zařval mladík.
„Buď spokojený, Narlicu. Trest ho nemine…” zamumlal trpce elf.
„Ty jsi ten zvěd, který tak vyděsil posla Severních Darhiů?” zeptal se Grisch.
„Zřejmě.”
„Jak se s ním můžeš vůbec bavit, Laithaene?!” vykřikl Narlic.
„Je po všem, mladíku. Tady jsme si všichni rovni.”
Narlic znechuceně odfrkl.
„Jak se mohl elfí zvěd dostat sem?” zajímal se skřet.
Laithaen shrnul události, vedoucí k jejich uvěznění.
„To znamená, že kdybych nevyplenil Kolomnu…” kroutil hlavou Grisch.
„Stalo by se něco jiného,” dokončil elf. Ninweneth by žila, dodal v duchu. Nemělo smysl o tom přemýšlet.
„Proč se vlastně elfové spojili s lidmi proti nám?”
„Pomsta za Dar Caithin,” odvětil skřetovi Laithaen.
„Ten ale zničili trpaslíci!” vykřikl Grisch.
„Byl jsem tam. Mezi mrtvými elfy byli i pobití skřeti. Ale ani jeden trpaslík,” naítl Laithaen.
„Trvám na tom, že to udělali trpaslíci. Jejich tlupa krátce před tím zaútočila pod Phaethonovým vedením na Východní Darhie. Odtud možná měli ta těla…”
„Byla vaše armáda zcela zničena?” zeptal se elf.
Grisch se marně snažil nemyslet na krvavý masakr, při němž zahynula většina obyvatel Skřetích hor. Ještě víc ho ale trápila představa nelítostných trpasličích žoldáků, vyvražďujících skřetí ženy a děti, krčící se v nejtemnějších koutech podzemního labyrintu…
„Ano. A to je taky konec mé rasy, Laithaene. Teď přijdou na řadu elfové…”