Ulička plná zvěře

Tiše se klátím uličkou svých obav a strachu.
Neopřená o kousek zdi, vysílená bez možnosti zastavit.
Sama po pokolenech se plazím.
Prsty beton nemilosrdně drápají.
Pár stop navíc z barev noční oblohy.
Žádná hvězda na nebi.
Pár kapek ranní rosy dopadá mi na tváře.
Brzy přišla světelná hlídka severních věží.
Pozdě volají pomoc svou vílu z ocele.
Nebude-li mi někdo nápomocen, pak již nevstanu z asfaltové postele.
Chladný vánek zavřel má ztěžklá víčka.
Úsměv utrpení náznakem se mi na tváři objevil.
Rukama se obejmu a zahrnu se podzimním listím.
Šustění havraních per v paletě západu slunce.
Teplem oplývám.
Pod pokrývkou se svým tělem.
Šerá ulička uzavírá své průchody.
Nemohu se již zvednouti.
Noční dravci pod závojem sametu v barvě obrácené bílé
schoulení u mne mě chrání svým tělem.