Chci vám vyprávět

Zdá se mi nanejvýš nutné zaznamenat zde události jednoho pozdního lednového večera. Bydlím na okraji středně velkého města jakých je v republice spousta a část, ve které stojí náš rodinný dům by se dala považovat téměř za vesnici kdyby nebyla s městem spojena hlavní cestou a několika málo domy. Za naším domem se dál táhnou už jen rozlehlá pole a pusté polní cesty. I lidé jsou zde spíše vesničané než měšťané, chodníky mají vždy upravené, záhony před domkem vypleté a osázené květinami, chovají spoustu domácí zvířeny a jsou až neuvěřitelně háklivý na jakékoliv narušování veřejného pořádku. Já osobně na ničem takovém nelpím a nedělám si hlavu s tím, že jsem ráno nestihla odházet zasypaný chodník a domů se vrátím až večer. Což se mi ostatně stává poměrně často a nejinak tomu bylo i ten osudný večer. Téměř celý den jsem strávila u svých přátel na vesnici za městem a na autobus domů jsem se dostala až pozdě večer. Samozřejmě už byla tma, ale to je v zimě stejně skoro pořád, tak už mi n nějaké té hodině navíc nesešlo. Jen lidí na ulicích mezitím ubylo. Pozvolna jsem se ploužila ztichlými uličkami, rozmrzelá, že jsem si nechala ujet městský přípoj, když jsem konečně došla k ulici, která na svém konci zatáčela do té naší. Pomalu jsem se zastavila. Ulice byla dlouhá, úzká a naprosto temná. Pouliční lampy nesvítily, zřejmě vypadl proud. Trochu zvláštní bylo, že v některých oknech se svítilo. Stála jsem a zírala do černoty před sebou, tma se plazila všude kolem a byla tak hustá, že by se dala servírovat. Zatímco na mě ulice otvírala svůj hladový chřtán, přemýšlela jsem, jestli na to všechno mám opravdu dost odvahy. Mezitím začal padat těžký mokrý sníh a já jsem během chvíle začala mrznout. Tak jsem vyrazila. Šla jsem pomalu, protože bylo sotva vidět na krok. Tma chtivě skočila po jakémkoli zdroji světla, který měl tu drzost se objevit, a okamžitě ho pohltila. Postupovala jsem dál. Tma se mi lepila na oči. Právě jsem minula jednu pustou rozlehlou zahradu obehnanou vysokým laťkovým plotem, když jsem zaslechla zvláštní zvuk. Zdálo se mi jakoby někdo kráčel velmi svižným krokem, ale na podivně měkkém podkladu. Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nebyl. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jenom zdálo, tak jsem pokračovala v cestě, ale kroky nebo spíše „tlapání“ se ozvalo zase a přidávalo na rychlosti. Znovu jsem se ohlédla a tentokrát jsem něco uviděla stát u dřevěné ohrady kolem oné pusté zahrady. Zastavila jsem se a ze všech sil jsem napínala zrak, abych v husté tmě rozeznala co to je. Bylo to však marné. Vzdálenost byla příliš velká na to, aby se daly určit nějaké podrobnosti. Jasné bylo jenom to, že je to velké, zároveň ale podivně přikrčené a nejspíš taky chlupaté. Pes, určitě to musí být pes. Přesvědčovala jsem sama sebe. Nejspíš předtím běhal po zahradě a teď se opřel o plot! Mozek se poctivě snažil blokovat myšlenku, že tak velkého psa jsem tady ještě nikdy neviděla. Ve stínech nebylo zřejmé kam se pes dívá, ale zdálo se, že hlavu má otočenou mým směrem. Ani se nepohnul. Pomalu jsem se otočila a vydala se znovu svou cestou, hrdlo sevřené strachy. Po několika krocích jsem se ještě jednou ohlédla. U plotu už nebylo nic. Znovu jsem ušla pár kroků, když v jedné z vedlejších uliček začali výt a štěkat snad všichni psi. Byli jako posedlí, doslova šíleli. To už na mě bylo příliš. Všechny mé základní instinkty na mě křičely: Běž! Běž! Tak už utíkej! Jedině rozum mi říkal, že pokud se rozběhnu, něco poběží za mnou a rozhodně tomu nedá žádnou práci dohonit mě. Vší silou jsem se bránila panice a udržet si pomalý krok mě stálo neuvěřitelné množství energie. Pomalu už jsem se blížila ke konci této strašné ulice, když se za mnou znovu ozvalo to „tlapání“. Tentokrát to však byl běh. S hrůzou jsem se otočila, ale v houstnoucí tmě nebylo vůbec nic vidět. Strach mě naprosto ochromil, nedokázala jsem se vůbec pohnout, byla jsem schopná jenom poslouchat jak se ke mně něco obrovskou rychlostí blíží tmou. Už to bylo skoro tady. Schoulila jsem se do sebe, zavřela oči a ruce si přitiskla na uši. Něco velikého a mocného se přehnalo kolem. Byla jsem si jistá, že kdyby to zařvalo, svět by se otřásl v základech. Za chvíli se z vedlejší ulice ozval výkřik. Obyčejný, lidský. Pak bylo zase ticho. Po nějaké době jsem se trochu sebrala a byla jsem schopná znovu myslet. Cítila jsem se jako myš, která právě ušla svému osudu, protože predátor si na poslední chvíli vybral jinou kořist. Dala jsem se znovu do chůze. Konečně jsem zahnula do naší ulice. Světla svítila, ale i zde bylo tíživé ticho, které se vznášelo nad celou ulicí. Všimla jsem si, že první dům má dveře otevřené dokořán a všude je zhasnuto. V tom domě žila jedna stará paní. Sama. A já jsem najednou věděla, že už tam není. Druhý i třetí dům na tom byly stejně. Znovu ve mně začal narůstat strach a neklid. Rychle jsem se vydala k našemu domu. Najednou se zvedl vítr a byl stále silnější a silnější až přešel do vichřice, která se přelévala nad domy a mezi nimi, sténala, kvílela, vyla. V tu chvíli bych přísahala, že naříká a skučí lidskými hlasy. Věděla jsem, že teď se opravdu musím rozběhnout. A běžela jsem. Běžela jsem o život. Nebo tak jsem to alespoň v tu chvíli vnímala. Doběhla jsem ke dveřím, v rychlosti jsem odemkla, vrazila jsem dovnitř a zase je za sebou prudce přibouchla. Vichřice se přehnala kolem a po ní zase padlo dusivé ticho. Vyšla jsem po schodech do jídelny. Celá moje rodina seděla kolem stolu. Mlčeli, měli strach. Přisedla jsem si a babička mě chytila za ruku. Nic neřekla, ale její stisk byl výmluvný dost. Jsme rádi, že jsi v pořádku a že jsi doma. I já jsem měla strach, ale v rodinném kruhu jsem se cítila přece jen o něco bezpečněji. Mlčeli jsme a čekali až se to přežene.věděli jsme, že dnes nepůjde nikdo spát. Ve tři hodiny ráno se znovu objevil měsíc a vyšly hvězdy. Zaštěkal pes. Jako bychom se probrali z tíživé noční můry. Pořád byla tma a ticho, ale už to byla přirozená tma a ticho běžné zimní noci. Tu noc zmizeli tři lidé. Nějakou dobu se o tom mluvilo, kolovaly různé zvěsti, ale pak řeči utichly a lidé začali zapomínat. Nevím co se skutečně stalo. Možná tenkrát doopravdy po obloze táhli duchové a po cestách běhaly přízraky pekelných psů. Možná se nad naším městem vážně přehnal Divoký hon. Čím více se ta zimní noc propadá do minulosti, tím přesvědčivější je pro mě možnost, že to všechno byl jen výplod mé fantazie. Vím jen, že takový strach jako tehdy jsem nikdy předtím ani potom nezažila.