Ve stisku tesáků

Ach ta bolest. Bolest, která vycházela z hluboké rány v mém břiše a přecházela do celého těla. Každý pohyb pro mě byl jako bych si lehala na stovky nožů, ale musela jsem se alespoň posadit. Musela jsem se rozhlédnout a zjistit, co je s mými druhy. Avšak jakmile jsem uviděla tu hrůzu, napadlo mě, že bylo lepší ležet a čekat na smrt. Všichni moji druhové byli mrtví, vlastně až na Aldrina, který ležel vedle mě. Podíval se na mě a já v jeho pohledu viděla muka, která mu způsobovala bolest z jeho zranění. Naklonila jsem se k němu. Chtěla jsem ho naposledy políbit, ale odvrátil hlavu. Když otevřel ústa, viděla jsem proč. Z úzce otevřených úst vytekl pramínek krve.
„Eleiro,“ vykoktal.
„Ano. Jsem tu, lásko,“ odpověděla jsem a přisedla blíže k němu. Pohladila jsem ho po zkrvavených vlasech a on se přes všechnu bolest usmál. Oba jsme cítili, že konec už je blízko, tak jsme tam jen tak seděli opřeni o stěnu jeskyně, drželi se za ruce a čekali.

...
Vrátím se teď v příběhu asi o tři dny zpět. Byla jsem doma. Myslím tím v královském paláci v Elronu. Aldrin se výjimečně netoulal nikde po lesích, takže jsme byli všichni tři pohromadě. Já, Aldrin a naše adoptovaná dcera Taliya, která se během několika dnů stala naprostým miláčkem mého otce. Vždy se těšil na vnoučata, jen jsem nevěděla, že tolik. Za těch pár měsíců, co je Taliya s námi, se velmi změnila. Už to není malé ustrašené děvčátko, nýbrž malá nezastavitelná vichřice. Člověk jí chvíli nehlídá a už něco provede.
Teď byla někde s mým otcem, takže jsem mohla v klidu odpočívat. Ačkoli jsem tu doma, je vzácnost, mám-li tu někdy čas pro sebe. Neustále nějaké zkoumání magických artefaktů s otcem nebo studium dvorské etikety. Budoucí královna si prostě neoddechne.
Bylo poledne a to vždy tak na hodinu všechno zmlkne. Lidi se vrátí domů a trhovci dají pokoj s věčným vykřikováním, protože venku stejně není nikdo, kdo by si cokoli koupil. Užívala jsem si toho klidu, když jsem zaslechla přesně to, čeho jsem se bála už od rána. Bum! Bum! Zase někdo mlátí na dveře jako blázen. „Dál, je otevřeno. Nemusíte ty dveře vyrazit,“ řekla jsem pořádně nahlas. Dveře se otevřely a do pokoje vešel posel. „Omlouvám se, Lady, ale máte se rychle dostavit do trůnního sálu.“
Ach jo! A neodpočinu si a neodpočinu si. Když jsem otevřela dveře do sálu, obrátily se ke mně hlavy všech přítomných. Na podlaze ležel Rithoril, velmi vážený elfský válečník a můj dobrý přítel. Aldrin klečel u něho a ošetřoval ho. „Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Nesu ti zprávu, Eleiro,“ řekl s bolestí Rithoril. „Královna Solmerat tě prosí o pomoc. V Nomerském lese se probudilo zlo. Elfové ho sami nezvládnou. Musíme opět spojit síly s tebou.“ Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „Máš radost, co?“
„Velkou. Tebe nepřejde humor ani když jsi těžce zraněný, viď. Tak co je to za zlo?“ zeptala jsem se, ale Rithoril mi neodpověděl. Ztratil totiž vědomí.

Čekala jsem v trůnním sále na Aldrina, který ošetřoval Rithorila v komnatě, kam ho odnesli po ztrátě vědomí. Když se Aldrin vrátil a ujistil mě, že náš přítel bude v pořádku, začali jsme jednat.
„Zajímalo by mě, co to může být za zlo. Solmerat by nikdy neposlala posla samotného, dokonce ani Rithorila. Ví dobře, jak to potom dopadá, když se elfové toulají po Akay sami.“ Při poslední větě jsem ruku ukázala směrem do chodby s komnatou, v níž Rithoril ležel.
„Nejjednodušší asi bude jet do Nomeru a zeptat se přímo elfů,“ řekl Aldrin.
„To ano,“ souhlasila jsem. „Možná bychom ale také mohli zajet za tvým bratrem. Zlo by o zlu mohlo něco vědět.“
„Nemyslím, že by Felderan věděl o každém zlu, které se tady objeví. Jel bych za ním jen pokud nám nic neřeknou elfové.“
Rozhodnutí tedy bylo jasné. Sebrali jsme zbraně, osedlali koně a vyrazili do Nomeru. Nejrychlejší způsob je jízda po hlavní Akayské cestě. Ta nás provedla kouskem mé země a pak jsme se octli ve stepích mezi Elronským královstvím, Nomerskou říší a Neutrálními lesy. Právě v severní části těchto stepí leží několik malých vesnic náležejících království. Vesnice jsou téměř na hranicích s říší elfů. Jeli jsme rychle, takže jsme do večera dojeli do jedné z nich. Vesničané nás přijali a poskytli nám nocleh. Při večeři jsme se ptali, zda nezpozorovali něco divného v Nomerském lese.
„Nomerský les je celý divný,“odpověděl nám jeden z vesničanů. „Celý život říkám, že tam straší a teď se to konečně ukázalo.“
„Im mer, člověče!“ odsekl Aldrin. „Jediné místo, kde straší, je tvá hlava.“
Aldrin je vždy trochu nervózní, když někdo mluví zle o elfech nebo o jejich zemi. Mě ale zajímalo, co měl ten člověk na mysli, když řekl, že tam straší.
„No! To se má tak, Lady. Někdo nebo něco tu zabíjí náš dobytek, dokonce jsme našli i několik mrtvých lidí. Dokud šlo jen o dobytek, mysleli jsme, že jsou to vlci, ale jak začali umírat lidé, začalo nám to být divné. Nedivil bych se, kdyby v tom měli prsty ti elfové. Po každé vraždě se tu jeden z nich objeví a hraje si na důležitého. Prý nám chtějí pomoct, ale neudělali zatím vůbec nic.“
„Im mer! Co jste udělali vy? Nic! Jen tu sedíte a čekáte, až jak to dopadne. Víte proč jsme tady? Protože ti vaši vražední elfové poslali jednoho ze svých nejlepších bojovníků, aby přivedl Eleiru. Ten bojovník je můj přítel a po cestě ho někdo nebo něco málem zabilo.“
„Aldrine, klid,“ uklidňovala jsem svého druha, „neřekla bych, že Rithorilova zranění mají něco společného s naším problémem, spíš narazil na orky nebo na Felderana. A přestaň nadávat.“ Dodala jsem. Im mer je jedna z nejhorších urážek elfy používaných, a protože nechci být tím, kdo poukáže na to, že elfové umí být velmi hrubí, nebudu jí raději překládat.
„Neokřikuj mě jako děcko a raději je chvíli poslouchej. Nedokáží nic jiného, než svalit vinu na elfy. Je jednoduché vykládat o něčem, co je tak nádherné, že tu krásu člověk nikdy nemůže pochopit, že je to strašidelné. Elfové žijí v Nomerském lese mnohem déle než si kdokoli z lidí dovede představit. Tento les je jedním z nejkrásnějších míst v Akay. Je to poslední střípek staré přírody. Takové, jaká byla za dob Oorů.“
Musela jsem uznat, že druid má pravdu. Lidé se vždy bojí toho, co nemůžou pochopit. Bylo nejjednodušší počkat do rána a vyrazit dál. Nomer už nebyl daleko.

Z vesnice jsme vyjeli se svítáním, takže když se přehouplo poledne, my jsme vjížděli do lesa. Cesta hlavní akayskou cestou je sice zajížďka, ale je nezbytné jet po ní, neboť les je hustý a ostře střežený elfy. Jejich bystrým očím a uším by neproklouzla ani myš. Přejížděli jsme lávku, přes malinkou říčku líně tekoucí lesem, když v tom se na její druhé straně z křoví vynořili dva elfové s luky namířenými proti nám.
„Mar do immi?“ zeptal se jeden z nich jazykem nesmrtelných.
„Ammi do Eleira á Elron i Aldrin á Druyd haal,“ odpověděl Aldrin touž řečí.
„Vítejte, Aldrine a Eleiro. Královna už na vás čeká. Prosím, pojďte se mnou,“ řekl elf a vykročil směrem k Městu ve větvích, jak se Nomeru často říká mezi lidmi. Já a Aldrin jsme sesedli z koní a šli za ním.
„Proč najednou tolik opatrnosti?“ zeptala jsem se.
„Vše se dozvíte ve městě. Snad vás nepřekvapilo, že jsem použil svou mateřštinu. Byla to jen formalita. Poznal jsem Aldrina, ale v téhle době se zkrátka ptáme na totožnost příchozích.“
„Mně to nevadí. Dlouho už jsem neslyšel náš krásný jazyk a ještě déle jsem jím nehovořil,“ odpověděl Aldrin.
Konečně jsme dorazili do města. Pobyt tady mě vždy nadchne a tehdy tomu bylo nejinak.
Elf nás dovedl až ke královně.
„Vítejte. Jsem ráda, že jste konečně dorazili, ale kde je Rithoril? Nepřijel s vámi?“
„Víte, královno,“ odpověděla jsem, „Rithoril byl po cestě napaden a je těžce zraněn. Zůstal v Elronu, kde se, doufejme, uzdraví.“
„Ta zpráva mě rmoutí, ale máme tu jiný problém. Nevím, co vám Rithoril řekl, proto začnu od začátku. Před několika dny jsme si všimli, jak se zvěř z východní části lesa stahuje sem, k městu. Později už to nebyla jen zvěř, ale i magická stvoření, jako jsou pegasové a jednorožci, lesní dráčci, vílí dráčci, prostě zbytek stvoření ze starých dob. Jenže tato stvoření, ačkoli vědí, že elfové by jim nikdy neublížili, jsou natolik plachá, že nepřišla až sem. Ukryla se na Duhovém palouku, což je jediné místo v lese, kam ani elfové nemohou. Tam by měla být v bezpečí. Vlastně jen jestli se nepotvrdí naše podezření. Podle mrtvých, kterých mají lidé víc a víc, si myslíme, že se v katakombách pod Zalesněnými horami na východě opět probudila upírka.“
„Upírka? Upírů je přece hodně a mnohdy nejsou tak velkým problémem, aby si s ním elfové neporadili,“ řekla jsem.
„Mnohdy ne, ale podle legendy by probuzení této upírky mohlo být obrovským problémem.“
„Podle jaké legendy?“ zeptal se Aldrin.
„Stalo se to mnoho let před mým narozením,“ začala královna vyprávět. „ Tehdy patřili lidé ještě k mladým rasám. Svět byl ještě plný starých tvorů, z nichž už velká část vymřela nebo odešla s většinou Oorů. Jedním z nejstarších národů jsou právě upíři. Lidé se mylně domnívají, že upíři se vyvinuli z lidí. Kdepak. Lidé jim jen poskytli dokonalé maskování. V minulosti vypadali upíři úplně jinak. Teprve později na sebe vzali lidskou podobu. Tehdy to byla jejich nejslavnější doba. Jako lovcům se jim nikdo nevyrovnal. Dokonce i démoni se jich pro jejich obrovskou moc, kterou čerpali z noci, báli. V té době existovaly jen dvě strany – noční lovci a potrava. Samozřejmě elfy brzy omrzelo bát se jich. Když poznali moc, kterou jim poskytovala příroda a světlo, začali se domnívat, že právě oni mají být tou rasou, která upíry oslabí a možná i zničí. Sebrali veškerou svou sílu, svolali i své zbylé bratry Oory, aby jim v boji pomohli a vyrazili do války. Bylo to už v době, kdy existovali Temní elfové. Ti se domnívali, že elfové jdou bojovat s nimi, tak se postavili na odpor. Armádu elfů velice oslabili, nakonec však pochopili svou chybu a tehdy poprvé a patrně naposledy se postavili na stranu svých bratrů, které již dávno zavrhli. Společně zahnali upíry až do tmavého podzemí Zalesněných hor. Toto podzemí je naprosto dokonalé k zadržení nepřátel. Dokonce ani Temní elfové nedokázali prorazit opevněním. Tak se vytvořilo upíří hlavní hnízdo. Bylo jasné, že elfové silou nemohou vyhrát, tak použili lest. Armády z ostatních částí Akayi se vrátili domů a boj zůstal jen silách spojenců z Akay. To nebyl problém. Akayští stejně tvořili nejsilnější složku armády. Upíři, v domnění, že už válka skončila, opustili podzemí, aby se znovu stali obávanými lovci. To byla příležitost pro elfy ke zničení upíří královny. Bez královny by upíři už nikdy nezískali takovou sílu, jakou měli. Nemohli by zvyšovat počet, jak oni říkají, čistokrevných upírů. To jest takových, kteří byli zplozeni z krve královny. Tací mají největší moc. Elfům se nepodařilo královnu zabít. Nevěděli jak. Podařilo se jim jí však uspat mocnými kouzly dobra. Zapečetili její rakev tak, aby už nešla otevřít a nakonec povolali mocné strážce z řad Oorů, kteří se dostali na vyšší úroveň bytí, čímž se stali téměř bohy. Vy, lidé, jim říkáte andělé. My jim říkáme erialar – vznešení. Od té doby upíři slábnou. Dnes se upírovi může postavit kdejaký lidský bojovník. Věřte, že tehdy tomu tak nebylo. Potkat se s upírem znamenalo jistou smrt.“
„Zajímavý příběh. Takže vy si myslíte, že se v katakombách probudila královna upírů a svolává k sobě své poddané?“
„Kdepak, Eleiro! Myslíme sice, že se probudila, ale také se domnívám, že nemá takovou sílu jako dřív. Nějak se jí podařilo osvobodit a teď každou noc vychází ven, zabíjí a z krve svých obětí znovu načerpává energii. Nesmíme jí dovolit její moc obnovit.“
„A po nás chcete co? Máme sebrat zbraně a kouzla a jít si to vyříkat s královnou upírů? Neříkala jste, že poprvé na ni byla potřeba celá armáda?“
„Nechci, abyste s ní přímo bojovali. Chci, abyste našli způsob, jak jí zastavit.“
„Vážně máme udělat jen tohle? A dostaneme nějakou radu pro začátek?“
Aldrin rozeznal v mém hlase ironický tón a snažil se mě zklidnit: „Eleiro, prosím tě. Pšš!“
„Ne, Aldrine. Nebudu potichu. Elfové se té upírky bojí, tak ten problém prostě hodí na mě. Na konci pak budou říkat, že to já jsem neuspěla. Ne! Ani omylem! V tomhle vám nepomůžu.“
„Nenutím tě, Eleiro, ale uvědom si, před jakou hrozbou stojíme. Jestli se společenství lovců obnoví, bude to znamenat konec jak elfů, tak lidí a všech ostatních ras. Budeme opět jen potrava. Celý svět bude nakonec zničen, stejně jako by tomu bylo, kdybychom je nezastavili předtím.“
„A pak říkáte, že mám na vybranou. Tak poradíte mi něco pro začátek?“
„Já ti moc neporadím, ale u jezera Majal nalezneš někoho, kdo ti poradí.“
„Vyjedu hned zítra. Když vyrazím brzy ráno, do večera bych tam mohla být. Aldrine,“ obrátila jsem se ke své lásce, „jestli nechceš, nemusíš se mnou.“
„Zbláznila ses? Jistěže pojedu. Nenechám tě samotnou jít do takového nebezpečí.“

Tak jsem se až po uši namočila do tohoto sebevražedného úkolu. Zajímalo mě, kdo asi je ten, kdo mi má poradit. Pokoušela jsem se na svou cestu nemyslet. Seděli jsme s Aldrinem na skále tyčící se z jedné strany nad městem a sledovali elfy. Je to zvláštní národ. Člověk si myslí, že nic vznešenějšího, než jsou oni, už nemůže být a potom si uvědomí, že oni a zbylá hrstka Oorů jsou jen střípek starého světa. Jak musel být krásný a tajemný? Dnes je zázrak vidět na vlastní oči jednorožce a dříve se proháněli po loukách a stepích stejně, jako se po nich dnes prohánějí divocí koně. Oproti jiným světům je ten náš prý zázračný až dost, protože máme wyverny, draky, víly, elfy, trpaslíky, čaroděje a spoustu dalších a dalších bytostí, ale ta nejkrásnější stvoření jsou pryč.
Vychutnávala jsem si líbezný elfí zpěv, jehož kouzlo bylo znásobeno šuměním lesa. Mezi tím, co jsme hovořili s královnou, se venku začalo šeřit. Teď už byla tma a mezi stromy se do lesa občas vloudilo světlo měsíce a hvězd -nádhera, kterou elfové milují. Při jejich zrození a při zrození Oorů prý hvězdy padaly a s každou spadlou hvězdou přišlo na svět jedno kouzlo. Moc krásná pověst. Chvíli jsme se s Aldrinem dívali na oblohu a sledovali koruny stromů kývající se ve větru, potom jsme měli oči už jen a jen pro sebe. Možná to byla naše poslední klidná noc. Dobře jsme to věděli a přáli jsme si, aby nikdy neskončila.
Jenže ona skončila a my byli zase na cestě. Jeli jsme k jezeru Majal. Moc mě zajímalo, kdo to tam vlastně žije a kdo nám poradí v boji proti královně upírů. Cesta byla klidná. Svítilo slunce, zpívali ptáci a les byl nezvykle tichý. Tak tichý, až jsem se začala trochu nudit. Nepoužívám magické průchody, pokud to není nezbytně nutné, takže si Erved s Alteem mohli po dlouhé době vychutnat nesení mě a Aldrina. Šli tak lehce, jako ještě nikdy. Les elfů jim patrně dodával potřebnou sílu ke zvládnutí tak dlouhé cesty v co nejkratším čase. Když se denní světlo začalo vytrácet, viděli jsme už modrou hladinu jezera. Několikrát jsme ho objeli, ale nenašli jsme nic zvláštního, krom skupiny dobrodruhů. Asi jsme je trochu vystrašili, protože se k nám obrátili, připraveni k boji. My jsme zůstali v klidu sedět na koních.
„Neublížíme vám,“ řekl mírným hlasem Aldrin.
„To si pište, že ne. Jeden hubený elf a lidská žena nám nemohou ublížit,“ ozval se ze skupiny hluboký chraptivý hlas a dopředu vyšel trpaslík. Byl oděný v kroužkové zbroji, na které byly vidět stopy mnoha bitev. Dlouhé vousy měl spletené do silných copů, v ruce držel mohutnou sekeru, která se mu mohla svou velikostí rovnat a na hlavě měl přilbu, jakou trpaslíci mívají. Trpasličí přilby mi vždycky připadají jako nepovedené mísy na polévku, ale v tvrdosti se jim žádné jiné nevyrovnají.
Pokynul družině, aby sklonila zbraně. Očividně byl vůdcem. Družina vyšla za ním na cestu. Bylo jich celkem šest. Již zmíněný trpaslík, jeho dva soukmenovci, dva hobiti a půlelf. Trpaslíci se od svého vůdce příliš nelišili, snad jen barvou vousů. Hobiti byli oblečeni do kožených zbrojí. U pasu měli krátké mečíky a v rukou praky. Půlelf neměl výzbroj, jakou nosívá jeho rod. Byl oblečen nevýrazně, jakoby chtěl skrýt svůj původ a podobat se spíše člověku. Měl lehkou kroužkovou zbroj a chrániče na rukou i nohou. U pasu měl jen dýku a v ruce nesl hůl. Zbroj byla skrytá pod pláštěm, který sahal až na zem. Vlasy neměl rozpuštěné, nýbrž svázané do culíku. V obličeji se velmi podobal elfům, ale když elfy znáte dobře, poznali byste v jeho tváři neelfské rysy.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se.
„Do toho vám nic není,“ zavrčel vůdce družiny.
„Jestli tu nemá dojít k boji, tak bychom to měli vědět,“ trvala jsem na svém.
Trpaslík chvíli mlčel…no spíš mručel, až nakonec řekl. „Jsem Duranbar, dobrodruh, který pomáhá v nouzi.“
„Komu jste přišel pomoci teď?“ zeptal se Aldrin.
„Slyšel jsem o mnohých vraždách v této krajině. Přišel jsem se na to podívat.“
„Máte ponětí, do čeho jste se pustil?“ zeptala jsem se trochu útočným tónem.
„Proč se ptáte?“
„Protože i my řešíme zdejší vraždy. Vyslala nás královna Solmerat. Bylo by moudré nechat to na nás.“
„Tak elfové se také o něco zajímají,“ zavrčel Duranbar. Po této poznámce se na něho jeho půlelfí společník podíval dosti zlostným pohledem. „Promiň! Nechtěl jsem tě urazit. Víš, že nemám elfy rád, ale proti tobě nic nemám.“
„Možná bychom si mohli navzájem pomoci,“ řekl půlelf. „Jmenuji se Ertheras. Již dlouhou dobu jsem se neviděl s nikým, kdo by měl elfskou krev. Prosím, nenechte se znechutit Duranbarovou nedůtklivostí. Je nedůvěřivý k cizím osobám, zvláště, jsou-li to elfové. Zrovna se chystáme někde utábořit. Přidáte se k nám?“
Ertherasovo pozvání mě potěšilo, ale v Aldrinově výrazu moc radosti nebylo. Nicméně jsme se k družině na noc připojili. Usoudili jsme totiž, že ukáže-li se upírka, bude lepší když nebudeme jen dva. Našli jsme pěkné místo mezi balvany, kde se dalo vcelku pohodlně přespat. Oheň jsme nezapalovali, nechtěli jsme na sebe zbytečně upozorňovat. Hobiti a dva z trpaslíků šli spát hned, Duranbar a Ertheras si sedli k nám.
„Co víte o těch vraždách? Podle toho, co jsme viděli to musel být upír,“ řekl Ertheras.
„A nejeden. Tohle by jeden nedokázal,“ poznamenal trpaslík.
„Máte namířeno do Zalesněných hor?“ zeptala jsem se.
„Ano. Jestli je tu někde nějaká z těch zubatých potvor, tak je jistě tam,“ řekl Duranbar.
„Nejste připraveni na to, co tam najdete. Elfové mají podezření, že se probudila královna upírů,“ řekla jsem. Ertheras se zrovna napil, ale jakmile slyšel o královně upírů, všechnu vodu vyprskl. „Cože? Královna upírů?“ řekl během vykašlávání zbytku vody z krku.
„Ano. Máme tu vyhledat někoho, kdo nám poradí. Jen nevíme, kde ho máme hledat.“
„Co je na ní takového, že tě to vyvádí z míry, Ertherasi?“ zeptal se Duranbar.
„Asi to, že je první z upírů. Je to nejstarší stvoření v Akay a také nejmocnější. Jestli se vážně probudila, tak Bohyně s námi.“
Trpaslík usoudil, že rozmluva o mocných stvořeních patří těm, kdo se v tom vyznají. On umí bojovat se smrtelnými stvořeními, ale o bojování se skutečně nesmrtelným tvorem neví zhola nic. Řekl Ertherasovi, ať se s námi nějak domluví a šel spát.
„Vskutku družina k pohledání,“ řekl s úšklebkem půlelf, když jsme zůstali jen tři. „Tři trpaslíci hledající poklady, dva hobiti toužící po dobrodružstvích, která by mohli vyprávět doma a potomek míšenců. Asi vám moc nepomůžeme.“
„Proč to říkáš? Proč o sobě mluvíš s takovým odporem? Co je špatného na tom, být míšencem?“ řekl Aldrin.
„Nic, když jím nejste. Já jsem jeden z těch šťastnějších. Můj otec byl elf, matka potomek půlelfa a člověka. Mám v sobě více elfské krve, ale to mě nijak neutišuje.“
„Vadí ti, že nejsi potomkem jen jedné rasy? Špatně se vyrovnáváš s tím, že nevíš, ke komu vlastně patříš?“
„Tak nějak.“
„V čem jsou elfové lepší než lidé? Elfové jsou možná nesmrtelní – alespoň co se věku týče, jsou tak trochu tajemní, mrštní, krásní, dokonale sžití s přírodou a tak dál, ale něco jim přece chybí. Nejsou schopni lstí. Chybí jim lidská prohnanost a úskočnost. Jsou příliš šlechetní, špetka sobeckosti by jim neuškodila. V boji spoléhají na své umění se zbraní a na splynutí s přírodou, jenže lidé zase na svou sílu a svůj rychlý mozek. Ty máš to nejlepší z obou ras. Mohl bys být neporazitelný, kdyby ses naučil to všechno využít. Přemýšlej o tom. Neodsuzuj míšence, příteli.“
„Mluvíš o své rase, jako by ani nebyla tvá. Jsi jeden z mála, kdo uznává míšence. Mnozí se na nás dívají jako na obludy. Dokonce i někteří z řad elfů mě odsoudili pro mou lidskou část.“
„A přesto by ses chtěl elfům přiblížit. Viděl jsem, jak jsi se zatvářil při Duranbarově zmínce o elfech. Musíš mít v hlavě velký zmatek. Elf nebo člověk? Za koho se považovat? Vypadáš jako elf, oblékáš se jako člověk a nemáš zbraně ani jednoho národa. Ani jeden z národů se neozbrojuje jen holí a dýkou aniž by byl nadaný jiným uměním.“
„Zní to, jako by ses v míšencích vyznal. Mluvíš ke mně jako bys mě znal už léta a přitom ani neznám tvé jméno.“
„Jsem Aldrin z druidského hájku.“
„Druid? Proto se tak vyznáš v rasách.“
„Ne! Proto ne. Jsem také míšenec. Možná mnohem zajímavější nežli ty.“ Pak se ale Aldrin odmlčel. Domluvili se s Felderanem, že své příbuzenství utají.
„Pánové, můžeme obrátit list prosím? Berte ohledy na někoho, kdo není míšenec a za to, že je pouhý člověk se nestydí.“
„Myslel jsem, že máš v rodině elfa?“ řekl udiveně Aldrin
„Nemám a nikdy jsem neměla. U dvora se to říká, protože má matka se prý svou krásou elfkám rovnala, ale byla člověk stejně jako otec. Počkej! Ty sis vážně až do teď myslel, že...To snad ne?“ Rozesmála jsem se, zatímco Aldrin se cítil trochu dotčeně.
„Říkala jste u dvora. Jste šlechtična?“ zeptal se Ertheras.
„Ne tak docela. Jsem dcera vrchního čaroděje a teď už vlastně i následnice trůnu.“
„Pak nemůžete být nikdo jiný než Lady Eleira. Slyšel jsem o vás. Prý jste dobrá čarodějka a obávaná bojovnice.“
„Ano to jsem. Vy jste bojovník, Ertherasi?“
„Ano i ne. Vlastně ne. Jsem... Jak jen vám to přiblížit? Jsem něco mezi knězem, druidem a zlodějem.“
„To je zajímavá kombinace. Jak se vám to podařilo?“
„Narodil jsem se v lidském městě. Když byl otec zabit v boji, matka odešla mezi lidi a našla útočiště v chrámu Vševidoucího. Byl jsem vychováván, abych se stal knězem, já však nechtěl a po matčině smrti jsem se té cesty zřekl. Odešel jsem do lesů a poznal krásu přírody. Seznámil jsem se s jedním druidem a učil se od něho. Mezi druidy jsem však nikdy nebyl vzat. Neprošel jsem všemi náležitostmi, kterými budoucí druid má projít. Osud mě na čas zavál zpět mezi lidi a jelikož druid je mezi kamennými zdmi bez práce a ke knězům se mi nechtělo, nehledě na to, že jsem také nikdy nebyl vysvěcen, musel jsem se nějak živit. Pak jsem se vrátil do lesů a potkal se s touto družinou. Dal jsem se k nim a teď jsem tady.“
Náš rozhovor se ještě chvíli točil kolem nedostatků či výhod míšenců, ale nakonec jsme se přece jen dostali k našemu úkolu. Ukázalo se, že Ertheras toho ví o upírech mnohem víc, než dal zprvu najevo. Vyměnili jsme si spoustu informací, ale stále tu byl problém s mocí královny. Navíc nikdo z nás nevěděl, zda je tam královna sama nebo zda už stihla shromáždit nějaké sluhy. Nakonec jsme se shodli na malé procházce kolem jezera. Doufali jsme, že nalezneme toho, za kým nás poslala Solmerat. Nakonec on našel nás. Před námi se objevila ostrá záře a z ní vystoupila postava. Byl to muž. Vypadal mladě a krásně. Byl oděn v mithrilové kroužkové zbroji, u pasu měl nádherně zdobenou pochvu s mečem, který byl skryt dlouhým šedým pláštěm. Na zádech měl luk a toulech s šípy. Ty měly hroty také z mithrilu. Po ramennou mu splývaly dlouhé světlé vlasy třpytící se ve svitu měsíce. Zpočátku jsme mu neviděli do tváře, ale když se na nás podíval a my viděli jeho oči, bylo nám jasné, že je z rasy Oorů.
„Neyo, Aldrin, Eleira i Ertheras. Am do Oor,“ řekl řečí elfů.
„Co říká, Aldrine?“ zeptala jsem se. Moje elfština zůstává na Im mer, čemuž je dobré rozumět.
„Vítá nás tu a říká, že je Oor,“ odpověděl za Aldrina Ertheras.
„Přesně tak, přátelé. Tak vás sem posílá Solmerat? Inu, vypadáte nadějně. Uvidíme, jestli si vás královna upírů nedá k večeři. Jen mi tu chybí syn Enrewolfův. Jaktože není s vámi?“
„Myslíte Felderana?“ ujistil se Aldrin. „Netušili jsme, že ho budeme potřebovat.“
„Budete potřebovat? Bez něj to nedokážete. Možná ani s ním, ale jeho přítomnost vám dá jistou naději. Omluvte mou nezdvořilost, ale vynecháme dlouhé řeči. Vím, že máte spoustu otázek, ale prozatím vám na ně nebudu odpovídat. Upírka je zatím sama, takže se nebojte velkých bitev s jejími sluhy. A teď k tomu, co se po vás chce. Musíte upírku dostat zpět do její rakve – v noci - to abyste jí mohli zbavit její moci, tu rakev posvětíte touto svěcenou vodou,“ nato mi dal do ruky jakousi lahvičku a pokračoval v řeči, „a pronesete modlitbu k Bohyni, takže by jí měl pronést nejlépe druid, nejhůře čaroděj. Až to uděláte, rakev se znovu zapečetí a vy si budete vychutnávat slávu.“
„A Felderana potřebujeme k čemu?“ zeptala jsem se.
„Zvítězit můžete jen spojením moci rodu z Osamělého ostrova s tajemstvím rodu Stříbrného hada. Ty, Eleiro, a Enrewolfův syn budete muset využít to, co vaše rody dávno zavrhly.“
„Dovolte mi ještě jednu jedinou otázku,“ řekl Aldrin. „Kdo jste?“
„Jsem strážce, jenž měl temnou královnu střežit, ale stala se chyba.“
„Jaká chyba?“ zeptala jsem se.
„Pamatujete si, Eleiro, ty sny předtím, než jste se ujala Taliyi? Znamenaly částečné narušení rovnováhy. To Bohyni trochu oslabilo a oslabí-li něco Bohyni, oslabí to i nás. Tak se stalo, že když síla Bohyně už neudržela rakev zavřenou, upírka z ní utekla a získala značnou část mé moci.“
„Proč jí tedy nevrátíte zpět vy sám? Silný na to jste snad ještě dost,“ řekla jsem.
„Teď ne. Navíc nesmím natolik zasahovat do věcí vašeho světa. Teď už ne. Už sem nepatřím. Před patnácti tisíci lety ano, ale teď už ne.“
„Vy jste starý patnáct tisíc let? A já si myslel, že mých dva a půl tisíce je hodně,“ podivil se nad jeho věkem Aldrin.
„Nechme mluvení. Běžte už. Vyjděte ještě tuto noc. Probuďte svou družinu a jděte. Tady byste byli příliš snadný cíl pro lovce. A sežeňte si vládce Temných elfů. Bez něj do katakomb nechoďte.“
Rozloučili jsme se s Oorem a vyrazili zpět do tábora, kde jsme vzbudili druhy a vyrazili na cestu. Kdybychom pospíchali, mohli jsme v Zalesněných horách být ráno, ale my měli čas. Stejně jsme podle rad Oora mohli s upíří královnou bojovat až v noci, navíc Arey, Aldrinův jestřáb, jehož jsme poslali se vzkazem k Felderanovi, se do Siranských hor i přes svou rychlost dostane až k večeru. Jak ho chudáka znám, poletí bez odpočinku, je stejný blázen jako jeho elfí přítel. Aldrin s Ertherasem se co chvíli ztratili někde v lese. Nic není horšího než dva drudi. Já zůstávala sama s trpaslíky a probírala s nimi plán boje. Často mě přepadala touha se vrátit a na celou věc zapomenout. Jak by se mi teď dobře sedělo v Elronu, ale ne, já musím být tady.

Konečně jsme našli vstup do katakomb. Už se stmívalo a Felderan stále nikde. Nešlo už dál čekat, tak jsme vešli dovnitř. Daleko od vchodu se táhla široká chodba, která nikde neodbočovala ani se nevětvila. Skončila u schodiště. Nebyla jiná cesta, tak jsme šli dolů. Schody se pořád točily a vedly velmi hluboko. Konečně jsme došli na jejich konec. Octli jsme se na rozcestí tří tunelů. Nebyl čas prozkoumávat je postupně, proto jsme se rozdělili. Duranbar s jedním z hobitů a jedním svým soukmenovcem šli do prvního tunelu, Aldrin, druhý hobit a třetí z trpaslíků šli druhým tunelem a já s Ertherasem posledním. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale naše cesta nebyla nijak příjemná. Odevšad vyletovali netopýři. Čekala jsem, kdy je bude následovat i ta, kvůli níž se tu trmácíme tmou. Ani Ertheras nebyl zcela ve své kůži. Ačkoli měl v žilách i lidskou krev, jeho vrozený elfský strach z podzemí nebyl potlačen. Neustále se rozhlížel kolem, jakoby čekal, až se stěny zhroutí a pohřbí nás zaživa. Oddechli jsme si až v době, kdy tunel vyústil do velké síně. Uprostřed byl kruh, v jehož středu ležela rakev. Po obvodu kruhu stály svícny s hořícími svícemi. Našli jsme svatyni. Kolem se válelo plno znesvěcených elfských symbolů a vznášel se tam pach smrti. Rakev byla zavřená. Buď na nás upírka čekala, nebo ještě nedostala hlad. Každopádně se mi ulevilo, když přišel Aldrin a chvíli po něm i ostatní. Dlouho jsme se nerozmýšleli, zda máme rakev otevřít. Věděli jsme, že čím déle budeme váhat, tím méně se nám do toho bude chtít. Každý měl ale strach přiblížit se ke kruhu. Nakonec se odvážil Ertheras. Pomalu prošel mezi svícny a sňal víko rakve. S hrůzou jsme zjistili, že je prázdná. Okamžitě jsme se postavili do obraného postavení. Past! Měli jsme s tím počítat. Nejstarší tvor v Akay jistě není hloupý.
„Konečně jste tady,“ ozval se pochvíli děsivý vrčivý hlas. „Čekala jsem vás. Posílá vás Solmerat a ten bláznivý Oor. Až znovu získám všechnu svou moc, pochutnám si na jeho krvi, stejně, jako teď na vaší. Je hezké, když mi chodí jídlo rovnou pod nos.“ Potom se od stropu snesl k zemi stín. Upírka měla lidskou podobu, její pleť však byla podivně bledá. Jakoby ona sama neměla v těle jedinou kapku krve. Oblečena byla do těsného obleku z černé kůže, raději nechci ani domyslet z čí. Měla dlouhý, taktéž kožený, plášť, který byl na zápěstích připnut k rukám. Její vlasy byly dlouhé a bílé, jak už je ostatně u tvorů z temnot zvykem.
„Tvé řádění končí, zrůdo. Vy upíři jste potupou přírody,“ řekl Aldrin.
„Ona nás nestvořila. Zrodili jsme se ze smrti. Víte, kolik moci se uvolní smrtí kteréhokoli stvoření? Ta síla se musela někam ukládat, a tak jsem vznikla já. Zprvu jen bloudící duch bez těla, potom se mi podařilo ovládnout tělo mocné příšery. Predátora, jenž se živil krví. Začala jsem přivádět další a další upíry, až jsme nakonec ovládli všechny ty stvůry. Problém byl, že jejich tělo nevydrželo nesmrtelnost. Druhými našimi hostiteli se stali lidé. Avšak jejich tělo nedokázalo přežít ztrátu duše svého původního majitele a zemřelo. My se však naučili je křísit a v nemrtvém těle lidí jsme schopni žít navěky. Ano, lidské schránky nám vyhovují. Teď víte o nás vše, co potřebujete, a můžete v klidu zemřít.“
Nikdo už nic neříkal. Ztrhl se krutý boj. Nechtěli a ani jsme nemohli ji porazit. Naším cílem bylo dostat ji do rakve. I to však bylo nad naše síly. Pamatuji si, jak místností proletovala má kouzla. Ani jedno jí nijak neublížilo. Zkoušeli jsme téměř vše. Útočili jsme vždy z několika stran, ale pokaždé nás hladce odrazila. Byla dokonale mrštná. Nemusela se nohama dotýkat země, prostě se vznášela ve vzduchu. Boj byl naprosto jednostranný. Když jsme ji omrzeli, přestala si s námi hrát a začala „hubit hmyz“. Jeden po druhém naši druhové přistávali na stěnách místnosti a mrtví padali k zemi. Nakonec jsme zbyli jen já, Aldrin a Ertheras. Poslední, co si pamatuji je Ertheras přibližující se k upírce, hbitý pohyb její ruky s dýkou a Ertherasův výkřik. Než jsem si stačila uvědomit, co se vlastně stalo, ucítila jsem v břiše bodavou bolest a jakmile upírka vytáhla můj vlastní meč z mého těla. Padla jsem k zemi.

...
Oba jsme si přáli, aby už bylo po všem, jenže ono nebylo. Chvíli byl klid, ale brzy se upírka znovu objevila. Měli jsme posloužit jako její jídlo. Nikdy bych si nemyslela, že skončím zrovna takhle. Čím více se ke mně přibližovala se svými tesáky, tím větší mě sžíral strach. Už jsem cítila její dech na krku, když svatyni ozářilo stejné světlo, jaké jsme spatřili tenkrát u jezera. Byl to onen Oor, avšak ne sám. V osobě, jenž ho doprovázela jsem poznala Felderana. Dodnes nevím, jak se Felderanovi podařilo zburcovat Oora, aby šel s ním. I když…tenhle Temný elf umí být velice přesvědčivý, když na to přijde.
Jak se objevili ve svatyni, začal Felderan jednat. „Nečum a uzdravuj a oživuj, budeme je všechny ještě potřebovat,“ zakřičel na Oora. Ten, jakoby se vzpamatoval z nějakého transu se ihned pustil do díla. Uzdravil mě a Aldrina a pak oživil naše druhy. Chvíli jsme všichni seděli na zemi a vzpamatovávali se. Do reality nás vrátil Felderan, který se pokoušel držet královnu upírů dál od nás. „Ocenil bych společnost!“ zavolal.
Ihned jsme vyskočili na nohy a znovu se chopili zbraní. Oor se držel zpět. Oživování ho stálo hodně sil, a i kdyby ne, stejně by v boji nemohl pomoci.
„Aldrine, zdržujte jí. Neútočte, jen se braňte. Získejte mě a Eleiře trochu času,“ řekl Felderan Aldrinovi. Pak mě vzal za paži a odtáhnul mě stranou. „Předpokládám, že ti ten Oor taky poradil spojit sílu rodu z Osamnělého ostrova s tajemstvím rodu Stříbrného hada.“
„Jo, ale…“
„Vím, že nevíš, ale já vím. Tvůj rod disponuje silnými kouzly prvních arcimágů.“
„Ano, ale od dob přesídlení do Elronu je nikdo z našeho rodu nedokázal použít. Neumíme je zvládnout.“
„Vím. Sešleš je skrze mě, naše společná moc bude stačit k jejich vyvolání a tajemství mého rodu nám umožní je usměrnit.“
„Ale…“ Už jsem nestačila domluvit. Felderan zavřel oči, zhluboka se nadechl a jeho tělo se začalo měnit. Ruce se proměnily v děsivé pařáty s dlouhými drápy, na loktech a ramenech se objevily dlouhé ostré bodce, z poměrně sličné temnoelfské tváře se stalo cosi děsivého vzdáleně připomínající skřetí tlamu, jen s trochu více zuby, celé jeho tělo zmohutnělo a na zádech mu vyrostla velká netopýří křídla.
Vzal mě za ruku a pobídl mě, abych začala čarovat. Nechtěla jsem, ale pohled na bezmocnost družiny mě donutil. K seslání starých rodinných kouzel bylo nezbytné ponořit se hluboko do své mysli. Samotnou mě zajímalo, co z toho vzejde. Pocítila jsem, jak ve mně začíná vřít moc, která do teď jen dřímala. Nashromáždila jsem obrovskou sílu, tak velkou, až mě to vyděsilo. Všechnu jsem jí předala Felderanovi, který kouzlo usměrnil a seslal na královnu upírů. Z jeho pařátu vyšel kužel ostrého světla. Ostřejšího než jaké kdokoli z nás viděl. Záře, jež naplnila místnost mnohokrát převýšila záři, kterou jsme znali od Oora. Upírka zakvílela a zmizela kdesi v tunelech, kam se ale záře šířila také. Nikdo netušil, jak rozsáhlé katakomby vůbec jsou. Čekat až nebude mít královna kam utéct jsme si nemohli dovolit. V mé mysli se zčistajasna objevilo vyvolávací kouzlo, jímž bylo možné dostat jí zpět do svatyně. Vypadala nesmírně překvapeně, když se zas octla mezi námi. Dalším kouzlem se ve všech východech ze svatyně vytvořily pro upírku neprostupné zdi ze světla. Byla v pasti. Přišel čas Aldrina a ostatních. Oslabenou královnu upírů společně zavřeli do její rakve. Obdrželi u toho u toho několik ran, ale tentokrát nic, co by se časem nezahojilo. S pomocí svěcené vody a motliteb k Bohyni Aldrin rakev znovu zapečetil a Oor, už opět disponující svou plnou silou, se znovu ujal strážení. Já s Felderanem jsme se vysíleně zhroutili k zemi. Vládce Temných elfů na sebe vzal opět svou původní podobu a pak se zmoženě podíval na mě. Naše pohledy se setkaly, oběma nám uklouzl úsměv.
Duranbar, Ertheras, Aldrin a ostatní přisedli k nám. „Tak to je všechno?“ zasmál se Aldrin. Mám pocit, že kdyby kdokoli jiný než já byl schopen zabít pohledem, mohla bych si hledat nového milence.
Dlouho panovalo ticho, až se ozval Duranbar: „Zmizíme odtud. Budu rád, když to tu už nikdy neuvidím.“
„Sbohem Duranbare, děkuju za pomoc,“ odpověděla jsem.
V odpověď pokýval hlavou.
„Příteli trpaslíku, doprovodím vás jen na povrch, kde se s vámi taky rozloučím,“ ozval se Ertheras.
„Ty? Proč?“ podivil se Duranbar.
„Díky rozmluvě s Aldrinem mám jasno. Nejsem elf, ani člověk, nýbrž půlelf a těch je v Neutrálních lesích dost. Odejdu k nim.“
„Jak myslíš, kamaráde, budem tě v družině postrádat, ale snad to bez tebe vydržíme.“
„Sbohem Aldrine a Eleiro, bylo mi ctí vás oba poznat.“
„I nám, Ertherasi. Kdykoli tě cesta zavede do Elronu, budeš vítán jako vážený host,“ řekla jsem.
Poté družina odešla. Zůstali jsme sami tři, Oor už si nás nijak nevšímal.
„Ty, bratře, to tajemství rodu Stříbrného hada, to bylo ono?“ zeptal se Aldrin.
„Jo.“
„Co to…“
„Temní elfové z Akay byli první z celé Akayi, které ovládli démoni. Ti si chtěli být jistí naší poslušností, tak je napadlo zajistit si bezmezně oddaný vládnoucí rod. Pán Pekel to vzal doslova a využil tehdejší dědičky trůnu k založení zcela nového rodu, s ním na počátku. Jsme tedy vlastně dědici Pána Pekel. To nás mělo držet pod vlivem démonů, ale rovněž nám to dává velkou moc, jak jste byli svědky, proto každý potomek rodu musí přísahat svému démonskému pánu pod hrozbou smrti, že moc nikdy nepoužije. Vlastně nikdo z rodu moc ani nechtěl použít, je totiž velmi těžké udržet sebekontrolu v podobě démona.“
„Tomu říkám přímo pekelný původ,“ zasmála jsem se. Poznámka však zůstala bez odezvy.
„A to bych já taky mohl, kdybych…“ koktal Aldrin.
Felderan se zamyslel. „Nejspíš ano. Někteří naši předci byli pověstní tím, že u nich k náhlým proměnám docházelo často. Většinou při rozčílení nebo při…no řekněme, že občas na to doplatily jejich milenky. Náš otec se prý často proměňoval před bitvou.“
„A ty? Tobě se to nikdy nestalo?“ zeptal se Aldrin.
„Před bitvou nikdy a při rozčílení taky ne, no to bude tím, že se nerozčiluju.“
„A…“
„Taky ne!“ přerušil mě Felderan při pokusu o další otázku, když viděl, jak se potutelně usmívám.
„Jdeme odtud,“ pobídl nás Aldrin. „Zapít vítězství a tak.“
Felderan se zasmál. „To zas bude kocovina, u toho snad radši ani nechci být.“