Válka Krve

Válka Krve(psáno Isdanilem)
(pozn. Autor: Děj je vypravován z několika různých pohledů. Ne každá postava vidí věci stejně a zdánlivě si i protiřečí. Je to však dáno jejich perspektivou.
V povídce se objevuje mnoho termínů, které nejsou vysvětleny. Věřím, že si vše dokážete vyložit, kdyby ovšem nastaly potíže, napište do komentářů a já obratem vysvětlím)

Obloha rudě žhnula.
Na pláni, poseté krátery, ostrými skalisky a puklinami plnými žhavého magmatu se měl odehrát další střet.
Vojska Baatoru pochodovala v tichých pevně sevřených formacích. Nestvůrní gelugoni kráčeli před jednotkami menších abishajů. Nad nimi se sem tam objevovali cornughoni, mohutné hory svalů, kteří se s chtivým výrazem s démonických tvářích snažili dostat co nejvíce dopředu, aby si v očích svých pánů mohli vydobýt co největší slávu. Nad vším tím se tyčil nejvyšší z vyšších démonů, samotný balor uposlechl příkazu svých pánů a ujal se vedení vojsk Baatoru. Jen stupeň pod samotnými vládci démonů, jsou balorové nadáni neuvěřitelnou silou těla i mysli a děsivá inteligence z nich dělá jedny z nejnebezpečnějších nepřátel.

V naprostém kontrastu s touto uspořádanou silou byla vojska Abyssu.
Tato divoká, neuspořádaná horda bytostí všech velikostí a tvarů byli Tanar’ri. Tam, kde v Baatoru je pevný řád, pevná hierarchická struktura, tam je v Abyssu chaos. Žádný Tanar’ri není stejný, není žádné pevné uspořádání. Politické boje v Baatoru jsou v Abyssu nahrazeny zákonem silnějšího.

Tento střet je pouze jeden z mnoha a mnoha nesmyslných srážek mezi Abyssem a Baatorem, mezi Tanar’ri a Baatezu. Beží již tak dlouho, že pro to není v žádném jazyku smrtelníků vhodné slovo. A zdá se že nikdy nebude mít konce.

Ovšem na obou stranách nebojují jen démoni a ďáblové. Velkou sílu představují legie smrtelníků, bojujících jako žoldáci za krvavé zlato a přísliby moci. Většina z nich se odměny nikdy nedočká. Ti kdo přežijí boje často poznají že démoni nejsou důvěryhodní až ve chvíli, kdy jim něčí pařát začne párat břicho. Leč, stále další a další jsou přitahováni válkou a jejich řady se doplňují.

To je Válka Krve.

Tak asi tohle se honilo Lovci v hlavě. Jako vždy si před akcí připomínal, že tady nemá co dělat.
Obě armády se zastavily a vyčkávaly. Sem tam přelétla ohnivá koule a vyryla do řad brázdu spálených těl. Jinak byl klid.
Válka krve pokračuje tak dlouho jen proto, že žádná strana nebyla schopna získat rozhodující výhodu. Vítězství se střídavě klonilo na jednu či na kruhou stranu, série ničivých výpadů a odvet vždy střídalo období klidu, kdy se obě strany snažily nabrat dech.
Ovšem nynní, kdy se vojsku Abyssu podařilo dosáhnout sérii vítězství to opět po dlouhé době vypadalo, že dojde ke změně. Vojsko Baatoru bylo desetinásobně přečísleno a vypadalo to, že nemá naději. Po staletích to opět vypadalo, že budou brány Baatoru prolomeny.
Vědel, co je jeho úkolem. Jeho dnešním cílem byl velitel vojsk Abyssu.
Na tuto misi byl najat prostřednictvím zeleného abishaje v jedné Sigilské hospodě. Abishaj byl pravděpodobně poslem jednoho z vyšších démonů, který chce odstranit nepříjemného soupeře. Nutno dodat, že slíbil horentní sumu peněz, když někdo zabije Tanar’riho přímo uprostřed boje.
A nejvíce zarážející bylo, že zaplatil polovinu předem.
Co se úkolu týče, bylo to nesmírně nebezpečné. Mezi ním a jeho cílem stály spousty žoldáků i démonů. Nikdo z nich nebyl oponent, který by stál za zmínku.
Ale byly jich tisíce…
A pak tu byli další, kteří přijali stejný úkol. Neznal jejich totožnost, nikdy je neviděl, ale věděl, že by si démoni nenajali na úkol jen jediného žoldáka. Nezáleží na tom, kolik jich najmou, vždycky se vrátí jen jeden.
Nebo žádný…

*
Tanar’ri se rozhlížel. Jediným pohybem jedné ze svých šesti rukou mohl rozmáčknout kteréhokoliv Tanar’riho kolem sebe. Tento pocit jej plnil štěstím, hněvem a žízní po krvi.
Byl to pocit absolutní moci.
Jako velitel vojsk si to mohl dovolit. Jeho 10 stop vysoké tělo, polohadí, položenské a šest rukou s mečem v každé z nich dokazovalo, že na to má právo.
Byl Marillith, největší, jakého kdy Abyss zplodil. Žádný Glabrezu, kteří jsou považováni za nejmocnější Tanar’ri se mu nemohl vyrovnat.
Mávl rukou.
Na jeho povel se desetitisíce démonů a žoldáků, ztělesnění chaosu a zkázy dalo do pohybu.
*
Na tohle Lovec čekal. A vypadalo to, že nebyl sám, kdo čekal, až se ukáže, kdo Tanar’ri velí.
Kolem obrovského Marillitha se zhmotnily čtyři zahalené postavy.
Jejich dlouhá rudá roucha neprozrazovala nejmenší pohyb. Přesto se vzduch kolem Marillitha začal podivně vlnit a tvarovat, jak se kolem zhmotňovala surová magie. Kouzlo bylo bezesporu mocné a bylo by možná démona zranilo, kdyby měli čas jej dokončit. Jakmile si Marillith uvědomil co se děje, rozetnul dva z nich letmým pohybem jedné ze svých paží. Kouzlo se začalo hroutit. Dva zbývající se jej snažili dokončit, ale magie stále proudila a hrozilo, že se vymkne kontrole. Další čaroděj padl s mečem zabotnutým hluboko v žaludku. Poslední z nich propadl panice a snažil se teleportovat pryč.
To byla jeho poslední chyba.
Nestabilní magie se při náporu teleportačního kouzla samovolně rozpadla a došlo k uvolnění značného množství energie, která roztrhala posledního mága i přihlížející démony.
*
Tohle byla jeho šance. Lovec vyskočil ze svého úkrytu za skalním výěžkem a běžel k místu exploze. Marillith bude silně zraněný nebo mrtvý a on si může připsat veškeré zásluhy, aniž by musel s mocným démonem bojovat.
Ovšem, pokud se k jeho tělu dostane. Horda Tanar’ri se mezitím dostala k Vojsku Baatoru, které zaujalo obranné postavení na menším kopci, který jim poskytoval drobnou taktickou výhodu.
Kolem kráteru, který po výbuchu vznikl zmateně pobíhala jenom osobní Marillithova stráž. Samozřejmě, složená z relativně mocných Glabrezů. Žádný z nich nemohl velitele v jeho plné síle ohrozit. Teď, když viděli, že je mrtev, začali bojovat mezi sebou o prvenství a právo vést Hordu.
Blížil se k epicentru výbuchu, když se mu do cesty postavil mohutný tvor s psí hlavou a dvěma chapadly zakončenými kostěnými bodci rostoucími v podivném úhlu z jeho ramen. Zrovna trhal vejpůl menšího vřeštícího Glabrezu. Ruplo to a poloviny démona odletěly pryč.
Lovec se nerozpakoval, sundal z ramen štíhlou kuši se založeným šípem a vystřelil. Šíp zasáhl přešně démonův krk a zavrtal se hluboko do svaloviny. Pak praskl. Z dutého vnitřku vytekla průzračná tekutina. Démon stihl jen tlumeně vykřiknout, než se mu horní polovina roztekla v odpornou kaši masa a ichoru.
Svěcená voda zabíjela rychle…
*
Marillith se probral z bezvědomí.Omámeně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Prach se pomalu usazoval a démon viděl, že kolem něj leží rozházeny kusy těl, končetin a masa. Ležela tam i štíhlá ruka s mečem.
Vztyčil se a podíval se na své tělo. Jedna ruka visela jen na kousku svaloviny a meč, který držela měl zabodnutý na stopu do svého břicha. Další úplně chyběla. Zařval vztekem a vytrhl si meč z těla. Rána se okamžitě zacelila, neboť jeho vlastní zbraně jej nemohly zranit. Cítil se slabý, tak slabý, že by mohl podlehnout, kdyby nějaký mocnější vyšší démon zatoužil po jeho místě.
To se nesmělo stát.
*
Boj byl krutý.
Lovec stál rozkročen nad mrtvolou Nemilosrdného. Někdy uprostřed boje dorazila jednotka Sigilských „strážců pořádku“ a začala se Nemilosrdně probíjet masou démonů. Démoni, vida že se blíží snadnější kořist přestali bojovat mezi sebou a vrhli se na ně.
Nemyslel si, že by byli taky najati, Nemilosrdní nebyli žoldáci, byli to fanatici, šílenci,kteří právě plnili nějakou nesmyslnou „povinnost“.
Ovšem nejen oni ucítili příležitost, kterou Marillithova smrt nabízela. Ostatní lovci se taky přišli na zabíjení podílet. A tak za sebou musel nechat chladnoucí mrtvoly dvou Cyricových knězů, několika drowů a jednoho githzeraie.
Již začínal cítit únavu a musel se vrátit ke svému původnímu cíli, totiž donést důkaz Marillithovy smrti svému zaměstnavateli.
Těsně kolem něj zasvištěla sekyra.
Bleskově se otočil a uviděl jak k zemi klesá obrovský Uthgarthský barbar se sekyrou těsně u lovcova pravého ramene. Z krku mu trčel bílý šíp. Mrtvola klesla a Lovec uviděl černě oděnou postavu jak natahuje další, který byl určen pro něj.Rychle se sklonil a šíp mu proletěl těsně nad hlavou. Uslyšel vzteklý řev, ale neměl čas mu věnovat pozornost. Sňal kuši, ale než stačil vystřelit, prosvištěl mu nad hlavou meč a přibil lučištníka ke skále za ním.
Zvláštní bylo, že ten meč stále spočíval v něčí ruce.
*
Marillith se vyškrábal na okraj kráteru. Kolem něj probíhal střet mezi jeho Glabrezu a Nemilosrdnými. Nemilosrdní kladli tuhý odpor, ale démoni je postupně vytlačovali z okolí kráteru. Vtom jeho zrak upoutal pohyb asi padesát metrů od něj.
Viděl postavu v tmavě modrém plášti s kuší na zádech a dvěma meči v rukou. Neviděl mu do tváře, stál k němu zády.
Naproti němu stál štíhlý černě oděný lučištník s šípem namířeným na muže s měči. Ten se přikrčil ve chvíli, kdy lučištník vystřelil. Šíp jej těsně minul. Marillith ucítil ostrou bolest.
Pohlédl dolů a uviděl, že má šíp zabodnutý mezi ňadry.
Zařval a vztekle odrthl natrženou paži s mečem a mrštil ji po lučištníkovi.
Zasáhl přesně.
Tvor v modrém plášti vyskočil a z otočky vystřelil. Marillith to však očekával a střelu přesekl svým mečem. Dutá střela praskla a vystříkla průzračná těkutina. Většina jí dopadla na zem, pár kapek ovšem nepříjemně popálilo démonovu paži. Nevšímal si bolesti a skočil po střelci.
*
Lovec nejprve nechápal, co se stalo. Okamžitě vyskočil na nohy s kuší v ruce. Za sebou uviděl Marillitha.
Vystřelil na něj. K jeho překvapení démon uhnul a rozetnul šipku v letu. Svěcená voda dopadla neškodně na zem. Nechápal, jak se může vůbec hýbat. Jeho cíl byl zraněný, z rány po šípu vytékal ichor, dvě paže mu chyběly, ale přesto byl dost rychlý, aby přesekl šipku v letu.
Pak na něj skočil.
Mohutné démonovo tělo s blížilo, meče napřaženy k seku. Lovec odhodil kušil a uhnul stranou. Démon po něm sekl ale minul. Zranění jej v boji zpomalovala a i přes převahu končetin byli v boji vyrovnaní. Lovec mrštně uhýbal před těžkopádnými, ale mocnými seky, ale nedokázal se přiblížit natolik, aby mohl smrtelně zaútočit. Začínal umdlévat a Marillith získával převahu.
*
Démon zažíval pocit, jaký nikdy předtím nezažil. Byl zoufalý. Bojoval s tím tvorem již půl hodiny a on stále ŽIL! Meče v rukou těžkly. Popálená paže bolela čím dál víc a díky ráně v hrudi stále slábnul. Musel něco udělat. Musel souboj nějak ukončit.
Napjal svaly na zádech a vyrazil dopředu přímo na Lovce. Sekl všemi čtyřmi pažemi přímo na místo, kde Lovec stál.
Jenomže tam už nikdo nebyl…
*
Lovec nevěděl, jak dlouho vydrží bojovat. Ruce ho bolely, pot štípal v očích a démon neúnavně útočil. Pár posledních útoků přežil jen díky tomu, že jej démon zřejmě nechtěl zabít, jinak by sekal mnohem rychleji.
Náhle se Marillith napjal a vyrazil dopředu. Byl podivně pomalý, ovšem stále nebezpečný. Na nic nečekal a skočil dopředu. Překvapeně dopadl Marillithovi přímo na krk. Otočil meče a vší silou bodl do páteře.
Čepele pronikly svalstvem krku až do páteře.
Démon bezhlesně klesl k zemi.
Lovec chvíli čekal, pak seskočil a těžce oddychuje začal dělat tu lepší část práce. Potřeboval důkaz, že démona zabil.
*
O pár minut později strčil démonovo srdce do pytle. Sebral svou kuši, pověsil si ji na záda. Poté vytáhl malou úzkou trubičku, kterou dostal při podepisování kontraktu. Rozlomil ji v půli. Okamžitě jej zahalila stříbřitá mlha.
Když se rozptýlila, už tam nebyl.
*
Ocitl se v kruhové místnosti. Tedy, alespoň její tvar tušil, neboť všechna sídla tohoto druhu měla kruhovou trůnní síň.
Okamžitě to poznal. Byl v negativní materiální sféře. Nikdo zde trvale nežil, neboť tak jako slunce dodává organismu energii, tak ho tato sféra vysávala.
Celé okolí bylo ponořeno v šeru. Byl to zvláštní pocit, vidět zde stavby. Nebylo z čeho stavět, každý materiál zde během pár dní podlehl rozkladu.
Uprostřed se tyčil trůn.
Na něm sedělo… něco.
„Ah, tak ty jsi to zvládl. Jsem překvapen. Pojď ke mně, ukaž, co jsi mi přinesl“ řekl cizí, dutý hlas.
Hlas měl hypnotický účinnek. Lovec cítil, že je správné jít k tomu tvorovi. Cítil, že je úplně normální, aby černá masa tmy na trůně měla lidský tvar a rudě žhnoucí oči.
Natáhl ruku s pytlem. Tvor se pohnul směrem k ní.
Pytel najednou vylétl lovci z ruky a vznášel se prostorem směrem k trůnu.
„Hlupáku, myslíš že ti teď vyzradím své tajemství? Myslíš že řeknu co vím obyčejnému žoldákovi? Budeš mi sloužit, ty i všichni ostatní. S tímhle srdcem mám konečně dost síly, abych si podmanil celý Sigil a potom i celé Sféry! Pojď, má loutko, pojď a poddej se mi!“
V tom hlase byla moc. Lovec jej chtěl uposlechnout. Ale neposlechl.
Okamžitě tasil zbraně a skočil po tvorovi.
Stín se překvapeně scvrkl a ani se nepohnul. Lovec přiblížil své čepele.
„Nezabiješ mně, na to toho vím příliš mnoho. Znám tajemství Paní Bolesti, vím jak vysvobodit vládkyni celého Sigilu. Ty jí sloužíš, že? Řekni své paní, že když mně zničí, zůtane navždy uvězněná ve svém městě.“, kvílel Stín.
„Dokonalý plán, nemrtvá stvůro. Má ovšem jednu chybu“ odvětil Lovec a ťal hluboko do vířící masy temnoty.
Jeho zářící čepele pohlcovaly nemrtvou matérii
Stín vykřikl bolestí.
„Nechci tvé tajemství, nesloužím Paní Bolesti. Nejsem ani žádný žoldák.
Jsem Lovec Stínů a mým úkolem bylo zabít tě, Vládče Stínů“, řekl chladně.
Ozval se výkřik zoufalství a Vládce Stínů, se rozplynul.