Když umírá drak

Nočním lesem se mihl tajemný stín. Se sotva slyšitelným šumem zmizel mezi keři, odkud sledoval svou kořist. Po chvíli se tmou zableskly jen bílé tesáky a do pochmurné noci se ozval bolestný výkřik, jenž naposledy zazněl z umírajících úst vyděšené mladé vesničanky. Ztratit se v hlubokých lesích Akay často bývá smrtelné. Mnoho vesničanů, kteří se nestihli po setmění vrátit do svých domovů, skončilo tesáky nočních lovců. Vlastně dost často končili nešťastně i ti, kdo se vrátit stihli, když lovci přicházeli do vesnic na krvavé hostiny.
Když lovec odhodil svou „večeři“, na bezvládné, krve zbavené tělo se vrhla smečka vlků, aby hrůzné dílo dokončila. Upír jen klidně setřel krev z úst a vydal se kamsi do noci. Ani pro něho nebylo bezpečné dlouho zůstávat na jednom místě. Ne že by se měl stát kořistí jiného lovce, ale existuje mnoho mocných nočních tvorů, kteří by upíry rádi viděli roztrhané na kusy. Ale to nebylo to, co ho trápilo a pohánělo stále v před. Noci bývají krátké, když si nehlídáme čas a on ho moc neměl. Svítání někdy přichází tak znenadání jako smrt, kterou s sebou pro upíry přináší. Bylo nutné někde najít skrýš, kde by mohl bezpečně přečkat den. Proto v lovci vidina vesnice vyvolala jistou naději, neboť při vesnicích vždy bývá nějaký hřbitov a na něm hrobky, které skýtají bezpečí za smrtonosných dnů.
Ve vesnici ho však čekalo překvapení. Domy byly prázdné. Zdálo se, jako by je nikdo neobýval už několik dnů. Chodil od jedné chalupy k druhé a hledal cokoli, co by mu napovědělo, co se stalo. Najednou vítr přivál zvláštní pach, jenž mu projel nosem a jak rychle s větrem přiletěl, tak rychle byl zase pryč. Upír zapojil zbytek svých smyslů. Za vesnicí uslyšel kroky, pomalé a šouravé. Rozhlédl se, ale nic neviděl, jen slyšel, jak se kroky přibližují a je jich stále víc. Brzy se mu dostalo odpovědi. Dostavili se obyvatelé vesnice, jenže jaksi v jiném stavu, než čekal. Desítky kdysi lidí, teď jen snětí hnijícího masa, které tu a tam odpadlo na zem, se blížili se „zbraněmi“ typických vesničanů – vidlemi a sekyrami. Upír byl zvyklý na mnohem horší podívané, nakonec sám probudil již několik mrtvých, aby mu sloužili, ale tohle mu nepřipadalo jako práce jiného nemrtvého, toto musela být práce nekromanta. Nenáviděl nekromanty a to, jak si myslí, že se mohou plést do řemesla zkušených „pánů nemrtvých“. Jestli má někdo právo zotročovat lidi i po smrti, tak jen ti, kdo je loví. Podezřelá mu byla i podivuhodná útočnost těchto hnijících bytostí. Normálně nemrtví na nemrtvé neútočí. Útočí jen na to, na co jim přikáže pán, kterého tu však neviděl, nebo na to, co mohou roztrhat. Nemrví se pomalu, šouravě blížili a upír vyčkával. Nečekal, že se s nimi rozumně domluví, ale nechtěl nic uspěchat. Po chvíli už vesničané stáli přímo před ním a sápali se na něj. Nastával víc než nerovný boj. Jen několik hbitých pohybů a kolem se válely jen utrhané či opadané končetiny a hlavy. Upír se pohrdavě rozhlédl a zamyšleně se posadil na kámen. Díval se kolem a hledal něco zvláštního, co by ho dovedlo k původci toho všeho.
Ze zamyšlení ho vytrhl něčí příchod. Do vesnice dorazily dvě osoby – lidská žena a elf. Když se přiblížily, bylo poznat, že žena je čarodějka a elf druid. Prohlédli si spoušť a pak jejich zrak spočinul na upírovi. Čarodějka zamumlala jakési zaklínadlo a vrhla se proti němu.
„Ty hnusná nemrtvá obludo, tys je všechny...“ nedořekla. Něco jí zaujalo a přestala si všímat upíra.
„Zabil. Všechny je zabil,“ vykřikl druid. „Roztrhal je na kusy. Za to zaplatíš!“
Teď se na upíra vrhl elf.
„Aldrine, počkej!“ zastavila ho čarodějka. „Podívej. Ti lidé nebyli roztrháni za živa, byli roztrháni až po smrti.“
„Jaký je v tom rozdíl? Stejně je zabil.“
„Ne! Chtěla jsem tím říct, že oni byli nemrtví. Všichni. Podívej na ty kusy těl. To přece nejsou těla zabitých lidí. To jsou kusy těl nemrtvých. U všech bohů, co se tu jen stalo?“ řekla čarodějka a očekávajíc odpověď se podívala na upíra.
Upír neodpovídal. Zdálo se, že si čarodějky ani druida nevšímá. Po chvíli vstal a několikrát obešel vesnici, pak se vrátil zpět ke kameni, na němž předtím seděl, a pozorně si prohlédl oba příchozí.
„Co vede lidskou čarodějku a elfího druida k tomu, aby se toulali po nocích?“ zeptal se.
„Co je ti do toho?“ odsekl elf.
„Aldrine!“ okřikla elfa čarodějka. „Co se stalo těm lidem? Víš o tom něco?“
„Proč bych měl?“ odvětil upír.
„Byl jsi tu před námi,“ odpověděla mu čarodějka.
„Přesto nevím o nic víc než vy. Když jsem dorazil do vesnice, tihle lidé už byli nemrtví a zaútočili na mě. Víc nevím.“
Čarodějka se obrátila k druidovi: „Přesně jako v té pouštní osadě. Mohla by tu být nějaká spojitost.“
„To mohla,“ odpověděl druid. „Kdyby ta osada nebyla na druhé straně Akay.“
„Byla to zastávka karavany, ta mohla dojet až sem. Třeba tam nezemřeli všichni. Možná zemřela jen část karavany a část pokračovala na sever.“
„V tom případě nevíme, kolik vesnic mohlo být takto zasaženo. Ale jak by sem ta karavana mohla stihnout dojet, událo se před čtrnácti dny?“
„Pokud jich hodně ubylo, jejich postup se mohl zrychlit. Mám strach, že by se to mohlo rozšířit. Musíme postupovat rychleji. Ale sami dva nedokážeme zkontrolovat všechny vesnice.“
„Máš pravdu. Dáme zprávu paladinům, knězům, druidům, čarodějům, prostě všem, kdo nám v tom mohou pomoci. Zajedeme do Nomeru, třeba nám královna Solmerat poradí. Musíme vypátrat zdroj toho všeho.“
„Okamžik, tohle není první případ v této zemi?“ vložil se do rozhovoru upír.
„Ne, není,“ odpověděla čarodějka.
„Tak to je zlé.“
„Proč? Co o tom víš?“
„Téměř nic. Vím jen, že v zemích za Divočinou se něco podobného před lety dělo také. Lidi z vesnic, zajímavé, že městům se to vyhnulo, se prostě začali měnit na nemrtvé. Všichni, dokonce i my, mysleli, že to byla práce nekromanta, ale pak to najednou přestalo.“
„Odkud vlastně jsi?“
„Odevšad a odnikud. My, upíři, se neustále stěhujeme z místa na místo. Původně ale pocházím odtud, z Akay, ostatně jako většina čistokrevných upírů. Žil jsem v Zalesněných horách, ale když nastaly problémy v zemích za Divočinou, odešel jsem tam.“
„A zpět sem tě přivádí co?“
„Tyto problémy. Vycítili jsme, že se to, nemohu to nijak nazvat, zase někde objevilo. Stopu jsme našli až teď, ale jdeme v celku pozdě.“
„Takže ty nevíš, co je zdrojem?“
„Kdybych věděl, už by byl problém vyřešen. Ale koukám, že vás dva sem přivádí to samé. Možná si můžeme pomoci.“
„Pomoci?“ vykřikl druid. „Upírovi? Ani náhodou!“
„Aldrine, má pravdu. Nemám radost ze spolupráce s upírem, ale skutečně si můžeme navzájem pomoci. Prosím! Musíme jednat rychle a k tomu potřebujeme každou pomoc.“
„Promiň, že se nechci nechat ve spánku zakousnout.“
„Vlastně, kdybych vás chtěl zabít, už byste byli mrtví. A neboj se, tebe bych nezakousl, elfí krev je vyloženě odporná. To krev lidských čarodějů je mnohem chutnější, nicméně dokud si budeme pomáhat, ovládnu se.“
Druid se ještě chvíli nechal přemlouvat od čarodějky, ale nakonec souhlasil, aby upír po nocích cestoval s nimi.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se čarodějka upíra.
„Na mém pravém jménu byste si zlomili jazyk. Klidně mi říkejte prostě upíre, mě to nevadí, smrtelníci už mě nazývali hůř.“
„Jak chceš, ale přijde mi to hloupé.“
„To ovšem není moje starost, čarodějko. Pokračujte ve své cestě, sejdeme se příští noc. Najdu vás.“
S těmi slovy upír zmizel kdesi ve tmě. Elf chvíli zíral na místo, kde ještě před chvilkou upír stál a pak se vyčítavě podíval na svou společnici, ta mu jen gestem pokynula, že nechce nic slyšet. Elf tedy pokrčil rameny a mlčky si šel prohlédnout vesnici.
…
Aldrin s Eleirou odjeli z vesnice ještě v noci a teď byli na cestě do Nomeru. Drželi se Hlavní cesty v naději, že doženou karavanu, kterou hledali. Doufali, že ji zastaví, než dorazí do hlavního města. Pokud je karavana opravdu původcem těchto proměn lidí v nemrtvé, tak by mohly být následky jejího příjezdu do Elronu skutečně děsivé.
Mnoho lidí je toho názoru, že Hlavní cesta je jedna z nejzbytečnějších věcí v Akay. Vzhledem k tomu, že je vybudována tak, aby spojovala všechna důležitá místa, všemožně se stáčí a rozdvojuje, takže má-li po ní někdo dojet ke vzdálenému cíli, trvá to déle, než kdyby jel po cestách vedlejších. I přes své nevýhody ale Hlavní cesta byla vždy tou nejbezpečnější. Leží u ní spousta vesnic, mnohé se stálou vojenskou posádkou a pokud není žádná taková vesnice poblíž, je rozhodně nedaleko stanice, kde je rovněž stálá vojenská posádka. Síť těchto stanic je velmi důmyslná a slouží zejména ke zrychlení činnosti poslů, kteří tu v případě potřeby najdou čerstvé koně. Nicméně dojet po této cestě až do Nomeru byl kousek, kterého se dopouštěl jen málokdo. Většinou jen obchodníci, kterých ale do Nomeru moc nejezdilo. Většina lidí se elfů přece jen bojí a od jejich říše se drží dál. Ale Eleira s Aldrinem neměli na vybranou.
„Tak mě napadlo, že v Akay je ještě někdo, krom královny Solmerat, kdo by nám možná mohl dát smysluplnou odpověď na to, co se tu děje,“ řekla Eleira po dlouhé době tiché jízdy.
„Kdo?“
„Tvůj bratr. Felderan ví ledacos.“
„To ví, ale nemyslíš, že kdyby o tom něco věděl, už by nás sám vyhledal? Musí přece vědět, že to řešíme.“
„Nemyslím. Felderan je sobecká a líná bytost. Pokud se to přímo nedotýká Temných elfů, nebude s tím nic dělat.“
Odkudsi z prostoru se ozval hlas: „Teď jsi mě ranila, milá Eleiro.“
„To věřím,“ zareagovala Eleira pohotově. Ani jí neudivilo, kde se tam Felderan tak najednou vzal. Byla už na jeho nečekané příchody zvyklá.
„Co tě k nám přivádí, bratříčku?“
„Jdu vám říct něco, co zaručeně nevíte.“
„Co to má být?“
„Abyste se dozvěděli něco o tom hromadném hnití vidláků, nemusíte jezdit do Nomeru. Můžu vám o tom povědět já.“
„Tak povídej.“
„Budu vám o tom vyprávět po cestě, stále ještě musíme projet vesnice a najít ty obchodníky. Správně jste zauvažovali, že to šíří oni.“
Felderan se přidal k Eleiře a Aldrinovi. K překvapení obou dvou, byl dlouho dobu ticho, až ho Eleira pobídla, aby začal mluvit.
„Počkám raději do tmy. Vím o vašem upířím příteli a jeho společnost hodlám přetrpět jedině proto, že by se mohl hodit, ale ten příběh nebudu vyprávět dvakrát.“
Felderan nikdy nepřestane udivovat. Jak může tenhle Temný elf vždycky o všem vědět? Že se mu neutají jakékoli dění ať už v Elronu či Nomerské říši, na to by si jeden zvykl, konec konců, má své zvědy téměř všude, ale že se mu neutají ani takovéto dohody o krátkodobé spolupráci, to klobouk dolů.
Upír se objevil až dlouho po setmění. Patrně se byl ještě „občerstvit“ po spánku. Když uviděl Felderana, zarazil se. Upíři nemají Temné elfy zrovna v lásce. Jsou to jedny z mála bytostí, které se jim nebojí otevřeně postavit a hlavně jsou jedni z mála, kteří je doopravdy dokáží v boji porazit.
„Neřekli jste, že přiberete Temného elfa.“
„Nevěděli jsme to,“ odpověděla Eleira.
„Pomůže nám alespoň trochu?“ zeptal se upír ironicky.
„Víc něž ty, potvoro zubatá,“ ozval se až dosud mlčící Felderan.
„Tak co víš?“
„El, slíbil jsem, že ho budu tolerovat, ale ať se mnou nemluví tímto tónem nebo mu zakroutím krkem hned teď.“
„Ani bys na to nestačil pomyslet, Temný elfe. Roztrhl bych tě jako hada, kdybych chtěl.“
„Tak dost! Upíre, prosím. Felderan má cenné informace. Potřebujeme ho.“
„Felderan?!“ vykřikl upír. „Ten Felderan, který se opovážil postavit naší královně, když se mohla osvobodit z toho oorského zajetí? Měl bych ho namístě zabít a ne se s ním vybavovat.“
„Myslíš, že bys mě přemohl? Porazil jsem tvou královnu, proč myslíš, že bych nezmohl tebe?“
Hádka se začala stupňovat a všechno by dopadlo špatně, kdyby Aldrin s Eleirou radikálně nezasáhli a oba zúčastněné neuklidnili. Nakonec se dohodli na dočasném příměří, neboť rychlé splnění úkolu bylo přednější než nenávist mezi Felderanem a Upírem.
„Raději povyprávím o těch nemrtvých,“ řekl nakonec Felderan. „Je to už pár let, kdy se mi do rukou dostal jeden deník, který skřeti vyhrabali někde kdovíkde. V deníku byla popsána podobná záležitost, jaká se děje teď. Lidé se hromadně měnili na nemrtvé a nikdo nevěděl proč. Pisatel toho deníku byl čaroděj, který měl celé záležitosti přijít na kloub, ale na nic nepřišel a nakonec dopadl velice neslavně. Přidal se k…..No však víte. Nicméně před lety se podobná věc udála v zemích za Divočinou…“
„O tom víme,“ přerušil Felderana Upír.
„Byl bych rád, kdyby mě nikdo nepřerušoval,“ poznamenal s klidem Felderan a pokračoval: „Téměř nikdo z těch, kdo to zkoumali, na nic nepřišel, až na jednoho mladého dobrodruha, kterého si najala jedna vesnice, aby zjistil, proč se jejich sousedi mění. Vesnici už nezachránil, ale ve svém deníku se zmiňuje o Dračím městě a o jakési kletbě. To mě zaujalo, proto jsem začal sbírat pověsti o Dracoyalu, jak Dračímu městu říkají elfové. Jeden potulný mnich, který sbíral pověsti, se ve svém díle zmiňuje o tajném způsobu, jak se dostat do Dracoyalu a tudíž i k bájnému pokladu draků. Píše, že několik lidí už město dokonce navštívilo a s některými prý měl tu čest mluvit dříve, a to je zajímavé, než se za záhadných okolností proměnili v nemrtvé.“
„Takže myslíš, že by to mohlo mít něco společného s bájí o Dračím městě?“ zeptala se Eleira.
„Nemyslím, že Dračí město je báje. Dílo toho mnicha působilo velice věrohodně. Podle svědectví lidí, kteří měli Dracoyal navštívit, tam stále ještě žije Oor Ochránce draků. Možná celý náš problém s nemrtvými má na svědomí on.“
„Připusťme tedy, že Dračí město existuje,“ řekla Eleira. „Vždyť už na něj zapomnělo i těch několik draků, co stále ještě obývá tento svět. Jak by tam ten Oor mohl ještě po těch všech letech žít. Vždyť už jsou tamější draci mrtví, co tedy ještě může chránit?“
„Oorové nechránili jen bytosti jim svěřené, ale i jejich odkaz. Pokud Dracoyal opravdu existuje a je tam bájný poklad draků, tak ten Oor tam musí setrvat a chránit ho. A pokud by za ty nemrtvé opravdu mohla kletba, mohl by to být nějaký trest od Ochránce draků,“ řekl Aldrin.
„V tom případě musíme najít tu karavanu. Ta je naším klíčem k rozluštění všech hádanek. Pokud má Temný elf pravdu s tím, že to šíři ona, někdo z nich musel nedávno Dračí město navštívit,“ poznamenal Upír.
„Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale souhlasím. Najít ty obchodníky je náš prvořadý úkol.“
„Jen doufám, že se nebudeme honit za výplodem tvé choré mysli, Temný elfe.“
„Jestli se ti něco nelíbí, sbal si oba své tesáky a vypadni.“
„Dost!“ okřikla je Eleira. „Pokuste se ovládat. Nebudu vás při každé poradě uklidňovat. Oba jste souhlasili s dočasným příměřím. Až s tím skončíme, tak se třeba zabijte navzájem, ale teď se snažte spolupracovat.“
…
Po několika dnech cesty a několika dalších prázdných vesnicích se čtveřice dostala do jednoho z největších obchodních center v Elronském království, města Grenenu. Grenen leží na Hlavní akayské cestě zhruba dva dny velmi pomalé cesty od Elronu. Je to doslova ráj obchodníků všeho druhu. Nikde jinde se nedá koupit tolik věcí jako právě tady.
„Tak fajn. Jsme v Grenenu. Když víte kam jít a čím platit, koupíte tu všechno, ale pozor, ne všechny obchody tu probíhají zákonně. Mám tu pár známých na správných místech. Zajdu za nimi, vy se tu zatím rozhlédněte a pokuste se zjistit, co půjde. Sejdeme se za soumraku v krčmě U vysmátého hostinského, pokud se samozřejmě nepotkáme někde jinde. Název nic moc, ale je to jedna z nejlepších hospod tady ve městě. A ještě malá připomínka. I když tu nejsme v přístavu, hemží se to tu pašeráky a zloději, radila bych mít se na pozoru.“
Po těch slovech Eleira zmizela v davu, který se prodíral ulicemi města, jakoby se tu něco rozdávalo zadarmo. Aldrin s Felderanem zůstali sami u městských bran. Vzhledem k tomu, že byl den, tak s nimi nebyl upír a soudě z Felderanova i Aldrinova výrazu, ani jednomu z nich nechyběl. Felderan byl zahalený v plášti s kápí na hlavě. Moc dobře věděl, jak moc mají lidé v lásce Temné elfy a myšlenka na to, že by zdejším obyvatelům zpestřil den svým lynčováním na náměstí, mu nebyla zrovna příjemná. Čím déle se mu podaří utajit jeho identitu, tím lépe.
„Máš ponětí, kde začít?“ zeptal se Aldrin. Svou otázku považoval spíše za řečnickou a odpověď na ní neočekával, ale ke svému velkému překvapení se mu odpovědi dostalo.
„Nevím jak to chodí u lidí, ale u nás strážce brány ví o všech příjezdech a odjezdech. Možná bych šel nejdřív za ním. Pokud sem ti obchodníci dorazili, tak to muselo být jen několik hodin před námi.“
„No, na tom něco bude,“ souhlasil Aldrin.
Oba dva přistoupili k vojákovi, který střežil bránu. Ten se na ně zadíval a zkušeným pohledem veterána si je přeměřil. Pak zaburácel vycvičeným hlasem: „No tak, pohněte se, tou bránou nechcete projít jen vy.“
Felderan se zarazil a zaťal ruce v pěst. „Na takové jednání nejsem od lidí zvyklý a zvykat si rozhodně nebudu.“
Aldrin se usmál. „Tady ale nejsi v Siranských horách. Zdejší lidé nejsou tvoji otroci, nemůžeš čekat, že se před tebou budou plazit a prosit tě o slitování.“
„Lidé jako lidé. Všichni jsou červi, kteří se hodí jen na to, aby sloužili mocnějším.“
Aldrin zhluboka vydechl a pokrčil rameny. Přistoupil k vojákovi a začal s ním tiše rozmlouvat. Nakonec se zase vrátil k Felderanovi a sdělil mu stručný obsah rozhovoru.
„Říkal, že karavana, kterou hledáme dorazila do města brzy ráno. Ptali se na nějaké slušné tržiště, kde by mohli prodat svoje zboží. Odkázal je na tržiště v severozápadní části města. Jde se k němu tamtou ulicí,“ řekl Aldrin a ukázal rukou směr, kterým se oba vydali.
Zatímco se Aldrin s Felderanem pokoušeli najít tržiště, Eleira navštívila svůj nejspolehlivější zdroj informací.
„Nazdar, Eve,“ pozdravila už ve dveřích.
Evelín Šňůrka byl menší štíhlý muž s dlouhými světlými vlasy. Navenek žil spořádaným životem majitele prosperujícího obchůdku, kde se dalo sehnat všechno, od věšáku na šaty až po katapult. Ve skutečnosti však sloužil jako oči a uši zlodějského bratrstva sídlícího v Etronu, největším elronském přístavu. Evelín zlodějům čas od času poslal tip na nějaký náklad vyvážený z Grenenu a bratrstvo za odměnu nechávalo Evelínův obchod být a když byl dobrý výdělek, tak přihodilo i pár zlaťáků na vrch. Evelín byl příjemný člověk a mazaný obchodník. Co zrovna neměl na skladě, to dokázal do druhého dne sehnat a ještě navíc za poloviční cenu, proto u něho nakupovala značná část města. A tak se stalo, že Evelínovi neuniklo nic, co se ve městě dělo.
„Vítám tě, El,“ přivítal vřele známou čarodějku. „Co ti můžu nabídnout? Jasně už to mám. Nedávno se mi povedlo sehnat pár…“
„Brzdi, Eve! Nepřišla jsem nakupovat,“ zarazila ho Eleira.
„Tak co potřebuješ?“
„Informace. Nepřijela v nedávné době do města karavana ze zemí za Divočinou?“
„Karavana ze zemí za Divočinou? Nech mě přemýšlet. Jo, jedna dorazila. Co vím, tak se chtěla rychle zbavit zboží a vypadnout. Strážný u brány je odkázal na Vykradený tržiště. Tam se zboží zbavěj jedna dvě.“
„Jo to jistě. Za polovinu nedostanou zaplaceno. Kdy to bylo?“
„Dneska brzo ráno. Zrovínka jsem si přebíral zásilku šípů od trpasličího zbrojíře. Jo, jo, tihle trpaslíci vždycky uměli dělat nejlepší šípy. Jenom nevim, proč dělaj šípy, když rubou sekerama, ale to je fuk, hlavně, že sou ochotný smlouvat…“
„Dík, Eve. Máš to u mě,“ řekla Eleira a rychle odešla z obchodu. Jak se Evelín rozpovídal, málokdo ho dokázal zastavit.

Tržiště bylo plné lidí. Obyvatelé Grenenu mu říkali Vykradené, protože se na něm pohybovalo nejvíc zlodějů a každý, kdo sem přišel, odcházel s minimem peněz, i když třeba nic nekupoval.
„Ti lidé všude okolo mi začínají pít krev,“ stěžoval si Felderan.
„Jen klid, bráško. Jen najdeme ty, které hledáme a zase zmizíme,“ uklidňoval ho Aldrin.
Bratři se už nějakou dobu procházeli po tržišti a nenašli ani stopu po karavaně, až si najednou všimli stánku, jenž se výrazně lišil od ostatních. Usoudili, že to musí být to, co hledají. Pomalu přistoupili a začali si prohlížet zboží. Jeden z obchodníků k nim přistoupil a s nápadným přízvukem se jich zeptal, zda shánějí něco konkrétního.
„Vlastně ano,“ řekl Felderan. „Máme zájem o cizokrajné zboží.“
„Tak to jste na tom nejlepším místě pánové, já a moji přátelé jsme museli přejet celou Divočinu, abychom vám mohli nabídnout naše zboží.“
„Zajímavé. Takže říkáte, že to zboží je ze zemí za Divočinou?“
„Ale zajisté. Například tento drahokam je jeden z nejvzácnějších, které se nalézají poblíž Avilyalského lesa. Elfové nejsou zrovna nadšení, když někde v obchodě podobný najdou, ale co mohou dělat.“
„Vlastně mě zajímá spíše něco cennějšího. Například nějaký předmět třeba z dračího pokladu.“
„Z dračího pokladu říkáte? Obávám se, že nic takového nemám, ale mohl bych vám nabídnout…“
„Myslím, že máte!“ změnil Felderan taktiku.
„Nerozumím, pane. Z čeho tak usuzujete?“
„Z toho, že někdo z vás, před časem navštívil Dracoyal a sebral tam část pokladu.“
„Dracoyal? Vždyť Dracoyal je báje.“
„Nehraj si na hlupáka, člověče. Vím dobře o tom, že tu šíříte obdobu moru. Mám to říct městské stráži? Uvidíme, jak rychle vás poženou města i s vaším slavným zbožím.“
„Ach ne, pane, prosím. Dobrá. Nevím, jak jste se to dozvěděl, ale povím vám pravdu. Před několika týdny můj bratr získal od jiného obchodníka zvláštní svitek. Víte, můj bratr byl posedlý sbíráním všech těch magických nesmyslů. Nevím, co na tom viděl. Je to tak…“
„K věci,“ zavrčel Felderan.
„O jistě, promiňte. No, když svitek otevřel a přečetl ho, zmizel. Jen ten svitek zůstal ležet na místě, kde bratr předtím stál. Nevěděl jsem, co se s bratrem stalo, ptal jsem se čarodějů, ale všichni mě odbyli a označili svitek jako slátaninu nějakého šílence. Nikdo mi nevěřil. Po pár dnech se bratr zase objevil a vyprávěl mi neuvěřitelný příběh o Dračím městě a pokladu. Přinesl s sebou několik předmětů. Jednak abych mu věřil, a jednak aby pomohl našemu upadajícímu obchodu. Ale u nás doma je nikdo nechtěl koupit. Víte lidé u nás jsou k magicky vypadajícím předmětům nedůvěřiví, trpaslíci nic takového nikdy nekupují a elfové s námi neobchodují. Jejich lesem nikdo nepronikne, tak jsme si usmysleli prodat ty předměty tady. Jenže po pár dnech se začaly dít hrozné věci. Nejdřív můj bratr, ale pak i ostatní z naší karavany se začali měnit na nemrtvé. Nevěděli jsme, co se to děje. Pak se to začalo dít i ve vesnicích, jimiž jsme projížděli…“
„To mi stačí. Zbytek znám. Co jste udělali s těmi předměty a tím svitkem?“
„Ty předměty jsme prodávali každému, kdo o ně měl zájem. Potřebovali jsme peníze a už jsme se také báli je mít u sebe. Prodal jsem i ten svitek. Nechtěl jsem s tím už mít nic společného.“
„U všech bohů, jak můžou být ti lidé tak hloupí?“ povzdechl si Felderan. „Kdy a komu jsi ten svitek prodal, člověče?“
„Prodal jsem ho jednomu muži v hostinci kousek od Grenenu, těsně za hranicemi království. Těšilo mě, že se ho konečně mohu zbavit.“
„A ty předměty. Nikdy vás nenapadlo, že to, co se vám děje, s nimi může souviset? Nenapadlo vás je vrátit?“
„Napadlo, ale měli jsme strach.“
„Tak už hlavně u všech bohů nikam nejezděte. Tu proměnu v nemrtvé šíříte jako mor,“ ozval se Eleiřin hlas. „Kolik těch předmětů jste prodali?“
„Sedm. Pět z nich trpaslíkům na rozcestí k Nayským horám a zbylé dva čarodějům na pomezí Neutrálních lesů.“
„Dobře, El, rozdělíme se. Ty a Aldrin půjdete sehnat ty předměty, já se vydám získat ten svitek. Z toho, co jsem se o Dracoyalu dočetl soudím, že ten svitek bude jediný možný vstup.“
„Myslíš, že když vrátíme ty věci, bude všechno v pořádku?“
„Já nevím, El, ale musíme to zkusit.“
„Možná by bylo lepší, kdyby tu Aldrin zůstal a hlídal karavanu.“
„Jistě, chápu, čarodějové potřebují cestovat rychle a já bych zdržoval. Počkám tu.“
„Nezlob se.“
„V pořádku, El. Jděte!“
Eleira s Felderanem vyčarovali portály a zmizeli v nich.
…
Když Felderan vešel do hostince, obrátily se na něj zraky všech přítomných. Už neskrýval, kdo opravdu je, tady to už nebylo nezbytně nutné. Byl dostatečně mocný na to, aby se bránil případným útočníkům. V lidech v hostinci přítomnost Temného elfa probudila obavy, ale po chvilce si zase všichni hleděli své zábavy a tvářili se velmi zaneprázdněně. Felderan šel rovnou k hostinskému. Byl si jistý, že ten bude o obchodu, který se tu nejdéle včera odehrál něco vědět.
„Co si budete přát?“ zeptal se hostinský nejistě.
„Informaci,“ odpověděl Felderan.
Hostinský zaváhal. Nevěděl, jak má odpovědět, ale Felderan na reakci nečekal a rovnou se zeptal: „Chci vědět, s kým tu včera jednala karavana, která měla přijet ze zemí za Divočinou.“
„No, pane, víte, já jsem jim včera nevěnoval příliš velkou pozornost, ale zeptejte se támhletěch mužů,“ ukázal hostinský směrem k jednomu stolu. „Oni jsou tu téměř pořád, byli tu i včera, pokud vám někdo bude moci odpovědět, tak oni.“
„Hele, kamaráde, informace sou drahý, nejdřív vyplázni nějaký zlaťáky a pak se možná dozvíš něco víc, než jak se tady u nás kopou zadky,“ odbyl Felderana jeden z pěti hromotluků sedících u stolu.
„Nevíš, s kým si zahráváš, člověče. Na tvém místě bych se předháněl s těmihle kreaturami v odpovídání na mou jednoduchou otázku,“ řekl s klidem Felderan.
„Slyšíte ho, kluci? Mluví jako nějaká knížka.“ Společnost se okamžitě rozesmála. „Tak hele, kámo, nejdřív zaplať, pak se něco dozvíš. Víš, kdybych já byl na tvým místě, tak bych se třepal, aby mi tady moji kámoši neupravili ksicht.“
„Nemám čas se dohadovat. Možná bude rychlejší z vás tu odpověď prostě vytlouct.“
„Tak to beru jako výzvu,“ ozval se největší z mužů. Zdálo se, že to byl muž uvyklý boji. Byl vysoký okolo dvou metrů a jeho tělo bylo jako jeden velký sval. Když si stoupl, Felderan se musel dívat mírně nahoru, aby mu viděl do očí. On sám nebyl příliš vysoký, ani na Temného elfa ne. Mezi jeho vojáky byly spousty vyšších, než byl on, ale nebyl zas ani příliš malý, nicméně teď si připadal jako malý půlčík.
Obr zvedl obrovský kyj, opřený o jeho židli a hned jím máchl po Felderanovi. Ten se ani nehnul. Když už měl kyj zasáhnout jeho tělo, kupodivu dál letěl vzduchem, přestože každý viděl Felderana stát dál na místě. Nikdo nepochopil, co se stalo. Felderan nečekal, až to někdo pochopí, z pouzdra u pasu vytáhl nůž a než se kdokoli stačil rozkoukat, podřízl obrovi krk. O oděv umírajícího protivníka otřel nůž od krve a zase ho zastrčil do pouzdra.
„Ještě někdo, kdo by se mi chtěl postavit?“ zeptal se. Hospodou zavládlo hrobové ticho. „Tak mám lidi rád, mlčící a poslušné. Vlastně je nemám rád ani tak, ale to je vedlejší. Tak snad můžeme přistoupit k věci. Kdo ví, komu tu včera obchodníci ze zemí za Divočinou prodali svitek?“
Dlouho dobu bylo ticho, až se po chvíli ozval jeden z přítomných. „Viděl jsem, jak tu nějací cizokrajní obchodníci včera večer prodávali nějakej svitek Chňapkovi.“
„Kdo je to?“
„Tom Chňapka je jeden z místních zlodějů.“
„Kde ho najdu?“
„No, on tu nikde nebydlí. Potlouká se krajem sem a tam. Dneska ráno odešel, říkal něco o rybách, takže šel asi na jih k řece Anarei.“
Felderan se otočil, vyšel z hostince a zabouchl za sebou dveře. Bylo už k večeru, takže předpokládal, že zloděj má před ním velký náskok.
…
Eleira ještě nikdy v Nayských horách nebyla. Je to zvláštní, protože už procestovala značnou část Akay, ale k trpaslíkům nikdy nezavítala. Vlastně k trpaslíkům nechodí nikdo, je to dost uzavřený národ, který cizince moc vřele nevítá. Trpaslík je k vidění pouze když opustí svou zemi a vydá se na cesty a to také moc často nedělají. Většinou si jen dolují hluboko v zemi a hledají bohatství.
U veliké mistrně kované brány stál nabručený trpaslík s ohromnou sekerou a něco si frflal pod nos, když se před bránou objevila Eleira. Trpaslík leknutím pustil sekeru na zem, přestal frflat a podíval se na čarodějku překvapeným pohledem. Nebyl zvyklý na to, že se mu u brány z ničeho nic objevují velcí lidé. Když si Eleiru dostatečně prohlédl, s klidem se ohnul, sebral sekeru a dál si hleděl své služby u brány.
„Omlouvám se za ten nenadálý příchod, ale potřebuju…“
„Di pryč, ženská. Tady nejni nic k vidění,“ zavrčel trpaslík.
„Jen potřebuju mluvit s…“
„Řek sem, že máš vypadnout, tady nejni nic pro tebe.“
Eleira zjistila, že se rozumně s trpaslíkem nedomluví, tak zkusila zahrát na trpasličího obchodnického ducha.
„Přišla jsem nabídnout velkou spoustu peněz za pár pro vás bezcenných předmětů.“
S trpaslíkem to ani nehnulo. Vlastně trochu ano, protože trochu zvednul svou sekeru, která teď mířila Eleiřiným směrem. Eleira se chytila za hlavu a pomyslela si cosi o idiotovi, napřáhla ruku proti trpaslíkovi, zamumlala jakési zaklínadlo a trpaslík se v tu chvíli proměnil v kámen. Pak se opřela o bránu, ale ta se neotevřela.
„Na tohle fakt nemám čas,“ řekla si tiše a seslala další kouzlo. To způsobilo, že se brána rozletěla a jen taktak zůstala v pantech. Hned za branou stál další trpaslík, který byl snad ještě naštvanější než ten venku. Nicméně po chvilce tam nestál už jen on, nýbrž i dalších patnáct trpaslíků se sekerami většími než oni sami.
„Omlouvám se, ale ten trpaslík venku mě nechtěl pustit dovnitř a já sem vážně musím.“
„Co chceš,“ zakřičel jeden z trpaslíků, patrně vůdce.
„Musím mluvit s trpaslíky, kteří před několika dny na rozcestí Hlavní cesty koupily od cizokrajné karavany pět dračích předmětů.“
„Nikdo takovej tu nejni.“
„Musí být. Ty předměty jsou nebezpečné. Šíří nebezpečnou nákazu a každý, kdo je dlouho v jejich blízkosti se nakazí. Navíc jsou pro vás naprosto bezcenné a já jsem ochotná za ně nabídnout velkou sumu peněz.“
Mezi trpaslíky na chvíli zavládlo ticho, což se děje jen ve výjimečných chvílích. Potom vůdce zavolal trpasličí řečí někoho hluboko v tunelech. Dlouhou dobu se nedělo nic, až se nakonec vyvalili tři tak tlustí trpaslíci, že připomínali spíše sudy na nožičkách, než nějaká stvoření. Důležité však bylo, že nesli předměty, které Eleira chtěla. Byly to čtyři zlaté sošky draků s očima z drahokamů a jeden velký drahokam ve tvaru dračího vejce.
„Jak to, že maj bejt pro nás bezcenný. Podívej, co je na nich zlata.“
„Ano, ale všechno to zlato ani ty drahokamy nedají dohromady tolik peněz, jako jsou draci ochotni zaplatit za navrácení těch předmětů. Mají pro ně obrovský význam. Navíc jsou ty předměty prokleté, takže pokud je má dlouho někdo jiný než drak, zahubí ho a myslím, že pokud to neudělají ty předměty, tak naštvaní draci určitě. Postrádají ty předměty už dlouho a hrozí smrtí každému, kdo se těch předmětů jen dotkl.“
„A dyž jim je dáme, kolik nám zaplatěj?“
„To ještě nevím, pokusím se s nimi nějak rozumně domluvit, každopádně vás nezabijí a to myslím už stojí za uvážení.“
„Kecáš. Seš čarodějka a ty dycky kecaj. Chceš nás normálně vokrást, nic nedostaneš.“
„Mohlo to jít po dobrém, ale bude to muset jít po zlém.“
Eleira vytvořila kolem sebe několik svých dvojnic, které měly trpaslíky zmást, sama pak kouzlem uspala trpaslíky, kteří drželi v ruce předměty, vzala jim je a zmizela portálem pryč. Nechala na zemi jen lahvičku s lektvarem, jenž měl probrat k životu zkamenělého hlídače u brány.
Svůj portál směřovala na hranice Neutrálních lesů, ačkoli pochybovala, že by tam ti čarodějové mohli ještě být. Věděla však, že na okraji lesa je Druidský hájek a kdo jiný by jí mohl poradit než druidové. Zamířila tedy tam. Neutrální lesy jsou za tmy dost děsivé a nebezpečné. Pro ty, kdo se tam nevyznají může být taková noční návštěva i smrtelnou, proto na sebe druidové nenechali dlouho čekat.
„Eleiro, co tady děláš takhle v noci?“ podivil se jeden z nich.
„Hledám vás.“
„Nás, proč?“
„Potřebuji vědět, jestli jste tu před několika dny neviděli nějaké čaroděje, kteří by obchodovali s karavanou ze zemí za Divočinou.“
„Nějací čarodějové tudy před několika dny procházeli, ale jestli s někým obchodovali, to nevíme.“
„Kam měli namířeno?“
„Co vím, tak do Tregenu.“
„Co tedy hledali tady, Tregen je odtud úplně na druhou stranu?“
„Sháněli tady nějakou bylinu. Prý do lektvaru, když jsme jim jí dali, přenesli se odtud pryč. Popravdě se nám dost ulevilo. Tihle čarodějové vždycky vyplaší všechny šelmy a když na ně zaútočí, tak je zabíjejí.“
„Do Tregenu. Dobře, moc vám děkuji.“
S těmi slovy se Eleira přenesla do nepříliš vzdáleného města Tregenu. Tregen je druhé největší město království. Je to centrum Rady čarodějů. Před dlouhým časem ho sem přenesli z Elronu, neboť tu nejsou pod takovým dohledem krále a v klidu si tu mohou kout své pikle. Čarodějnická věž se nachází přímo uprostřed města a tam měla Eleira namířeno. Jako čarodějka a dcera představeného Rady měla v čarodějnických sídlech vždy dveře otevřené a většinou se jí dostalo i milého přijetí. Ačkoli to dělala ne dobrotivost čarodějů, ale spíše respekt před Eleiřinou mocí, která byla už tak dost velká a stále rostla.
„Vítám tě, Eleiro,“ přivítal jí hlavní ze zdejších čarodějů. „Co tě sem takhle pozdě v noci přivádí.“
„Už mě to nebaví neustále opakovat. Hledám jisté dračí předměty. Měly se sem dostat před pár dny.“
„Ale ano. Weren je sem před několika dny přinesl kvůli studiu. Koupil je od nějakých obchodníků. Tvrdili, že pocházejí z Dracoyalu, hlupáci. Nicméně vypadají zajímavě, proto je chceme ještě prostudovat.“
„Jen to ne. Mistře, ty předměty opravdu pocházejí z Dracoyalu, ale jsou prokleté. Každý, kdo je dlouho v jejich blízkosti, se promění v nemrtvého. Zatím nevíme, jak kletbu zrušit, ale doufáme, že by mělo stačit vrátit je do Dracoyalu.“
„Ale dítě, Dracoyal je přece mýtus.“
„To není tak jisté. Felderan je na stopě svitku, který by nás do Dracoyalu měl dostat. Potřebuji ty předměty. Dala jsem už dohromady všechny, které ti nešťastníci přivezli, krom těchto. Musíme je vrátit. Už kvůli nim zemřelo příliš mnoho lidí.“
„Dobrá, jak chceš. Počkej chvíli tady, přinesu ti je.“
„Děkuji.“
Eleira čekala v hlavním sále honosného sídla. Starý muž odešel se svým svícnem někam do tmy a dlouho se nevracel. Teprve teď měla Eleira čas trochu přemýšlet o tom, co se dělo. Zatím s předměty přišli do styku trpaslíci a lidé, přesto se trpaslíkům nic nestalo, ale lidé se proměnili v nemrtvé. To mohlo znamenat, že jen lidi postihuje kletba, ale pakliže kletba postihuje lidi, neznamená to, že i Eleira sama by mohla být postižena? Myšlenka na to, že by se mohla proměnit v lícha nebo podobnou příšernost jí sevřela žaludek a naplnila jí strachem.
Konečně se stařec znovu objevil a nesl další dvě zlaté sošky draků. To, že už má všechny artefakty pohromadě, Eleiru trochu uklidnilo. S vřelým poděkováním sošky od čaroděje vzala a přenesla se zpět do Grenenu za Aldrinem.
…
Federan se pokoušel zjistit, kudy mohl Tom Chňapka jít, když ho ze tmy pozdravil Upír.
„No, tys mi tu ještě chyběl. Jako kdybych tě tu potřeboval.“
„Možná ano. Koho hledáš a nemůžeš ho najít?“
„Co je ti do toho? Ostatně tu situaci s nemrtvými dokážeme vyřešit i bez tebe.“
„O tom dost pochybuji, ale nevadí. Koho hledáš? Můžu ti pomoct.“
„Jistého zloděje, který jde k řece, ale nemohu ho sledovat, když nevím kudy šel. Nikde ho necítím. Jako by nežil.“
„Nežije. Vysál jsem ho.“
„Výborně. Máš svitek s pečetí draka, co měl u sebe?“
„Nevím ani, že měl mít něco takového u sebe. Normálně svému jídlu kapsy neprohledávám.“
„Debile. Kvůli tomu svitku ho hledám. Kde je jeho tělo?“
„Počkej tu. Za chvilku ti ten svitek přinesu, pokud ho má ještě u sebe.“
„Pospěš si. Musíme pak do Grenenu za Eleirou a Aldrinem.“
„Přenes se tam, já vyzvednu ten svitek a hned jsem tam.“
Felderan se chvíli zdráhal. Nevěřil Upírovi, ale nakonec se nechal přemluvit a přenesl se do Grenenu. Chvíli po něm se tam objevila i Eleira se získanými předměty.
„Máš ten svitek?“ zeptala se.
„Každou chvíli by ho měl přinést Upír. Předpokládám, že jsi sehnala všechny předměty.“
„Jo. Možná by si měl pospíšit. Došlo mi, že ta kletba by se mohla týkat i mě.“
Felderan se rozesmál. „Ale řekni, že by nebylo zajímavé vidět, jak se z malé lidské čarodějky stane velká zlá nemrtvá…“
„Mlč! Ježí se mi vlasy hrůzou jenom to slyším.“
Jejich rozhovor se nesl v podobném duchu až do příchodu Upíra. Ten beze slova obešel Felderana a podal Eleiře staře vypadající svitek s velkou dračí pečetí. Než se na něj stačila Eleira pořádně podívat, Felderan jí ho vytrhl z ruky se slovy: „Odborník na Dracoyal jsem tu já. Bude nejmoudřejší, když ho přečtu já.“
„Ty máš ale horkou hlavu. Pokud tam ještě žije Oor, mohl by tě snadno rozčílit. Měl by s tebou jít ještě někdo, kdo tě bude uklidňovat.“
„Já bych ho ale nechtěl rozčilovat dalším člověkem. Tak ať se mnou jde Aldrin.“
Aldrin, který jim až do teď nevěnoval pozornost a prohlížel si dračí artefakty, prudce zvedl hlavu a podíval se na Felderana. Ostatně je druid, takže je naprosto přirozené, aby šel on. Stoupl si vedle svého bratra a nedočkavě mu pokynul, aby tedy svitek rozevřel. Eleira takovou zradu od svého milovaného nečekala. Pokoušela se argumentovat tím, že přece je jedno, kolik osob půjde, ale bratři její přítomnost svorně odmítli. Čarodějka uraženě strčila vak s artefakty Aldrinovi do ruky a o kus dál se posadila na okraj cesty. Něco si brblala pod nos a bratrům už nevěnovala pozornost. Felderan s Aldrinem začali nahlas číst svitek napsaný v jazyce, kterému nikdo nerozuměl. Jak dořekli poslední slovo, oba dva zmizeli, jen svitek zůstal ležet na zemi, kde předtím stáli. Upír se posadil vedle Eleiry a společně čekali, co bude.
Bratři se ocitli před jakousi branou. Byla obrovská. Tak obrovská, že Aldrin s Felderanem se oproti ní zdáli být jen nepatrnými myškami. Na vrcholu brány byla zlatá dračí hlava, jež se k překvapení obou dvou na oba bratry podívala a promluvila dračí řečí. Kupodivu oba rozuměli. V dračí řeči jí odpověděli, že přicházejí v míru, ať je vpustí dovnitř.
„Smíte vstoupit jen tehdy, vzdáte-li se svých zbraní. Pak poznám, že přicházíte v míru.“
Oba bratři hlavu poslechli. Patrně neměla na bráně jiný význam, než zbavit návštěvníky zbraní. Jakmile se oba příchozí odzbrojili, brána se s velkým hlukem rozevřela a oběma se naskytl nejúžasnější pohled v jejich životě. Všude kolem byly hromady se zlatem a drahými kameny. Kolem dokola obrovské jeskyně stály stojany a na něm ty nejkrásnější zbroje, probleskují mocnými ochrannými kouzly, byl tu bezpočet magických zbraní, za něž by hrdinové v Akay dali život. Prostě pohádkové bohatství. Uprostřed stálo sedm prázdných oltářů, každý s vyrytým znamením. Podobná znamení nesly i artefakty, které bratři přinesli.
„Jak typické, ten idiot sebral to nejcennější, co tu našel,“ povzdechl si Felderan.
„Co bys čekal? Byl to jen omezený člověk.“
Aldrin přistoupil k oltářům s patřičnou úctou. Něco mu říkalo, že tyto oltáře mají pro draky obrovský význam. Potom rozevřel vak a podle vyrytých znaků, vrátil předměty na oltáře. Jakmile to udělal, předměty se rozzářili a sloup světla se nesl až ke stropu jeskyně. Když se podíval nahoru, zjistil, že už tam žádný strop není, jen jasně modrá obloha.
Odkudsi ze tmy se ozvaly kroky. Felderan se připravil poslat tím směrem kouzlo, kdyby to bylo třeba, ale pak si v duchu za tu troufalost vynadal. Ze tmy se vynořil vysoký muž s dlouhými zářivými vlasy a napůl dračí tváří pokrytou šupinami. Jeho oči byly jasně bílé, nebylo pochyb, že ten muž byl Oor. Bratři se mírně uklonili a Aldrin odstoupil od oltáře.
„Vidím, že jste přinesli ukradené relikvie,“ řekl muž hlubokým hlasem.
„Ano,“ odpověděl Felderan.
„Co si žádáte za jejich vrácení?“ zeptal se Oor.
„Nic,“ odpověděl rychle Aldrin.
Felderan do něj šťouchl a zašeptal: „Co třeba zrušení kletby. Potřebuju svoje otroky.“
„Zkouší nás. Bude teď dobré hrát podle jeho pravidel.“
„Dobrá tedy. Pak odejděte z tohoto svatého místa v míru. Nechť vás provází dobrá vůle všech draků.“
„Všech ani náhodou. Přinejmenším Natarutoskor na mě nebude myslet v dobrém,“ poznamenal tiše Felderan.
„Mlč!“ okřikl ho Aldrin.
„Chceme vás požádat, mocný, o zrušení kletby nad lidmi. Ať už se nemění v nemrtvé,“ požádal Oora Aldrin.
„Co chtěli, to mají. Tyto sošky a toto vejce jsou zobrazením dračího života od počátku až do konce, jsou klíčem pro vstup draků na toto posvátné pohřebiště, dnes již je to jediná cesta, když svitek je v rukou lidí. Musejí hledat Dračí město, aby se dostali na toto místo, kam po tisíce let chodí umírat. Ale když je cesta zavřená, nedostanou se sem a jejich duše tak nemohou najít klid. Navždy pak bloudí po vašem nešťastném světě jako duchové. A za to mohou lidé a jejich nenasytnost po bohatství. Toto je jejich trest.“
„Ale mnozí z těch, co jsou teď nemrtví, s tím nemají vůbec nic společného. Neví nic o Dracoyalu ani o jeho pokladu. Prosím. Prosím vás za ně, zrušte tu kletbu.“
„Ne, kdyby se sem dostali, kradli by také. Všichni lidé jsou stejní.“
„Nesouhlasím. Všichni ne. Tam venku je čarodějka, která našla tyto relikvie,“ Aldrin ukázal rukou k oltářům. „Ale teď se patrně také změní. Copak si zaslouží takový trest?“
„Cítím velkou lásku, žal a obavy ve tvém srdci, půlelfe. Moc jí miluješ. Přesto nemohu kletbu zrušit. A i kdybych jí zrušil, ti jenž jsou již proměněni tak zůstanou. Jen nemrtvý ochotný obětovat část sebe je může zachránit.“
„Proč nechcete kletbu zrušit?“
Oor se zadíval do Aldrinovy tváře. Nakonec řekl: „Protože je mi líto tvé lásky, mladý druide a tobě a tvému bratru jsem vděčný za spasení mých chráněnců, zruším kletbu, ale pouze, pokud mi přivedete člověka, kterého nebude zajímat ani jeden jediný zlaťák z pokladu draků.“
Aldrin měl jasno. Musí přivést Eleiru. Požádal Felderana, aby zůstal a sám vyšel branou ven z města, což ho vrátilo na místo, kde předtím četl svitek. Pohled, jenž se mu naskytl mu podlomil kolena. Upír držel v náruči těžce dýchající Eleiru. Byla smrtelně bledá a po spáncích jí stékal pot. Umírala. Pomyšlení na hrůzy, čekající jí po smrti, Aldrina děsilo. Upír vstal a vzal umírající čarodějku do náruče. Aldrin mu řekl, proč se vrátil a spolu s Upírem znovu přečetl svitek.
„U všech bohů, co se jí stalo?“ vykřikl Felderan, když viděl Eleiru.
„Není čas, bratře. Ustup.“
Upír přinesl Eleiru až před oltář, kde stál Oor, a položil jí na zem. Aldrin si k ní klekl a pohladil jí po vlasech.
„Splnil jsem, co jste chtěl. Bezpochyby tato žena nemá jedinou myšlenku na poklad.“
„Její duše je čistá stejně jako ta tvá, půlelfe. Zruším tu kletbu, ale jí už to stejně nepomůže. Proměna začala, zrušení kletby jí neukončí.“ Po těch slovech Oor pronesl zaklínadlo a uhasil pochodeň hořící za oltáři. „Kletba je již minulostí. Ale jak jsem řekl, lidem může pomoci jen nemrtvý, ochotný obětovat část sebe.“
Oči bratů spočinuly na Upírovi. „Na mě moc nekoukejte. Nehodlám se obětovat kvůli lidem. Je jich tam venku ještě víc než dost. Nám to k jídlu stačí.“
„Říkám to pořád, je to idiot,“ zavrčel Felderan.
„Ty mu nic nevyčítej. Taky by ses neobětoval,“ utrhl se na něj Aldrin.
„U...udělám to já,“ vykoktala Eleira. „Stejně už brzo budu nemrtvá.“
„Lásko, nevíš, co říkáš.“
„Ale vím. Co musím udělat?“
„No, pakliže chceš počkat na konec proměny, tak už toho moc neuděláš. Bude z tebe nemyslící zombie,“ poznamenal Upír. Oor přikývl.
„Proměň mě,“ obrátila Eleira hlavu k Upírovi. Aldrin nechápal, ale Felderan i Upír rozuměli naprosto přesně, co Eleira zamýšlí. Upír si klekl vedle čarodějky a zadíval se jí do očí. Byla v nich vidět odhodlanost udělat cokoli pro záchranu lidí z Elronu. Upír si prokousl žílu na zápěstí a několik kapek své krve nechal spadnout do Eleiřiných úst.
„Proměna začala,“ řekl tiše.
Když Eleira znovu otevřela oči, byly jasně žluté. Byla teď upírka. Její pleť byla bílá a ruce měla chladné jako led.
„Co mám teď udělat?“ zeptala se Oora.
„Jsi vážně připravená obětovat část sebe sama?“ ujistil se Oor.
„Copak jsem se neobětovala už teď? Když jsem to dokázala jednou, dokážu to znovu.“
„Tak pojď sem,“ řekl Oor. Eleira poslechla. „Vezmu si tvou upírskou moc a tvůj nesmrtelný život.“
„To jí ale zabije,“ řekl Upír. Oor jen přikývl.
„Řekl jste, že má obětovat jen část sebe sama,“ namítl Aldrin.
Oor neposlouchal a provedl kouzlo. Jakmile skončil, Eleira padla bezvládně na zem. Aldrin vzal její tělo do náruče. Jeho pocity byly nepopsatelné. Po tvářích mu stékaly slzy a sžíral ho nesmírný žal.
„Zemřela jako upír, synu Enrewolfův, jako čarodějka může žít dál.“
„Nesmysl,“ namítl Upír. „Jako čarodějka zemřela, když se proměnila v upírku.“
„Také jsem neřekl jako lidská čarodějka. Mohu jí vzkřísit, ale mám moc jen nad tím, co se týká draků. Dám-li jí život, bude navždy spoutána s osudem draků. Každý nově zrozený jí dodá moc a každý mrtvý, jí část moci vezme. Bude po světě chodit tak dlouho, dokud na něm budou draci. Bude Dračí čarodějkou, takovou jaké byly za dávných věků.“
„Fascinující. Její moc bude záviděníhodná,“ ozval se až dosud mlčící Felderan.
„Ty o tom něco víš?“ zeptal se Aldrin.
„Ano. Věř mi, Aldrine, toto je to nejlepší, co jí může potkat. Myslím, že by si to sama přála.“
„Budiž,“ souhlasil Aldrin.
Oor seslal kouzlo. Jeskyně se zaplnila ostrým světlem a ze sedmi oltářů vyšla velká energie, která přešla do Eleiřina těla. Eleira otevřela oči, zadívala se na plačícího Aldrina a něžně ho pohladila po tváři. Vstala ze země a hluboce se uklonila před Oorem.
„Děkuji vám.“
„Lidé by měli být za tebe vděční, dcero Garenova. Nebýt tebe, nepřežili by. Užívej svou novou moc moudře a svůj nový život žij tak, abys mohla na konci dnů všech draků pohlédnout smrti do tváře se ctí. A nezapomeň, teď patříš k nám, mysli na to každým dnem.“
„Budu,“ řekla Eleira a poklekla před Oorem. Aldrin, Upír a Felderan jí následovali. Potom všichni čtyři odešli z Dracoyalu zpět do Grenenu.
„Myslím, že bude nejlepší, když si teď svitek necháš ty, El,“ řekl Felderan.
„Věřím, že u tebe bude ve větším bezpečí. Dávám ti ho do úschovy. Už se nikdy nesmí dostat do nesprávných rukou. Obzvláště ne do rukou lidí.“