O vzniku božstva a barvě vlasů

    „Jůůůůů...“
    Země se zatřásla, v blízké chalupě spadla z police hliněná miska, pes zalezl pod stůl.
    „...chůůůůů...“
    Z výšky několika kilometrů byl na svět úžasný pohled. Samá modrá, zelená, žlutá... tolik krásných barev, tolik myšlenek a tolik bytí, tolik... života všude kolem! Rychle zpět!
    „...ůůůůůů. Jsem tu!“
    Listy v korunách dvou ořešáků na zahradě se otřásly jako rozevláté větrem, jenže bylo bezvětří... Pes se odvážil vylézt zpod stolu, vyběhl na dvůr a rozštěkal se. Chlapec, spící ve vysoké trávě pod ořešákem, se tiše zasmál ze spánku.
    „Jsem tu,“ zopakovala. „Jsem tu od teď a od věků, do konce světa... co to plácám?“ Zahradou znavenou odpoledním horkem se rozlehl božský smích. Lidé si nevšimli, pes se uklidnil, pro pořádek ještě jednou štěkl, zavrtěl ocasem a šel se znovu ochomýtat kolem nohou ženy, která připravovala ve světnici těsto na chleba.
Chlapec se neprobudil, ani když se vedle něj objevila nehmotná ženská postava v průsvitných a rozevlátých pestrobarevných šatech. Zjevení se vznášelo několik centimetrů nad zemí a kriticky se prohlíželo.
    „Ucházející... na první pokus...“ V ruce se jí objevilo stříbrné zrcátko. Podívala se do něj a zaškaredila se. „Nikdy jsem neřekla, že chci být blond! Takhle to dopadá, když se dá na vkus prvního člověka, který je po ruce,“ zamumlala a vrhla naštvaný pohled na chlapce spícího jí mírumilovně u nohou. V okamžiku její dlouhé vlnité světlé vlasy změnily barvu na černou, poté na hnědou, po chvíli uvážení na rezavou a nakonec zpět na černou. Posadila se do vzduchu, opřela lokty o kolena a složila hlavu do dlaní. Zamyslela se. Zastavila čas, aby na to měla klid.
    A bohové si jí všimli.
    Po žádné době zvedla hlavu a usmála se. Čas se rozeběhl, trochu vyvedený z míry tou nečekanou pauzou.
    „Ahoj, proroku, já jsem tvá bohyně,“ zašeptala průsvitná postava se zářivě oranžovými vlasy a sklonila se nad spícím chlapcem, aby se dotkla jeho čela.
    „Baf!“
    „Ehm... baf?“
    „Přestaň snít o Ance, stejně ani neví, že existuješ. Pojď se bavit se mnou.“
    „A... kdo jsi? Taky by mě zajímalo, kde jsme a co víš o Ance...?“
    „Tak nějak tuším, že bych měla mluvit spíš já, ale když myslíš... Jsme pořád ve tvém snu. Spíš, tohle se ti zdá a já jsem bohyně, která se ti přišla ukázat. O Ance vím asi tolik, že jsi jí úplně ukradený. Popravdě mně je zase ukradená Anka, takže s ní přestaň.“
    „Takže ty jsi bohyně? Já nevím, ty vlasy... A co když jsi démon?“
    „Nejsem démon.“
    „Jak já mám vědět, že nejsi... třeba jsi démon... teda démonka...“
    „Ahá, jasně, o tohle ti jde! Že já si tě vybrala! Ve snu se ti zjeví božstvo a jediné co tě napadne je: ´Není to náhodou succuba?´“
    „Dobře, dobře, tak promiň... “
    „Jasně. Nemůžu tě dost dobře sežehnout bleskem ve svém božském hněvu, když jsi jediný prorok po ruce...“

    Bohyně seděla na střeše svatostánku nějakého ze známějších, ale daleko nudnějších bohů, a prstem kreslila na bílý mramor kytičky a roztomilá zvířátka. Kresby se do kamene vrývaly, jako by tam byly odjakživa. Zahoupala bosýma nohama několik stop nad hlavou kněze, který zrovna vedl bohoslužbu. Zívla. Copak asi dělá prorok?

    V přízračné síni seděl na přízračném trůně současný nejvyšší bůh.
    Současný? Jistě, postavení bohů se přece mění tak rychle! Jeden se zjeví, zařídí si slušnou skupinu věřících, když se to zvlášť povede, tak rovnou celý národ... A pak se najednou objeví jeden z těch mladých hejsků se zářivým úsměvem, slogany plnými lásky a míru a perfektní teorií vzniku světa. A starý bůh se může jít poohlédnout po nějakém kmeni divochů, který v životě neslyšel ani o mýdle, natož o mramoru a kadidle, a začít znova...
    Nejvyšší bůh seděl na svém přízračném trůně a s příznačným zachmuřeným výrazem naslouchal rozzlobené litanii nižšího boha.
    „...květiny. Muškáty! A červené, nejvyšší bože! A mimoto střecha mého chrámu v Nergiavii teď vypadá jako omalovánky pro děti!“
    „A nedá se to pokládat za reliéfní výzdobu?“ odvážil se jeden ze shromážděných bohů.
    Kdyby bohové nebyli už ze svého principu nesmrtelní, došlo by v sále k vraždě pohledem, z kterého sršely blesky nejen metaforicky.
    „Výzdoba?! Zajíčci, koloušci, štěňátka, koťátka a pampelišky...?! Já jsem bůh války!!“
    „Klid, klid...“ zamumlal nejvyšší bůh. Pak zvýšil hlas a způsobil tak menší zemětřesení v Jižním Daterisku. „Kdo ví něco víc o tomhle problému?“
    „Že je bůh války tak trochu cholerik?“ Šeptem pronesená poznámka vyvolala smích v nejbližším okolí. Káravý pohled nejvyššího boha ho ale utišil.
    „Zastavuje čas, kdy se jí zachce.“
    „Nemá chrámy, je nová,“ nadhodil jeden z bohů.
    „O čem se mluví?“ ptal se další.
    „Má proroka.“
    „Cože?“
    „Že má proroka!“
    Zachmuřený vládce bohů se zamyslel.
    „Kdo by měl vědět o nějakém bohovi víc, než jeho prorok?“ promluvil nakonec a chvíli si vychutnával hrané nadšené přitakávání ostatních božstev. Pak mávnul na boha s okřídlenými opánky na nohách. „Najdi ho a... já nevím, něco mu namluv... hlavně ho přiveď,“ přikázal.
    Posel rázně kývnul a srazil paty, přičemž se mu kolem nohou rozvířila malá péřová vánice. Pak se otočil a bleskurychle zmizel.

    Rauud se klátil po rušné ulici městečka. Dával si záležet, aby pořádně rozhazoval rukama a nohama. Prý to velmi působí na děvčata; naučil ho to jeho kamarád Merni, velký odborník na tyhle věci. Tak se tedy Rauud klátil co to jen šlo a po očku sledoval, jestli si ho už někdo všimnul... nebo raději všimla.
    (Popravdě – všimnul. Panský lékař, který byl zrovna ve městě vyřídit nějaké své záležitosti, se za chlapcem otočil. Ovšem s čistě profesionálním zájmem, neboť vzápětí zastavil kolemjdoucího starousedlíka a zvědavě se ho zeptal, trpí-li ten ubožák nějakou nervovou chorobou, že není schopen udržet končetiny při chůzi v synchronizovaném pohybu?)
    Všiml si ještě někdo. Pro všechny lidi neviditelná postava, jejíž božský zjev (pokud byste ji byli ovšem schopni vidět) kazila jen peříčka ve vlasech, už Rauuda nějakou dobu sledovala. Když chlapec zašel mezi chalupy a zamířil k většímu statku, který stál dál od vesnice, u lesa, postava se mu konečně zjevila.
    „Ale do kravskýho...!“ vyjekl Rauud a uskočil.
    „Copak, chceš mi namluvit, že jsi ještě nikdy neviděl boha?“
    „To nechci, ale mám alergii na peří, tak se raděj moc nepřibližuj!“
    „Aha, no to...“ bůh se zatvářil trochu kysele, zřejmě tohle bylo jeho citlivé místo. „Za to peří nemůžu. Prostě je to tak, že mít okřídlené opánky není taková legrace, jak by se mohlo na první pohled zdát,“ začal před překvapeným Rauudem přecházet sem a tam a rozhazovat rukama, jak vysvětloval: „Můžeš si říct: no dobře, jednou za několik let budu mít peří úplně všude, až se ty zatracený boty budou přepeřovat. Fajn, to se dá vydržet. Ale!“ vykřikl a málem vypíchl chlapci oko, jak mu zašermoval před obličejem ukazováčkem. „Každý rok, každý pitomý rok, musím svoje vlastní boty na několik týdnů držet pod zámkem, aby mi neuletěly na jih! A to už je co říct. Mimoto dělám poslíčka ostatním bohům – řekl jsem ti vůbec, že jsem posel a přinesl jsem ti zprávu? Ne? No, k tomu se dostanu později... Kde jsem to skončil... Tedy – dělám poslíčka ostatním bohům. A přitom se každý z nich, i nějaký hloupý bůžek vrzajících dveří, může kdykoli objevit kdekoli. V jednom okamžiku. Tak proč, řekni mi proč, potřebují posla? Jasně, nejsem jen posel, to pozor! Ještě to tak... No, schválně, řekni, přece mě znáš. Mám chrám v každém větším městě. No? Čeho jsem ještě bůh?“
    Rauud se zatvářil zmateně. Byl si jistý, že na tuhle hodinu bohouky musel rozhodně chybět. Ovšem tváří v tvář rozzlobenému bohovi to přiznat nechtěl.
    „Ehmm...“ vypravil ze sebe.
    „No?“
    „Nejsem si tak docela jistý...“
    „Vesnický buran. Co bych chtěl,“ zamumlal si pro sebe bůh a jak rychle se rozzuřil, tak se zase uklidnil. „Dobrá, přejděme k úředním záležitostem,“ řekl a vytáhl z tógy velké zlaté desky. Otevřel je, vysypal z nich pár zatoulaných pírek, zamyšleně a aniž by přestal pročítat cosi v deskách, se postavil na levou nohu a z křídla opánku na pravé vytrhl brk. Něco si jím poznamenal a pak se konečně zadíval na chlapce.
    „Takže,“ protáhl. „Co to tu máme. Jmenuješ se Rauud?“
    „No, vlastně je to Rauerodiesiud Raseo-“
    „Stačí, stačí! Vím jak si vy lidé v téhle části světa potrpíte na dlouhá jména pak si je stejně pamatuje jen vaše matka a statistický úřad. Píšu si Rauud.“
    „Dobře.“
    „To vím taky, jsem neomylný bůh, ne? Pokračujeme... věk: 16 let?“
    „Šestnáct a tři měsíce, aby bylo jasno.“
    „Jasné jako výbuch supernovy. Šestnáct. Současné povolání?“
    „No, celkem nic moc... Máme hospodářství, takže...“
    „Hnoj- ehm... rolník, chtěl jsem říct,“ opravil se bůh rychle, pak se ale zarazil. „Počkat. Ale ty máš být prorok, mám to tu černé na bílém. Tedy... na zlatém.“
    „Jo tohle... prorok...“
    „Přesně tak. Já se splést nemůžu, takže bude chyba v tobě. Nebo mi chceš říct, že nejsi prorok, co? Určitě ano... nějaké ty vidiny, halucinace, stavy šílenství, hlasy shůry, maniodeprese, hořící keře, a tak dále, a tak dále? Neobjevilo se?“
    „To ani ne, spíš...“
    „Ale jak to, já tu mám...“ začal bůh zmateně listovat.
    „...jedna bohyně se mi ukázala... asi.“
    „Aha, tak přece jen,“ zaklapl posel desky a se zájmem se na Rauuda zadíval. „Povídej. Čeho je to bohyně?“
    „Neměl byste to vědět vy?“
    „Ale chci to slyšet od tebe, tak povídej, čeho je to bohyně.“
    „No, nejsem si tím moc jistý, popravdě mi přišla dost šílená.“
    Bůh okamžitě uskočil od chlapce a s očekáváním se zadíval do nebe.
    „Co se děje?“ zeptal se opatrně Rauud a rozhlížel se.
    „No...“ počkal ještě chvíli bůh, pak se zamračil, zakroutil hlavou a přišel zase blíž. „... tak trochu jsem čekal, že tě ta tvá bohyně za takovou drzost ztrestá ohněm z nebe... nebo alespoň bleskem... ale jak se zdá, bude hodně zvláštní. To nic, to nic... teď, Rauude, kdybys byl tak hodný a následoval mě do síně nejvyššího boha, který si s tebou přeje mluvit... Samozřejmě nemáš na výběr, ale trocha slušnosti ještě nikoho nezabila, že?“ blýskl posel úsměvem, chytil chlapce za předloktí a oba zmizeli.