Bezejmenný

Ne, nepředstavím se. Nemám jméno ve světě smrtelných. A ani tělo, ačkoli tehdy jsem byl učeň jménem Elgahar. Studoval jsem černou magii na Citadele ve třetí sféře, a měl jsem před sebou závěrečné zkoušky. těch deset let před nimi nebyl žádný med, a, jak se říká, nejlepší na konec… Připravovali jsme se na další bitvu s bílými, takže bylo potřeba co nejvíc mágů. To mělo za následek používání stimulačních impulsů, a bolest, jako nejúčinnější a nejlevnější z nich byla vždy po ruce. Všechny testy probíhaly stylem pokus – při neúspěchu rána, a to až do úspěšného provedení. Je pravda, že prošlo devět učňů z deseti, což je dost, ale uklízení zbytků těch, co neprošli, byla asi nejneoblíbenější činnost na Citadele.
Od přátel z vyšších úrovní jsem zjistil, že hned prvním úkolem je nějak zneškodnit profesora. Fyzicky to jde těžko, když se cíl umí teleportovat. Takže zase kouzla. Hned druhou nejneoblíbenější činností bylo dávat knihy z knihovny zpět do polic. Samotná rozloha několika hektarů v různých dimenzích a časech by byla dostatečný problém, a když připočítáme pár tlup démonů a regály, které samovolně mění místo, získáme zcela spolehlivé mučidlo. Stačí zkusit najít jeden konkrétní svazek…
Asi po měsíci jsem se konečně dostal ven se třemi svazky ve vaku. Po dalším týdnu jsem byl téměř připraven. Složeno ze štítu, obrácení energie a zesílení by mělo mé dílo složit téměř cokoli s vlastní energií.
Konečně to přišlo. Brána z mého pokoje nevedla jako obvykle do učebny, ale do soubojové haly. Po, jako obvykle, dlouhém, nudném a ubíjejícím přivítání přišel i můj soupeř. Profesor Siberius. Štěstí i smůla. Zjevně jsem mu padl do oka, špičkou napřed, což se mu pochopitelně nelíbilo. Takže dobře, protože nebudu mít problémy s případným vrháním klasických vysokokaliberních kouzel( druhý nejsilnější impuls je nenávist). Ale pokud se něco nepovede, připojím se k mnoha položkám na rozpisu úklidů.
Začali jsme. Jak jsem sáhl k zásobám energie krve, zahvízdalo mi v uších a zrudlo před očima. Siberia měl varovat už ten silový vír, ale zřejmě ho považoval za efekt nevydařeného pokusu. A téměř neznatelného ztmavnutí vzduchu mezi námi jsem si v okolním šeru, prosvíceném jen pěti loučemi, téměř nevšiml ani já. U něj žádný vír nebyl, přece jen to uměl s proudy moci lépe. Ale nebyl by to on, aby vypustil efekty, takže místo tichého syknutí tmavého paprsku místností zaburácel oslepující blesk. Příště musím dát víc síly do štítu, trochu to štípo.
Asi jsem se do kouzla moc opřel. Hodně moc. Ne že by mi Siberius nebo kdokoli ze členů komise chyběl, ale nezávidím tomu ubožákovi, co bude čistit halu. A někomu chyběli. Ne že by se nestávaly nehody, ale obvykle je alespoň někdo přežíval. Poslední případ tohoto formátu byl před asi třiceti lety, kdy si démon Khorn vyložil zmařené kouzlo jednoho adepta jako pozvání na večeři. Mají nechutné stravovací návyky. Každopádně jsem za pár hodin byl na cestě s náhodně zvoleným cílem. A na sféře, kde jediná pevnina je na několika ostrůvcích v obrovském moři plném nejrůznějších příšer, se taková cesta téměř rovná rozsudku smrti.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/